Dobrodružství ve světě loutek Radka Berana

O životě a tvorbě mezi loutkami jsme si povídali v jeho kouzelném hliněném domě nedaleko Písku s mým synem Kubíkem, který se hned vrhl na loutky zavěšené přes opěradlo židle a zkoušel jim vdechnout život.

Před devíti lety jsme se, Radku, setkali po premiéře tvého loutkového filmu „Malý pán“. Tenkrát jsi říkal, že chceš přežívat ve společnosti loutek. Stále to platí? A proč je ti mezi loutkami tak dobře?

To pořád platí. Když jsem byl malý, loutky jsem sice neměl, ale s hračkami jsem si hrál asi déle, než bylo běžné. V Písku jsem chodil do loutkového souboru Nitka a tam se moje záliba nějak pojmenovala. Hrál jsem tam až do maturity, než jsem odešel do Prahy na studia DAMU na loutkoherectví, kam jsem se dostal napodruhé. A tam jsme se potkali s lidmi, se kterými jsme později založili soubor Buchty a loutky. Náhoda tomu chtěla, že si v Chebu zrovna tehdejší ředitel divadla přál založit loutkohereckou skupinu, a tak jsme ze začátku byli pod touto institucí. Po dvou a půl letech jsme zjistili, že nám to spolu funguje, a vrátili se v roce 1994 do Prahy. A tím začalo naše velké dobrodružství a na volné noze jsme dodneška. Nejprve jsme byli devět let ve Stodůlkách v klubu Mlejn.

Pamatuji si, že to byl hlavně hudební klub, kde se pořádaly především koncerty…

Ano, když jsme po večerním koncertě hráli dopoledne pohádku, tak to tam často čpělo po pivu a kouři z cigaret, protože tehdy se v klubech všude normálně kouřilo. Bylo skvělé, že jsme měli hned kde být, měli jsme zkušebnu, a vydrželi tam devět let. I když to byly těžší podmínky, na okraji Prahy, byli jsme za to moc rádi. Díky tehdejšímu osvícenému řediteli Mlejna – Vláďovi Matějčkovi. Pak jsme odešli do Švandova divadla na Smíchově. Tam jsme dodnes.

...a koukám, že už nám tady pochoduje malý Zmetek, čímž nemyslím syna Kubíka, ale loutku, postavu Drzého Zmetka, kterou si tu vodí po domě a která si zahrála ve tvých dvou celovečerních loutkových filmech. Musím říct, že z výrazu tváře u každé tvé loutky úplně vidím otisk její duše...

Já to vidím zvlášť u starých loutek. Nemám nic proti současným loutkám, ale ty staré mají v sobě něco navíc, co neumím pojmenovat. Přitom je zajímavé, že tehdy se loutky dělaly ve fabrikách jako sériovka. Všichni v našem divadle máme rádi takové ty klasické Alšovy marionety, které občas zařazujeme spíš do představení pro dospělé.Před lety jsme udělali takový punkový film „Chcípáci“ a v něm použili i staré loutky. A díky filmu „Kuky se vrací“ od Jana Svěráka, ve kterém jsem vodil loutku Kukyho, jsem zjistil, že když se používá kvalitní drahá kamerová technika a loutky se dají snímat v přírodě nablízko, vypadá to výborně. „Chcípáky“ jsme snímali na ne úplně profesionální videokameru, nebylo to špatné, ale tohle byl opravdu rozdíl. Takže díky Honzovi Svěrákovi jsem dostal chuť a odvahu natočit něco vlastního a jen s loutkami v lese.

 (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz

ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!