Dvě velké lásky Marka Adamczyka

Udělal jste si v létě čas i na odpočinek?

Nebylo ho moc, ale pár odpočinkových dnů jsem měl. Udělali jsme si krátký výlet na Island, kde bylo naprosto nádherně, a také do Rakouska. Jinak jsem víceméně pořád natáčel, protože máme naplno rozběhnuté pokračování seriálu „Kukačky“. To je ale docela příjemná práce.

V srpnu jsem vás viděla v komedii „Hledám ženu, nástup ihned“ v přírodním amfiteátru. Má pro vás hraní „venku“ svoje kouzlo?

Záleží, v jakém prostoru se ocitnete. Někdy se povede, že kulisy toho kterého místa ještě podtrhnou vyznění hry a vtáhnou diváky víc do děje – například, když jsme hráli s Divadlem na Vinohradech „Romea a Julii“ ve Valdštejnské zahradě. Tam to té hře vysloveně slušelo. Někdy je to těžší. Zápasíte s tím, aby bylo vše dobře ozvučené a pokud možno i nasvícené. Ale v zásadě mám rád, že hraní v létě mívá takovou uvolněnější atmosféru. Je to napůl divadlo a napůl posezení pod letním nebem.

O komedii v rozhovoru pro Barbar před dvěma lety mluvila vaše herecká kolegyně Nela Boudová. To bylo zrovna mezi první a druhou vlnou koronaviru. Jak na vás ta doba zákazů a omezení působila? Zanechala „následky“?

Myslím, že pro hodně lidí to byla možnost zamyslet se nad tím, jak vlastně nakládají se svým časem. Pro mě asi trochu také. Najednou jsem se mohl víc věnovat svým koníčkům, přítelkyni, rodině. V zásadě to byly hlavně pozitivní následky. Samozřejmě to, že se nikam nedalo chodit a jezdit, bylo nepříjemné, ale o to víc si to teď člověk dovede užít. Nemusíte hořekovat nad tím, že na dovolené nestihnete úplně vše, co jste chtěli, protože jste rádi, že vůbec na nějakou dovolenou můžete odjet. Také to i ve spojení se současnými klimatickými změnami ponouká k zamyšlení nad tím, co všechno si člověk může odepřít, když to je potřeba. Hodně lidí okolo mě začíná tuhle otázku víc řešit.

„Hledám ženu, nástup ihned“. Vy už ji hledat nemusíte... Úspěšný herec a sportovkyně – olympijská vítězka, snowboardistka Eva Samková. Jak se navzájem doplňujete a podporujete?

Je nám spolu moc dobře. Já domů tahám kulturu, ona sport, a docela to funguje, to propojení.

Měli jste v dětství sen a cíl – herecký a sportovní – a šli za ním?

Spíš než sen a cíl to byla nějaká radost. Já měl radost z divadla a Evka zase ze sportu. Myslím, že to je nejlepší základ. A když se vám daří, tak se to zacílení dostaví později. U sportu je to dané poměrně jasně, protože když začnete vyhrávat, tak vám to docela napoví, že to je správná cesta. V divadle je to trochu jiné. Jde hlavně o to, zda najdete někoho, koho to, co děláte a jaký jste, bude zajímat. Někdo to dělá i bez toho, jen pro sebe, ale tam je těžké se tomu věnovat na plný úvazek, protože to dotujete energií, a ta se vám tolik nevrací.

Obvykle si malí kluci přejí stát se třeba popelářem...

To jsem nechtěl. Ale nechtěl jsem být ani hercem. Nejvíce jsem si asi hrál na policajty a na redaktora časopisu nebo spisovatele. Nicméně k tomu, abych si řekl, že se budu živit herectvím, byla dlouhá cesta. Dlouho to pro mě byl opravdu čistě koníček.

Co vás na něm nejvíc lákalo?

Že se při něm člověk dostane do společnosti zajímavých lidí, kteří jsou schopni pozoruhodných věcí. Když je někdo dobrý herec, dokáže vám jednoduchou zkratkou pojmenovat a odhalit pravdy o světě a lidech, které jinak zůstávají skryté. Být u toho a moct se toho přímo zúčastnit – to bylo asi to nejzajímavější.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste se nikdy nechtěl zaškatulkovat, ale zachovat si pestrost rolí. Vybíráte si je po zralé úvaze?

Doufám, že ano. Vždycky se snažím, aby pro mě role dávala alespoň v něčem smysl. Buď tím, že mě prostě zajímá ta látka, o které se bude hrát, nebo třeba tím, že se potkám s novými lidmi, vyzkouším nový žánr a tak podobně. Myslím, že průměrně odmítnu tak padesát procent nabídek.

Jakou roli byste nevzal?

Nemám nějakou jasně danou hranici. Pokud je o čem hrát.

Mnozí herci říkají, že se jim lépe hrají záporné role. I vám?

Vlastně jsem takových záporáků hrál velmi málo, ale bavilo mě to hodně. Myslím, že to tak úplně není pravda. Dobře napsaná postava má většinou od všeho trochu, nebývá úplně jednoznačná. Důležitější je, jaké překážky před ni postavíte a s jakou originalitou je potom řeší. Záporné postavy mívají například tu výhodu, že pro ně platí jiná pravidla, nemusí ctít společenské normy. Ale to můžou i postavy kladné. Podívejte se třeba na Forresta Gumpa. To je veskrze pozitivní charakter, ale určitě je na něm co hrát.

Byl jste mimo jiné pohádkovým pekelníkem, ale i princem. Pohádky se natáčely například na jihočeské Hluboké, znáte ji i jako turista?

To moc ne. Ačkoli mám jižní Čechy moc rád a pokaždé, když tam vyrazím, tak jsem nadšený. Ale když už, tak jsem spíš pro nějaký pěší výlet než pro návštěvy hradů a zámků. Takže pro mě byl třeba zážitek, když jsme se toulali po Boubínu.

Z jihu Čech se přesuňme do plzeňského divadla, kde jste hrál. Jak dlouho?

Pět sezon. Protože jsem po absolvování DAMU chtěl ještě vyrazit na zkušenou na Erasmus, nehledal jsem hned aktivně angažmá, ale Juraj Deák, který byl v té době v Plzni uměleckým šéfem, si mě všiml a nabídl mi jej s tím, že jsou ochotni počkat, až se z Erasmu vrátím. Tak se také stalo.

Ale teď máte stálé angažmá v Divadle na Vinohradech?

Juraj přešel na post šéfa vinohradského divadla a nějak se doslechl, že zvažuju, že bych z Plzně odešel. Už jsem byl trochu vysílený z neustálého dojíždění a představa, že bych se vrátil zpátky do Prahy, se mi dost líbila. Na Vinohradech chtěli posílit soubor, tak se to všechno sešlo hezky dohromady.

Letos měl filmovou premiéru „Poslední závod“, který je o osudu Hanče a Vrbaty. Vy ale představujete postavu, o které jen málokdo věděl, přitom v tragédii sehrála důležitou roli.

Ano. Hraji Emericha Ratha, kterého do doby, než vyšel film, znalo opravdu jen minimum lidí. Přitom to byl neobyčejně nadaný sportovec a velice morální a čestný člověk. Jeho role v celém příběhu je natolik nosná, že okolo téhle postavy režisér Tomáš Hodan vystavil větší část děje. O tu roli mám tu čest se dělit s Oldřichem Kaiserem, který hraje Ratha ve starším vydání. To bylo něco!

Jaké to je hrát postavu, která skutečně existovala?

Je to skvělé v tom, že se můžete inspirovat z dobových materiálů, pročíst si všechno, co je k dispozici, a pak z toho nějak vycházet. Ať už člověk tvoří roli fiktivní, nebo skutečnou, vždycky nějakým způsobem vychází z reality. Inspirujete se ve svém okolí, v tom, co vidíte, čtete… A často řešíte, že těch věcí je moc, musíte si z nich nějak vybrat, celé to zúžit, aby vás to nepřehltilo. S historickou látkou už to máte dopředu trochu dané. To může být v jistém smyslu osvobozující. Druhá věc je, že lidé, kteří se na to celé pak budou koukat, mají třeba dopředu již také nějakou představu o tom, jací ti lidé byli, a ta se nemusí shodovat s tou vaší, a pak jsou třeba zklamaní. Každému se prostě zavděčit nedá.

Jak intenzívně jste se na roli připravoval? Byla to fuška?

Snažil jsem se dostat trochu do formy. Rath byl přeci jen pořádný chlap a velký sportovec.  Běhal jsem, cvičil a sportoval, když byla možnost. Také jsme párkrát vyrazili na historických lyžích, abychom se na nich naučili. A začali jsme se otužovat, abychom tu zimu nějak zvládli.

Jste dobrý lyžař?

Umím jet na lyžích docela rychle a přitom nespadnout a do ničeho nenarazit. To mi stačí. Na běžkách jsem toho zas tak moc neodjezdil, ale když mám dobrou trať, tak si to docela užívám.

Zajel byste si Jizerskou 50 v Bedřichově na Jablonecku?

Minulou sezónu jsme ji jeli s týmem „Posledního závodu“ na historických lyžích. Tedy, jeli jsme jenom desetikilometrovou variantu, ale bylo to naprosto báječné. Nádherné počasí, lyže jely dobře, a Jizerky jsou pro delší tratě přeci jen o dost pohodlnější než kopcovité Krkonoše. Takže si dokážu představit, že bych se někdy pustil i do té padesátky.

Vaše partnerka Eva Samková pochází z Vrchlabí, z Krkonoš. Ovlivnilo vás to nějak při natáčení filmu?

Měl jsem najednou v Krkonoších dvě velké lásky – Evu a film. Takže se to všechno tak příjemně propletlo dohromady. Byla to perfektní symbióza. Evka za námi na natáčení přijela, a dokonce si ve filmu i zahrála.

Podle skutečného případu se natáčí i druhá řada „Kukaček“, seriálu, kde hrajete otce dítěte, které v porodnici vyměnili.

Hodně lidí se mylně domnívá, že se „Kukačky“ inspirovaly skutečnými událostmi, ale není tomu tak. S tím, co se stalo v Třebíči, není náš příběh nijak spojený. Jen zápletka záměny je stejná, ale autor scénáře Honza Coufal se zde údajně inspiroval vlastním příběhem, kdy jeho samotného na pár hodin v porodnici zaměnili, a začal rozvíjet příběh o tom, co by se stalo, kdyby se na to nepřišlo. V něčem se to může podobat, ale to vychází z toho, že některé věci prostě přirozeně vyplývají z celé situace výměny.

Jak se vám hraje s dětskými „kolegy“?

Kluci jsou skvělí. Zvládají dlouhé natáčecí dny, které pro ně mohou být kolikrát docela nuda. Věci se pořád opakují, neustále se na něco čeká. Ale oni se vždycky dokážou před záběrem zasoustředit a perfektně zahrát. Také si myslím, že se povedlo jejich obsazení. Stejně jako kluci v příběhu je každý úplně jiný a něčím zajímavý.

Asi k vám vzhlížejí jako ke vzoru. Měl jste a máte svoje herecké vzory? Na vašem facebooku jsem četla dojemné vyznání Haně Maciuchové.

Je to vždy skvělé, když se potkáváte se zkušenějšími kolegy a kolegyněmi a můžete je sledovat při práci. S Hankou to bylo dlouhé zkoušení, kde jsme skoro pořád na jevišti spolu jako dvojice, tak jsem ji mohl hodně nakoukat. Ne ve všem bych se s ní shodl, ale imponovalo mi, s jakou zaníceností se do zkoušení pouštěla, jak nic nenechávala náhodě a přesným mixem přísnosti a vlídnosti všechny kolem sebe ponoukala, aby ze sebe vydali to nejlepší.

Jak byste se charakterizoval jako divák? Divadelní a televizní?

Jsem rád, když mám pocit, že jsem si v divadle nebo v kině nějak rozšířil obzory. Když se dozvím něco nového nebo když mě něco zaskočí, překvapí tak, že o tom ještě několik dní musím přemýšlet. Nemám rád lacinou provokaci, ale nemusí být vždy všechno po srsti. Snesu jako divák i drsnější zacházení, pokud mám nakonec pocit, že se mi někdo snažil upřímně sdělit něco, čemu sám věří.

Dovedete jako divák „vypnout“?

Určitě ano. Jsou věci, které si prostě užiju. A nejlepší je podívat se na něco dvakrát. Poprvé jako divák a podruhé si to trochu rozpitvat, zjistit, proč třeba některé věci fungovaly a jiné ne. Je škoda se napoprvé ochuzovat o takový ten čistě divácký zážitek, kdy se nesnažíte věci příliš rozebírat.

Kam se chcete profesně dostat?

Já se asi nesnažím někam dostat. Spíš někým být. Konkrétně být někým, kdo svoji práci dělá s chutí, upřímně a poctivě. K tomu potřebuji nějakou vnitřní svobodu a kolem sebe lidi, se kterými si při práci budu rozumět. Pak už tolik nezáleží, kam se vlastně dostanu. Všude to může být dobré.

Marek Adamczyk

divadelní, filmový a seriálový herec

Jako chlapec hrál v Dětském divadelním studiu, jeho otec učil na DAMU a dědeček působil jako dramaturg Divadla za branou.

V roce 2012 dokončil pražskou DAMU, během studií hostoval v Národním divadle.

Absolvoval stáž na londýnské Rose Bruford College Of Speech And Drama.

Byl členem činohry Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni (od dubna 2012), hrál v Žižkovském divadle Járy Cimrmana (od roku 2014), je členem Divadla na Vinohradech (od sezony 2017/2018) – aktuální představení: „Provaz o jednom konci“, „Harold a Maude“, „Obchodník s deštěm“, „Matka“.

První filmová role: Vašek Fiala ve filmu „Lidice“ (2011); seriálová role: spolužák Honzy Dvořáka ve „Vyprávěj“.

První hlavní role v celovečerním filmu: Emerich Rath ve filmu „Poslední závod“.

Natáčí druhou řadu seriálu „Kukačky“ (Martin Kadlec).

Jeho partnerkou je olympijská vítězka ve snowboardcrossu Eva Samková.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V PODZIMNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR 

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz