Rodokmeny od mojedejiny.cz

Chtěl bych se znovu zamilovat do své ženy

Žije v odlehlém koutě Šumavy, obklopen přírodou. Drobný muž se pohybuje pomalu a opatrně. Když se potřebuje dostat třeba do Klatov k lékaři, prostě jede autem. Aby nám při povídání dobře rozuměl, odskočí si pro naslouchadlo. František Wiendl, to je paměť Československa a České republiky. Narodil se na Silvestra roku 1923. Oslavil tak stovku.
Markéta Čekanová, Foto: Jan Šafář
20. Únor 2024 - 21:38

Tohle jsou baterky, ty tam musím dát,“ říká a bez brýlí zasouvá titěrný knoflíček do sluchadla. Pak se pohodlně usadí a na tváři popsané jedním celým stoletím se rozhostí úsměv. „Když je člověku sto, tak už není o co stát. Přijdou nemoci, pohyblivost už taky není. Je hezké se toho dožít. Člověk může sedět u televize, ale jinak nic moc,“ směje se. A pak trošku zvážní: „Kamarády už nemám. Už jsem zůstal sám. Všichni moji známí jsou o dvacet, o třicet let mladší.“

V šesti letech nechala maminka malého Františka zapsat do Sokola. Byl drobný, a tak se dobře uplatnil na nářadí. Časem se propracoval i do závodního družstva a nejraději měl kruhy, hrazdu a bradla. A podobně jako spousta dalších sokolů nesl později velmi těžce, když jim nejen jejich aktivity, ale především ideje a svobodu brali Němci a po nich komunisté.

Tatínek Františka Wiendla se už na začátku války stal členem Ústředního vedení odboje domácího. Po jeho likvidaci během heydrichiády založil vlastní odbojovou skupinu Lidice. Její činnosti se účastnil také ani ne dvacetiletý František. Nejdřív se věnovali drobným sabotážím, na začátku roku 1945 už se chystali na otevřený násilný odpor.

Když 5. května přijeli do Klatov Američané, dostala skupina Lidice za úkol obsadit zdejší stadion a ochránit spínací stanici poblíž Hůrky, kde byla německá kulometná hnízda. František tomu všemu velel. Druhý den byli všichni plni elánu jet na pomoc Praze. Američané jim to nedovolili. Politici namalovali budoucnost Evropy jinak.

Jinou cestou se vydal i Františkův soukromý život. Původně si s otcem plánovali, že si založí stavební firmu. V rodině se po generace dědilo tesařské a stavitelské řemeslo, a proto se i František nejdřív vyučil zedníkem a potom studoval stavební průmyslovku. Po maturitě si chtěl udělat stavitelské zkoušky, ale nestihl to. Musel narukovat na vojnu. Dva roky strávil v aspirantské škole pro důstojníky v Domažlicích. Když se v červenci 1947 vrátil domů, byl už svět kolem jiný. Ve vzduchu byl cítit konec svobody a nástup totality. Jeho tatínek prožil Velkou říjnovou socialistickou revoluci v Rusku. Když na ni vzpomínal, říkával: „Bože, nedej, aby se ten bolševismus dostal sem k nám.“ A tak měl František v tomto ohledu odjakživa jasno.

U Wiendlů doma se začali scházet někdejší přátelé z protinacistického odboje. Mluvilo se o tom, že je třeba proti bolševikům něco dělat. Jako za války začali zase psát hesla po zdech a roznášet letáky. Zakrátko Františkovy rodiče zatkli. Maminka byla nakonec po devíti měsících věznění bez soudu propuštěna, tatínek všechno zapřel a soud ho osvobodil pro nedostatek důkazů. František byl jenom degradován na vojína. (...)

 

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz