Pochybující šampion
Prozraďte, kam se ukládá zlatá medaile z mistrovství světa?
Zatím ji mám jen v šuplíku. Do budoucna mám v plánu si udělat takovou svoji místnost, kde si trofeje, které jsem za kariéru posbíral, budu chtít vystavit, abych se tam mohl chodit kochat.
Patříte k hráčům, kteří si různé artefakty uchovávají?
Snažím se. Ze všech týmů, ve kterých jsem hrál, mám dres. Pak se snažím sbírat všechny limitované, speciální edice dresů, se kterými hrajeme třeba jen jeden zápas v roce. Takže v mém případě jde hlavně o dresy, protože těch medailí a trofejí přece jen tolik nemám.
Jak se změnila po zlatém šampionátu vaše popularita?
Hodně. Když teď jdu někam třeba po Praze, lidé mě poznávají. A je to jak příjemné, tak občas nepříjemné, ale v součtu jsem za to rád. Většinou jsou lidé milí a potěší to. Nikdy nemám problém se s fanoušky vyfotit, podepsat se. Ono celkově, když jsem se vrátil do Česka, tak mě lidé začali poznávat víc, přece jen jsem tu více na očích, ne každý sleduje zámořský nebo ruský hokej.
Když máte namířeno na romantickou večeři, a vy se pak u stolu podepisujete… Co na to říká přítelkyně?
Chápe, že to k hokeji patří, vnímá to stejně jako já. Dokonce je často v roli fotografky, která nás s fanoušky cvakne. Ta setkání jsou opravdu většinou příjemná. Když jsou lidé slušní, nemám problém vyhovět.
S přítelkyní už jste dohromady třináct let. Vyzná se ve vašem sportu, je fanynkou hokeje?
Vůbec. V Pardubicích byla na hokeji všehovšudy dvakrát, na mistrovství myslím stihla také dva zápasy. Už jen kvůli studiu architektury neměla moc času, ale hokej ji opravdu moc nezajímá. Což je výhoda v tom, že s ní pak nic o hře nemusím řešit, nemusíme se dohadovat, jestli jsem něco udělal špatně nebo dobře. Ale poskytuje mi jiný, laický pohled na dění v hokeji, moje fungování v týmu a moje vnímání hokeje. A kolikrát mi takový pohled zvenku přinese víc užitku, než kdyby se v hokeji orientovala.
Jste rodákem z Českých Budějovic…
Vyrůstal jsem a do osmnácti let s rodiči bydlel v Novém Vrátě. Takže šlo o okraj Budějovic, ale bylo to celkem příjemné prostředí, měli jsme v okolí hned dva rybníky, na které jsme v zimě mohli chodit hrát hokej. A bydlel jsem v klidné ulici, na kterou jsem si mohl vytáhnout branku na ulici, nazout kolečkové brusle a mlátit tam celé odpoledne do míčku.
V Budějovicích jste absolvoval i gymnázium. Což není u hokejistů úplně obvyklé. Byl jste vzorné, poslušné dítě?
Myslím, že odmalička jsem byl zodpovědný. Hodně mi v tom do života předali rodiče, vštěpovali mi základy a hodnoty, které se mě drží dodnes. Mamka mi vždy říkala, že když se nebudu dobře učit, tak na žádný hokej nepůjdu. Pamatuji si, že jednou k tomu i došlo, že jsem musel zavolat trenérovi, že nepřijdu na trénink, že se musím učit, protože jsem něco pokazil. Mamka je totiž učitelka a tohle měla pod palcem. Naopak taťka, který odjakživa pracoval od rána do večera, mi zase vštěpoval to, že bez práce nejsou koláče. Bral mě s sebou o víkendech, abych mu pomáhal. Tehdy jsem to možná až nenáviděl, protože ostatní kluci někde lítali, a já jel s tátou na chalupu, kde měl dílnu. Dneska jsem ale rád, že jsem se od něj něco naučil a nejsem úplně neschopný. (...)
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR
Předplatné můžete zakoupit na send.cz
ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!