V podnikání potřebujete štěstí. Měl jsem ho několikrát

Poletíte letos na dovolenou z budějovického letiště?

Pojedeme autem do Chorvatska, protože s námi bude cestovat i pes. Z letiště mám ale radost. V politice jsem spoustu let a po celou tu dobu jsem myšlenku letiště podporoval. Jsem tedy rád, že se situace dostává do finále a že budeme létat.

Je tohle finále? Není to spíš začátek?

V tuhle chvíli jsme dosáhli maxima možného. Léta město a kraj investovaly ročně desítky milionů korun, aby se podařilo projekt udržet, nakonec tu zodpovědnost převzal Jihočeský kraj a teď je tu historický okamžik, kdy lidé začnou letiště využívat. S návratností samozřejmě počítat nemůžeme – jaká je návratnost do silnic nebo jiné dopravní infrastruktury? Letiště podobně jako dálnice vytváří lepší podmínky pro život.

Zůstáváte zastupitelem Jihočeského kraje. Od posledních voleb nejste v zastupitelstvu města České Budějovice, radnici převzala ODS a měla velké plány. Jak hodnotíte jejich práci z pozice sociálního demokrata?

Současná radniční koalice má výhodu, kterou žádný z jejích předchůdců neměl, spojili síly na městě a kraji. Nebudou si házet klacky pod nohy – to vidím jako majstrštyk Martina Kuby. Kraj v předešlých letech hleděl na Budějovice jako na bohaté město, choval se k němu macešsky. Vzpomínám si, jak jsme složitě vyjednávali stavbu zanádražní komunikace, na které se měl podílet kraj společně s městem, a kraj opakovaně dával městu najevo, že Budějovice pro něj nejsou priorita.

Za rok budou krajské volby. Jak v tuhle chvíli funguje sociální demokracie?

Fungujeme, komunikujeme, pracujeme – pravdou je, že členská základna značně zeštíhlela, zůstali srdcaři.

Procházíte zkouškou charakterů?

Tou jsme si už prošli. Nezůstali u nás kariéristi, protože kariéru v sociální demokracii teď dělat nelze, scházíme se ve volném čase, strana skutečně prošla důkladnou očistou. Chceme se vracet do aktivního politického života. Životní podmínky řady lidí se zhoršují, právě v tuhle chvíli je velmi potřebné, aby se svými návrhy přicházela sociální demokracie. 

Formovalo vaši politickou identitu rodinné prostředí?

Pocházím z Borovan a byl jsem vychovaný levicově. Když jsem mamince vysvětloval, že v přírodě přežívají jen nejsilnější jedinci, oponovala, že v lidském společenství to takhle fungovat nemůže. Že jsou lidé, kteří mají dar, jsou to lídři, ale vedle nich stojí zástupy těch, kteří mají jinou povahu a jiné potřeby. Že tu nejsou jenom zdraví, ale taky třeba lidé s hendikepem, invalidé nebo ti, kteří se narodili do rodiny alkoholiků. Tyhle diskuse mě výrazně formovaly. A pak taky pracovitost mého táty. Můj táta je vyučený zedník, dělal u Českobudějovických pozemních staveb, celý život jezdil s náklaďákem. Když stavěl barák a potřeboval peníze navíc, chodil o víkendech vykládat vagóny. Když jsem založil firmu, po pár letech přešel ke mně, jezdil s náklaďákem, pracoval tu i tři roky v důchodu. Tátu jsem jako kluk moc neviděl, v půl páté ráno odjížděl do práce, vracel se kolem sedmé večer domů.

Jak často vás vídají vaše dvě dcery?

Mám pocit, že to je velice podobné, času na rodinu je málo.
 

Vaše firma Jihotech slaví dvacet let. Jak se liší představy z roku 2003 od reality roku 2023?

Kdybych v roce 2003 věděl to, co vím dnes, nikdy bych nezačal s podnikáním. Skutečně, zcela upřímně. Podnikání vám dává určitou formu svobody, ale taky vám hodně bere. V určitou chvíli se stanete otrokem firmy. Každý je založením trochu jiný – jsou lidé s darem fungovat jako skvělí zaměstnanci, jiní si chtějí jít svou vlastní cestou, provozují živnost nebo podnikají. Rovných 20 let vstávám velmi brzy ráno a končím pozdě večer. Můžu si dopřát trochu víc než kolegové zaměstnanci, ale stejně nemám čas si to užít. Někdy si říkám, že firmu prodám za korunu, a jindy vím, že bych to nepodepsal ani za sto milionů.
 

Byl jste tedy v roce 2003 naivní?

Měl jsem tenkrát na účtu 100 tisíc a vlastnil jsem jedno ojeté auto. „Eseróčka“ jsem zakládal s vkladem 200 tisíc, a abych dal peníze dohromady, musel jsem nechat ocenit auto a vložit ho do firmy. V ten moment jsem začal snít o tom, jak všechno bude skvělé, ale rychle jsem procitnul – snil jsem o tom, co si koupím, ale velmi rychle mi došlo, že taky musí být za co si to koupit.

Bylo vám šestadvacet, tam je ještě určitá naivita přípustná.

Budoval jsem firmu z nuly, nic jsem nedostal, nezprivatizoval, prošlapal jsem to od píky. Mí známí a teď už přátelé, starší podnikatelé, zažili něco jiného, vyrostli v přelomovém období krátce po listopadu 1989. Šli do rizika, netušili, jak se bude situace vyvíjet, ale měli ohromnou výhodu v tom, že se rodilo nové podnikatelské prostředí. Privatizaci velel Václav Klaus ve stylu: „Teď se zhasne a pak se rozsvítí – až se rozsvítí, řekneme, teď tady začíná kapitalismus.“ Přerozdělil se kapitál. Já začínal s jednou vrtačkou, jednou svářečkou a jedním zaměstnancem na dotovaném místě.

Vyrostli jste rychle?

V podnikatelském životě ale člověk musí mít taky štěstí a já ho měl několikrát. Štěstí na lidi i příležitosti. Zlomový moment pak bylo navázání spolupráce s rakouskou firmou, která hledala partnera na svařování kotlů. Hodně jsme se na tom naučili, měl jsem už pár zaměstnanců, každý týden přijel kamion s polotovary, ty jsme svařili, další kamion pak kotle odvezl. Tohle bylo nejhezčí období. Vydělal jsem tehdy svůj první milion a mohl jsem tak koupit první laser. Ten stál tehdy dvacet milionů, ale měl jsem alespoň na akontaci.

Abyste prosperovali, musíte růst? Šlo to tenkrát zastavit – zůstat v tom režimu, který vám vyhovoval?

Tenkrát nás bylo třicet, ale nemohli jsme v tom bodě ustrnout. Firma musí růst, musí se rozhlížet po nových příležitostech a člověka to i vnitřně žene. Ve firmách jsem měl na začátku společníky, které moc nebavilo, že za vydělané peníze vždycky nakupujeme další technologie, a tak jsme se nakonec domluvili, že je vyplatím. Loni jsem koupil areál v Homolích u Českých Budějovic, kde sídlíme.

Kdy jste zažili největší růst?

Paradoxně v loňském roce. Přežili jsme covid a přišel velmi divoký rok, elektřina se nám prodražila pětinásobně, vystřelily ceny železa – zaprvé nebylo, a když se objevilo, přišlo za nesmyslné peníze a cenová nabídka platila dvě hodiny. Osmdesát procent našich zákazníků jsou zahraniční firmy, vyvážíme do Německa, Rakouska, Švýcarska, loni jsme exportovali i do USA. Všichni měli pochopení, vnímali, co se děje, respektovali navýšení cen. I když jsme si prošli krizí, ekonomicky jsme měli nejúspěšnější rok.

Jaké jste za roky podnikání zažil největší překvapení?

Největším překvapením pro mě byla firma Lerta. Co sídlíme v Homolích, pozoroval jsem je coby sousedy. Byli tam tři vlastníci a vlastně jsem moc nechápal, čemu se věnují. Pochopil jsem, že firmu řídí bývalí technici z vojenského letiště, kteří spolupracovali s firmami z leteckého průmyslu. Jednou jsem s majitelem jel na jednání do Aero Vodochody a on tam řekl: „Odcházím do důchodu, končím a pan Joch to po mně přebírá.“

To nebylo domluvené?

Vůbec jsem s tím nepočítal. Byl to šok pro ně i pro mě. Ale domluvili jsme se, Lerta dnes patří do naší rodiny firem a generuje ohromné množství práce.

Pro koho to dneska děláte? Předpokládám, že v šestadvaceti letech chlap spoustu věcí dělá pro svoje ego, ale jak je to o dvě dekády později?

Dneska dýchám pro firmu jako takovou, je to tak velké a rozjeté, že není cesty zpět. Kadeřník může pověsit na dveře ceduli, že končí, ale tady je 170 zaměstnanců, kolikrát pro mě pracují celé rodiny, a cítím, že za ně nesu zodpovědnost. Není jak šlapat na brzdu, brzda tu není. A tak firma roste – a snažíme se každý den, aby nám to, co děláme, dělalo radost. Kdysi se mě jeden známý ptal, jakou mám libůstku, a já na to nedokázal hned odpovědět, ale pak mi to došlo: Každý rok kupuji nějaký pěkný nový stroj. Koupili jsme trubkový laser, ohraňovacího robota, průmyslovou 3D tiskárnu nebo tablety, které dokáží měřit, jestli je výrobek sestrojený dobře podle výkresu – kvalitář nemusí dvě hodiny nic přeměřovat, tablet si s tím poradí za deset minut. Nepřešlapujeme na místě. Zákazníci z Rakouska i Německa od nás odjíždějí s otevřenou pusou. Studenti zírají, chtějí u nás pracovat. Moji lidi si pořád stěžují, že nevědí, co mají dělat dřív.

Zůstává vedle toho čas ještě na politiku?

Musí, když chcete ovlivňovat svět kolem sebe. Zajímá mě, co se děje kolem – a někdy jsem dost kritický. Mám totiž pocit, že se dějí věci bez většího rozmyslu a pak se v poslední fázi přehodnocuje, jestli to mělo smysl, jestli se to udělalo dobře. Příkladem je třeba průjezdnost centra a parkování na náměstí. Živé centrum živého města, a myslím teď Budějovice, podle mě auta potřebuje. Jeli jsme tudy s desetiletými dcerami, říkal jsem jim, že takhle projíždíme naposledy, a holky se ptaly, co teď budou dělat ty obchůdky. Vnímám to stejně. Sám jako podnikatel musím jezdit do banky na náměstí – hledám přirozeně místo co nejblíž, protože přenáším peníze. I z toho důvodu mi omezení, které nastavila předchozí radnice, přišlo jako nesmyslné. Centrum se vybydluje, podnikatelé odcházejí, nemají tam zákazníky, a my ten prostor zabíjíme dalšími zákazy. Ocenil jsem tedy rozhodnutí soudu, který omezení shodil ze stolu.

Podobně teď může skončit přestavba domu kultury Slavie.

Slavie se připravovala dlouhodobě jako prostá rekonstrukce, město hledalo partnera, který do domu zainvestuje a začne tam provozovat kulturu. Nejsem si jistý, jestli ta úprava, která zvítězila, bude mít správnou hodnotu, vždyť vyžaduje z veřejných rozpočtů pomalu jednu miliardu korun. Stále bych se klonil spíš k tomu, kdybychom ten kulturní dům slušně opravili a našli pro něj využití. Kdybych měl hlasovat o zastavení, hlasoval bych jednoznačně pro přehodnocení situace. Za stejné peníze se už měla dávno vybudovat nová všesportovní hala. Tenkrát někteří politici volali po architektonické soutěži, a ti stejní politici teď stojí za předraženou Slavií.

Nemáte ale pocit, že tady ve městě nic nejde dotáhnout?

Je to jen o politickém rozhodování a definování si priorit. Když za 800 milionů opravíte Slavii, neuděláte jiné věci. Politici si musí říct, co pro občany chtějí – a pokud si někdo myslí, že to nejpodstatnější pro Budějčáky je Slavie, musí se za to postavit a poprat se o svou pravdu s lidmi, kteří třeba tvrdí, že nejhlavnější je nové koupaliště. Nemůžeme chtít všechno a zároveň bychom neměli investovat tak ohromné částky do projektů, které jsou ve své podstatě okrajové.

Radši byste tedy stavěl koupaliště.

Už když jsem seděl na městě, nabízela se lokalita na levém břehu Vltavy. Nebál bych se tam vybudovat lázně nebo vodní svět, protože tu sice máme plavecký stadion, ale žádné zařízení pro rodiny s dětmi. Navíc kolem Vltavy vede potrubí s teplem z Temelína, i proto se mi ta lokalita líbí. Byl bych vůči tomuto projektu ještě velkorysejší, tohle bych viděl jako prioritu.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz