Snažím se životem prosmát

Velké role v divadle a nedávno také výrazný počin v kinech pod názvem „Vyšehrad: Fylm“. Jak se vám do toho zápřahu vejde ještě psaní a rozhlas?

Nikdy jsem neměla tendenci psát. Navíc jsem technický antitalent a na klávesnici jsem zpočátku ťukala jen dvěma prsty, naučit se například ď nebo ť mi trvalo hodně dlouho. Ale najednou jsem na to měla čas a čistou hlavu, protože to bylo v období covidu a celý svět se zastavil. Nic mi neutíkalo, našla jsem vnitřní klid, ale zároveň cítila, že bych měla něco dělat. Vzpomněla jsem si na své historky z dětství, které jsem svého času vyprávěla kamarádům v hospodě. Všichni je tehdy chtěli slyšet, protože jsou peprné a zábavné – vyrůstala jsem totiž v malé moravské vesnici, kde k životu patřila tvrdá práce i alkohol. Můj dědeček se tak dlouho věšel, až se oběsil, maminčina kmotra po patnácti letech manželství zjistila, že je panna, našemu otci prase sežralo snubní prstýnek, takže jsme ho pak celý rok museli hledat v hovnech… Takových příhod mám spoustu, proto jsem je chtěla zaznamenat. Hlavně pro dceru, protože ona některé krajové výrazy vůbec nezná a ani nevěděla, co je záhumenek nebo že na vesnici přijížděl autobus jako pojízdná prodejna.

Tím, že jste své historky předtím vyprávěla, jste možná rovnou našla vhodný tvar pro rozhlasové zpracování. Byl to záměr?

Nebyl, původně jsem jen chtěla zaznamenat něco, nač bych nerada zapomněla. Dala jsem to přečíst dramaturgyni Jihočeského divadla Olze Šubrtové, jejíž manžel se prý na to konto nahlas smál celý víkend, a ta mě poslala za dramaturgyní českobudějovické stanice Českého rozhlasu Martinou Touškovou. Ona odvedla velký kus práce a dala povídkám správný tvar, abych je mohla načíst. Je to pět dílů, každý o délce dvaceti minut a rozhlas je vysílal jako četbu na pokračování. Měla jsem pak pěkné ohlasy i od mladých lidí, hodně posluchačů mi řeklo, že je to velmi laskavá kniha. Dokonce pan zvukař v rozhlase reagoval slovy: „Věro, to jsem ani nevěděl, že jsi tak hodná.“ Myslel tím asi laskavost, s níž to vyprávím – protože na moravské vsi nebyl život snadný. Ani pro mě, ani pro mé rodiče a blízké. Ale já to vnímám tak, že to byl vlastně hezký život, protože se něco dělo a zvládli jsme to.

K nadhledu, který je předpokladem této laskavosti, patří schopnost si něco domyslet či naopak z tvrdé reality ubrat. Platí to i pro vaše vyprávění?

Samozřejmě. Netvrdím, že jsem napsala úplně pravdivé příběhy. Když člověk vypráví, tak si věci trochu přibarví, musí to přece mít pointu. Realita je nudná. Já třeba když vzpomínám, jak jsme se s manželem seznámili, řeknu, že na té akci bylo 150 lidí. A on mě opraví, že jich tam bylo šedesát, a pak má další připomínky. Tak se ptám: „Chceš to vyprávět ty, nebo já? Zajímá vás moje, nebo jeho verze?“

Jak reagovali vaši příbuzní, když to četli nebo poslouchali?

Přečetla si to moje sestřenice, nikomu jinému jsem to nedala. Moje teta už je hodně stará a na dost věcí má jiný názor, nechci ji tím rozrušit. Vztahy v rodinách vnímá každý jinak. Sestřenici to bavilo, byť i ona to občas viděla úplně jinak. Hlavně ji potěšilo, co všechno jsem jí připomněla. S odstupem času jsem moc ráda, že jsem ty vzpomínky sepsala. Za posledních pět let mi skoro všichni příbuzní umřeli a došlo mi, že když člověk odejde z tohoto světa, tak za chvíli jako kdyby vlastně vůbec nebyl. Strašně rychle se zapomene a jediní, kdo na něj vzpomínají, jsou ti nejbližší. Líbí se mi myšlenka, že život je jako řeka, která vytéká z nuly někde v lesích, pak se pomalu vine krajinou a nabírá sílu, potom teče divoce, někdy má na cestě splavy a peřeje, ve střední části je široká, spokojená a klidná – a pak se vlévá do moře a rozplyne se v něm beze stopy.

A nejlepší je vzpomínat s humorem…

To je ideální. Moje maminka, která měla hodně těžký život, vždycky říkala: „Podívej, věci se dějí a ty máš jenom tři možnosti – buď se budeš litovat, nebo budeš naštvaná, nebo se tomu prostě zasměješ. Tu věc nezměníš, ale můžeš si vybrat, jak k ní přistoupíš.“ Proto jsem se rozhodla, že se budu snažit životem prosmát. Doba je těžká vždycky, každá jinak a pro každého je těžké něco jiného. Vždycky je proto zapotřebí, aby se lidé smáli. Doufám, že i naše dcera bude s humorem vzpomínat na nás. Moc mě potěšila, když mi k padesátinám udělala knihu, ve které mám pěkně za sebou seřazené všechny své role, které jsem hrála. Konečně se v tom vyznám.

Kolik rolí už v té své knize máte?

Za těch třicet let, co jsem v angažmá v Jihočeském divadle, jsem tu odehrála asi sto dvacet rolí. Většinou velké. Vždycky jsem tady měla spoustu příležitostí a moc si toho vážím. Hereček, které zestárnou ve svém divadle, je totiž hodně. Například Vinohrady mají pět žen v tomto věku, v Národním divadle je jich šest. Já jsem tu ve své věkové kategorii sama, což je velká výhoda.

Ztvárňujete na scéně silná témata, která může hrát člověk teprve tehdy, když o životě něco ví. Chodí na ně diváci, když to nejsou odpočinkové komedie?

Míváme vyprodáno a jsme za to velmi věční. Tahle sezona pro mě byla úžasná! Jednak v ní mám komickou postavu v detektivce Agathy Christie „Poslední víkend“, kterou prostě miluju a doufám, že se bude hrát ještě hodně dlouho. Nedávno měla premiéru hra „Leni“, která mi přinesla úkol nejen hrát zápornou postavu, ale zkusit na ní najít i něco kladného, vcítit se do ní. Poctivě jsem se o to snažila, ale po měsíci jsem si musela dojít pro léky na spaní, protože mě to úplně semlelo. Pořád jsme totiž mluvili o válce a o Hitlerovi, a přitom kousek od nás se bojuje na Ukrajině.

Je to napsané podle skutečnosti?

Ano, hraju kontroverzní filmařku Leni Riefenstahlovou, která ve svých filmech propagovala fašismus. Po válce se obhajovala tím, že je nevinná, protože ji nezajímala politika, ale jen a pouze umění. Když jsem Leni začala zkoušet, oslovila mě paní profesorka z gymnázia, která učila němčinu. Chodí k nám do divadla a věděla, že se připravuju na Leni, o kterou se hodně zajímá. Setkaly jsme se i s naší dramaturgyní Olgou a ona nám o Leni řekla mnoho věcí, pak jsme ještě přečetly řadu knížek. Díky tomu jsem se dozvěděla další podrobnosti a došlo mi, jak je toto téma široké. Týká se každého člověka, protože se ptá na morálku – jak dalece jsme ochotni zašpinit se jako umělci i jako obyčejní lidé, když z různých důvodů pomáháme zlu. To je aktuální v kterékoli době.

Těžký osud prožívá vědkyně Alice v dramatu „Pořád jsem to já“. Jak jste se převtělila do ženy, jíž diagnostikují Alzheimerovu chorobu?

Tahle inscenace je pro mě mimořádně těžká a dlouho jsem k ní hledala cestu. Nejdřív jsem v roli hlavní hrdinky hodně plakala, ale pak jsem pochopila, že není vhodné ženu v takové situaci ztvárnit jako lítostivou. Musela jsem najít správnou míru, aby ji litovali ostatní, ne ona samu sebe. Bylo velmi náročné to vybalancovat, aby mi diváci uvěřili. Představení je stále vyprodané a mám dost pozitivních ohlasů i od lidí, kteří tuto nemoc mají v rodině. I z toho důvodu na to představení přicházejí – aby zjistili, jak se ten jejich člověk cítí. Hledají inspiraci, jak se k němu chovat. Mého manžela skvěle hraje Pavel Oubram a jedna známá mi říkala, že během představení se celou dobu modlila, aby mě neopustil.

Hlavní hrdinka si povídá sama se sebou. Jak jste to přenesli na scénu?

Její alter ego by měl hrát někdo další, ale režisér Thomas Zielinski vymyslel jinou formu. Obě stránky této ženy hraju já, protože tu první jsme natočili a v divadle ji promítáme na plátno – a já na jevišti vedu dialog s touto postavou, které říkáme Avatar. Musím hlídat temporytmy, abych se přesně trefila do toho, co jsem předtím natočila. Filmové střihy jsou hodně dynamické, střídají se krátké dialogy a do toho se ještě asi dvacetkrát převlékám. S tím mi dva lidé pomáhají, protože to musím stihnout ve velmi krátkém čase. Celé představení je velmi náročné i proto, že obsahuje velké množství textu, který jsem se musela naučit za šest týdnů.

V tom je divadlo neúprosné.

Divadlo je strašně nevděčná záležitost, protože je v něm vše pomíjivé. Děj se odehrává jen v daném okamžiku a pak je všechno pryč. Navíc jsou výkony hrozně subjektivní, nedají se změřit a každý divák má svůj názor. Ráda vzpomínám hlavně na období, kdy se šéfem činohry Jihočeského divadla stal Martin Glaser a v tandemu s dramaturgyní Olgou Šubrtovou hledali témata, kterými jsme všichni žili. Dělali jsme velké věci, to byl pro mě super tobogán – jedna velká role za druhou a samé krásné! Nejhorší na herectví je, že pořád musíme obhajovat svoji pozici. Divadelní herec je totiž tak dobrý, jak dobrá je jeho poslední inscenace. Mění se lidé, kteří herce vybírají, mění se režiséři, doba i způsob hraní. Začínáme zas a znovu.

Můžete to porovnat s televizí a filmem?

Mám teď čerstvou zkušenost s celovečerním filmem, který nedávno vysílali v televizi, promítá se v kinech a předcházel mu úspěšný onlinový seriál. Jedná se o „Vyšehrad: Fylm“, kde hraju matku hlavního hrdiny Laviho. Jakubovi Štáfkovi mě doporučil režisér Petr Kolečko, který mě znal z inscenace „Poker face“ a vzpomněl si na mě, když hledal podivnou matku Laviho. Seriál měl ohromný úspěch, proto z něj vznikl i film. Natáčel se během covidu a loni jsem se jako herečka ocitla na první velké filmové premiéře svého života. Big show, červené koberce, promítání ve spoustě kin po celé republice. Ohlas na tento film, kde jsem měla asi deset natáčecích dnů, se s tím, co zažíváme v divadle po sebeúspěšnějším představení, nedá vůbec srovnat. Návštěvnost v kinech byla obrovská, přišlo asi 700 tisíc diváků, což je na český film skvělé. Je to celé velmi intenzivní, najednou se ke mně hlásí úplně cizí lidé, číšníci se dokonce se mnou fotí! To se mi dosud nestávalo, protože lidé, kteří chodí do divadla, jsou v reakcích opatrní. Chovají se kultivovaněji, při setkání se ke mně nehrnou, jen se usmějí a pozdravíme se. Nebo napíšou po představení pěkné věci nebo hodně krásně tleskají.

Vy ale máte svoji pozici v divadelním světě pevnější o to, že všichni vědí, že přímo pro vás napsal roli proslulý režisér Petr Zelenka. Jak se to stalo?

Režíroval v Jihočeském divadle hru, v níž hráli jen muži, ale chodil se dívat i na všechna další představení. Na inscenaci „Perfect Days“, kde jsem měla hlavní roli, byl asi třikrát. Pak jsme se někde potkali, šel se svou ženou a slyším, jak ona říká: „Počkej, to je ta herečka, o které říkáš, že je prostě neuvěřitelná a má evropský formát?“ Petr Zelenka je strašně stydlivý, takže jen stručně zareagoval: „Jo, to je ona.“ Tak jsme se seznámili. A za pár měsíců se v Českých Budějovicích objevil s tím, že napsal tragikomedii, která je přímo pro mě. Dal jí název „Job Interviews“ a neměl ji ještě úplně hotovou, takže jsme během zkoušek některé scény dotvořili společně. Hra je velmi úspěšná a hraje se po celé Evropě. Já se s ní dokonce dostala do užší nominace na celostátní divadelní Cenu Thálie. A když pak Jihočeské divadlo toto představení stáhlo z repertoáru, přejmenoval ho a nazval „Vera“. To je krásné.

Napsal pro vás pak ještě něco?

Myslel na mě při psaní historické komedie „Da Vinci“ pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Měla jsem tam hrát hlavní ženskou postavu. Na konci předposlední generálky jsem ale sklouzla na schodech a spadla z výšky na beton, ošklivě jsem si zranila obě nohy a dlouho trvalo, než jsem se uzdravila. Moji roli proto převzala Dana Verzichová. Paradoxní je, že manžela hraje Martin Pechlát, protože ke mně potřebovali do dvojice vysokého herce. Ovšem Danuška je mnohem menší než já, takže k němu musela hodně vzhlížet.

Hraní před otáčivým hledištěm je fyzicky náročné – vrátíte se na tuto scénu, když už jste zase fit?

Právě jsme začali zkoušet pro otáčivé hlediště novou hru, a to „Rozum a cit“ od Jane Austenové. Bude mít ale premiéru až příští sezonu. Letos se tam vrátím s oblíbenou komedií „Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em)“. Těším se, protože ten prostor má genia loci, atmosféra je neopakovatelná. Nikde jinde nezažiju ten pocit, že nám v hledišti tleská 800 diváků. Smějí se, na konci na nás mávají – jejich energie nás ohromně nabíjí. Navíc tam máme výjimečnou možnost pracovat s hvězdami, protože jsme schopni je zaplatit. Například „Jindřicha VIII.“ jsem začala hrát s Oldřichem Víznerem, kterého pak nahradil Petr Rychlý. „Psa baskervillského“ jsem hrála s Karlem Rodenem, v „Mušketýrech“ se objevila celá plejáda slavných herců. Jihočeské divadlo tam může zvát i slavné režiséry, protože Krumlov je rarita a každý si chce vyzkoušet, jak se tam pracuje. Je to prestižní záležitost, kde všichni musíme přemýšlet úplně jinak.

Koho jste na točně hrála nejraději?

Nikdy nezapomenu na královnu ve „Třech mušketýrech“, to bylo veleúspěšné představení. Hrálo se asi 23 let, přičemž každý rok jsem musela zhubnout do šatů, které stály mraky peněz a měly jenom centimetrové švy, takže je nešlo víc povolit. První týden se mi v nich vždycky těžko dýchalo. Mám moc ráda komedii „Ženy Jindřicha VIII.“, která se stále hraje s obrovským úspěchem. Taky „Dekameron“ se Zdeňkem Kupkou jsem měla ve velké oblibě, protože lidi úplně řvali smíchy.

Jak vás tak poslouchám, jednoznačně tíhnete k humoru. Nemáte po zkušenosti s psaním povídek o svém dětství chuť napsat si pro sebe i divadelní hru?

To mě vůbec neláká. Vím totiž, jak moc těžké je napsat dialogy tak, aby se povedlo stručně vystihnout podstatu bez dlouhého vysvětlování. Kdybych se snažila něco napsat, přála bych si opravdu komedii, protože mám nejraději, když se lidé smějí. Ovšem rozesmát publikum je asi to nejtěžší. Někdy se stane, že i když hrajeme něco vtipného, přijdou diváci, kteří na náš humor nepřistoupí. To je úplně nejhorší, co se může na jevišti stát, že hrajete komedii, a nikdo se nesměje. S nadsázkou říkáme, že každý dobrý herec musí zažít dvě hodiny trapnosti. A někdy, poslední dobou se to naštěstí děje často, se lidi hned na začátku chytnou a pak se prostě řehtají, až málem spadne barák. To jsou nejhezčí okamžiky na jevišti. Když tam člověk unavený po dvou hodinách šíleně rychlého a těžkého textu stojí a vidí rozbouřené publikum, říká si, že není nic lepšího na světě.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz