Děj knížky mi běží v hlavě jako film
Když jsem četla „Smrt ostnatého hada“, vrátila jsem se do doby před 37 lety a znovu prožívala vzpouru nás mladých novinářů proti vedení redakce. Jak jste to tehdy prožíval vy?
Proces byl dlouhodobější. Už dva roky předtím jsme se jako mladí divadelníci scházeli v Praze, diskutovali, zvali si zajímavé lidi a hledali cestu, jak vytvořit svobodnější atmosféru pro divadla. A v Jihočeském divadle jsem byl už hodně aktivní v odborech, protože přes ty se dalo leccos prosadit: přes pracovní podmínky až po uměleckou radu a snahu být v divadle odvážnější. V červnu 1989 jsme dokonce prosadili volbu uměleckého šéfa činohry souborem a ten zvolil mě. Jenže druhý den byla volba z příkazu strany (tj. Komunistické strany Československa, pozn. red.) zrušena. Něco se hýbalo, ale zároveň bylo vidět, jak se režim brání. A pak těsně před listopadem jsem mohl vycestovat do Německa a tam už to vřelo: pád Berlínské zdi, demonstrace. A to mě nabilo. A přímo v listopadových dnech jsem byl jedním z těch, kteří organizovali stávku divadelníků, demonstrace na náměstí v Českých Budějovicích a zakládali Občanské fórum. Ostatně to jsem promítl i do poslední knížky. Nakonec jsem byl vrácen i do funkce šéfa činohry.
Tenkrát jsme všichni věděli, že to musí každou chvíli rupnout, ale když se tak stalo, byli jsme zaskočeni. Ale jak tak poslouchám, vy jste moc zaskočený nebyl.
Mě zaskočila ta konkrétní situace. Sice jsme věděli, že by mohla přijít ta poslední kapka, ale nikdo nevěděl, která to přesně bude. Já jsem shodou okolností v té době napsal hru „Tyranobijci“, což byla parafráze na antickou „Médeu“. Byla o boji proti režimu a zároveň o odpovědnosti, zradě a osobním prospěchu, což vyústilo v tragédii a vraždu dětí Médey. Premiéru jsme měli 16. listopadu, lidi stáli a tleskali, ale přišel ke mně člověk a řekl: „Pane Šestáku, tohle jen tak neprojde, z toho budete mít problémy.“ Na to už naštěstí nedošlo. Druhý den večer jsme se dozvídali z rakouské televize, že v Praze byla nějaká demonstrace. Od kolegů z Prahy jsem zjišťoval, co se dělo na Národní třídě, a hned v neděli ráno jsme se sešli a večer v divadle asi ve dvaceti lidech podepsali prohlášení, že pokud divadlo nezahájí stávku, dáváme výpověď. I když kdo ví, kolik z nás by pak skutečně tu výpověď dalo. Mně osobně bylo jasné, že už dál nechci pokračování režimu. Ale pro nikoho z nás to nebylo jednoduché rozhodnutí. Je fakt, že v Praze to bylo mnohem silnější, když tam demonstrovalo na Václaváku třicet tisíc lidí; v Budějovicích se nás na první demonstraci sešlo padesát. Ale už nešlo couvnout.
Měl jste strach? Já ho tehdy měla.
Měl jsem určité obavy, byl jsem ženatý a měl dítě. Ale také jsem měl vzor v rodině. Můj tatínek byl v protinacistickém odboji. Traduje se historka, jak děda, který byl velmi opatrný, mému otci říkal: „Ta prkna v kuchyni pod stolem jsou uvolněná, musíme je po válce opravit.“ A když byl 5. květen, táta odněkud přijel, vytáhl prkna z podlahy, a pod nimi byly zbraně a panzerfausty. Dědu málem trefil šlak. V listopadu ’89 jsem obavy přebíjel vztekem. Ale je fakt, že první tři nebo čtyři noci jsem chodil k oknu a díval se, jestli tam není nějaké podezřelé auto. Nechápal jsem, proč nás neseberou. Protože kdyby tehdy v Budějcích nějakých šest osm lidí pozavírali, hodně by se to zbrzdilo.
Které momenty listopadových událostí byly pro vás klíčové?
Když ve čtvrtek 23. listopadu dopoledne vypískali dělníci ČKD Štěpána (šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán totiž situaci zlehčoval a rozzlobil dělníky natolik, že ho vypískali a musel narychlo opustit areál závodu, pozn. red.). A vyhlášení generální stávky na 27. listopadu. Ale nálada byla rozdílná. Když jsme šli v sobotu 25. listopadu po Praze do Divadla Na zábradlí, kde se scházel celostátní stávkový výbor divadel se studenty, slyšeli jsme z Letné obrovský řev a pískání (na demonstraci přišlo půl milionu lidí, pozn. red.) To byla obrovská síla. Pak jsme vešli do divadla, a tam panovala úplně jiná atmosféra, protože se pořád nevědělo, jestli do událostí nezasáhne armáda. Zatímco kolegové z Prahy měli pocit, že je hotovo, kolegové z Košic, z Prešova nebo Ostravy říkali, že u nich se v podstatě nic neděje, že divadla sice stávkují, ale kolem hlídají milicionáři se psy. Pak přiběhl Jirka Bartoška, že byla zvolena nová vláda, ale v ní jsou jen dva nekomunisté. A vědělo se, že v ty hodiny na sjezdu zemědělců byl nabídnut zásah armády proti demonstrantům. Bylo vidět, že režim pořád vzdoruje. Do toho studenti chtěli, aby stávka pokračovala, a Macháček (herec a režisér Miroslav Macháček, pozn. red.) na nás tlačil, že má vystoupení v televizi a tam musí říct, jestli stávka bude pokračovat, nebo ne. A navíc někdo vykřikoval: „Vždyť nás tady všechny povraždí!“ Nakonec jsme se dohodli, že stávku o týden prodloužíme. To pro mě byl další klíčový moment. A uklidnilo mě, že Michael Kocáb už začal jednat s ruskou armádou o odchodu z Československa. I tak ale byl obrovský rozdíl mezi Prahou a venkovem, kde rozhodnuto nebylo. (...)
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR
Časopis v elektronické verzi můžete zakoupit na Digiport
Předplatné můžete zakoupit na send.cz