Evropa musí bránit svá práva
Tomáši, známe se od základní školy a dodnes se přátelíme, zůstaneme tedy i v tomto rozhovoru u tykání. Čtyřicítka je pro řadu lidí zlom – jak to prožíváš ty?
Když mi bylo třicet, tolik jsem to neprožíval, ale čtyřicítku vnímám jako mezník. Člověk už má něco za sebou, snad trochu líp rozumí životu a světu. Ale taky už začíná šedivět, pozoruji u sebe viditelné znaky stárnutí. Ale zároveň mám více životní energie než kdykoliv předtím.
Vzpomeneš si, jaký jsi byl ve dvaceti, ve třiceti?
Ve dvaceti jsem byl naivní, politicky zapálený, měl jsem pocit, že mi patří svět. Z toho jsem pak vystřízlivěl. Nepřemýšlel jsem, co přijde, a žil jsem víc přítomným okamžikem. Ve třiceti jsem už měl syna, krátce nato se narodila dcera, svět se rychle měnil a do života vstupovaly úplně nové hodnoty. Ruku v ruce s tím zmizely iluze. Na kraji čtyřicítky mi přijde, že jsem ve spoustě věcech dozrál, v životě je pro mě daleko důležitější stabilita. Taky jsem pochopil, že pro život manažera je důležitá psychohygiena, začal jsem se věnovat sportům a cestování, vrátil jsem se k japonskému šermu. Realizaci vidím doma i v práci – jsem šťastný, že můžu dělat něco, co mě baví, kde vidím výsledky.
Na vedoucí pozice ses vypracoval rychle. Existuje podle tebe ideální manažerský věk?
Nebylo mi ještě ani 30, když jsem se stal vedoucím výroby. Pokud má člověk k řízení jiných dispozice, není věk určující. S věkem ale přibývají zkušenosti. Školení z tebe manažera neudělá, musíš si párkrát natlouct, abys z toho vyšel dál posílen. V práci je to stejně jako v životě, chyby tě posouvají, pokud víš, proč jsi je udělal a bereš si z nich něco pro další život. A pak je jedno, jestli je ti třicet nebo šedesát.
Dokázal bys dnes uřídit jakoukoliv firmu?
Samozřejmě existují řídicí nástroje aplikovatelné na jakoukoliv firmu. EGE je pro mě životní výzvou, protože tohle řízení je hodně složité – technicky, obchodně i personálně.
Jsi ředitel i doma?
To je hodně osobní otázka… Snažím se být ve firmě i doma lidský a férový. Mám poměrně neměnnou náladu, nejednám v afektu. V práci i doma ale tlačím na lidi – když něco chci, umím si za tím tvrdě jít. A doma u partnerky je tahle vlastnost přijímaná trochu složitěji. Někdy si jdu za svým nápadem moc urputně.
Máš dvě děti. Co bys jim nejradši předal ze sebe?
Chtěl bych, aby byly v životě aktivní, zajímaly se o to, co se kolem děje. Aby byly nebojácné. Veselé. A ať jsou ale hlavně takové, jaké chtějí být.
Můj mladší syn má doma mapu cestovatele, po každé zahraniční cestě bere do ruky korunu a odmaže stát, ve kterém už byl. Jaká je tvoje cestovatelská mapa, kolik států jsi vymazal?
Taky mám takovou mapu, visí na zdi v obýváku a já do ní zapichuju vlaječky. Rád se na ni dívám a přemýšlím, kam bych ještě mohl jet. Každý rok se snažím podívat se na místo, kde jsem ještě nebyl.
Cestuješ pracovně i soukromě?
Je to tak půl na půl. Letos bych se ještě rád někam podíval soukromě, pokud to práce dovolí. V listopadu 2022 jsem zavítal do jižní Afriky, to byl pro mě zážitek, návštěva Jihoafrické republiky, Zimbabwe a Zambie. Sjížděl jsem na raftu řeku Zambezi a bylo to úžasně nebezpečné, ale krásné. Adrenalin a dobrodružství mě nabíjejí a vytrhávají z denní rutiny.
Tohle říká spousta ředitelů – aby se nezbláznili z povinností, potřebují nějaký ventil.
Na Zambezi jsme měli expedičně šest dní, ujeli jsme 135 kilometrů, nepotkali živou duši. Valíš se po řece, která je relativně úzká, ale velmi hluboká, protéká jí třináct set kubíků za vteřinu, to je nepředstavitelné množství.
To zní neskutečně, když Vltavou ve Vyšším Brodě letos v létě protéká kolem jedenácti kubíků za vteřinu…
Tak tam je stokrát tolik vody. Řeka patří krokodýlům, hrochům, proud tě převrhne kdykoliv, když uděláš chybu. Projeli jsme desítky peřejí s náročností V či V+, jsou to tedy extrémně obtížné, dlouhé a velmi prudké peřeje, které je třeba prozkoumat ze břehu. Podmínky pro záchranu jsou obtížné a v případě neštěstí hrozí značné nebezpečí. Jedná se o nejtěžší komerčně sjízdné peřeje. A vír je tam tak těžký, že tě i s vestou stáhne dolů.
To popisuješ z vlastní zkušenosti?
Ano, vypadl jsem ven a chvíli bojoval o život – když už nemáš sílu plavat, honí se ti hlavou, jak daleko je asi nejbližší krokodýl nebo ještě nebezpečnější hroch. Pak jdeš spát a sužuje tě horko, ve stanu je nedýchatelno, takže nakonec usínáš mimo stan a kousek od sebe slyšíš hyeny – dostaneš se přírodě tak blízko, že tě najednou opustí strach. Nemyslíš na nic. Cestou zpátky jsme se vraceli přes chudé vesnice, přišli se na nás podívat domorodci a byli rádi za cokoliv, brali i roztrhaná trička. Jinak ale miluju Toskánsko, Itálii. Je mi blízký životní styl Italů, jejich vztah k dobrému jídlu a pití. Kdybych chtěl někde dožít a tam zemřít, vybral bych si Toskánsko.
Jsi rád sám se sebou?
Mám rád ticho, nabíjí mě, v tichu relaxuju. Někdy mi ale stačí jen chvilka. Vedle toho potřebuju společnost, jsem společenský člověk.
Co se v tuto chvíli děje na trhu s energiemi? Jaké je letošní horké léto?
Složitá situace přišla v roce 2021. Trh výrazně ovlivnil krach společnosti Bohemia Energy a nejistota na trzích. Vedle toho strmě vystřelily vinou rusko-ukrajinského konfliktu ceny plynu. Plyn je jedním z hlavních zdrojů evropské elektrárenské soustavy. Situace se pak totálně zbláznila. Na jaře 2021 stála megawatthodina na burze 60 eur, minulý rok v září jsme se podívali na tisíc eur. Hodnotu generovala burza, do ceny se promítal strach, nejistota i sankce, a do toho Německo začalo uzavírat jaderné elektrárny. Tohle všechno dohromady mělo vliv na naše faktury. Od jara letošního roku je situace poměrně stabilní, i když ceny elektřiny a plynu zůstávají přibližně dvojnásobné oproti roku 2021.
Lze očekávat ještě výraznější pokles?
Řekl bych, že se to už výrazně nezmění, i když samozřejmě záleží na celé řadě faktorů – třeba na tom, které kroky podnikne evropská politika. Ubírání Evropské unie mi dělá trochu starost; nevnímám pozitivně, když se ideologie staví nad pragmatismus. I tohle byl přece jeden důvod, proč energie tak vyskočily. Evropa by měla zůstat ekonomicky silná, měla by umět bránit svá práva. A to se netýká pouze energetiky, ale také celní ochrany států EU, sociálních postojů a mnoha dalších oblastí.
Jaký měla tahle situace vliv na EGE?
Válka na Ukrajině rozhodila dodavatelský řetězec. Trhy ochromila panika, strach, že nebude materiál, protože Rusko bylo velkým dodavatelem surovin nebo částečně zpracovaného materiálu, hliníku, železa, oceli. EGE odebírá značné množství kovů, zejména hliníku, oceli a mědi. Cena hliníku nás hodně zasáhla – vyskočila více než dvojnásobně. To mělo obrovský dopad na vyjednávání s našimi zákazníky, protože se výrobky natolik prodražily, že jsme byli ve všech zakázkách ztrátoví. Museli jsme vyjednávat nové podmínky se zákazníky a vůbec to nebylo jednoduché.
Realizovali jste tedy i ztrátové zakázky?
Ano, řada firem v téhle době musela jít do projektů, na kterých se prodělalo. Na druhou stranu se týmu v EGE podařilo krizi zvládnout velmi dobře. EGE má dnes dva výrobní podniky, ten na Novohradské v Českých Budějovicích spadá pod moje řízení, druhá část je ve Vrátě, kterou řídí kolega Marek Metelec. Tam sídlí naše ocelařina, vyrábíme stožárové konstrukce pro vysoké a velmi vysoké napětí. EGE je dodavatelem pro energetické společnosti, v Česku je naším typickým zákazníkem například ČEZ, E.ON nebo ČEPS, ale dodáváme po celém světě. Tím je EGE unikátní – po celé planetě je zájem o naše služby a výrobky, tedy ocelařinu, elektrotechniku a zapouzdřené vodiče. Největší dosah máme právě se zapouzdřenými vodiči, obhospodařujeme asi sto zemí světa, jsme zastoupení na všech kontinentech. V Česku rozsahem toho, co EGE umí a nabízí, nemáme konkurenci, a je neuvěřitelné, že právě taková firma sídlí na jihu Čech.
Vrací nějak EGE svůj úspěch místu, kde působí? Tím myslím, jestli je ve firmě rozvinutá kultura charity a pomoci v regionu, kam se vracejí peníze z podnikání?
Tohle je věc, která se postupně rodí – EGE podporuje kulturu a sportovní život Českých Budějovic. Máme v hlavě další projekty v sociálním prostředí, spolupracujeme s neziskovým sektorem. Podporujeme Společnost pro ranou péči. Naučili jsme se posílat starší techniku do neziskového sektoru, protože jsme skutečně velmi nároční na nové IT technologie a obměňujeme je častěji, než bývá zvykem v jiných firmách. EGE chce být firmou s přidanou hodnotou – snažíme se, aby po nás něco zůstalo.
Společnost EGE datuje svůj počátek k roku 1948. To je zajímavý mezník, protože v té době řada firem naopak končí.
Pro potřeby Jihočeských elektráren vznikly v Budějovicích na Novohradské dílny. Místo bylo následně podřízené pražskému Energovodu. Budějovice vyráběly tlumivky, vodiče i ocelové konstrukce, společnost se vyvíjela do 90. let, kdy došlo k privatizaci. V roce 1990 firma obhospodařovala hlavně Československo, s aktivitami nových majitelů začal růst byznys směrem ven. Navázali jsme kontakty s Německem a dalšími státy, západní export přinesl velké příležitosti. Změnila se práce, protože ještě před třiceti lety se všechny konstrukce kreslily ručně, pod rukou vznikaly výpočty, to se výrazně zjednodušilo s nástupem výpočetní techniky.
Co vás čeká v nejbližší době?
Teď je důležité, co se bude dít v energetickém prostoru v následujících letech. Před válkou na Ukrajině se hodně mluvilo o zelené energetice, a ten tlak byl místy až neúnosný, ale to se trochu vychýlilo, posunulo do normálu. Pořád zůstává zelená cesta, jen už není tak šovinistická jako tehdy. Čeká nás ale řada proměnných: Jestli se budou pořád stavět nové velké energetické bloky, bude se rozšiřovat Temelín nebo Dukovany? Přibydou další velké jaderné elektrárny v Evropě, nebo se budou stavět malé modulární? Bude se posilovat páteřní elektrická síť, budou vznikat nároky na budování či upgrade rozvoden v Evropě? To všechno bude mít vliv na náš byznys.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR
Předplatné můžete zakoupit na send.cz