Úvodník k zimnímu číslu: Vězeňská jistota

Myslím, že jsme zapomněli. Třicet pět let od sametové revoluce se mediální svět hemží rozhovory s lidmi, kteří popisují, že zažívají tyranii srovnatelnou s komunistickým režimem. Vnoučata od babiček a dědečků slýchají, jaké to tenkrát bylo, když všichni měli práci a jistou budoucnost. Ze vzpomínek pak vznikají pohádky, kterým věří děti i dospělí.

Myslím, že jsme zapomněli. Na to, jak tvrdě komunistický stát postihl všechny, kteří na něco měli. Na ty nejlepší. Povídám si s lidmi, kteří na vlastní kůži zkusili, jaké to bylo, když táta vlastnil o něco větší pole nebo hotel na náměstí. Jak komunisti strhávali mámě z ruky náramek, jak rodinné šperky mizely v kapsách. Jak se stát mstil do pátého kolene za to, že někdo něco uměl nebo věděl, což ještě víc zdůrazňovalo, že stát ovládla banda pitomců. Že studovat – tedy dostat rozum – směli jen ti, kteří tolik nevadili. Že stát rozhodoval úplně o všem: od vítání občánků po pohřeb ve smuteční síni, protože v kostele by to mohl být problém.

Myslím, že jsme zapomněli. Na zpravodajství, které nedávalo prostor opozici. Na to, že pravda nebyla k dostání. Na to, že v těch obludně velkých novinách psali o něčem, co se míjelo s realitou všedního dne. Že ti, kteří příliš hlasitě křičeli, se z kriminálu svěřovali ve svých dopisech maximálně svým ženám, nikoliv televizním štábům, a ty dopisy došly jen tehdy, když v nich nebylo kritiky příliš.

Myslím, že jsme zapomněli. Jinak bychom nemohli vyprávět, že tenkrát bylo dobře. Že přece tenkrát bylo kde spát – a práce byla jistá. Protože tohle je vězeňská jistota – ale svět začíná venku před mřížemi, před dráty a před zdí. Ten svět, kde můžu rozhodovat o sobě a svých dětech. O tom, jestli chci žít tady nebo v jiné zemi – o tom, co budu dělat, kdy a jak. Svoboda je hodnota. Svoboda je příležitost, která se nemusí opakovat. Pevně věřím, že jsme na to ještě nezapomněli docela.

Předplatné můžete zakoupit na send.cz

ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!