Žádné háknkrojcy, ale ušlechtilá svastika

Neúnavně propaguje skauting prostřednictvím výstav ze svých sběratelských předmětů, dlouhodobému zájmu se těšila například expozice 100 let skautingu v Táboře 1919–2019, konaná v Husitském muzeu, do níž přispěl svými exponáty. A protože u něj doma to vypadá také jako na skautské výstavě, kde však předměty zabraly i prostor pro návštěvníky, setkali jsme se k povídání o sběratelství a Junáku neboli Skautu, v klubovně jeho oddílu Širokko. „Ahoj, já jsem Bobr,“ představil se po skautským jménem.

Bobře, já ti dám hned na začátek těžkou otázku. Pověz mi nějaký příběh, ze kterého poznáme, jak je skauting pro člověka důležitý. Ale něco hodně silného. Chci si ověřit, jak zvládáš skautské heslo: „Buď připraven!“

Hele, ono to nebude tak těžké. Ten příběh se vlastně vztahuje k sběratelství. V internetových aukcích se v posledních letech objevují i orezlé odznaky, které někdo vykopal ze země. Ty odznaky bývají po německé armádě. Jednou si takhle prohlížím fotky nálezů a všimnu si, že mezi běžnými odznaky wehrmachtu, za bodákový útok a tak, je odznak s českou skautskou lilií. Bylo to vyhrabané společně s nacistickými odznaky.

V takové „společnosti“ bych skautskou věc nečekal.

Já taky ne. Když jsem podobný nález uviděl po čtvrté, zavolal jsem kamarádu sběrateli do Tanvaldu. „Jak se to mohlo dostat do toho konvolutu s nacistikama?“ ptám se ho a připojil jsem vlastní pokus o vysvětlení: „Německý vojáci odznak někde ukořistili, líbila se jim ta lilie, tak ho nosili s sebou.“ Kamarád povídá: „Ty jsi ale hloupej. To mívali kluci ze Sudet, co v míru chodili do Junáka. Pak přišel nacismus a oni prostě museli narukovat na tu blbou stranu. Skautský odznaky si brali s sebou pro štěstí jako srdcovku, nejcennější symbol. A pak to takhle někde skončilo v poli.“

Ten příběh ukazuje, že i když totalitní režim zakáže skauting, lidé si ho v sobě stejně nesou dál.

Však se taky říká: „Jednou skautem, skautem navždy.“ Od roku 1907, kdy skautingu dal základy Angličan Robert Baden-Powell a jeho ideály se následně rozšířily do celého světa, se totalitní režimy snaží skauting zakazovat. Ale těžko skauting vyženou z člověka, který ho už upřímně přijal do svého srdce. Toho, kdo není svým založením hrdina, můžou maximálně přinutit k tomu, že o svých ideálech nemluví. Podívej se na naši vlast. Tady byl skauting zakázaný za nacistické okupace i vlády komunistů. Komunisti ho trpěli jen v letech 1968 až 1970 a s postupující takzvanou normalizací byl zase šmytec až do prosince 1989.

Jak ses tedy ke dostal skautingu? Pocházíš ze skautské rodiny?

Nemám skautské předky, ale můj táta byl foglarovec. Pocházel z Hlinska v okrese Chrudim a před válkou, jako kluk, byl členem klubu časopisu Mladý hlasatel, který řídil Jaroslav Foglar. Táta si z časopisu vystříhával Foglarovy romány na pokračování a sám si je vázal. Když mi bylo jedenáct a vládla tuhá normalizace, podstrčil mi je ke čtení. A s nimi svázané ročníky Rychlých šípů.

Jak to na tebe působilo?

Jako jiný svět, kam chci patřit. Bylo to ohromně motivující, přímo vzor k vytváření aktivit i stanovení vlastních hodnot chování. Foglar je v tomhle nepřekonatelný, on dětem ukazuje jasnou morální cestu a svými literárními postavami jim dává realistické vzory. Nenutí je do nepřirozené dokonalosti. Vždyť ne každý má na to, aby se stal vzorným Mirkem Dušínem. Není špatné být třeba Rychlonožkou, který je tak trochu uličník. A já jsem ve své podstatě byl takový Rychlonožka.

V době, kterou popisuješ, řídila práci s mládeží socialistická organizace Pionýr a děti do něj vstupovaly v podstatě automaticky.

To byl takový recept ideologie: v první třídě vstoupily děti do organizace Jiskra, ve třetí třídě přešly do Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže, v patnácti se člověk stal svazákem a pak se měl proměnit v komunistu. Tam jsem to naštěstí nedotáhl.

Jak ses jako čtenář Foglara cítil v roli pionýra?

Jako trochu rebelant. U nás na škole na Maredově vrchu v Táboře vedli pionýry vojáci. Byla to pro ně jen příležitost, jak vypadnout z kasáren. Nic s námi nedělali, nuda. Zato v holčičím oddíle se pořád něco dělo. Holky si pak při hodině pletly pod lavicí a nikomu to nevadilo, protože se to učily „v Pionýru“. Já s kamarádem jsme si skládali z papírů autíčka, a byl z toho problém. Tak jsme zadržkovali, že přejdeme k holkám. A fakt jsme v 6. a 7. třídě chodili do oddílu praktických dívek. Učil jsem se tam vařit, šít, vyšívat, háčkovat, batikovat a tak dál. Dodnes leccos z toho využívám. Pak jsem vstoupil do vodáckého oddílu, kde to bylo výborné, protože ho vedl skaut. To jsem tehdy ještě nevěděl, že řada skautských vedoucích po zákazu Skauta děti neopustila a pokračovala se svou prací pod hlavičkou Pionýra. V takových oddílech se v podstatě jelo podle skautských zvyklostí, jen se tomu tak neříkalo.

A co inspirace Foglarem?

I další kluci ho začali číst. Děda mého kamaráda býval skautským činovníkem a půjčil nám staré příručky. A my jsme si začali na skauty hrát, ale brali jsme to vážně. V roce 1985 jsme si založili klub Širokko, bágly na záda, hurá do přírody a za neslušné slovo korunku do kasičky. Podle obrázků v knížkách jsme si spíchli oblečení, které poněkud připomínalo skauty, ale spíš jsme budili dojem trampů. Občas jsme tím zaujali starší lidi a občas se některý z nich rozpovídal, jak sám býval skautem a tím nám poskytl další informace.

Rok 1985 – to ti bylo šestnáct, takže už jsi oficiálně byl svazákem.

Ano, organizovaným pod Svazem socialistické mládeže na táborském gymnáziu. A tam jsme v roce 1987 udělali s kamarádem další rebelii. Rozhodli jsme se zorganizovat besedu s naším oblíbeným spisovatelem Jaroslavem Foglarem.

Vždyť Foglarovi v té době nesměly vycházet knihy.

I kvůli tomu jsme do toho šli. Pražský kamarád Kulík zjistil, že Jestřáb, jak znělo Foglarovo skautské jméno, rád přijede. Hodně stál o kontakt s lidmi. Dali jsme si na okresním výboru strany v Táboře žádost, že chceme konat besedu s Jaroslavem Foglarem v kinosále průmyslovky. Zamítnuto. Měnili jsme názvy, termíny, psali další žádosti – zamítnuto. Pak jsme se rozhodli pro termín 27. března od 17 hodin, rozhlásili jsme to mezi lidmi a prodávali lístky. Jestřáb s akcí počítal. Nadešlo ráno toho dne, a opět nám to zamítli.

Nejsem skaut, ale můj syn mě poučil, že skaut překonává překážky s veselou myslí.

My jsme vůbec veselí nebyli. Kamarád v Praze obíhal Svaz spisovatelů, Ústřední výbor SSM – žádná podpora. V nejvyšší zoufalosti šel na Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Tam potkal komunistu, který vyrostl na Rychlých šípech. A ten to povolil. V Táboře nás se skřípěním zubů pustili na poslední chvíli do sálu, foglarovskou výzdobu jsme museli sundat. Místnosti vévodil transparent „V pevné jednotě strany a lidu za socialismus“. Jakmile vstoupil Jestřáb, už ten transparent nikdo z nadšených návštěvníků nevnímal…

Takže jste Jestřábovi udělali radost.

No, jak se to vezme. Když jsme předloni připravovali výstavu ke sto letům táborského skautingu, kluci z pražské skautské nadace nám poslali sken stránky z Foglarova deníku, kde si zaznamenal zážitky z táborské besedy. Napsal: „V Táboře mě vítal a besedu uváděl Sam – Jan Vacík – vlídný to muž.“ Dále zápis pokračuje, že akce pro něj byla zklamáním, protože před ní vládl chaos a na besedě nebyly děti, na které se těšil.

Kdo tedy na besedu přišel?

Vlastně děti, ale už dávno dospělé, které prožily dětství s jeho příběhy. Třináctileté kluky a holky by nám tam papaláši nepustili. Ale představ si, že ta jeho beseda dokázala udělat radost ještě po 32 letech. Jestřábův zápis o Janu Vacíkovi si na výstavě v Husitském muzeu přečetla jeho dcera. Hodně ji to dojalo.

Tahle výstava se mi líbila, ale dost mě tam překvapily hákové kříže jako skautská vyznamenání…

Ne! Žádné háknkrojcy, ale svastika. Jedná se o starobylý symbol s několika pozitivními výklady, nejčastěji se uvádí symbolika slunce. To, že ho pak nacisté ukradli a naplnili odpudivým významem, je věc jiná. Český skauting zavedl svastiku podle anglického vzoru v roce 1919. Místo anglické lilie ale tuto svastiku doplňovala česká lilie. Existovaly tři typy skautských vyznamenání se svastikou: Svastika Náčelnictva, Svastika Moravskoslezská a Svastika díků. Na Svastiku díků dodnes narazíš nejčastěji, protože se ve své době prodávala ve skautských prodejnách a vedoucí ji dávali členům svých oddílů. Nejvyšší význam měla Svastika náčelnictva. Svaz skautů ji uděloval jako poděkování svým činovníkům i významným lidem z řad sympatizující veřejnosti. Tu úplně první, českou, obdržel v roce 1920 prezident Tomáš Garrigue Masaryk jakožto protektor skautů.

Kdy skauti přestali svastiku používat?

V roce 1933, když se v Německu dostali k moci nacisté. Do té doby ji skauti používali zcela běžně. Neznám nikoho ze svých kolegů sběratelů, který by ji neměl ve své sbírce. Ale málokdo má kompletní Svastiku Náčelnictva. Její součástí totiž byla stuha na zavěšení za knoflík pod klopou kapsy. Na výrobu stuh se používala rtuť a následkem toho se stuhy po letech začaly rozpadat. Mně osobně se takovou stuhu v neporušeném stavu ještě nepodařilo sehnat. Shrnuto – skautské svastiky mají ušlechtilý význam a my je vystavujeme rádi a často.

Ale musíte počítat s tím, že se návštěvníci ptají s poněkud zaraženým pohledem.

Každý dotaz je dobrý, když díky odpovědi můžu vzbudit něčí zájem o skauting. U mě to vlastně začalo stejně. V roce 1983. Přesně vidím tu chvíli, kdy jsem se jako kluk prohraboval v tátově krabici se starými odznaky. Moc se mi líbil jeden, který vypadal jako kašpárkova hlava s čepicí s takovými charakteristickými výstupky. Připnul jsem si ho na klopu a vydal se s ním do školy. Než jsem tam došel, nějací výrostci mi odznak strhli a ukradli. Tak jsem takový začal shánět na burzách a blešácích. Na burze v táborském kulturním středisku ho jeden pán měl v krabici. Když jsem ho kupoval, zeptal jsem se, co odznak znamená. „To je skautský slibový odznak. Ty tři výstupky jsou okvětní lístky a představují tři principy skautského slibu.“ Pán vyprávěl a mně se to propojilo s Foglarovými příběhy. K tomu slibovému odznaku brzy přibyl další a další, takže byly tři a tím počtem začíná sbírka. Začal jsem sbíráním skautských odznaků, ale čím víc jsem se o skautingu dozvídal, tím víc věcí jsem do své sbírky sháněl ze všech oborů spojených se skautingem. A začalo to bobtnat.

Co tě na sbírání skautských předmětů nejvíc baví?

Ta široká rozmanitost a sepětí se společností. Vyložené žně jsou první republika. Skauting byla v té době vlastně moderní forma životního stylu. Obchodníci na to slyšeli. Například Baťa vyráběl krém na boty, který se přímo jmenoval Skaut. Ty plechovky existují v několika variantách. V Praze fungoval Palác Skaut, kde sídlilo skautské ústředí. Veřejnost tam navštěvovala kino s názvem Bio Skaut a v budově byl i obchodní dům Skauting s tábornickými a sportovními potřebami, samozřejmě opatřenými logem Skauting. Tematika skautingu procházela celou společností.

Ale pak přišla dvě období zákazů.

A jejich dopady jsou sběratelsky velmi zajímavé. Nacisté u nás zakázali skauting 28. října 1940. Do té doby skauti mohli fungovat, ale nesměli mít na krojích nic, co připomínalo Československou republiku. Sběratelé dodnes nacházejí prvorepublikové opaskové přezky s vypilovanými plochami, kde má být slovo „Československý“ a zkratka „RSČ“, což znamenalo Republika Československá. Tyto věci jsou cenné hlavně svými příběhy. Když začneš pátrat po osudech lidí, kteří museli mrzačit svoje milované symboly, dozvíš se spoustu zajímavého, co není v učebnicích. Podobně zajímavé jsou kroje z doby, která bezprostředně následovala po povoleních skautingu.

V čem?

Skauti neměli nové kroje a o ty staré už třeba přišli. A tak osazovali skautskými náležitostmi oblečení, které se svými střihem podobalo skautskému. Po válce tu a tam lidé objevovali sklady s německými vojenskými oděvy a stranickým oblečením NSDAP. Skauti strhali z košilí nacistickou symboliku a dali si na ně skautskou. Prostě je zeskautšitili. V západních Čechách pak zůstaly košile po americké armádě; ty byly také předělány na skautské. Druhá vlna zeskautšťování přišla v roce 1968. To se zase předělávaly bundokošile Československé lidové armády. A poslední vlna nastala v roce 1990, kdy se dali potkat skauti v zelených košilích po pionýrech. Každé tohle období trvalo je krátce, než zareagovaly oděvní podniky a ušily správné kroje. Skauti pak „předělávky“ odložili a dneska jsou to zajímavé raritní věci.

Kolik předmětů zahrnuje tvoje skautská sbírka?

Nepočítám je, protože bych jim tím přisuzoval status pouhých evidovatelných věcí. Pro mě to jsou přátelé s historií, příběhy a duší. Přátele přece nepočítáš. Ale rád je představíš druhým lidem. Proto své sbírkové předměty zapůjčuji pro výstavy.

Ještě k tvé sbírce. Já tedy odhaduji, že je rozsáhlá…

Aha, ty se prostě chceš dozvědět to svoje. (směje se) Tak si to představ takhle: Jedna část je uložena v archivu celostátního Skautského institutu v Praze, další se nachází v jeho pobočce v Českých Budějovicích v Krajinské ulici. To, co vyplňuje můj byt, jsou přírůstky, které pořádám, abych je pak zařadil do sbírky. Vlastně většinu volného času po práci trávím péčí o sbírku a činností ve skautingu.

Tak mi ještě na závěr pověz, jaké to bylo, když ses po zákazu skautingu mohl stát skautem oficiálně.

Nezapomenutelné. V Táboře nastala svobodná éra skautingu už 22. listopadu 1989. Toho dne, na druhé studentské demonstraci na Žižkově náměstí, promluvil skaut Jaromír Šimek zvaný Johny a vyhlásil třetí obnovu skautského hnutí v Táboře. Když se potom začaly ustanovovat oddíly, složil jsem svůj skautský slib. Nebylo podstatné, že jsem ho skládal v přelomové době. Podstatné bylo, že odteď už to je být skautem navždy. Se vším, co k tomu patří. V mém případě k tomu patří i sbírání.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz