Chtěl bych se znovu zamilovat do své ženy

„Tohle jsou baterky, ty tam musím dát,“ říká a bez brýlí zasouvá titěrný knoflíček do sluchadla. Pak se pohodlně usadí a na tváři popsané jedním celým stoletím se rozhostí úsměv. „Když je člověku sto, tak už není o co stát. Přijdou nemoci, pohyblivost už taky není. Je hezké se toho dožít. Člověk může sedět u televize, ale jinak nic moc,“ směje se. A pak trošku zvážní: „Kamarády už nemám. Už jsem zůstal sám. Všichni moji známí jsou o dvacet, o třicet let mladší.“

V šesti letech nechala maminka malého Františka zapsat do Sokola. Byl drobný, a tak se dobře uplatnil na nářadí. Časem se propracoval i do závodního družstva a nejraději měl kruhy, hrazdu a bradla. A podobně jako spousta dalších sokolů nesl později velmi těžce, když jim nejen jejich aktivity, ale především ideje a svobodu brali Němci a po nich komunisté.

Tatínek Františka Wiendla se už na začátku války stal členem Ústředního vedení odboje domácího. Po jeho likvidaci během heydrichiády založil vlastní odbojovou skupinu Lidice. Její činnosti se účastnil také ani ne dvacetiletý František. Nejdřív se věnovali drobným sabotážím, na začátku roku 1945 už se chystali na otevřený násilný odpor.

Když 5. května přijeli do Klatov Američané, dostala skupina Lidice za úkol obsadit zdejší stadion a ochránit spínací stanici poblíž Hůrky, kde byla německá kulometná hnízda. František tomu všemu velel. Druhý den byli všichni plni elánu jet na pomoc Praze. Američané jim to nedovolili. Politici namalovali budoucnost Evropy jinak.

Jinou cestou se vydal i Františkův soukromý život. Původně si s otcem plánovali, že si založí stavební firmu. V rodině se po generace dědilo tesařské a stavitelské řemeslo, a proto se i František nejdřív vyučil zedníkem a potom studoval stavební průmyslovku. Po maturitě si chtěl udělat stavitelské zkoušky, ale nestihl to. Musel narukovat na vojnu. Dva roky strávil v aspirantské škole pro důstojníky v Domažlicích. Když se v červenci 1947 vrátil domů, byl už svět kolem jiný. Ve vzduchu byl cítit konec svobody a nástup totality. Jeho tatínek prožil Velkou říjnovou socialistickou revoluci v Rusku. Když na ni vzpomínal, říkával: „Bože, nedej, aby se ten bolševismus dostal sem k nám.“ A tak měl František v tomto ohledu odjakživa jasno.

U Wiendlů doma se začali scházet někdejší přátelé z protinacistického odboje. Mluvilo se o tom, že je třeba proti bolševikům něco dělat. Jako za války začali zase psát hesla po zdech a roznášet letáky. Zakrátko Františkovy rodiče zatkli. Maminka byla nakonec po devíti měsících věznění bez soudu propuštěna, tatínek všechno zapřel a soud ho osvobodil pro nedostatek důkazů. František byl jenom degradován na vojína.

JAKO KRÁLOVÉ ŠUMAVY

Na počátku roku 1949, v době, kdy jeho rodiče byli ve vězení, se František Wiendl stal převaděčem. V následujících měsících pomohl přes hranice osmadvaceti lidem. Zprvu jezdili vlakem do Nýrska a odtud pokračovali pěšky směrem k Chudenínu. Před ním odbočili do polí a záhy byli v německém Jägershofu. Časem kvůli bezpečnosti přestal vlak používat. Kamarád Jan Prantl ho i s převáděným člověkem vždy dovezl autem až k Chudenínu. Čtrnáct lidí převedl František Wiendl sám, čtrnáct ve spolupráci s Aloisem Suttým, který bude nakonec odsouzen a popraven.

Jednou František převáděl skupinu bývalých klatovských sokolů. Byla v ní i matka s malým dítětem. Udržet během dramatické a riskantní cesty dítě v klidu a potichu bylo možné jediným způsobem: dostalo prášek na spaní. Jenže v nejnebezpečnějším úseku začalo plakat. Všichni museli zalehnout na zem, matka dítě konejšila a zklidňovala a František Wiendl hlídal, zda se odněkud neblíží pohraničníci. Po třičtvrtěhodině se dítě uklidnilo a všichni se nakonec v pořádku dostali do Německa. Ale Františkovi těch pětačtyřicet minut chybělo. Na louce u Chudenína už na něj čekali. Za každou kupkou sena jeden voják s puškou.

„Obestoupili mě a ptali se, co tam dělám. Prokázal jsem se propustkou do hraničního pásma, tvrdil jsem, že pracuji pro stavební firmu, která potřebuje dřevo a chtěla by odkoupit řezivo ze starých stodol, které se v pohraničí bourají. Pak jsem jim řekl, že jsem zabloudil a ptal jsem se, jak se dostanu do Nýrska na vlak.“ Vojáci mu ukázali cestu a on si oddychl. Když ale dorazil do práce, už tam na něj čekal příslušník Státní bezpečnosti.

HLAVNĚ NEDOSTAT PROVAZ

Krátce po této příhodě se do jejich převaděčské skupiny dostal jeden z někdejších partyzánů. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že teď pracuje pro StB. Františka Wiendla a Jana Prantla zatkli 20. listopadu 1949, když se vraceli od hranic, kde Aloisovi Suttému předali sedm lidí mířících na Západ. Temnice, bití, výslechy. Plzeň, Pankrác. K soudu se čtrnácti obviněnými došlo až po roce, v půli prosince 1950 v Klatovech.

Františkovi hrozil trest smrti za špionáž. Nakonec dostal jen osmnáct let za velezradu. Jeho otec a Jan Prantl dostali dvacet pět. Alois Suttý byl odsouzen k trestu smrti, neboť se při zatýkání bránil se zbraní v ruce.

„Mysleli jsme si, že komunismus bude trvat jen pár let, takže nás dlouhé tresty netrápily. Hlavně že to nebyl provaz,“ poznamenává. Nakonec si prošel jáchymovskými lágry Eliáš, Nikolaj, Rovnost a C. Nevyhnul se ani takzvané Věži smrti – likvidačnímu táboru L, kde političtí vězni pracovali s uranovou rudou bez jakýchkoli ochranných prostředků. Čtyři roky strávil i na Pankráci.

„V kriminále člověk poznal různé pracovní činnosti i spoustu zajímavých lidí,“ pokývá František Wiendl hlavou a pak přidá historku: „Na Jáchymově jsme s několika dalšími politickými mukly jednou večer stáli venku. Vtom k nám přišel jeden z kriminálních a povídá: ‚To je nádherný večer, to by se to kradlo!‘ A odešel. ‚Kdo to byl?‘ ptal jsem se. ‚Synovec Klementa Gottwalda, profesionální zloděj,‘ řekli mi.“

NA SVOBODU SKORO VE ČTYŘICETI

Propuštění se František Wiendl dočkal nečekaně v půli dubna 1960. Táhlo mu na čtyřicet, byl svobodný. Dům, ve kterém žil před svým zatčením, rodině vyvlastnili a maminka se musela odstěhovat do polorozpadlé chalupy u Klenové. Poštěstilo se mu nastoupit do práce do projekční kanceláře stavebního podniku.

Toužil ale i po štěstí rodinném. Jenže sedmatřicetiletý muž, navíc propuštěný politický vězeň, to neměl s hledáním ženy vůbec jednoduché. Buď byly dávno vdané, nebo s takovým „živlem“ nechtěly nic mít.

„Když jsem byl v kriminále, byl jsem svobodný. V tom jsem to měl lehčí než ti, kteří byli ženatí. Ale byl jsem tam dlouho, a tak se mi samozřejmě honilo hlavou, jestli se někdy vůbec ožením a budu mít děti,“ vzpomíná a připouští, že najít si ženu nebylo zrovna jednoduché. Nakonec ji ale našel blíž, než očekával. „Vzal jsem si dceru svého komplice. To bylo to nejkrásnější, co jsem mohl prožít. A pokud bych ze svých sta let mohl něco prožít znovu, chtěl bych se vrátit právě do tohohle období lásky, svatby a počátků manželství.“ S Janou Štorkovou se vzali v roce 1964. Po pěti letech se jim narodil syn. Dnes se František Wiendl těší už i z vnoučat.

ZA DEMOKRACII SE MUSÍ POŘÁD BOJOVAT

„Na estébárně v Plzni jsem byl na samotce a pak mi dali spoluvězně. Ten pořád brečel. Od rána do večera mu tekly slzy. Byl zavřený úplně čerstvě, já seděl už sedmým rokem, a tak mi ten jeho pláč šel strašně na nervy. Já prostě takovéhle lítostivé a uplakané typy nemám rád,“ vypráví se smíchem a dodává, že nejraději má lidi přímé, čestné, u kterých co řeknou, to platí.

Takovými se František Wiendl obklopuje celý život. A celý život spolu s nimi stojí na straně svobody a demokracie. V roce 1968 byl mezi zakládajícími členy klatovské pobočky K 231, v listopadu 1989 jezdil na demonstrace do Prahy a šířil informace o aktuálním dění i do malých obcí kolem Klatov. V březnu 1990 stál u vzniku klatovské pobočky Konfederace politických vězňů a po smrti Jana Prantla v roce 2004 se stal jejím předsedou.

František Wiendl se narodil do Československé republiky, v jejímž čele stál Tomáš Garrigue Masaryk. Zažil všechny její prezidenty. Prožil všechny její turbulentní dějinné okamžiky. A co by si podle něj měli lidé vzít k srdci, aby se dějiny dvacátého století neopakovaly? „V první řadě je třeba se s dějinami seznámit. A pak hlavně zachovat demokracii. Za to je třeba pořád bojovat.“

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz