Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Do dlouhého života se hodně vejde

Vždycky ho bavilo povídat si s lidmi, kteří toho v životě hodně zažili, a zapisovat jejich příběhy. Teď s odstupem času českobudějovický novinář Radek Gális vidí, jak velkou hodnotu tato svědectví mají – a že už není čas žádný z takových rozhovorů odkládat. Ani čekat, až to někdy někdo vydá. Proto ze svých rozhovorů s pamětníky významných událostí vytvořil už pět knih a chystá další.
Alena Binterová, Foto: Milan Havlík
18. Červen 2019 - 09:03

Jsi narozený v srpnu 1968 a odmala jsi chtěl být novinářem – to mi připadá skoro jako předurčení, že se budeš celý život zajímat o osudy lidí, na nichž se režim podepsal.

Něco na tom asi bude. V Olší u Tábora, kde jsem trávil v dětství víkendy a prázdniny, jsem moc rád poslouchal vyprávění o lidech, kteří bojovali v 1. světové válce. Bylo mi sedm, bratr babičky hrával na foukací harmoniku písničky z války a já poslouchal ty silné příběhy. To vše na mě zapůsobilo. Začal jsem vydávat školní časopis a všem řekl, že se chci stát novinářem. Na základní i střední škole jsem měl velké štěstí na učitele češtiny – například mi prošel referát o mé oblíbené knížce Chata v jezerní kotlině, aniž bych věděl, že Jaroslav Foglar byl v té době nežádoucí autor. Paní učitelka byla sice v rozpacích, ale referát uznala. To mě povzbudilo – na poště jsem v tlustém oranžovém telefonním seznamu našel Foglarovu adresu a napsal mu. Kupodivu mi odpověděl a začali jsme si psát. Schovávám si z doby, kdy mi bylo 13 až 15 let, desítku dopisů od pana Foglara.

Vyrůstal jsi za socialismu, takže svoboda projevu byla značně omezená. Neodradilo tě to od přání stát se novinářem?

Neměl jsem asi moc dobré posudky, byť jsem vynikal v psaní zápisů ze schůzí SSM. Za ty mě učitelka chválila – jenomže schůze se vůbec nekonaly, jen jsem se na psaní zápisů učil tříbit si fantazii. Studoval jsem střední ekonomickou školu a v té době začínaly počítače. Když mě nevzali na vysokou, šel jsem dělat programátora. A měl velké štěstí na kolegy, jeden byl syn mlynáře a bývalý pétépák, druhý zase vyhozený důstojník, který nesouhlasil se sovětskou okupací v srpnu 1968. Vyprávěli historky ze života a já byl mezi nimi opět ve svém živlu. Ale pořád jsem toužil po profesi novináře, nechtěl jsem zůstat programátorem. Proto jsem si dal inzerát: Mladý středoškolák hledá práci v redakci novin nebo časopisu. K mému překvapení se ozvalo asi 30 redakcí. Vybral jsem si Teplice, které zrovna obnovovaly časopis Severočeský cihlář. Vystoupil jsem tenkrát koncem léta 1987 s kufrem na nádraží na druhé straně republiky, v neznámém městě, kde jsem nikdy předtím nebyl a nikoho neznal, a cítil se nádherně. Ubytoval jsem se na svobodárně za tuším 200 korun měsíčně. Bylo tam osm postelí, ale bydlel jsem tam sám, tak mi k tomu dali funkci správce svobodárny s odměnou dvě stovky za měsíc. V teplickém vzduchu bylo tolik popílku, že když jsem si dal večer za okno mléko v klasickém bílém pytlíku, ráno jsem po pytlíku mohl psát. Lidé tady kvůli špatnému ovzduší dostávali ročně 2000 korun příplatek, jemuž se říkalo pohřebné.

Obnovil jsi tedy časopis Severočeský cihlář?

Noviny jsme dělali dva – já a vystudovaný češtinář Luděk Zedník, který hrál v kapele Hever a díky němu jsem si oblíbil kapelu Už jsme doma, kterou vedl Míra Wanek, a poznal i kytaristu Tomáše Krulicha ze skupiny Kabát. S ním jsem pak každé ráno v 5.15 jezdíval dělňákem z Teplic do chemičky v Litvínově. Byla to krásná doba, až na tu redakci, kde jsme nepochodili se svou touhou psát pravdu. Byl přelom let 1987– 88 a jediné, co nám ředitel z našich článků nevyškrtal, byly gratulace zasloužilým pracovníkům k narozeninám. Pak nás vyhodil a já šel do chemických závodů v Litvínově, kde vydávali  podnikový týdeník Výstavba. Byl jsem v redakci jediný, kdo nebyl komunista nebo kandidát KSČ. V srpnu 1988 jsem napsal reportáž z pražské demonstrace k 20. výročí okupace. Pozvali si mě policajti, dostal jsem prokurátorskou výstrahu a šup na vojnu. Ačkoli mám tři dioptrie, udělali ze mě protiletadlového střelce. Naštěstí mě na vojně zastihla revoluce. To mě zachránilo, jinak bych se asi novinařině oficiálně už nikdy nemohl věnovat.

Dostal ses pak na vysokou?

Ano, hned na jaře 1990 jsem ještě jako voják dělal přijímačky na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Vzali nás tehdy přes 70, tedy dvakrát víc než obvykle, protože přijali i ty, kteří se nedostali za komunistů. Ve škole jsme vytvořili jihočeskou buňku, spojovala nás i víra a příslušnost k českobudějovické diecézi. Chodili jsme do studentského kostela u Salvátora a psali jeho měsíčník. Uchvátil nás farář Tomáš Halík, kterého mám dodnes rád, protože nezakazoval ani nehrozil, ale ukazoval nám a nabízel cesty – a to by měl kněz, myslím, dělat. Biskup a budoucí kardinál Miloslav Vlk, k němuž se dostal náš časopis, nás pak poslal na měsíc do Vídně na letní kurz němčiny. Na tehdejší dobu a lidi moc rád vzpomínám, byly to nádherné studentské časy. (...)

 

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!