Antonín Dvořák dostával kapesné na pivo
Jakou historku o prapradědečkovi máte nejraději?
Dědeček Dvořák byl velmi skromný člověk, nejraději trávil čas na procházkách po krajině, kde čerpal inspiraci a pak se svými dětmi, které moc miloval. Babička Dvořáková měla na starosti rodinné finance. V zápisníku, který se dochoval z doby, kdy bydleli v New Yorku (1893), si babička zapisovala, jakou jí dědeček odevzdal výplatu a běžné výdaje za nájem, potraviny, noviny a tak dále. Každý měsíc tam je i kolonka „Dvořák“, což znamená, že i natolik významný člověk své doby doma dostával kapesné na pivo a dýmku.
Dnes žijete v Singapuru, ale žila jste v Hluboké nad Vltavou. Jak vnímáte ten rozdíl? Jaké to je, vyměnit malé městečko za obří velkoměsto?
Tak Hluboká, to jsou v dálce lesy, plno zeleně, je to tam víc barevné a hlavně, když je dobrá viditelnost, vidíte až na šumavské kopce, kdežto tady v Singapuru je to trochu placka. Ale na druhou stranu je tu stále krásné tropické počasí. Jenom na oblohu se díváte přes obří mrakodrapy, ty zas nejsou u nás doma. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že se jednou přestěhuji do Singapuru, tak bych tomu vůbec nevěřila. Koho by před lety napadlo, že budu žít v Asii? Vždycky jsem chtěla žít buď v Americe, nebo zůstat v Čechách. Dnes žiji v moderním velkoměstě, které leží na rovníku a má přes pět milionů obyvatel. Je to sice metropole, ale má tak trochu venkovský rozměr. Jakmile chcete jet někam taxíkem nebo si dát místní jídlo, oslovujete personál „auntie“ anebo „uncle“ – tedy teto, strejdo, takže: Strejdo, dovezte mě prosím na letiště nebo Teto, dám si nudlovou polévku.
Co může Singapur a Asie české holce nabídnout?
Spíš co může nabídnout česká holka! Kupodivu hodně. My jsme žili s manželem deset let v Londýně a získali jsme tam skvělé pracovní zkušenosti. Já jsem například měla, již ve svých 26 letech jako analytička, v investiční firmě J. P. Morgan na starosti veliké korporátní klienty z Německa a ze Švýcarska, létala na schůzky do New Yorku, kde se dělal velký byznys. Výhodou bylo, že jsem vedle perfektní angličtiny uměla i plynně německy. V mé současné firmě, která spravuje investice pro obří subjekty po celém světě a kde působím 12 let, jsem si prošla třemi různými pozicemi – úplně na začátku jsem dělala analytičku, pak jsem pracovala s týmem, co měl na starosti klienty s vice jak sto miliony dolarů v Evropě a teď mám tyto klienty na starosti já sama v Asii. Co se týče světa investic, byl Londýn skvělým startovním můstkem. A i když jsme tam byli spokojení, zjistili jsme, že kvalita života tam není taková, jakou jsme chtěli mít, až založíme rodinu. Podobně jako jste pocítil potřebu vy, když jste se odstěhoval z budějovického Máje do Výrova na Šumavě. Tak pro nás to bylo podobně, říkali jsme si, že Londýn je skvělé místo pro budování kariéry, ale k založení rodiny tolik ne.
Srovnávat Londýn s Budějovicemi a Singapur se šumavskou vesničkou? No, proč ne... Co na to ale říkali u vás ve firmě?
Jak jsem zmiňovala, má zkušenost v investiční firmě J. P. Morgan a ve firmě Wellington byla skvělá, tam takhle mladý člověk dostane obrovský díl zodpovědnosti, má volné pole působnosti a může dělat věci, které by jinde dělat nemohl. Jenže ve chvíli, kdy jsme začali plánovat rodinu, jsem zjistila, že Londýn není ideální. Nejdřív jsme chtěli odejít do Švýcarska a já začala diskutovat ve firmě, aby mě přesunuli do pobočky v Curychu. A manžel najednou navrhl Asii. On v Singapuru vyrůstal a já sama jsem tu měla dvě velmi dobré kamarádky ze studií v Praze, které mě také přemlouvaly, ať se sem přestěhuju. Když jsem Singapur navštívila poprvé, byla jsem překvapená, protože jsem o něm měla úplně jiné představy. Viděl jste film Hangover? Ten se točil v Bangkoku, a já si původně myslela, že Singapur je také takové chaotické město. Jenže když jsem sem přijela, tak jsem byla v šoku, bylo to jako v Curychu, jen s tím rozdílem, že Singapur leží na tropickém ostrově. Všechno je tu krásně čisté, moderní, hodně zeleně, všude palmy. A v době, kdy jsme se rozhodli pro Singapur, i moje vedení ve firmě zjistilo, že by bylo dobré mě tu mít. Měla jsem to totiž zjednodušené tím, že jsem dřív pracovala v Evropě s privátními bankami a ty všechny mají pobočky v Asii a hodně se jim tam daří. Takže jsem řekla, heleďte se, to, co dělám tady, mohu pro vás dělat tam. A je to zaujalo. Kývli a já už v Singapuru žiju s rodinou tři roky.
V čem jsou tedy výhody pro mladou rodinu?
Je tu bezpečno, všechno funguje, navíc tu mají skvělý systém vzdělávání. Je tu špičkové zdravotnictví, soukromé nemocnice. A pro rodiny s dětmi velká výhoda, že mohou mít doma za velmi rozumné peníze chůvu a hospodyni, která se stará o chod domácnosti, vaří a uklízí. Kdekoliv jinde by tento model nefungoval – v západních zemích, kromě třeba Anglie, není typické, že by s rodinou bydlela nějaká cizí osoba. Ale v Asii to tak funguje velmi dobře, proto je tu také na vedoucích postech hodně žen. Většina bytů je upravena tak, že obsahuje část pro služebnictvo. U nás doma to funguje tak, že ráno všichni tři v klidu posnídáme na terase, chůva pak odvede v osm hodin našeho tříletého syna do školky a my s manželem jedeme do práce (cesta trvá 15 minut taxíkem). Syn je ve školce do 15 hodin a my se většinou vracíme domů mezi 16. a 17. hodinou. Doma už je uklizeno a navařeno, takže jeden z nás jde se synem třeba plavat nebo na hřiště a pak máme společný večer. Já strávím přibližně sedm týdnů v roce na pracovních cestách, ať už v Asii, Evropě nebo USA, takže je pro mě prioritou trávit co nejvíce času doma. S manželem nikdy nejsme na služební cestě ve stejný čas, vždycky je jeden z nás doma, nemáme babičky ani dědečky, kteří by mohli hlídat. Ale na druhou stranu často můžeme pracovat z domova – já mám velice flexibilní pracovní život a můj muž také. On pracuje pro norskou vládu jako investor, a tím, že v Norsku jsou v tomto ohledu velmi progresivní, může také pracovat z domova nebo chodit dřív domů. Když syn usne, tak pozdě večer mohu vyřizovat pracovní e-maily, které mezitím přišly z Londýna nebo z Bostonu. Takový styl života, jaký máme tady, bychom nemohli mít nikde jinde. Kdybychom zůstali v Londýně, tak bych asi nepracovala. Tady jedeme na pohodu. Máme dost času se věnovat rodině a ten čas se dá dobře skloubit s prací.
Váš syn se jmenuje po prapradědečkovi?
Můj tříletý syn se jmenuje Rehan Antonín Dvorak-Ghosh, za což nás asi nebude mít moc rád. Alespoň se jmenuje taky Antonín.
Jaké je postavení ženy v Singapuru?
V Asii jsou ženy na vedoucích pozicích daleko častěji, je to tu naprostá samozřejmost. Myslím si, že ten rozdíl mezi Asií a Čechami nebo Evropou je daný tím, že u nás nefunguje ten model, že by někdo zvenčí pomáhal v domácnosti. Jsou v tom ale i možná předsudky. Mám velice úspěšné kamarádky, které se nechtějí svým maminkám přiznat, že mají někoho na úklid domácnosti. Navíc v Čechách dát dvouleté dítě do školky je nemyslitelné, tady je to běžné. Nesouhlasím se vším, co se v Singapuru dělá, třeba mateřská je tu čtyři měsíce, pak už musí žena do práce, když si chce udržet místo. A to mi přijde šílené. Já jsem naštěstí měla mateřskou osm měsíců, ale jenom proto, že jsem si to vyjednala. Po tom, co jsem se vrátila do práce, si manžel udělal rok pauzu a byl se synem doma.
Jste sponzorem nejstaršího hudebního festivalu Antonína Dvořáka v Čechách.
Ano, je to Hudební festival Antonína Dvořáka (HFAD). Koná se každý rok v Příbrami a jeho okolí. Ve vesničce Vysoká u Příbrami můj prapradědeček koupil bývalý ovčín, který předělal a měl tam letní sídlo. Moc rád trávil čas na venkově společně s celou rodinou a přáteli, měl tam klid na komponování. Chodil po lesích, skládal a večer se potkával s místními u piva. Jinak festival funguje už 51 let. Hodně koncertů probíhá v Muzeu Antonína Dvořáka přímo na Vysoké, kde je mimo jiné také hluboko v lese k vidění Rusalčino jezírko. Ještě ale ráda jezdím na festival Dvořákova Praha, který se koná vždy v září a minulý rok oslavil desetileté výročí. Ten sponzoruje pan Komárek, který společně s manželkou zaštiťuje Akademii klasické hudby, Cenu Antonína Dvořáka a nové učiliště Antonína Dvořáka. Jemu jsem vděčná za to, že díky festivalu Dvořákova Praha vystoupal prapradědečkův odkaz v Čechách do daleko větších měřítek.
Vaše životní cesta ale vedla z budějovického Česko-anglického gymnázia na VŠE, tam jste studovala mezinárodní vztahy. Jak vzpomínáte na dobu studií?
Já mám na ČAG skvělé a moc hezké vzpomínky, na gymnázium jsem nastoupila v roce 1994 a tenkrát jsme byly tři třídy. Bylo tu malinké rodinné prostředí a mně to ohromně vyhovovalo. Danuška Lhotková, dnešní ředitelka, byla naše třídní a byla skvělá v tom, že milovala každého studenta, každého z nás. Byla nadšená a zapálená pro svou práci a to se odrazilo na mně a na mém přístupu ke studiu. Ona nám dala volné pole působnosti a to se mi na ČAGu opravdu líbilo, ta svoboda a zároveň osobní zodpovědnost. Člověk si splnil předměty, ale klidně mohl dělat víc v tom, co měl rád, co ho bavilo a byl v tom podporovaný. Měli jsme volitelnou francouzštinu, pak jsme dělali projekty třeba o OSN a celé studium bylo velice kreativní. Takže největší šok pro mě byl, když jsem odešla do Prahy na VŠE. Já jsem byla zvyklá na rodinné prostředí, kde se všichni znají, pomáhají si a jsou k sobě přátelští, a pak jsem přišla tam, kde jsem byla číslo 2590 a nikoho jsem nezajímala. Vše bylo anonymní, všechno jsme se museli učit zpaměti, byl to obrovský kontrast. Časy ČAGu byly pro mě ideální. A jsem dodnes v kontaktu nejen s tehdejšími spolužáky, ale i s učiteli včele s Danuškou.
Měl tedy ČAG nějaký vliv na vaši současnou profesní kariéru?
Určitě. Nemyslím vědomostmi, ale tím přístupem, že už jako náctiletí jsme měli povědomí o tom, že něco znamenáme. Bylo to období, kdy v tom věku si člověk vůbec nevěří, má o sobě obrovské pochybnosti a tápe, ale tím, že jsme věděli, že sem patříme, že ta škola je naše druhá rodina, že máme učitele, kterým se můžeme svěřit, Danušku, Květu Tůmovou, pana Zahradníka, tak nám dodávali patřičné sebevědomí, a kdyby nic jiného, tak pro mě bylo nejdůležitější, že nám věřili. A to je podle mě daleko důležitější než vědomosti, které můžete nasbírat kdekoliv jinde.
V jednom z rozhovorů pro prestižní magazíny říkáte, že když člověk neumí říct „ne“, daleko se nedostane. Takže už na ČAGu jste se naučila říkat „ne“?
Teď jste mě pobavil. To by mělo být součástí výuky. Trvalo mi to samozřejmě daleko déle, než jsem tohle pochopila.
Ve vaší branži je prý důležité umět si říct každý rok i o navýšení platu. Já coby učitel bych asi narazil.
U nás je to v návaznosti na výsledky. Nejsme placení tabulkově. Když máte rok od roku lepší výsledky, tak to musíte prezentovat, umět to dostatečně prodat. Což je ostatně naše branže. Mám kamarádku, která je architektka, bavíme se o platu a já jí říkám, no musíš si říct o víc a ona mi odpoví – co to plácáš, my máme tabulky. Takže v některých profesích to prostě nejde, ale ve financích se musíte umět prodat a umět i prodat to, co jste dokázali. Stát si za svým a pořád tlačit, protože každá firma se bude snažit vám zaplatit co nejméně. A hlavně u žen to platí, protože znám ženy, které vedou celé týmy, jsou vrcholové manažerky a ty mi potvrzují, jaký je rozdíl, když je v týmu muž, nebo žena. Žena jenom maká a myslí si, že to všichni vidí, zatímco muž po sebemenším úspěchu veřejně vytrubuje do světa, jak je dobrej, chlubí se. Tohle mi přišlo docela vtipné.
Jak se stalo, že jste skončila natrvalo v cizině?
Na vysoké škole jsem se dostala na dva výměnné pobyty. Můj sen byl vždycky vycestovat ven a hledala jsem proto aktivity mimo školu. Měla jsem ambasadorské stipendium od Rotary Clubu a jeden rok jsem strávila na univerzitě v USA. A pak jsem měla možnost odcestovat přes CEMS na půl roku do Finska, a tak jsem zároveň studovala inženýrské studium na Helsinki School of Economics a VŠE v Praze. Šla jsem tehdy v pátém ročníku na kariérní fórum a tam se setkala s lidmi z Londýna – to byl už jenom krok k nabídce, abych šla pracovat do investiční banky J. P. Morgan. Původně jsem měla jít do Londýna na rok na zkušenou, ale jak už to bývá, z roku bylo nakonec deset let.
Ale první vaše takzvaná cesta na zkušenou byla už ve vašich třinácti letech, tedy v době, kdy jste se učila na základní škole.
To je pravda a dodneška se divím svým rodičům, že mě ve 13 letech nechali v Americe. Tatínka na jednu stranu obdivuju, že měl vizi, že dokázal přestřihnout tu pomyslnou pupeční šňůru a důvěřoval mi, že to zvládnu. Na druhou stranu si říkám, že já bych své dítě na rok pouštěla velmi těžko. Ale to byla prostě jiná doba. Všechno začalo hned po revoluci, po roce 1989, kdy k nám začaly jezdit návštěvy z Ameriky, protože ti lidé hledali příbuzné Antonína Dvořáka. V roce 1993 bylo stoleté výročí působení mého prapradědečka na newyorské konzervatoři, a v USA to chtěli slavit. A my tam nakonec v tom roce letěli, tedy rodiče, já, sedmiletý brácha, můj děda Antonín Dvořák III. a náš strejda. Na měsíc. A celý ten měsíc jsme měli koncertní turné na počest toho výročí. Mimo jiné jsme ale také navštívili naše vzdálené příbuzné, kteří nabídli, abych tam u nich na rok zůstala a naučila se anglicky. Tatínek řekl: Zůstaneš tady, a já tam zůstala. Právě díky studiu v zahraničí jsem zjistila, že globální svět ve mně víc rezonuje a víc mě inspiruje. V zahraničí jsem se naučila, jak je důležité stát si za svým, o něco zabojovat.
Jak se ale třináctiletá holka vyrovnává s tak velkou změnou?
Těžko. Byla jsem domácí typ, strašně stydlivá holka a měla jsem z toho strach. Jedna část mého já říkala udělej to a druhá by nejradši utekla domu. Ale věděla jsem, že když to zvládnu, bude to pro mě a můj další vývoj moc znamenat. Bylo to koncem léta, naši s bráškou odletěli domů a já měla najednou novou rodinu v úplně nové zemi. Musím přiznat, že první měsíc byl hrozný, protože já šla rovnou do osmé třídy a anglicky jsem uměla tak jako žák sedmé třídy v Čechách. A to byla opravdová krize, měla jsem k dispozici obrovský slovník, tenkrát nebyl žádný Google Translate, a překládala si s jeho pomocí úkoly, slovíčko po slovíčku. Po měsíci se mi ale zdál sen, něco díky němu přeskočilo a od té doby jsem všemu rozuměla. Naštěstí ta hrůza netrvala tak dlouho. Dost rychle jsem začala anglicky myslet a to byla výhra.
Vnímala jste tady v Čechách, že je to výhra být prapravnučkou takového velikána, jakým byl Antonín Dvořák?
Do svých devíti let jsem vyrůstala v socialismu. V hudební výchově jsme se učili všechna díla Bedřicha Smetany, a o prapradědečkovi pomalu ani slovo. Vůbec si nepamatuji, že bychom se o něm kdy učili. Vždycky jsem věděla, že jsem prapravnučkou slavného skladatele, ale vůbec mi to tak nepřišlo. Do svých třinácti let jsem nebyla na žádném koncertě, kde by hráli jeho dílo. Akorát u prarodičů jsem slyšela skladby z gramofonových desek. Vlastně jsem dílo prapradědečka objevila až v těch třinácti v Americe.
Až tam?
Představte si, že ano. Pozvali nás tam díky tomu stoletému výročí. Z letadla jsme vystoupili v Chicagu a v příchodové hale nás čekalo asi padesát různých reportérů a všichni se s námi chtěli fotit a lidé chtěli podpisy. Takže já přijela z Československa, kde jste o Antonína Dvořáka v médiích moc nezakopli, do Ameriky, kde s námi chtěli dělat interview na každém rohu, a já byla doslova v šoku. Když totiž řeknete ve Státech jméno Dvořák, tak okamžitě to jméno vyvolá u lidí velký ohlas, všichni ho znají. Ale dnes je to už u nás jiné i díky festivalu Dvořákova Praha. Cítím obrovský posun, ale stále mi přijde, že je dílo Antonína Dvořáka více ceněno v zahraničí než v Čechách. Prapradědečkova hudba zažívá obrovský boom, nikdy se Dvořák nehrál tolik jako v posledních pěti deseti letech.
Pokud vím, chtěli Američané po Dvořákovi složit hymnu. Je to tak?
Je to pravda. Oni ho pozvali do Států proto, aby založil kulturu klasické hudby. Jedním z dalších jeho úkolů bylo i složit hymnu a z toho vyšel Americký prapor, ze kterého nakonec hymna nebyla.
A co je pravdy na tom, že se v USA měl natáčet životopisný velkofilm o vašem prapradědečkovi s Tomem Hanksem v titulní roli?
Také jsem to slyšela v souvislosti s Dodi Al Fayedem, protože on chtěl ten film o Antonínu Dvořákovi financovat. Stejně jako byl velkofilm o Wolfgangu Amadeu Mozartovi, tedy Amadeus, tak Al Fayed chtěl, aby vznikl film Dvořák. Jenže zemřel s princeznou Dianou při té tragické nehodě, takže projekt se nakonec nerealizoval.
Zůstaňme chvíli v Americe. Vaše dobrá přítelkyně Petra Freddi organizuje v Los Angeles mezinárodní konferenci Milken Global Conference, které se účastníte i vy.
Milken Global Summit už probíhá dobrých dvacet let a přezdívá se mu Davos na západě. Jde o setkání celosvětových leadrů v ekonomice, vědě a CEO firem. Jde o americkou verzi Davosu, kde se dělá velký business a vypisují se tam vysoké šeky jak na investice, tak na charitu. Organizátorem je nezisková organizace, think-tank, která má různé odnože. Jejich hlavním účelem je zmapovat různé celosvětové příležitosti a problémy, na té konferenci se sejdou investoři s firmami, které řeší tyto problémy. Například jsou tam přednášky o výzkumu v biotechnologii, AI (artificial intelligence) nebo o zdravotnictví. A velcí investoři se na základě těchto informací rozhodnou, kam mají investovat. Na večeřích se tam vyberou desítky milionů dolarů na charitu – letos mezi hosty byla například i Petra Němcová, která prezentovala své zkušenosti s prací v oblastech postižených přírodními katastrofami.
Jak je vnímaná Česká republika ve světě?
Myslím, že je vnímaná velice pozitivně, ať už je to díky pražským památkám, českému pivu, či hudbě mého prapradědečka. (smích)
Markéta Dvořáková (39 let)
Pochází z Lišova.
Maturovala v Českých Budějovicích na Česko-anglickém gymnáziu, studovala VŠE v Praze a HSE v Helsinkách.
Dnes je ředitelkou pro obchod v Asii v jedné z největších investičních společností Wellington Management, kde zodpovídá za distribuci finančních produktů investorům v Asii.
Má tříletého syna se singapursko-indickým manželem a ve volném čase se věnuje zachování odkazu klasické hudby jejího prapradědečka Antonína Dvořáka.
Ze zahraničí se ráda vrací do své rezidence v Hluboké nad Vltavou.
CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!