Což takhle dát si... referendum

Moje generace – tedy generace Husákových dětí – znala volby z povinnosti. A kdo v bývalém Československu nešel, ten to schytal. V okénku u obálky prosvítá informace, že pokud chci volit korespondenčně, mám hodit svoji odpověď jen do obálky a poslat ji. Vše hezky označené. Inu – Švýcaři. Žádné drama kolem korespondenční volby. Nikdo ji tu nezpochybňuje. Žádné řeči kolem o možnosti nepravosti volebních lístků, korespondenčních triků a tak. Je to úleva.

Vlastně mi došlo, že tu zemi nehyzdí ani žádné billboardy na každém metru s hlavami zástupců stran či témat ani štvavé házení špíny jedné strany na druhou. Volební panely tu sice jsou, ale jen na pár místech a tak nějak bez nátlaku. Jen věcná informace. V obálce červená brožurka a bílá brožurka, hlasovací lístek, kdy se ta sláva koná, a ještě modrá obálka, kdybych šla házet lístek do bedny, jak jsme si tak nějak slovo urna, které má i jinou konotaci, lidově pojmenovali.

Beru do ruky brožurku. V referendu se projednávají dvě věci v rámci federace a osm bodů pro kanton. Přemýšlím, pročítám, zaškrtávám a v březnu vyrazím. I když bych Švýcary ráda kolikrát naučila větší spontánnosti v životě i humoru, Česko a Čechy bych naopak ráda naučila brát s větší lehkostí, věcností a důvěrou v občany volby. A to i přes to, že volební systém Švýcarska se svou přímou demokracií je jiný než ten český. Vynechala bych silná slova a šla bych takříkajíc k VĚCI. To se moc neděje, převažují emoce nad raciem. A bohužel spíše u pivka než u zákonodárců.

Koukám na to zpovzdálí a jsem ráda, že mohu nakouknout pod pokličku obou systémů. A také mne těší, že se po mnoha letech života v zahraničí třeba v budoucnu dočkám i možnosti volit korespondenčně v Česku zastupitele.