Vodě vládnou ženy

ALENA ŠTĚPÁNKOVÁ

Na úpravně začala pracovat v roce 1989. Bývalá zaměstnankyně loučovických papíren vyměnila práci v kolektivu za samotu a někdy také pořádný adrenalin. „Tehdy jsem nastoupila místo důchodců, kteří už se o úpravnu moc nestarali. Musela jsem tu všechno vyleštit, uklidit a zařídit si podle svého. Ale mně to vyhovovalo. Kdyby to šlo, tak tu bydlím. Na druhou stranu to není práce pro každého. Vystřídalo se tu vedle mě v protisměnách dost lidí, kteří si mysleli, že se tu nemusí nic dělat. Takoví tu dlouho nevydrželi,“ usmívá se.

Čištění jímací nádrže, obsluha technologie úpravny, měření pH, dávkování chemie, ale také třeba úklid. V létě sekání trávy a odhánění turistů chtivých koupání, v zimě odhazování sněhu. K tomu má zdejší obsluha na starosti také tři okolní vodojemy, které musí denně objet a zkontrolovat, případně i tam ošetřit, co je třeba. K tomu jí slouží služební kola, ale v zimě občas dámy pro snazší pohyb v terénu nazují i sněžnice.   

„Byla jsem tu šťastná. Stejně jako počasí, které má na kvalitu vody vliv, je tu každý den jiný, a i podle toho si člověk tu práci poskládá. Nejdůležitější je voda, a pak až všechno ostatní,“ má jasno Alena Štěpánková, která si nyní už užívá zasloužené penze.

Za dobu, kdy na úpravně působila, se několikrát měnila technologie. Dnešní obsluha už třeba nemusí zatápět v kotli na uhlí. I řadu dalších věcí, které se dříve dělaly manuálně, dávno převzala technika, ale jak říkají vodaři, „pořád jsou to jenom stroje“. Dodnes i podle zvuků poznají, že se na úpravně něco děje. A pak si musí umět poradit.

 „Velká pomoc jsou třeba dálkové odečty hladiny vody. Dřív jsme stav vody denně měřili sami. V jednom z vodojemů šel člověk naslepo dolů do nádrže a počítal schody. Podle toho, kde šplouchala voda, jsem zjišťovala, kolik vody ve vodojemu je. V dalším se zase kvůli kontrole lezlo po žebříku do čtyřmetrové výšky,“ popisuje Alena Štěpánková.

I kvůli takovým a dalším zážitkům se prý už nedívá na horory. V rukávu má hned několik historek z nočních cest do práce nebo z ní. „Třeba když jednou sousedům utekla k lesu čínská prasata. V Brodě je pouliční lampa u posledního baráku, dál už jdete nahoru k úpravně za tmy. Když na mě prasata vyběhla, nedalo se poznat, co jsou zač, a já už si jen říkala, kdy se objeví bachyně a bude konec,“ líčí.

Vždycky prý pak volala šéfovi s tím, že už do práce nepřijde. Přesto ale druhý den ráno vstala a za šera vyrazila. Samota jako taková jí ale v práci nikdy nevadila, i když každá návštěva na úpravně byla vítaná. „Občas jsem takzvaně „tahala lidi ze zatáčky“. Prostě jsem se dívala na cestu, která k nám vede, a těšila se, že někdo přijde. Třeba kolegové, kteří věděli, že jim vždycky uvařím kafe a dostanou buchtu nebo koláček. Oni nám na oplátku třeba odnosili těžké věci. Nikdy nás nenechali ve štychu, když jsme potřebovaly s něčím pomoct. Byl a je tu dobrej kolektiv,“ dodává.

ALENA BEJDÁKOVÁ

Tenhle zvyk po ní ostatně převzala i její dcera, také Alena, ale Bejdáková. „Nastoupila jsem v září 2013, ale mamka tu se mnou ještě půl roku byla a pak střídala víkendy. Byla jsem ráda, že mě zaučuje, protože mi toho určitě dala víc než někdo cizí. Naučila mě znát perfektně vodu. Podle chuti, čichu a barvy poznám, co je třeba udělat,“ říká Alena Bejdáková.

Když se vyskytne nějaká mimořádná událost, prý se dodnes s maminkou ráda radí. Na druhou stranu, ona se také u každého společného oběda dodnes ptá, co je na úpravně nového.

Možná se to nezdá, ale předávání řemesla z matky na dceru nebylo pokaždé idylické a zaučování mladší z Alen se neobešlo bez občasného poškorpení. „Bylo to těžký ukočírovat. Dokázaly jsme se pohádat i o tom, jestli sekat trávu zprava doleva, nebo naopak. Musela jsem si nastavit mantinely, ale co se týče vody, jsem si nechala poradit vždycky,“ přiznává Alena Bejdáková.

Původní profesí pekařka dojíždí do práce z Loučovic. V zimě autobusem, v létě na kole. A občas i pohotovostně autem. To, když po bouřce nebo přívalovém dešti vzburcuje svého syna, aby ji na úpravnu odvezl, protože se chce přesvědčit, že je všechno v pořádku a přenastavit dávkování, aby lidé dole ve Vyšším Brodě měli ráno pitnou vodu v pořádku.

„Pro mě je teď voda dar. Tahle práce mi dává pocit, že jsem užitečná, a největší radost mám, když mi lidé řeknou, že jim moje voda chutná,“ dodává.