Perníkový nápad jménem REJ

Jenže takový popis by připomínal americký sen. Nápad, odvaha, úspěch, „Prosím, hlavně ať náš rozhovor takto nevyzní,“ říká mi hned v úvodu Lenka Vyhlídová a Josef Kos je stejného názoru. Od vzniku firmy totiž tvrdě pracují, dnes jen s tím rozdílem, že se věnují manažerským činnostem. Čas na společné setkání hledali obtížně, během rozhovoru museli vyřizovat pracovní věci. Oba mě od začátku fascinovali, ale po skončení rozhovoru jsem si musel přiznat, že já bych to nedal. A vy? Tady je jejich příběh.

Proč se vlastně vaše společnost jmenuje REJ? Očekával bych spojitost s perníkem.

Lenka Vyhlídová: My jsme to také očekávali, ale nápad se nedostavil. Vzpomínám si, že jsem usilovně vymýšlela název jako kratičký slogan, kde by se něco rýmovalo na slovo perník.

Třeba Koperník.

Lenka Vyhlídová: Sám vidíte, že tudy cesta nevede. (směje se)

Josef Kos: Taky jsme zkoušeli poskládat písmena z našich jmen, hledali jsme i v latině.

Proč jste nepoužili jedinečné označení vašeho výrobku Plánský perník?

Josef: Ten jsme uváděli jako doplňující název. Dávalo to smysl, protože jsme firmu založili v Plané nad Lužnicí.

Lenka: Jenomže někteří kamarádi místo Plánský říkali z legrace Pánský. Napadlo nás, co kdybychom vymysleli ještě Dámský perník, aby to bylo vyvážené. Ale myšlenku jsme hned zavrhli. Plánský perník jsme nechali jako označení výrobku.

Josef: Název firmy nám pořád scházel, tlačil nás čas, dost jsme se přeli.

Lenka: Přeli je velmi mírně řečeno. Ale u nás to není nic neobvyklého. Oba jsme cholerici.

V takové situaci někdy přijde řešení jako blesk z čistého nebe.

Josef: Stalo se to ve tři hodiny ráno, za tmy a bez blesku. Úplně unavení jsme jeli z výrobny v Plané do Stádlce, kde jsme tehdy bydleli.

Lenka: A zrovna jsme projížděli Opařany.

Josef: Ne, Drhovice. Vjeli jsme do té zatáčky vlevo u pumpy a před námi –

Lenka: jelo auto.

Josef: BMW řady 3.

Lenka: Pepa je zatížený na BMW. Tohle mělo polskou espézetku a na ní napsáno REJ. Pepa prohlásil: „Bude to REJ, a už o tom nechci vůbec nic slyšet.“ Já byla tak unavená, že jsem rezignovaně řekla: „A jo, proč ne.“ Úkol splněn. Až později se ukázalo, jak geniální to byl nápad.

V čem?

Josef: REJ dobře zní a snadno se vyslovuje i cizincům. Krátké slovo, které zůstane v paměti.

Lenka: Když jsme později začali dodávat perník do Polska, ptali jsme se polských přátel na tuhle espézetku. Řekli nám, že je zrušená a byla málo k vidění i v době, kdy jsme auto potkali.

Josef: O řadu let později jsme jeli s našimi dětmi do Wrocłavi, a tam k našemu překvapení na parkovišti u obchoďáku stálo auto s espézetkou REJ. Udělali jsme si na památku fotku i s dětmi.

Lenka: Víckrát jsme takovou espézetku neviděli. Myslím, že i pro naše odběratele v Polsku už má slovo REJ význam jen naší společnosti a našeho perníku.

Předpokládám, že perník milujete od dětství.

Josef: V dětství jsem ho jedl jako všechny ostatní děti, ale že bych byl do něj blázen, to ne.

Lenka: Mně se vybavuje vzpomínka na pionýrský tábor 80. let. Konala se tam soutěž družstev, za první tři místa se dávaly perníkové medaile. To byla tehdy úplná vzácnost. Jako nejmladší jsem ve smíšených družstvech neměla šanci. Pak vyhlásili soutěž individuálních plavců na 50 metrů. Byla hrozná zima, já skočila do vody s dalšími třemi nadšenci, doplavala jako třetí a tu medaili jsem získala. Perník nejím, ale líbilo se mi, jak je ta medaile zdobená. Netušila jsem, že jednou budeme mít výrobu perníku a takových medailí pro děti vyrobíme tisíce a tisíce. Ta dětská touha po zdobené perníkové medaili mě dovedla i k tomu, že jsem se naučila perník sama zdobit.

Takže ani jeden nejste z cukrářské rodiny?

Lenka: Ani jeden. Já pocházím z Hradce Králové, tam jsem studovala střední ekonomickou školu. Po maturitě jsem pracovala v kasinu, nejdřív v Hradci, pak v Praze. Práce mě bavila, ale vadilo mi, co všechno si tam zaměstnanec musel nechat líbit od hostů. A nakonec i arogantní jednání některých nadřízených.

Josef: Já pocházím ze Stádlce. Vystudoval jsem ekonomku v Táboře. Stačil půlrok v jedné firmě, abych si řekl, že už nechci mít nad sebou nadřízeného. Pokoušel jsem se prosadit jako samostatný prodejce, pak jsem nastoupil do leasingové společnosti.

Lenka: Nastoupila jsem do stejné firmy. Stali jsme se oblastními řediteli, Pepa pro Jihočeský kraj, já pro Královéhradecký. Setkávali jsme se na pracovních poradách a náš pracovní vztah přerostl do partnerského.

A kde jsou perníčky?

Lenka: Vydržte, přijdou. Práce v leasingovce nás nenaplňovala. V roce 1997 jsme se rozhodli, že budeme dělat něco svého.

Josef: Shodli jsme se, že nejlepší je podnikat v oblasti potravin. Jíst se musí a každý si občas rád dá něco dobrého.

Lenka: Přestěhovala jsem se za Pepou do Stádlce, brzy nato jsme si zařídili jednoduché bydlení v blízké vesnici Křída. A rozjeli jsme velkoobchod s cukrovinkami. Zaměřili jsme se na sortiment, který se prodává na poutích. My jsme ho rozváželi a prodávali po obchodech. Ukázalo se, že lidé si na takových cukrovinkách rádi zamlsají i mimo sezonu poutí.

Josef: Sami nám začali říkat, jaká vylepšení by se dala na zboží udělat. A my měli taky spoustu nápadů. Mimo jiné i na perníky. Výrobce dodával jen dva druhy s příchutěmi.

Lenka: Ale lidé je chtěli měkčí a více druhů. S tím souvisely i nové příchutě, jiné tvary a zdobení. Snažili jsme se výrobce přesvědčit, aby takové inovace udělal. Bylo zřejmé, že trh žádá nové výrobky, ale výrobce perníků na to neslyšel. A ti ostatní taky ne.

Nebylo by řešením nechat si vyrobit potřebné výrobky u někoho jiného a prodávat je pod svou značkou?

Lenka: Tomu se říká privátní výrobek, dnes jde o zcela běžný postup. Jenže my se bavíme o roce 1998. Nikdo nám tenkrát nevyhověl.

Josef: Museli jsme se pustit do výroby sami. Zvolili jsme perník. Je to tradiční česká cukrovinka, všichni víme, jak má chutnat. Proto dokážeme ocenit, když se výrobek opravdu povedl. Ostatně na takovém perníku jsou jeho kvality vidět na první pohled. Rozhodli jsme se, že ho budeme balit do průhledných obalů, aby zákazník viděl reálné zboží a dostal a něj reálnou chuť. Je jasné, že takový perník nemůže být vyrobený jen strojem a na lince. Strojové perníky výrobci balí do zcela potištěných obalů, a zákazník nevidí, co si kupuje.

Ale oba jste ekonomové a pečení perníku vás předtím nezajímalo.

Lenka: Upřímně, já bych se do toho sama nepustila. Když Pepa poprvé koupil padesát kilo cukru, jímala mě hrůza. V duchu jsem viděla, že ho vyhodíme do kanálu, že se nám to nepovede.

Josef: A ono se nám to nepovedlo. Těsto špatně vykynulo, perník se někdy roztékal, někdy vyběhl a zase splasknul. Četli jsme knihy o pečení, můj táta nám přinesl starý robot na míchání těsta, který vyřadili v družstevní kuchyni v Opařanech. Zapisovali jsme si vlastnosti upečených zkušebních vzorků z jednotlivých dnů. S každým dalším zadělaným těstem jsme se snažili odstraňovat nedostatky.

Lenka: Byla to klasická zkušební výroba, jen s tím rozdílem, že jsme k ní přistupovali bez zkušeností.

I to může být výhoda.

Josef: V tomhle případě ano. Čím víc jsme se blížili k výsledku podle našich představ, tím víc jsem chápal, že někteří pekaři se ve firmách vlastně učí, jak všechno ošidit.

Lenka: Jenomže krása výroby perníku spočívá v tom, že jeho složení je dané rámcově. Tvořivost umožňuje upravit si recepturu podle svých představ a pak přicházejí ty nuance v konečné chuti perníku.

Co bylo vaší obživou v dobách zkušební výroby?

Lenka: Stále velkoobchod s cukrovinkami. Přes den jsme je prodávali, večer a v noci jsme pekli vzorky. Ode dne, kdy jsme upekli ten první, jsme denně pracovali i 16 hodin. A to se pak dlouhá léta nezměnilo. Vím, že to musí znít neuvěřitelně a přiznám se, že sama moc nechápu, jak jsme to mohli vydržet.

Josef: Všechny vydělané peníze jsme investovali do výroby. Bylo třeba začít vybavovat budoucí provozovnu, takže jsme brzy na účtech neměli skoro nic. Já ale věděl, že když se nám povede upéct ten správný perník, Lenka ho prodá. Je výborná obchodnice.

Za jak dlouho se vám podařilo vytvořit Plánský perník?

Josef: Už si to ani nepamatujeme, zkušebních vzorků jsme předtím napekli stovky.

Oslavili jste to nějak?

Lenka: Jedině prací. Pronajali jsme si malé prostory pro výrobu v Plané nad Lužnicí. Opustili jsme velkoobchod a plně se věnovali jen perníku.

To zní krásně.

Josef: Ano, ale všechno jsme dělali ve dvou. Každý náš den se skládal ze tří částí: výroba perníku, jeho prodej a kratší spánek. Naštěstí se výborně doplňujeme. Já jsem vizionář, mám nápady, vymýšlím nové cesty, jak se dostat na trh, další varianty výrobků, ale neumím je dotáhnout do konce. V tom spoléhám na Lenku, to je organizátorka. Její nejlepší vlastnost je pracovitost a smysl pro realitu.

Lenka: Pepa ví, že nejlepší výkony podávám pod tlakem. Těch tlaků bylo hodně, ale byli jsme na ně dva a pomáhala nám i rodina. Nestačí ale jen vyrobit produkt. Musíte znát všechny vyhlášky o potravinách, vědět, jak bude probíhat výroba, čím budete balit, jak má vypadat etiketa. Nebyli jsme potravináři, neměli jsme znalosti o legislativě, všechno jsem musela zajistit. To byl ten můj úkol v realitě. Mít výrobnu znamenalo i to, že vás přijdou zkontrolovat například ze Státní zemědělské a potravinářské inspekce. K tomu jsme vedli potřebnou administrativu, neustále jsme chtěli vylepšovat výrobní vybavení a zvyšovat výrobní výkon.

Josef: A do toho jsme dělali všechno, co souvisí s výrobou a prodejem: nákup surovin, objednání, samotnou výrobu, zabalení, rozvoz a prodej, příjem dalších objednávek.

Možná se zeptám hloupě, ale proč jste se tolik honili?

Josef: Protože zájem o náš perník byl hned od začátku. Z toho jsme měli velkou radost.  Nejdřív jsme dodávali po Táborsku do maloobchodních prodejen, na trhy a městské akce. Brzy se ozvali zástupci velkoobchodů potravin a začali distribuovat naše výrobky po celé republice. Poptávka přesahovala možnosti, ale není přece obchodně správné nevyhovět zájmu. Pomáhali nám příbuzní, například moje mamka obsluhovala baličku, táta se staral o údržbu strojů.

Co když k vám někdo přišel na návštěvu?

Lenka: Zdržoval nás. Vím, že to zní strašně.

Josef: Pracovali jsme každý den, víkendy, svátky. Až po čtyřech letech jsme si dovolili společně jeden den volna.

Nepřetržitý stres se musí nějak projevit.

Lenka: Projevil se. Párkrát jsem Pepovi řekla: „Už na to kašlu a jdu do Hradce.“

Josef: Udělala to doslova. Odešla z výrobny a šla pěšky hlavní ulicí směrem na Hradec Králové. Sedl jsem do auta a dostihl ji na okraji Plané. Z otevřeného okýnka jsem ji přemlouval, ať neblbne.

Lenka: Já jsem ještě chvíli šla, než jsem rozchodila stres, a pak jsem se vrátila. Když podobný stav dolehl na Pepu, vzal krabičku cigaret a jezdil bezcílně autem.

Řekli jste si někdy společně, že skončíte?

Oba: Ne.

Lenka: My jsme v tom byli úplně zacyklení. Do rozvoje výroby a dalších záležitostí šla většina vydělaných peněz. Byla to fáze, kdy jsme firmu stavěli na nohy a nechtěli jsme se zadlužovat. Proto jsme museli pořád pracovat.

Josef: Vždyť firmou jsme si splnili sen. Předpokládal jsem, že jednou z ní vytvoříme klasickou společnost se zaměstnanci a budeme ji řídit. V roce 2000 jsme začali fungovat jako s.r.o.

Kdy jste přijali prvního zaměstnance?

Josef: Následující rok. Ale práce nám neubyla. Lenka i já jsme ve výrobě začali pracovat v pět ráno, v sedm přišel zaměstnanec, skončil ve tři odpoledne, a my pokračovali do osmi večer. Stejné to bylo, když jsme přijali další zaměstnance.

Lenka: Když se mělo narodit naše první dítě, syn Pepík, dal mi Pepa příkaz, abych porodila o víkendu. Ve všední den se to kvůli práci nehodilo.

Josef: A Lenka skutečně porodila v sobotu 13. dubna 2002. Byla s malým ani ne měsíc doma, vrátila se do práce a dělala administrativu.

Lenka: Malý Pepík měl postýlku ve výrobě vedle kompresoru. Bez problémů tam usínal. S kočárkem jsem ale nejezdila, s hlídáním mi pomáhaly babička a prababička. Bez nich bych to nezvládla.

Josef: V roce 2006 jsme odkoupili prostory provozovny. Nad ní jsme si postavili byt, takže jsme mohli být v práci pořád.

Kdy jste se rozhodli, že je třeba tento náročný způsob změnit?

Lenka: Za nás to rozhodly děti. Když se narodila dcera Káťa, vzali jsme si poprvé dovolenou a zvolnili pracovní tempo.

Josef: Rozhodl to taky trh. V té době už od nás odebíraly perník obchodní řetězce. Bylo třeba změnit systém fungování firmy, přijmout další zaměstnance. Pak se narodil syn Kuba, a to už jsme uvažovali o vybudování samostatné výrobny, kde bude dostatek prostoru.

Omlouvám se, že jsme tolik místa věnovali vytváření firmy, ale myslím, že je to zajímavé.

Lenka: Já jsem ráda, že jsme tenhle příběh mohli vyprávět. Třeba to bude inspirace pro někoho, kdo právě prožívá něco podobného. Lidé by měli vědět, že splnění pracovního snu je možné.

Josef: Člověk vlastně může ve své profesi dosáhnout všeho, pro co se rozhodne. Ale musí počítat s tím, že nejspíš bude tvrdě pracovat a vloží do toho hrozně moc času. Život běžného zaměstnance vypadá úplně jinak.

Lenka: Úsilí, které do takového projektu vložíte, přinese výsledky. Ale může vám i něco vzít.

O co jste přišli vy?

Lenka: Když jsme začali věnovat vedení firmy, vlastně jsme se znovu museli učit společnému životu dvou lidí, kteří na sebe konečně mají čas. A ukázalo se, že z našeho vztahu vymizelo partnerské soužití. Stali se z nás obchodní partneři, kteří vedou firmu.

Josef: Je to tak.

Lenka: Pepa je dnes generální ředitel společnosti REJ.

Josef: A Lenka výrobní ředitelka.

Lenka: Ještě doplním, že naším obchodním ředitelem je Ondřej Karásek.

Popišme si stručně vývoj společnosti pod vaším manažerským vedením.

Lenka: V roce 2010 jsme zahájili spolupráci s uznávaným výživovým specialistou Petrem Havlíčkem. Vedle produkce perníku jsme se začali věnovat i výrobě nutričně výhodných potravin podle filozofie Víte, co jíte.

Josef: V roce 2014 jsme si podle vlastního návrhu nechali postavit výrobnu v Průmyslové ulici v Plané nad Lužnicí. Bylo to nezbytné, protože toho roku naše výrobky expandovaly na Slovensko. Pak následovalo Maďarsko, Polsko a Francie.

Lenka: Nezbytné taky bylo skloubit ruční práci s mírnou pomocí strojů, abychom zvládli požadovanou kapacitu. Náš perník má stále charakter ruční výroby a chutná stejně, jako když jsme ho s Pepou sami zadělávali a pekli. Máme radost, že se nám právě tohle povedlo zajistit.

V čem vidíte svou největší přednost jako spolumajitelé firmy?

Josef: Že jsme opravdu dobří v řízení jejího vývoje. Jsme v tom velice rychlí a pružní. A já se teď musím zvednout a jet na pracovní schůzku, omlouvám se. (odchází)

Lenka: Tak já to dopovídám. Před třemi lety jsme uvedli na trh novou řadu celozrnných sušenek, opět ve spolupráci s Petrem Havlíčkem. Vyrábíme i privátní výrobky, které se exportují do celého světa. Rozšířili jsme sortiment i o bezlepkové výrobky a loni uvedli na trh Rejfínky, které jsou vhodné i pro nejmenší děti.

A Plánský perník?

Ten v naší produkci vede ve stále nových podobách a určitě tomu nebude jinak. Všechno další najdete na stránkách www.rejfood.cz.

Na nich je také informace, že jste předali papeži Františkovi perníkový dar. Jak k tomu došlo?

Tohle musím trochu upřesnit. Perníkový dar jsem osobně nepředávala ani já, ani Pepa. Papež František ho přijal z rukou hendikepovaného chlapce z českobudějovické Arpidy, jejíž zástupci tam byli s námi. Společnost REJ už dlouhá léta pořádá akce pro děti, kde společně zdobíme perníčky. Na akci přišel zástupce českobudějovické diecéze a napadlo ho, že takové perníčky potěší i samotného papeže. Zařídil nám pozvání do Vatikánu ve vánočním čase roku 2017. Vyrobili jsme vánoční perníčky, které tam pak almužník rozdal dětem. Přímo pro Svatého otce jsme upekli perníkový betlém. Předání se odehrálo ihned po mši. Na papeže tam čekalo mnoho lidí. Zástupci nejrůznějších společností, svatebčané a lidé s postižením. Představte si, papež František šel nejdřív k hendikepovaným dětem. Byl to pro mě velice silný zážitek. Díky němu vím, že všechno, o čem jsme si povídali v našem rozhovoru, všechny ty úspěchy i osobní oběti – to všechno má svůj smysl a nebyla náhoda, že se to stalo.

Prozraďte na závěr, kdy se ve vaší firmě cítíte nejšťastněji?

Když procházím provozem a vidím, že všechno funguje, jak má a vládne tam dobrá nálada, z toho mám fakt dobrý pocit. Jsme rodinná firma, kde se všichni známe osobně, a proto je možný individuální přístup. Myslím, že dobré vztahy na pracovišti a přátelské prostředí jsou velmi důležité. Toto je i naše firemní filozofie. Kdybychom však nebyli obklopeni schopnými spolupracovníky a skvělými zaměstnanci, těžko bychom dosáhli svého cíle a vybudovali úspěšnou firmu. Za to patří všem náš velký dík.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz