Mezi parkem a obývákem

Parky jsou ve Švýcarsku prodlouženou rukou obýváků a domácností. Jako byste jen otevřeli dveře z pokoje bytu a šli do další místnosti. V parcích se ve Švýcarsku žije, obědvá, večeří, sportuje i miluje bez ohledu na pracovní zařazení, věk či barvu pleti. Zeleň je pro všechny nesmírně důležitá. Města se v létě stávají také zelenou oázou. Tam, kde jsou jen betonové plochy, třeba kvůli silnicím a dopravě, se navezou na začátku léta ohromné květináče nebo se vyrobí z palet květinové záhony, aby se v době, kdy teplota na teploměru přesáhne třeba 35 stupňů, žilo lidem ve městě lépe. V parcích také běžně bývají brouzdaliště. Ubulený dítě se rázem stává mazlem okolí, protože se může osvěžit, hrát si ve vodě a rázem přestává prudit všechny kolem. Přichází jen čistá radost.

Mám takové místo i v Budějcích. I když, pravda, s dekou jsem se tam zatím nenatáhla. V Čechách žijeme trochu jinak. Stále se mi zdá, že bych působila nepatřičně, kdybych se tam trochu víc zabydlela. Ale i tak je to místo, které mám moc ráda. Uprostřed parku je krásná fontána. Uprostřed fontány krásná socha dívky a po ní stékají prameny vody. Když jdu kolem, říkám si, kdo byl její předlohou. A abych přinesla do toho budějovičáckého prostředí aspoň trochu rebelie, sundávám aspoň boty a sním o tom, že třeba jednou v parku usednu na trávu, nikdo mě nenapomene, vezmu kytaru a budu hrát.