Čestmír ze sídliště

Kde se vzal rod Strakatých? Moc vás v zemi není.

Je nás málo, to je pravda, ale kořeny rodu neznám. Jméno Čestmír se u nás dědí. Můj otec je Čestmír, děda byl taky. Třeba se k tomu jednou dostanu a rod prozkoumám.

Vyrůstal jste v Táboře. Jak dlouho jste tam žil?

Byť jsem táborský rodák a chvíli jsem bydlel na Pražském Sídlišti, už jako velmi malý kluk jsem se přestěhoval na „Sojčí vrch“ – na Sídliště nad Lužnicí. Tam jsem žil do té doby, než jsem odešel na vysokou školu do Prahy. Na základní školu jsem chodil do Sezimova Ústí a ten Sezimák byl víc můj domov než Tábor. Dával mi trochu jiný životní prostor než naše sídliště. V tomhle širším táborském okruhu jsem zůstával do svých devatenácti let.

Za kým se dnes do Tábora vracíte?

Už moc není za kým. Moje maminka zemřela a můj otec dnes bydlí blíž Praze. V Táboře máme příbuzné, ale příliš často se nepotkáváme. Naposledy jsme se v širším kruhu viděli na oslavě tátových narozenin.

Jak vás vnímá rodina Strakatých? Jste rodinná celebrita?

Bavíme se o mé práci, zajímají se, ale stejně tak se já zajímám o ně.

Je vaše rodina něčím zvláštní, typická? V naší rodině Štifterů se třeba dědí, že nám chybí jeden zub, konkrétně je to levá horní čtyřka.

Jestli je pro nás něco specifické, jsou to naše nadočnicové oblouky. Má je můj táta, zdědila je moje dcera. Je to takový trochu neandrtálský znak, podle kterého nás poznáte.

Čím byl typický Tábor vašeho dětství?

Sleduju to město s velkým zájmem a vnímám, jak se posouvá do krásy a vřelosti. Je víc pro lidi než dřív. Ale to možná platí pro všechna současná česká města, probouzejí se do elegance. Pro mě byl ale Tábor vždycky to naše sídliště. Než jsem šel na gymnázium, byl jsem hodně izolovaný mezi paneláky, jen zřídkakdy jsme přicházeli do centra. Ze Sojčáku už musíte do Tábora vyjet. V pražském měřítku je tam samozřejmě všechno hrozně blízko, ale tenkrát mi historický Tábor připadal děsně daleko. Sojčák byl město ve městě. A možná to trochu pokřivuje vnímání samotného města, Sezimák pro mě byl spíš Tábor, a Tábor jako takový ani nebyl moje město. Objevoval jsem ho až později, za středoškolských let. Hranice mezi Táborem a Sezimovým Ústím je jen jakási čára na mapě, a sídliště je blíž Sezimáku než Táboru.

Čím byli vaši rodiče?

Tatínek byl většinu doby, co pamatuju, zaměstnaný v táborské teplárně, později jako mistr směny. Maminka dělala ve VSP DATA, což je lokální technologická firma; vnímali jsme ji jako programátorku, i když její práce byly hlavně databáze.

Škodí Táboru, že je Praha tak blízko – že lze jednoduše nasednout na vlak a už se nevrátit?

V případě Tábora bych řekl, že to dobře funguje i naopak, že se dá v Praze nasednout na vlak a dostat se rychle do Tábora. Hodně jsem za studií z Prahy jezdil domů i proto, že je to kousek. Vlakem jste tam hned, zato autem to bývá větší dobrodružství, člověk nikdy neví, kdy se dostane do cíle. Blízkost Prahy znamená určitý odliv mozků, ale taky si dnes Tábor vybírají lidé k životu právě díky dostupnosti hlavního města. Tábor blízkostí Prahy nikdy netrpěl. Lidé, které znám a odešli do Prahy, se do Tábora rádi vracejí a pořád tam mají kus svého života. Tábor je město na úrovni, kde se dobře najíte, kde je kultura, kde se dá solidně bydlet.

I z pohledu Budějčáka mi Tábor přišel vždycky hodně kulturní.

Je pravda, že v Táboře jsem se dostal poměrně brzy do různých alternativních kruhů, které tam byly bohaté a dost možná nejbohatší na jihu Čech. Bylo to pro mě ve vývoji důležité. Formovala nás spousta klubů a barů, kde jsme si nevylívali hlavy, ale nasávali kulturu – byly tam koncerty, táborská knihovna disponovala skvělým oddělením hudby, kde jsem nacházel velmi kvalitní cédéčka. Do divadla jsem moc nechodil, ale oslovil mě třeba filmový klub, řídil ho dnešní mluvčí města Luboš Dvořák.

Je Praha místo, kde být chcete, nebo kde být musíte?

Z Tábora jsem odcházel v jiné době. Do Prahy jsem tenkrát trochu utíkal – měl jsem pocit, že jdu do velkoměsta. Ale čím jsem starší, tím víc si dovedu představit život zase doma na jihu. Dneska to možné není, práce mě k Praze uvazuje, ale v jiném nastavení by to šlo.

Co na to vaše žena?

Moje žena se narodila na Žižkově, to je Pražačka se vším všudy, pro ni by to bylo složitější. Ale pořád tu jsem hlavně proto, že tu být chci. Žiju na skvělém místě, kde všechno, co potřebuju, mám poměrně blízko. Praha je pro mě příjemná a pohodlná. I když má samozřejmě mnoho stinných stránek a jednou z nich je záplava turistů, to město se v nich doslova dusí.
Zvou vás do Tábora pozvánky, třeba na srazy spolužáků?

Tohle moc nefunguje. Naposledy jsme se viděli se spolužáky tak před deseti lety.

Jak se stane, že kluk z Tábora dobyde Prahu?

A stalo se to vůbec? Dobyl jsem Prahu?

Velká část lidí vás zná a vnímá.

To asi ano, vnímá. Ale bylo by složité hledat v tom nějakou zákonitost – to, že jsem došel k nějakému dočasnému úspěchu, je dílem série náhod, skládala se jedna za druhou. Někdo mi něco nabídl, já to zkusil, nevěděl, jak to dopadne, a ono mě to posunulo. Takhle jsem se náhodou dostal do ČT 24, a kdybych tam přišel o týden později, ubíraly by se události zase trochu jinak. Docela náhodou jsem přešel z pozice za kamerou do pozice před ní, objevilo se několik správných lidí na správných místech, kteří se mě zeptali, jestli to nechci zkusit, a já odpověděl, že stejně nemám nic lepšího na práci. Tak to skutečně bylo. Z toho pro mě plyne závěr, že naše životy ovládají víc nebo míň absolutní náhody. Můžete tomu pomáhat třeba vzděláním a pracovitostí, ale o tom, jestli člověk v životě uspěje, rozhoduje hlavně to, jestli je ve správnou chvíli na správném místě.

Ono se to ale někdy shazuje tvrzením, že jste měl štěstí. Tam pak není vidět píle a dovednost.

Jasně, musel jsem pro to, co dneska mám, hodně udělat. Musel jsem mít talent, hodně pracovat, část života jsem pracoval opravdu intenzivně, a to se teď projevuje. Vedle toho stojí to štěstí, já ho skutečně měl. Musel jsem v určitou chvíli říct ty správné věci, vytvářet vztahy, budovat přátelství. Někde náhodou být. Kdybych v den, kdy jsem potkal svou ženu, změnil směr, taky bych žil jiný život. Uvědomění si, že naše životy jsou řízené náhodou a štěstím, pozitivitou i negativitou, mě ujišťuje, že se věcí dějí správně.

Jak do toho uvědomění zapadá skutečnost, že teď stojíte na vrcholu – a za deset let může být vaše popularita mnohem nižší?

To je nepříjemná věc, samozřejmě. Musím se snažit, aby to tak nebylo. Budu určitě přemýšlet, jak lidi dál zaujmout, budu se snažit protáhnout to období co nejdál, třeba to vydrží deset let – jenže reálně ne. Zrovna dneska mi někdo psal do komentáře: „Ono se to okouká, ale pořád je to dobrý…“ A to je přesně ono. Všechno se okouká. Musím počítat s tím, že to, co dělám, je dočasné, a měl bych mít nějaký plán.

Máte ho?

Nemám. Já v životě moc neplánuju. Nikdy jsem nechtěl jít do médií, neplánoval jsem to, a stalo se to. Nejde na věci tlačit. Dveře těch správných příležitostí se otevírají samy, když člověk dělá vlastní práci dobře a má u toho čisté svědomí. Pak se to podle mě vyplatí.

Inspiroval jste se někdy někým?

Asi bych lhal, kdybych řekl, že jsem se nikým neinspiroval, ale zároveň nemůžu říct, že bych se inspiroval někým konkrétním. Moje práce je hodně specifická tím, že mě živí paywall – lidé se dostávají k placenému obsahu. To vás nutí přemýšlet velmi aktivně, jestli to, co konáte, funguje. V určitou chvíli jsem si řekl, že bude fajn zkusit, co bude a nebude fungovat právě za paywallem. V tom byli pro mě inspirací kluci z „Kecy a politika“, kteří v určitou chvíli byli společně se mnou taky v Reflexu, znali jsme se a bavili se o tom. Viděl jsem, že s relativně seriózním druhem obsahu je možné uspět. Viděl jsem za tím ale taky relativně větší míru svobody, volnost, což se samozřejmě stalo, i když o úplné volnosti mluvit nemůžeme, je tu pořád těch osm tisíc lidí, kteří si moji práci předplácejí.

Do jaké míry těch osm tisíc lidí říká, jaký máte být?

Někdo to určitě říká, zároveň ta skupina nemluví jedním hlasem. Podobný počet obyvatel má Sezimovo Ústí. Je to jedno menší město, které k vám promlouvá a názorově není homogenní. Na něčem se ti lidé shodnou, ale každý má jiný důvod, proč ke mně přišel.

Jste náčelníkem kmene, který má osm tisíc hlav, nebo je tu osm tisíc náčelníků pro jednoho Čestmíra?

Určitě je to spíš to první. Někdo se přihlásil kvůli konkrétnímu rozhovoru a už tady zůstal, někdo šel rovnou za mnou, a to jsou pak různé motivace pro pokračování. Bylo by zavádějící je příliš poslouchat, i když by to bylo lákavé – máte pocit, že děláte něco, co má odezvu. Jenže můžete poslechnout dvacet lidí, když dalších osm tisíc mlčí? Co když mají úplně jiný názor? Snažím se dělat ty věci po svém, ale nebýt odstřižený od názoru předplatitelů. Oni jsou moje pozitivní motivace – když už mi píšou, chtějí, aby se něco zlepšilo. Nechtějí mi nadávat, nechtějí mě sundat, tlačí mě k lepšímu výkonu.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz

ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!