Umění nepotřebuje ruce aneb Pusopis znovu a nově

Aby mohl být člověk křehký, musí být vnitřně silný a pevný – jinak by nedržel pohromadě. Touto větou jsem začínala svůj text pro časopis Barbar v roce 2017 a líp to ani teď nevymyslím. Tehdy jsme avizovali další z výstav talentované Báry Sedláčkové z Českých Budějovic, která navzdory handicapu dokázala projevit své tvůrčí schopnosti a zvolila si k tomu osobitý výtvarný styl. Při našem prvním setkání v roce 2012 ho fotograf Marek Podhora pojmenoval Pusopis a článek, který jsme s ní tehdy stvořili, byl prvním impulzem pro velké putování jedenáctileté umělkyně do galerií po celé republice.

Když jsem Báru poprvé spatřila v Centru pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením ARPIDA, kam jsem se dostala díky Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity, uvízla mi v hlavě i v srdci. Postupně se náš vztah změnil v přátelství. Mockrát jsem si potvrdila myšlenku z knihy „Alchymista“, že pokud člověku na něčem opravdu záleží, celý vesmír se spojí, aby mu pomohl toho dosáhnout. Tolik pomoci různého druhu mi přišlo naproti, když jsem malé malířce domlouvala první výstavy! Čím víc jich bylo, tím snáz se to dařilo. Má to jedinou podmínku: Bára maluje pořád a čím dál lépe… „Malování rozvíjím právě proto, že při něm toho hodně dokážu sama a nemusí mi pořád někdo pomáhat. To mě drží nad vodou,“ vysvětluje Pusopiska. 

Deset let jako na houpačce

Mám to štěstí sledovat, jak se za deset let z drobné dívky s mandlovýma očima stává mladá žena, která má svůj názor a odvahu, čímž mě velmi inspiruje. S obrovskou trpělivostí zvládá cestu životem plným překážek. S vděčností, ale bez velkých slov a gest. Když jsem si pro změnu já sáhla na dno a radila se s ní, jak mám vydržet dlouhou a nepříjemnou léčbu s nejistým výsledkem, byla její odpověď rychlá a jasná: „Já jsem hlavně ráda, že mě vůbec chtějí léčit!“ Naštěstí jsem často mohla být svědkem toho, jak pěkně se Bára umí radovat. Další příležitostí je výstava v českobudějovické Radniční síni. V krásném bezbariérovém prostoru na prestižním místě: vernisáž se koná 5. dubna od 15.30 a výstava potrvá do 6. května. Bára zrovna v tom čase oslaví své 21. narozeniny!

Stejně jako v září 2014, kdy zde měla velkou výstavu poprvé, přizvala výtvarný ateliér ARPIDY. Tam kdysi její talent objevila Alena Jankovská a pod jejím vedením Bára vyhrála několik výtvarných soutěží. Do ARPIDY chodila do základní školy, pak přestoupila do ZŠ Matice školské. Paní Jankovská se Báře věnovala i soukromě a hodně ji naučila. Poté Bára začala pracovat s dalšími profesionály a od loňska jsou jejími lektorkami Irena Friess Staneva a Jana Koloušková, které ji přivedly k novému stylu založenému na kombinaci akvarelu s uměleckou tuší. Tato technika Báře vyhovuje a umožňuje jí najít vlastní originální styl. Uplatní ho hlavně při malování květin a přírodních motivů, a to stále výhradně ústy. Každé namočení štětce nebo pera provází namáhavý pohyb krkem, ale na to prý už si zvykla. Nové obrazy, které poprvé představila v nástěnném kalendáři na rok 2023, mají velký úspěch.

Na Waldorfském lyceu letos Báru čeká maturita. Jako ročníkovou práci zpracovala rozbor sbírky K. J. Erbena „Kytice“, k níž vytvořila vlastní ilustrace akvarelem a kombinovanou technikou. Ráda by pokračovala na vysoké škole, nejlépe výtvarného zaměření. Záleží na jejím zdravotním stavu, protože s ním je to jako na houpačce: Mnoho let žila s vědomím, že má neuropatii bez šance na vývoj k lepšímu. Ale poté, co před Vánocemi 2016 zkolabovala a málem zemřela, ji převzali lékaři z Fakultní nemocnice Motol v Praze. Po důkladných vyšetřeních změnili její diagnózu a začali léčit chronický zánět na mozkomíšním kmeni (CIDP), což byla najednou výrazně optimističtější varianta. Díky tomu se od roku 2017 začal její stav vylepšovat, což přineslo úlevu a ohromné povzbuzení. Cvičení a rehabilitace, které odmala nutně patří ke každému dni jejího života, začaly přinášet viditelné výsledky. Dostavily se úspěchy, které Báře víc otvíraly svět… Začala se věnovat i sportu, a dokonce hrála závodně florbal na elektrickém vozíku za tým FBC Štíři a dostala se až do české reprezentace. Posilovala a užívala si pokroků, které jí umožňovaly víc rozhýbat ruce a nohy, což jí dávalo i naději na větší soběstačnost, po které velice touží. Avšak loni se její zdraví zase zhoršilo a musela se vrátit k intenzivní léčbě z posledních let. Rodiče ji pravidelně vozí na kapačky do Motola. „Věřím, že pozitivní účinky léčby se zase brzy projeví – bylo to tak krásné! Zkusila jsem si, jak vypadá svobodnější život,“ říká Bára na svém webu www.pusopis.cz, který je plný jejích obrazů a snů.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz