Jedno město, dvě krásky
Zdivo katedrály bylo dříve tmavé a těžké, do kamenů se vepsala zakouřená průmyslová minulost města. V letech 2018–2021 přišla důkladná rekonstrukce a její vnitřek se rozzářil.
„Dokonce bych řekl, že je veselý,“ říká mi architekt Jan Soukup, který rekonstrukci vedl. „Možná jsme původní záměr dokonce překročili, protože já jsem chtěl, aby byl jen čistý. Měl jsem starost, aby katedrála nevypadala, že je nová, ale aby na každém jejím kameni bylo vidět, že je mu sedm set let.“
Katedrála je teď vzdušná a světlá. Jedenácti velkými vitrážovými okny se dovnitř hrne světlo a odráží se od světlých stěn i zlata kazatelny, oltářů a soch. Rukama restaurátorů tu prošlo úplně všechno a je to znát. Zvedám hlavu vzhůru a hledím do kleneb, které se svírají do pravidelných hvězdic pětadvacet metrů nad zemí. Oči kloužou po ornamentálních vzorech, kde se světlá barva kamene prolíná se zlatou, bordovou, hnědou a modrou a rovné linie kamenných bloků střídají měkké tvary inspirované úponky rostlin.
Prostoru vévodí novogotický oltář v čele presbytáře. V jeho středu pevně drží své děťátko Plzeňská Madona. I ona opustila své místo, aby se odevzdala rukám restaurátorů. Protože je největším klenotem, který v katedrále najdete, věnovali se jí s náležitou péčí a láskou. Gotická opuková socha vznikla koncem 14. století ve stylu českých krásných madon. Vypadá skoro jako živá. Je elegantní, křehká a ženská. Prsty levé ruky jsou výrazně zabořené do Ježíškova tělíčka.
ŽID A KAČER DONALD
Katedrála během staletí své existence prodělala řadu změn. Na začátku 16. století zpustošilo Plzeň několik rozsáhlých požárů. Při nich vyhořel i krov kostela. A tak ze světa zmizela unikátní stanová střecha, která svým tvarem připomínala šapitó. Kostelní věž zase fungovala díky své výšce jako obří městský hromosvod, což se jív roce 1835 stalo osudným: vyhořela. O pětatřicet let později se Plzní prohnala vichřice. Východní štít kostela se zřítil na presbytář a Šternberskou kapli. A tak dnešní podoba Bartoloměje je až z let 1879–1883.
Díky této rekonstrukci a dalším opravám z let 1914 až 1919 je katedrála hodně prozkoumaná. Přesto během rekonstrukce vydala několik překvapení. Nejprve restaurátoři narazili na znak města Plzně, v jehož srdečním štítku nestojí král Václav II. v parádní zbroji, nýbrž zrzavý žid v chasickém klobouku. „Myslím, že to souvisí s rekonstrukcí z let 1879–1883. V archivu jsem totiž našel několik dopisů výtvarníků, kteří se na ní podíleli, v nichž si stěžují na špatnou platební morálku města. Předpokládám, že tohle byla jejich pomsta,“ směje se Jan Soukup.
Druhé překvapení čekalo na kůru. Pod jeho podlahou našli dělníci renesanční malby zhruba z roku 1580. Ty ukázaly, jak asi byl v téhle době kostel vyzdobený.
Třetí překvapení vydal presbytář: stopy po střelách, záhadně vedoucích z vnitřku kostela ven. „Ptal jsem se historiků, ale nikdo o žádné události, které by to odpovídalo, nevěděl. Objasnil mi to až můj bratr Emil: 6. května 1945 ráno probíhala mše, ze které se Němci snažili lidi vyhnat ven. Lidé ale nechtěli, a tak Němci začali pro výstrahu střílet do vzduchu,“ vypráví Jan Soukup a tu si vzpomene ještě na překvapení čtvrté: „V horní části vitrážových oken jsem našel kačera Donalda, kterému ze zobáku vyrůstají rostliny. Takhle se ve čtrnáctém století zobrazovali takzvaní Zelení muži, o jejichž významu se historici umění dodneška přou. Rok mi ten kačer Donald vrtal hlavou, až mě napadlo, že se vitráže v roce 1992 restaurovaly. Zavolal jsem do firmy, která to tehdy dělala, a její majitel okamžitě věděl, o čem mluvím. „No konečně si toho někdo všiml!“ zvolal. „My jsme se tak pobavili, když jsme to dělali...“
POD STŘECHU A JEŠTĚ VÝŠ
Rekonstruovaná katedrála láká na dva okruhy komentovaných prohlídek. Jeden vám představí její interiér, druhý vás vezme do podkroví a věže. Během komentované prohlídky interiéru se seznámíte s historií stavby katedrály, nahlédnete do Šternberské kaple, budete obdivovat nádherná vitrážová okna a dozvíte se více o krásném slohu a o Plzeňské madoně.
Prohlídka podkroví vás seznámí s historií zvonů a stavby katedrály. Podíváte se na novou expozici v podkroví a budete mít jedinečnou příležitost obdivovat původní krov. Nechybí pochopitelně ani závěrečný výstup na věžní ochoz. Podíváte-li se směrem na západ, padne vám do oka cihlově červené průčelí, jež pokračuje mozaikovitou střechou a z nějž se zvedají dvě věže s cibulovitými báněmi. Zlaté šesticípé hvězdy na jejich špicích stejně jako hvězda v průčelí napovídají, že jde o synagogu.
PŘINESLI TÓRU AMERIČANÉ?
Jde o druhou krasavici, kterou v Plzni prostě nesmíte minout. Jmenuje se Velká, a velká opravdu je. Byla postavena pro židovskou obec čítající dva a půl tisíce věřících, což z ní dodnes činí největší synagogu u nás a celkem donedávna třetí největší na světě!
I ona má za sebou čerstvě omlazovací kúru. Zmizely jizvy, které si s sebou přinesla z 20. století. Nad hlavou se mi klene zlato a modř. Každý trojúhelník, do nějž se svírají části klenby, má trochu jiný vzor, ale dohromady se díky maurským prvkům člověk cítí skoro jako v Pohádkách tisíce a jedné noci. „V hlavní lodi nás překvapila její barevnost na ženských balkonech. Všechno tu bylo zašlé, šedivé a špinavé – a teď se ukázalo, že to pod nánosy špíny bylo zlacené,“ říká předseda židovské obce Jiří Löwy.
Na rozdíl od katedrály ovšem synagoga žádné větší překvapení nepřichystala. To největší totiž vydala už při první části rekonstrukce v devadesátých letech. Tehdy se pod uhlím v kotelně našly ukryté Davidovy hvězdy z jejích věží.
„Ale přeci jen něco,“ připouští Jiří Löwy nakonec. „V Plzni máme tři Tóry. O té největší jsme byli přesvědčeni, že je plzeňská nebo že sem byla přivezena po válce z některé ze zničených synagog v okolí. Ale k našemu překvapení se zjistilo, že pochází z německého Straubingu. Kdy, jak a proč se k nám dostala, to se nám zatím nepodařilo zjistit.“
Jedna z verzí ukazuje na to, že ji do Plzně mohli přinést američtí vojáci během osvobozování. Tuto teorii podporuje i nález velkého množství anglicko-hebrejských modlitebních knížek. Zároveň se ví, že první poválečnou opravu synagogy provedli američtí vojáci. Vyspravili její průčelí do Klatovské třídy, které bylo velmi poškozené střelbou z posledních bojů, okenní vitráže i sloup, jenž se zbortil dovnitř, na varhany.
Zatímco modlitební knížky jsou dnes vystavené v Rabínském domě, Tóra slouží k rituálním účelům a veřejnosti se neukazuje. „Veřejnost ji mohla vidět, když se slavnostně vnášela do synagogy. Byla oblečená v kabátku s korunkou, ukazovátkem a se štítem. Nově jsme ji nechali dozdobit stříbrem a drahokamy a polodrahokamy,“ říká Jiří Löwy a v jeho hlase slyším hrdost.
Z RUIN POVSTAL I RABÍNSKÝ DŮM
Rekonstrukcí prošel i sousední Rabínský dům a přilehlé prostranství. Z Rabínského domu zbývalo už jen torzo. Střecha se dávno zřítila, stálo už jen obvodové zdivo. Teď je tu komunitní centrum a nově tu byla vybudována rituální lázeň, mikve, která dříve v Plzni nebyla. Najdete tu i expozici „Tady žili židé“, plnou příběhů lidí Davidovy víry, jejichž životní pouť přervala druhá světová válka. Židovská komunita v Plzni byla nejen početná, ale také ekonomicky silná a kulturně a společensky významná. Vždyť to byly právě židovské rodiny, kdo si nechával vytvořit moderní a progresivní interiéry od Adolfa Loose!
V synagoze víc než kde jinde člověk cítí, jak se úspěch a majetek může ze dne na den proměnit v prach a zapomnění. Sice přežila křišťálovou noc i válku, ale další desetiletí byla ponechána zubu času a od sedmdesátých let byla opuštěná docela.
„Na mne odjakživa silně působily tyhle vizitky,“ říká Jiří Löwy a prstem se opatrně dotýká štítku se jménem na lavici pro věřící. Jména lidí, kteří na těchto místech sedávali a modlili se. „Můj otec většinu těch lidí znal, takže já je z vyprávění znám taky. Třeba já sedávám na místě, kde sedával pan Kusý. A já přesně vím, kdo to byl a co dělal,“ řekne a odmlčí se. Téměř všechna jména z lavic najdete totiž i v Zahradě vzpomínek, což je památník těm, kteří se nevrátili z koncentračních táborů.
Také synagoga nabízí po rekonstrukci dva prohlídkové okruhy. Oba vás seznámí nejen s průběhem její výstavby a rekonstrukce, ale i s historií Židovské obce v Plzni a prohlédnete si i expozici v Rabínském domě. Tam vás navíc jeden z okruhů nechá nahlédnout do mikve, zatímco druhý vás zavede do jedné z věží synagogy.
TADY SÍDLÍ BŮH
Vycházím ven. Je pátek odpoledne. Mezi katedrálou a synagogou lomozí nejrušnější dopravní tepna města. Motory aut se tu překřikují se zvoněním tramvají a občasným kvílením sanitek. Ze zářivě modrého nebe dopadá na zem letní vedro a odráží se od kamenné dlažby zase zpátky.
Ještě něco mají oba svatostánky společného: jsou to ostrůvky příjemné teploty a ticha, kde má člověk neodolatelnou potřebu stát se věřícím. Protože tady doopravdy sídlí Bůh.
Katedrála v číslech
Byla založena asi roku 1295, první písemná zmínka o ní pochází z roku 1307.
Její věž se vypíná do výšky 102,26 m (jedná se o nejvyšší kostelní věž v ČR, v době svého vzniku byla druhou nejvyšší v Evropě).
Délka katedrály činí 58 m, šířka 30 m, výška kleneb 25 m.
Současnou podobu získala roku 1883.
Synagoga v číslech
Postavili ji v letech 1891–1893.
Měří na délku56 m, na šířku 30 m, výška věží je 45 m.
Kapacitně pojme 2500 osob (díky tomu je největší synagogou v Česku a třetí největší v Evropě).
.. CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR
Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz