Daniel Bambas BEZ OBALU

Momentálně asi žijete premiérou historické hry „Lev v zimě“, která se chystá na konec října.

Snažím se žít tak, abych nežil jen prací. A hlavně každý den je v tomhle ohledu jiný. V den těžkého představení se na něj už od rána připravuji. Není to tak, že by má práce začala v 19 hodin a za tři hodiny bylo po všem. U náročných rolí potřebuji čas, koncentraci, někdy i fyzickou přípravu. A pokud nehraji ani nezkouším, snažím se od divadla si co nejvíce odpočinout. Sportem, cestováním, filmy, výstavami, přírodou. Ale samozřejmě že dlouhodobě je teď „Lev v zimě“ mou hlavní prací.

Koho hrajete?

Francouzského krále Filipa II. Je to postava nejednoznačná, má tajemství, a takové mám nejradši.

Do historie, konkrétnně do doby krále Karla IV., jste se o prázdninách vrátil jako samotný král, a to na Karštejně při open air.

Letos jsme hráli „Noc na Karlštejně“ už druhou sezonu a opět s velkým diváckým ohlasem. Karlštejn je naprosto magické místo a já jsem velmi vděčný, že mi producent Janis Sidovský nabídl tuto legendární roli. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych si ji mohl zahrát. A tak to bylo mimochodem se všemi mými podstatnými rolemi. Ani jedna z nich nebyla vysněná. Dalším bonusem této inscenace je pro mě partneření s Hankou Holišovou v roli Elišky. Hanka je má dobrá kamarádka a velký profesionál.

Jaký je pro vás rozdíl v hraní pod širým nebem, a v kamenném divadle?

Pod širým nebem musíte počítat se spoustou vlivů, které se pod střechu divadla zkrátka nedostanou. Vítr, déšť, chlad, vlhko, nebo naopak velké dusno či letadlo, které vám v intimní scéně proletí nad hlavou. Prostor nádvoří je navíc velký, musíte vydávat adekvátní energii, abyste upoutal i diváka v poslední řadě a zároveň se vás nelekl ten v řadě první. Všichni se po hradbách a chodbami Karlštejna při představení dost naběháme. I diváci bývají při letních produkcích občas více rozpustilí. To všechno vytváří jakýsi adrenalin navíc, který dělá hraní v plenéru jedinečným zážitkem pro tvůrce i diváky.

Máte rád hrady a zámky a historii vůbec?

Moc. Letos jsem jich nejvíce navštívil v mém milovaném Dánsku, kde je spousta zámků a hradů zároveň galeriemi. Uvědomil si, že mám stále velké rezervy v památkách českých a moravských. Architektura a výtvarné umění jsou mé lásky, ze kterých čerpám hodně inspirace. I u výtvarných děl mívám takzvanou husí kůži, která je pro mě jasným signálem, že na mě něco emocionálně silně působí.  

A váš zatím poslední návštěvnický zážitek?

Nádherný a jedinečný empírový zámek Kačina. Na cestě z něj jsem navštívil chrám sv. Barbory v Kutné Hoře a galerii GASK. To byl překrásný den.

V historii, nebo spíše v minulosti, ještě chvíli zůstaneme. Začínal jste jako seriálový herec. Televizní diváci si vás určitě pamatují jako právníka z „Velmi křehkých vztahů“.

Začínal jsem jako divadelní herec a tím se i cítím být. Už jen proto, že práce pro televizi a film je oproti divadlu zanedbatelná, ačkoli samozřejmě mnohem viditelnější. Na „Velmi křehké vztahy“ vzpomínám rád, byla to skvělá zkušenost s prací před kamerou a ve velmi rychlém tempu, navíc spojená s opravdu milými lidmi.

Kromě toho vás seriáloví diváci vídali i v „Ordinaci v růžové zahradě 2“ jako syna ředitele nemocnice.

V „Ordinaci“ jsem byl téměř rok a jsem za to rád. Byla to hezky napsaná role. Klaďasů si na divadle moc neužiju.

Měl jste v té době protekci u doktorů?

Myslím, že lékaři a umělci měli k sobě vždy nějak blízko. Jestli má moje profese nějaké výhody, tak kontakty s lékařským prostředím k nim určitě patří. K této profesi mám velký respekt a doktorům už vděčím za mnohé. A těch pár pobytů v nemocnici, které za sebou mám, mě učí nestresovat se tolik kvůli nepodstatným věcem. A nebrat svou profesi příliš vážně. Je krásná, miluji ji, ale nestojí za zničené zdraví.

Ve „Velmi křehkých vztazích“ hrála vaši seriálovou matku vaše opravdová matka?

Jistě to byl hezký bonus i pro diváky, my si to každopádně dost užili. Nicméně je to už opravdu dlouho a je to pryč. I další natáčení, která mě potkala, byla vždy moc příjemná, mám pár zkušeností i se zahraničními produkcemi. Za všechny musím vyzdvihnout televizní film „Sama v čase normálnosti“ pro ČT z pera Lucie Konášové a v režii Viktora Polesného. Nerad se ale přespříliš zaobírám minulostí, zejména tou pracovní. Točím vážně rád a věřím, že mě ještě nějaké to natáčení čeká.

Vaše matka Daniela Bambasová má velký úspěch v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Sešli jste se někdy i na divadelních prknech?

Máma je naprosto skvělá herečka. A jelikož to nevnímám jen já, dovolím si to říkat, ač mě můžou podezřívat z neobjektivnosti. A na to kašlu. My k sobě vždy byli zdravě kritičtí a nemáme důvod si něco nalhávat. Čím jsem starší, tím více si její kvality uvědomuji. Dokáže mě neustále překvapovat. Jen málo herců má velký dramatický i komediální talent, a ještě méně hereček i velký smysl pro sebeironii. Na divadelních prknech jsme se sešli ve slavné hře „Skleněný zvěřinec“ Tennessee Williamse, kde jsme navíc opět hráli matku a syna s velmi komplikovaným vztahem. Inscenaci jsme nazkoušeli a hráli v pražském divadle Metro. Oba na to s láskou vzpomínáme. Kdo ví, třeba nás ještě nějaká práce svede dohromady. Pro mě je máma každopádně velkým vzorem. A to profesní a lidské jde v jejím případě ruku v ruce. Ona je velký bojovník.

Jak často jezdíte na jih Čech?

Na jih jezdívám hlavně podle práce nebo máminých premiér. Máma mě většinou navštěvovala spíš v Praze, ovšem s jejím novým psím přírůstkem do rodiny teď budu muset spíše já jezdit do Budějovic.

V Českých Budějovicích jste od dvou let vyrůstal a absolvoval tam Česko-anglické gymnázium.

Narodil jsem se v Uherském Hradišti, kde byli rodiče ve Slováckém divadle. Pak se rozhodli odejít právě do Českých Budějovic. Nejdříve jsem chodil na biskupské gymnázium a v kvartě přestoupil na Česko-anglické. To se mi zapsalo do srdce. Potkal jsem v něm dobré přátele a vedení školy bylo velmi tolerantní vůči mým stále se stupňujícím divadelním aktivitám. Do některých jsem ostatně přímo v rámci školních akcí namočil i své spolužáky.

Absolvoval jste i roční stáž v Rakousku. Umíte tedy skvěle anglicky i německy?

Do Rakouska mě vyslali ještě z biskupského gymnázia. Byla to skvělá zkušenost a poměrně těžká zkouška. Bylo mi třináct, německy jsem uměl málo a musel se vyrovnat s prvním odchodem z bezpečí domova a velmi sugestivním prostředím klášterního gymnázia v Kremsmünsteru. Je to krásné místo, rozsáhlý benediktinský klášter s velkou historií, ale já si chvílemi připadal jako v románu „Jméno růže“. Nicméně mě to dost zocelilo a německy jsem se naučil skvěle, musel jsem v němčině absolvovat všechny předměty. Po návratu jsem se více soustředil na angličtinu, udělal si z ní státnici a němčinu ke své škodě trochu odsunul na vedlejší kolej. Takže teď mi už trvá delší dobu, než se v němčině opět rozmluvím.

Na facebookových stránkách máte svoje foto z Kodaně. Čím vás dostalo Dánsko?

Začal jsem v poslední době více cestovat. Poměrně impulzivně, podle ceny letenek a času, kterého mám v sezóně bohužel velmi málo. V Kodani jsem byl poprvé v únoru, což není zrovna přívětivý měsíc, ale byla to láska na první pohled. Kodaň je směsí aristokratické vznešenosti a monumentálnosti, moderní architektury a skvělého designu. Moře na dosah je cítit a dodává městu specifickou energii. A získali si mě Dánové. Nesmírně přátelský, otevřený národ, který se umí krásně radovat ze života. Způsob, jakým kultivuje a využívá veřejný prostor, je velmi inspirující. Takže v létě jsem se do Kodaně a jejího okolí vrátil a objevoval ji ještě více, vypravil jsem se i do švédského Malmö. Cestování je pro mě nejlepší investicí peněz a doufám, že toho ještě hodně zvládnu. Také si uvědomuji, že mi je čím dál lépe právě v severských zemích a v horách. Moc mě to tam táhne.

Cestujete i po Česku v rámci svého povolání?

Ano, poslední dobou jsem dostal nabídky i z jiných mimopražských scén a mám z toho ohromnou radost. Je velmi osvěžující pracovat s novými kolegy a v jiném prostředí.

Kde všude hrajete?

V Plzni hostuji v původním českém muzikálu o Lídě Baarové „Liduschka“, takže si tam můžu aspoň trochu kompenzovat svůj absťák po muzikálu. Zazpívám si i v Jihočeském divadle v inscenaci „Holka nebo kluk“, kterou už několik sezón hrajeme. S operou se setkávám i v Janáčkově divadle v Brně, kam mě Jiří Heřman obsadil do zcela mimořádné a monumentální opery „Hry o Marii“. No a Městské divadlo v Mladé Boleslavi a jeho umělecký šéf a režisér Petr Mikeska mi nabídli roli, která přichází párkrát za život, pokud má herec vůbec to štěstí. „Krás(k)a na scéně“ je příběhem posledního slavného shakespearovského herce ženských rolí Edwarda Kynastona. Po zákazu mužských herců v ženských rolích spadne na dno, hledá svou vlastní identitu, i tu profesní. V té hře je také humor, je to velmi přesný pohled do zákulisí divadla, ač tak starého. V této inscenaci musím být Desdemonou i Othellem. Kynaston je určitě nejtěžší role, kterou jsem doposud měl. A jedna z těch nejcennějších.

Vaším domovským divadlem je ale Divadlo na Vinohradech.

Na Studiové scéně Divadla na Vinohradech je zatím mou poslední premiérou „Ucho“. Je to skutečně divoká jízda ve velkém detailu, diváci nás mají téměř na dosah, což původně filmovému textu svědčí. Jen nelze zakřičet „Stop!“, nelze nic zopakovat jako ve filmu. V tom je divadlo nesmírně náročné a vzrušující. Máte jen jednu šanci a přítomný moment. Ohlasy diváků jsou ale vesměs velmi dobré, máme z nich s kolegyní Antonií Talackovou a režisérem Šimonem Dominikem velkou radost.

Mluvíte o trezorovém televizním „Uchu“ s Jiřinou Bohdalovou a Radovanem Brzobohatým?

Ten film i oba jeho protagonisté jsou natolik ikoničtí, že jsem měl z role Ludvíka (náměstek ministra, pozn. red) velký strach. Srovnávání se samozřejmě vyhnout nemůžeme, ale divadlo a film jsou natolik odlišné způsoby práce, že to není moc smysluplné.

Vaším učitelem na DAMU byl Boris Rösner. Jak na něho vzpomínáte?

Boris Rösner hraje v mém životě zcela mimořádnou roli. Můj herecký pedagog, který nám dával maximum svého času a energie. A navíc i přítel, se kterým jsem mohl mluvit o všem. On je pro mě určitě vzorem v preciznosti a vášni, se kterou divadlo dělal. Byl to rytíř. Se vším, co k tomu patří.

Jste velmi úspěšný mladý muž. V bulváru se možná i proto často propíraly vaše vztahy a to, že jste na kluky. I to patří ke slávě.

Tak především bych vynechal slovo „sláva“. To je ve spojení se mnou skutečně absurdní. Co se mého soukromí týče, vždy jsem si ho hlídal a nevidím důvod, proč pouštět zejména bulvární média do svého intimního okruhu a vystavovat lidi, na kterých mi záleží, tomuto pokřivenému a iluzivnímu světu.

Myslím ale, že je dávno překonaná doba, kdy se o lásce ke stejnému pohlaví nemluvilo nebo mluvilo s despektem.

Kéž byste měla pravdu. Každoroční debata na téma Prague Pride, postoj církve k LGBT lidem a výroky některých politiků na téma práv LGBT skupiny mě přesvědčují o opaku. To se vždycky protrhne takový pytel malosti, nenávisti, hlouposti a agrese. Až společnost přestane řešit, jakou orientaci kdo má, až to přestane být faktorem, který ovlivňuje pohled na kvality a schopnosti člověka, pak nebude potřeba aktivismu tohoto druhu. A to samozřejmě nemluvím o zemích, kde je homosexualita stále trestným činem a LGBT lidé jsou perzekuováni. Strašně mě vytáčí takový ten pokrytecký postoj: „No co, tak jste teplí, nám je to přece jedno, tak buďte rádi a hlavně si moc nevyskakujte. Co byste ještě chtěli víc!“ To skutečně není tolerance.

Co to tedy je?

Podle mě čirá arogance. Debata o právech LGBT menšiny je stále velmi nutná a českou společnost čeká ještě dlouhá cesta. Protože láska je láska. Takhle prosté to ve své podstatě je.

Jste aktuálně zamilovaný?

Jsem. Do života.

Doktor Plzák mimo jiné tvrdil, že zamilovanost mezi partnery trvá čtyři roky. Ztotožňujete se s tím?

Ne. Zamilovanost a láska je pro mě příliš nevyzpytatelná a neuchopitelná veličina. Zázrak, štěstí. Příliš mnoho faktorů, které lze jen těžko ovlivnit. Myslím si ale, že délka zamilovanosti závisí na péči těch, kteří se o svou lásku starají.

Jaký máte názor na adopci dětí párů stejného pohlaví?

Jsem jednoznačně pro. Znám páry stejného pohlaví, které s láskou a odpovědností děti vychovávají. Pokud vyrůstáte v lásce a pocitu bezpečí, je úplně jedno, zde máte dvě maminky či dva tatínky. Mužské i ženské vzory mají děti i mimo svou nejužší rodinu. Podstatné je sebevědomí a úcta sama k sobě i ostatním, kterou jim výchova může dát. Nic není v rodině podstatnější než láska a respekt. Nic.

Kdy vás budou moci vidět Českobudějčáci?

Určitě na některé z repríz hudební komedie  „Holka nebo kluk“ v Jihočeském divadle. A Praha není tak daleko, takže je srdečně zvu do divadla i tam.

Daniel Bambas

v 5 bodech

Narodil se v Uherském Hradišti (1980)

Od dvou let vyrůstal v Českých Budějovicích

Absolvent Česko-anglického gymnázia v Českých Budějovicích, DAMU v Praze

Člen uměleckého souboru Divadla na Vinohradech (od roku 2004)

Hostuje na divadelních scénách v Praze, Plzni, Českých Budějovicích, Mladé Boleslavi

Listopadové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!