Druhý život Paola Lardizzoneho

Pokud vím, začal jste zpívat dost pozdě.

Ano, začal až ve dvaatřiceti letech. Teď jsem šťastný, že jsem si tuto životní cestu vybral, i když ze začátku nebylo snadné přesedlat na uměleckou dráhu. Vystudoval jsem totiž na univerzitě bankovnictví a pracoval jsem čtyři roky v bance. V mém osobním životě se něco semlelo a já jsem potřeboval udělat velkou změnu, restart. A tak jsem se přestěhoval ze Sicílie do regionu Marche. Začal jsem pracovat jako číšník a také jsem si našel nové přátele.

Od práce v restauraci je ale k opeře ještě daleko.

Moje pěvecké začátky byly vlastně jako z nějakého filmu. Jeden kamarád mě slyšel zpívat v kostele a zeptal se mě: „Paolo, proč ty vlastně nezpíváš?“

Říká se, že vaše rodná Sicílie je zemí tenorů. Opera pro vás tedy byla přirozenou volbou?

Vůbec ne. Upřímně – když jsem byl mladý, neměl jsem operu vůbec rád. Můj otec poslouchal v autě stále dokola jedno cédéčko – Koncert tří tenorů. Mě to pěkně štvalo, protože bych si radši poslechl Pink Floyd nebo The Doors.

Životní změna vám také přinesla novou partnerku. Jak jste se seznámili?

Účinkovali jsme spolu v jednom muzikálu v divadle v Camerinu. Hrál jsem Ceciliina přítele a režisér ji poprosil, aby mi dala pár hodin herectví.  Varovala mě, že mám oddělovat práci od soukromí. No a už jsme spolu 13 let. 

To celé zní jako pohádka, ale začátky vaší nové kariéry musely být náročné.

Ze začátku to bylo dost těžké, neměl jsem moc práce, a všechny peníze, které jsem vydělal, jsem investoval do svého pěveckého vzdělání. Protože jsem věřil svému snu. Měl jsem velké štěstí, protože nám v začátcích hodně pomohli rodiče mé ženy. A také Maestro Giacomo Rocchetti, u kterého jsem začal studovat. Uvěřil v sílu mého hlasu a dodal mi odhodlání. Byl první, kdo mi řekl, že mé úsilí má smysl. Později jsem studoval u Maestra Nazzarena Antinoriho na Accademii Beniamino Gigli v Recanati a u Maestra Gioergia Merighi, který mi jeden rok dával lekce zadarmo, když jsem byl bez peněz. Je to nejen věhlasný tenor, ale také skvělý člověk.

Debutoval jste v roce 2007 rolí Manrica ve Verdiho Trubadúrovi na milánském Festivalu Castello Sforzesco. To není snadná úloha pro začátečníka, co myslíte?

Já jsem vlastně udělal konkurz na Rigoletta. Režisér se mě zeptal: „Nechtěl byste raději zpívat Manrica?“ A já jsem odpověděl: „Proč ne?!“ Tu roli jsem vůbec neznal, neměl jsem vůbec ponětí, jak je obtížná. Naučil jsem se ji za 15 dní. Maestro Antinori mi říkal, ať to nedělám, že je ta role příliš těžká, ale já jsem potřeboval peníze. A tak jsem do toho šel a naštěstí to dopadlo skvěle. Jenže dneska už vím, co to bylo za šílenství.

Co vás potom přivedlo na česká jeviště?

Do České republiky jsem se dostal díky dirigentovi Oliveru Dohnányim, který mě slyšel zpívat v Budapešti na Mezinárodní operní soutěži Armel. Zamiloval se do mého hlasu a předal mi kontakt na plzeňské Divadlo J. K. Tyla, kde jsem získal roli Radamese v Aidě a později titulní úlohu v Pucciniho opeře Edgar. A pak přišla celá řada dalších rolí: Pinkerton v Madama Butterfly, Laertes v Hamletovi a další a další. Teď už je Česká republika a Plzeň opravdu mým domovem, i když zpívám po celém světě.

V Plzni jste se usadil se svou manželkou, která zpívá v operním sboru Divadla J. K. Tyla, a s devítiletou dcerou. Jak vám tady žije?

Už se tady cítíme doma. Dcera chodí v Plzni do školy, umí výborně česky, takže mi tlumočí. Už také účinkuje v divadle, v muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Z toho mám velikou radost. Ostatně v divadle je s námi odmalička, ráda na nás čekala během představení v zákulisí. Jednou jsme na ni dokonce trochu zapomněli, když jí bylo asi pět let, to byl můj debut v roli Radamese v Aidě v Salcburku.

Kromě Plzně účinkujete také v divadle v Českých Budějovicích. Které role zde máte nejraději a jak si užíváte skvělou atmosféru otáčivého hlediště v Českém Krumlově?

Mou první inscenací v Českých Budějovicích byla Aida, pak následovala Carmen, Trubadúr a La Traviata. A v případě Carmen a Trubadúra jsem měl to veliké štěstí účinkovat v přírodním divadle s otáčivým hledištěm, které je neuvěřitelnou stavbou. Pro diváky je to působivé a vzrušující, ale pro pěvce náročné. Za prvé proto, že dirigent a orchestr jsou na jiném místě než v podmínkách klasického divadla, a za druhé, protože pod širým nebem je obtížnější zpívat. Ale vědomí, že dáváme lidem nezapomenutelný zážitek, vynahradí veškeré úsilí.

Kde všude jste zpíval a které hostování pro vás bylo nejsilnějším zážitkem?

Zpíval jsem třeba v ruském Jekatěrinburgu, v Bankoku, kazachstánské Astaně, Německu, Rakousku, Chorvatsku nebo Krakově. Ve Varšavě jsem zpíval Pinkertona, což považuji za velký úspěch a do tamější Národní opery se příští rok chystám znovu. Velkým zážitkem pro mě byla produkce Aidy v Káhiře, protože tam byla Aida uvedena vůbec poprvé. Byla to monumentální inscenace, na jevišti bylo asi 300 lidí, ale i živá zvířata. A ve scéně triumfálního pochodu účinkovali skuteční policisté a vojáci, takže když jsem šel přes den po ulici, tak na mě policista v uniformě volal: „Ahoj, Paolo, ahoj, Radame!“

Jak zvládáte neustálé cestování?

Musím se přiznat, že nerad létám, takže když si můžu vybrat, jedu autem. Najedu hodně kilometrů, ale řízení je pro mě relax, a po cestě si můžu dělat dechová a hlasová cvičení.

Jaké je české operní publikum, dá se to srovnat třeba s diváky v Itálii?

Čeští diváci si chtějí představení opravdu vychutnat, takže mnoho z nich se v průběhu představení ostýchá vyrušit umělce a v hledišti je ticho.  Na konci představení jsou někteří tak soustředění, že skoro zapomenou začít tleskat. V Itálii následuje potlesk za každou árií, ale někdy už diváci tleskají automaticky, protože se to tak má dělat. Mně je sympatičtější přístup vás Čechů. Cítím tady větší respekt k umění, v Itálii se bohužel trochu ztratil, i když tam má opera velkou tradici. Obdivuji třeba to, že tady má jedna inscenace 40 repríz, je na repertoáru rok, zatímco v Itálii se odehraje třikrát, čtyřikrát, a dost. Lidé tady chodí do divadla přímo na určité pěvce. Já mám třeba v Plzni jednu fanynku, která mě v jedné roli slyšela asi padesátkrát.

Co máte na své práci nejraději?

Mám rád souhru s kolegy na jevišti, herecký dialog. Líbí se mi to předávání energie. Myslím, že musíme opravdu věřit tomu, co na jevišti děláme, nejen předstírat.

V žertu jste jednou zmínil, že byste si chtěl zazpívat Prince v Rusalce, platí to?

Proč ne? Byla by to má první role v češtině a asi bych s jazykem měl trochu problém. Já ale rád dělám věci, co nejlépe to jde, a kdybych měl zpívat česky, tak bych chtěl zpívat perfektně, aby mi lidé rozuměli. Ne, abych to jen tak odzpíval, to není můj styl. Má vysněná role je ale titulní role ve Verdiho Macbethovi, ta je ale pro baryton, takže bych musel jedině změnit hlasový obor jako Maestro Plácido Domingo. Vlastně je ještě jedna operní role, kterou jsem nezpíval, a to je Richard v Maškarním plese.

Na závěr prozraďte, co vás v nejbližší době čeká?

V Banské Bystrici budu zpívat v inscenaci oper Sedlák kavalír a Komedianti, v Liberci mě čeká role Manrica v Trubadúrovi, v Plzni zkoušíme operu Iris a samozřejmě se těším také na open air produkci Nabucca v plzeňském amfiteátru.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč