Edith Piaf z Písku. Hana Seidlová

Jako dívce se mi líbil film Leť, ptáku leť (1978). A při přípravě na náš rozhovor jsem se dozvěděla, že jste si tam zahrála - žákyni Královou?

Jééé! Tak to jste vytáhla hodně zasunutý šuplíček vzpomínek. To bude určitě v archívu jako film pro pamětníky. Točili jsme o prázdninách po prvním ročníku konzervatoře. Ani nevím, že tam moje postava měla jméno. Krásný prázdniny v Nízkých Tatrách a ještě zaplacený! No a my byli patnáctiletí mistři světa, ale omeleta. A ani ta se z toho některým nepovedla.

V komedii si zahrál zpočátku přísného a neoblíbeného učitele Vamberu Jiří Pleskot. Vzpomenete si na své neoblíbené a oblíbené učitele?

Jak člověk stárne, tak i na ty neoblíbené učitele vzpomíná v dobrém. Asi mu dojde, že to vůbec neměli jednoduché. Moje maminka pracovala ve škole, tak jsem se přirozeně musela držet trochu v normě. Ale pár horkých chvilek jsem jí taky způsobila. Nesnášela jsem nespravedlnost a s drzostí se zastávala spolužáků, když jsem měla pocit neodpovídajícího hodnocení. Ale asi to působilo spíš humorně, byla jsem takový třídní šašek. Na konzervatoři jsem měla štěstí na výborné profesory. Nejvíc samozřejmě vzpomínám na geniální Jaroslavu Adamovou, kterou jsem měla na herectví. Výborná herečka i pedagožka.

Podle přání vaší maminky jste ale měla být učitelkou?

Maminka v té profesi asi viděla klidný a zabezpečený život. Když jsem se dostala na konzervatoř, po všech stránkách mě podporovala.

Jezdila jste na kole nebo jinak sportovala, jako dětští hrdinové ve zmíněné komedii Leť, ptáku let? Prostředí jižních Čech, odkud pocházíte, k tomu přímo vybízí.

Na kole jsem jezdila, plavala, bruslila jako každé dítě, ale žádnému sportu jsem se nevěnovala. Pamatuji na spory mezi rodiči. Sport, nebo piano a recitace? Vyhrála maminka s kulturou. Stejně jsem pro sport neměla nijak výjimečné vlohy. Při gymnastickém testu na konzervatoři profesor rozhodl, že někteří radši budou hrát ping pong, samozřejmě včetně mě. 

Vylétla jste z rodného hnízda brzy?

Na tu dobu asi ano. Ale byla nás spousta po internátech v Praze. Dneska spousta mladších dětí absolvuje pobyty v cizině a nikdo se nad tím nepozastavuje. Spíš naopak. Je to trend, že to děti spíš posílí a naučí samostatnosti.

Nestýskalo se vám? Přece jenom mladé děvče daleko od domova, v cizím prostředí…

V Praze patnáctiletou holku z malého města čekalo tolik vzruchů a zážitků, že na stýskání nezbyl čas.

Bylo to podobně i s vaší dcerou?

Terezka studovala žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě v Praze, tudíž pochopitelně bydlela doma se mnou. První delší odloučení jsme zažily až při jejím studiu v Belgii přes Erasmus. To se stýskalo spíš mně. Myslím, že nebydlet u rodičů ještě nezaručí rychlejší průběh puberty a dospělost. Možná spíš naopak.

V divadelním představí Kudykam máte roli věštkyně – jasnovidky. Viděla jste se už jako dívka z jihu tam, kde teď jste?

Nevím, kde jsem? Pravda, že mám asi štěstí, že můžu dělat svoji profesi. Ale herectví je profese plná vln a zvratů a závislosti na příležitostech, které vám nabízí jiní. Tak nezbývá než věřit, že ty zvraty už budou jenom šťastné.

Nechala jste si někdy vyložit karty?

Kdysi ano, jednou. Ale pamatuji si jen tichou, ranní Malou Stranu. Přijela jsem ke kartářce o hodinu dřív a strávila hodinu procházkou v okolí, kde působila. Nádhera. Dlouho jsem pak měla touhu tam bydlet. Ale pamatuji si jedno věštění z ruky. Budu prý slavná a budu hodně cestovat. Jenom nevím kdy. Pravda, že po republice jsem se najezdila hodně a v poslední době docela často létám za dcerou Terezkou do Holandska, kde žije. A s tou slávou víte, jak to je. Polní tráva.

Věříte, že co se nám děje, je napsáno ve hvězdách?

Ve hvězdách se nevyznám. Věřím, že existuje energie, která nás řídí a dohlíží na nás. Víra v něco je pro lidi důležitá. Tu svoji vám ale popisovat nebudu. Ona se taky v průběhu života proměňuje a každý by si měl tu svoji hýčkat a držet si její tajemství. A to by pak bylo na samostatný rozhovor.

Kudykam je dílo Hapky a Horáčka, kteří skládali písně pro Hanu Hegerovou. Je označovaná za českou Edith Piaf. A vy francouzskou šansoniérku představujete ve hře Edith a Marlene. Skvěle zpíváte… Chodila jste na hodiny zpěvu?

Hana Hegerová je Hana Hegerová. Nepotřebuje být přirovnávána a nějak označována. Je veliká sama o sobě. Já se za zpěvačku nepovažuji, jsem spíš zpívající herečka. Nemyslím tím kvalitu zpěvu, ale spíš to, že se většinou schovávám za postavou. A to je jiná profese než zpívat recitál sama za sebe. Jednou jsem k tomu byla okolností donucena a zázrakem to vyšlo. A znáte to, napoprvé všechno většinou vyjde. Chtělo by to velkou přípravu a hodně času a já ho většinu věnuju divadlu. Neumím dělat naplno dvě věci. Zpěv jsme měli jako druhý hlavní předmět na Konzervatoři, byli jsme totiž hudebně dramatické oddělení. A pak jsem se v Praze začala technicky dovzdělávat u Hanky Peckové. Byla výborná i v tom, že uměla odbourat různé špatné návyky a posílit sebevědomí, které je u zpěvu moc důležité.

Máte ráda šansony? Jakou muziku vůbec ráda posloucháte?

Mám ráda písně. Šanson je pro mě píseň, kde je text trochu víc nad melodií. Mám ráda všechny hudební žánry v dobrém zpracování kromě dechovky, doma ale preferuji ticho.

Role Edith vám vlastně otevřela cestu k muzikálu.

Ano, asi ano. Díky ní jsem se pěvecky dovzdělávala a mohla pak přijmout nabídky, na které bych si jinak netroufla.

Edith a Marlene hrajete ve svém domovském Divadle pod Palmovkou už dvacet let, premiéra byla 22. listopadu 1999. To je neuvěřitelné!

Je to tak, tak tomu věřte. Ono je to ale ještě o tři roky déle. Představení vzniklo v Mostě a pak se přestěhovalo do Prahy. Myslím, že se ten tah tehdy vyplatil.

Hrála jste v některém představení déle než dvacet let?

Ne. Ale francouzskou komedii Sousedka jsme hráli s Lukáškem Vaculíkem taky dvacet let. Přestali jsme jen kvůli opotřebení mého materiálu, už se mi nechtělo v padesáti letech běhat po jevišti ve spodním prádle.

Platí u vás, že nejradši máte to nejnovější představení? Letošní rok jste v Divadle pod Palmovkou zahájila Rokem na vsi, premiéru měl 11. ledna.

Radši hraju představení po víc reprízách. Člověk se víc sehraje s kolegy, osvobodí se od nezdravé trémy. Může otevřít i další vrstvy postavy. Roku na vsi jsem moc nevěřila jako titulu pro současného diváka, ale beru to zpět. Titul má pořád co říct, lidské příběhy se opakují.

Ovlivňuje vás atmosféra divadel?

Divadlo je o energii. Nejdůležitější jsou pro mě proto lidé, se kterými pracuju. A prostor se musí hodit k titulu. To všechno může vyvolat vůni, ale i smrad. Ráda se podílím na něčem, co začíná, co se formuje. To jde líp, když se lidé znají a slyší na sebe. To byla i doba nové Palmovky, ale ozdravné je si odskočit do jiného divadla mezi jiné lidi, třeba i do muzikálu.

Profesní osud vás po absolvování konzervatoře zavál na sever. Jihočeška v severních Čechách.

Odcházela jsem na rok a zůstala daleko déle, krásná doba. Téměř generační divadlo s ročníkem z DAMU, který přišel do angažmá s režisérem Srbou, pak další roky s konzervatoristy, kteří taky přišli v partě. Můj zlatý Pavel Pecháček, režisér, pedagog a skvělý člověk. A spousta dalších a krásná divoká příroda – tedy v těch nezničených částech. Mé duši tenkrát bližší než klidná krajina jižních Čech.

Jste dokonce Čestnou občankou města Most. Jak dlouho jste tam žila a pracovala?

Tak já jsem čestná! No to jsem ráda. Nerada bych byla nečestná. V Mostě jsem žila osmnáct let.

Viděla jste některý z dílů nového seriálu Most, který uvádí Česká televize?

Viděla. Klidně bych ještě přitvrdila.

Sama jste si v seriálech zahrála.

V několika ano, ale vždycky jsem jen tak proletěla, větší seriálovou roli jsem nedostala.

Jak hodnotíte sama sebe jako televizní divačku?

Televize je pro mě často jenom kulisa. Dobrý film radši vidím v kině. I když i u televize mě dobrý film dokázal přikovat.

Který například?

Naposledy to byl norský Hon.

Povolání herce je rozmanité v tom, že se může stát čímkoliv a kýmkoliv. Dokonce jste se stala učitelkou, jak si přála vaše maminka, v Pupendu.

Učitelkou, alkoholičkou, narkomankou. Ty mě dopřála televize i film. Divadlo mně zatím nabídlo rozmanitější plejádu charakterů.

Platí u vás nerudovské „Vším jsem byl rád“?

Přiznám, že radši jsem Editkou nebo královnou Alžbětou, ale už zmíněné alkoholičky nebo životem smýkané ženy se hezky hrajou. Většinou nejsou charakterově jednostranné.

Co je pro vás hnacím motorem?

Důvěra spolupracovníků, ať už kolegů nebo režisérů, pevná ruka a pochvala. Prostě cukr a bič.

Hana Seidlová

herečka, šansoniérka

písecká rodačka

studium herectví na hudebně-dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (1983)

první divadelní angažmá v tehdejším Městském divadle pracujících v Mostě (1983–2000) 

Divadlo pod Palmovkou v Praze (od roku 2000 dosud)

divadelní představení Edith a Marlene – za roli Edith nominace na Cenu Thálie (2003), Nora (Domeček pro panenky), Mocná Afrodíté, Zamilovaný Shakespeare, Žítkovské bohyně, Rok na vsi

v současné době hraje i v Hudebním divadle Karlín a v divadle Studio DVA

účinkování v muzikálech: Kudykam, Ať žije rokenrol!, Vánoční koleda

ve filmech (výběr): Mrtvej brouk, Naše děti, Pupendo, Román pro ženy, Hodina klavíru, Restart, Hodina klavíru, Nestyda, Bludičky, Případ pro rybáře, Fotograf, V jiném stavu, Tátova volha

v seriálech (výběr): Agentura Puzzle, Ulice, Soukromé pasti, Kriminálka Anděl, Vyprávěj, Helena, Gympl s (r)učením omezeným, Sanitka 2, Rapl, Ohnivý kuře, Policie Modrava, Polda, Kapitán Exner, Dáma a Král, Tátové na tahu

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč