Úvodník k letnímu číslu: Koroze státu

Bývám někdy k současnosti velmi nekritický, a to z toho důvodu, že se při své práci často procházím děsivým 20. stoletím – při rozhovorech s pamětníky vzpomínáme na strach, který prostoupil společností v době heydrichiády, prodíráme se hrůzami květnových a červnových dní roku 1945, venkov je zase plný příběhů státního teroru z 50. let, kdy stát likvidoval soukromé zemědělce. Přežil ten, kdo měl štěstí nebo toho moc neměl. Dětem předáváme rodinné historky – o prastrýci, který ucítil, že nedělat nic je horší než zemřít, a postavil se Němcům se zbraní v ruce. O babičce, kterou stát v roce 1945 označil za nepřítele republiky, protože se coby Češka provdala za Němce. Na chodbě nám visí fotografie manželčina pradědečka, který stál čtyři roky v bahně první světové války a psal domů, že už ho děti jistě nepoznají. Zemřel při jedné z posledních bitev v roce 1918. S vědomím toho všeho bývám skoro až nechápavý k lidem, kteří si dnes na něco stěžují.

Jenže ono se to trochu mění. Už si tolik nestěžujeme na to, že nám v kapse nezbývá na druhou rodinnou dovolenou u moře, že silničáři měli vyjet o hodinu dříve nebo že plzeň v hospodě stojí šedesát korun. Vnímáme příznaky pomalu se rozkládajícího systému, který začíná výrazně komplikovat každodenní život. Kolega koncem roku nastoupil do důchodu, ale zatím z něj ještě neviděl ani korunu. Zatímco dostává oznámení s dluhem od zdravotní pojišťovny, přežívá z úspor nebo pomoci širší rodiny. Pojišťovny vytvářejí fiktivní seznamy zubařů, kteří nabírají nové pacienty, aby pak klient obvolal ordinace a zjistil, že stejně nikde není místo. Z tří tisíc pediatrů je skoro 60 procent starší 60 let, už teď je složité najít dětského doktora a někteří lidé dojíždějí s nemocným dítětem i 70 kilometrů. Do toho tiše přihlížíme zrodu frustrované generace, když nejsme schopni přizpůsobit kapacitu výuky jednotlivým populačním vlnám: na střední školy nastupuje nejsilnější ročník za posledních 15 let, do lavic se ale nevejde. Tedy vejde, pokud se vrátíme k sociálnímu inženýrství a necháme systém rozhodovat, co má kdo vystudovat, protože nejde o člověka, ale o tabulky.

Odumírá tu systém, který může dávat sebevědomým lidem to jediné, co od státu skutečně potřebují – servis pro normální, běžný život. Vkládáme občanovi do rukou další formuláře namísto toho, abychom se soustředili na podstatu, a vysvětlujeme mu, za co všechno si bude muset připlatit. Stát se chová jako domovník, který nájemníkům odpojuje vodu a elektřinu a zároveň zvedá činži. Bývám někdy k současnosti velmi nekritický – ale koroze státu je něco, co tuhle zemi už mnohokrát přivedlo do ohromného průšvihu.

LETNÍ ČÍSLO V PRODEJI

Předplatné můžete zakoupit na send.cz