Janžurka z Budějovic

Byly to roky, které formovaly osobnost. Léta, která stvořila herečku – jeden ze symbolů československého filmu. To, co později Iva Janžurová zúročila ve svých legendárních rolích, začínalo v padesátých letech pod Černou věží. Je to málo známá kapitola ze zdejší historie. Theodora Remundová, dcera Janžurové, herečka a dokumentární režisérka, odkrývá část toho příběhu ve filmu „Janžurka“. Filmový štáb natáčel na náměstí Přemysla Otakara II. a také v jedné z restaurací na srazu spolužáků.

Iva Janžurová budějovické pouto nikdy nepřerušila. To období zásadně formovalo její další život, jak dokládají její vzpomínky. Rozpovídala se pro časopis Barbar.

Pochází z učitelské rodiny. V Budějovicích studovala už její maminka, kantorské dovednosti získala v učitelském ústavu u sv. Josefa Na Sadech. Právě tenhle park ale hraje prim také ve vzpomínkách Ivy Janžurové. Procházela jím denně, Sady znamenaly spojnici mezi Žižkovou ulicí, kde bydlela na internátu, a Jírovcovou, kde fungovala pedagogická škola pro učitele národních škol. Ve stínu stromů si to štrádovala v letech 1955–1959.

„Od čtrnácti do osmnácti let je člověk velice tvárný, náchylný k tomu, aby se pustil do všeho, aspoň pro mě to tak bylo – a k tomu mi nádhernou kulisu vytvářely České Budějovice,“ vzpomíná dnes.

Pochází z Žirovnice – tak je vlastně Jihočeška od narození, přestože se později pelhřimovský okres ocitl v Kraji Vysočina. Budějovice pro ni znamenaly nový život. Nové impulzy. Nové příležitosti. Chtěla tu studovat hlavně proto, aby utekla péči rodičů, jejich přísnosti a napomínání. Chtěla ochutnat svobodu, zkusit žít podle vlastních představ.

„Budějovice na mě zapůsobily úžasně. Velký dojem na mě udělalo krásné náměstí s podloubím, kašnou, s Černou věží po boku. Pro mě bylo fantastické vyjít si na náměstí a v automatu Zvon si koupit ruské vejce v kelímku. Tehdy to pro mě byla přepychová záležitost, v Žirovnici k sehnání nebylo,“ vypráví s úsměvem.

DOMA V ŽIŽKOVCE

Domovem se jí stal internát na Žižkově třídě, vedle kostela Panny Marie Růžencové. Bývalý klášter obsadily budoucí pedagožky. Na snídaně, obědy a večeře je vychovatelky svolávaly zvonem, který se rozléhal klášterními chodbami. Panoval tam řád a disciplína. Holky se ale stejně snažily všemožně unikat pozornosti vychovatelek, všechno je lákalo víc než klidný život za zavřenými dveřmi. „Jednou jsme se na plovárně spálily jarním ostrým sluncem. Veškeré osazenstvo naší místnosti, kde nás bylo asi jedenáct. Ležely jsme zraněné sluncem a přísná paní vychovatelka se proměnila ve starostlivou pečující druhou matku. Natírala nás čajem a podobnými léčebnými prostředky,“ zmiňuje herečka, která letos oslavila třiaosmdesáté narozeniny.

Na internátu se odehrávala domácí příprava do školy, vrzání na housle i nemoci. Dívky tam organizovaly spoustu legrace, sdílely spolu nejtajnější přání. Hledaly prostor pro chlapecké návštěvy. Iva se tu také zamilovala – a tenhle obraz zmiňuje i ve filmu „Janžurka“. Popisuje, jak tvrdě se do jejího vnímání světa promítla politická orientace rodičů. Vyrůstala v přesvědčení, že největším přítelem československého člověka je Sovětský svaz. Neměla ještě čas pochopit, že je spousta věcí jinak, než se oficiálně vypráví – oči jí pak otevřela až šedesátá léta. Jako dítě byla až přehnaně důvěřivá vůči všemu, co chrlil rozhlas a oficiální hlasy na školách. A do toho v prvním roce v Budějovicích přišla láska.

„Měla jsem kluka a šli jsme na rande na Sokolském ostrově. On mi najednou řekl, že mi musí sdělit, z jaké je rodiny. Že nesouhlasí s tímhle režimem. Úplně zavile. Dlouze mi vysvětloval, jak ho rodina zase vychovala obráceně než mě. Já byla tak zklamaná… Řekla jsem mu, že v tom případě se s ním okamžitě rozcházím. Takhle skončila láska z prvního ročníku. Z ideových důvodů jsem zničila ten vztah,“ rekapituluje dnes.

MAPA JANŽURKY

To nešťastné rande se odehrálo na Sokolském ostrově. V mapě dospívání Ivy Janžurové ale svítí ještě další body: Jihočeské divadlo, kde v hledišti obdivovala hvězdy tehdejší budějovické scény. Dům kultury Slavie, tenkrát Armádní dům, kde zažila první vystoupení na jevišti. Zahrada za internátem, kterou během studií příliš nevyužívala, ale objevila ji při svatém týdnu před maturitou: narychlo tu nasávala znalosti, celý týden tu prožila od čtyř hodin od rána do večera – až jí bylo zpětně líto, že tu oázu zeleně neobjevila dřív.

A kde to má dnes nejradši? „Vždycky jsem se bránila, kdykoliv mám něco označit předponou nej. Nejdražší, nejbližší srdci, nejmilovanější… Protože si myslím, že všechny okamžiky, které v konkrétní chvíli člověk cítí jako velmi významné, zase pominou a nahradí je další momenty. Těžko bych zpětně přemýšlela, co třeba v Budějovicích bylo mému srdci nejdražší,“ vypráví v rozhovoru pro časopis Barbar.

Klíčová zkušenost v jejím životě má pět písmen: ÚSVIT. Soubor lidových tanců a písní, ve kterém se angažovala řada významných osobností. Vedle stylizovaných pásem písní a tanců se soubor s úspěchem pokoušel o rekonstrukce některých lidových hudebních a tanečních projevů na základě etnografického výzkumu. Díky skvělým šéfům souboru pronikala Iva Janžurová až k samotným kořenům lidových jihočeských písní, lidové poezie, na některých vystoupeních recitovala. Byla dobrá – s Úsvitem projela spoustu štací v Jihočeském kraji, zkoušela si, jaké to je stát před lidmi.

„Díky souboru jsme se dostali na pódia všech větších měst v okolí. Hlavně jsem se dostala na jeviště, což bylo pro mě důležité. Otrkávala jsem se. A to jsem ještě vůbec neměla v úmyslu a ani nevěděla, že v Praze existuje herecká škola pro výchovu profesionálů, to jsem se dozvěděla až poslední rok pobytu v Budějovicích, kdy jsem se díky úspěchům v recitačních soutěžích proboxovala až na celostátní rovinu.“

Jevištěm byla docela pokřtěná díky Budějovicím a zdejším aktivním lidem. Díky Lubomíru a Zorce Soukupovým, díky Jindřichu Peckovi, duším souboru. „Lubomír Soukup nás vedl na zájezd do Francie. Soubor Úsvit mi umožnil vystoupit v Nice a Paříži. To bylo překvapivé, vyjet v té době do zahraničí, velmi vzácné. Důležitá osobnost souboru byl taky Jaroslav Krček, dnes významný skladatel, dirigent a národopisec v hudební sféře. Řídil náš pěvecký soubor, byl to neuvěřitelně pracovitý chlapec, měli jsme ho všichni moc rádi,“ vypráví.

Písničky, které do sebe v Budějovicích pozřela, jí zůstaly celý život, dodnes si je ráda zpívá. Ohromovalo ji ale také nadšení lidí pro věc – pro její obor – viděla šéfy Úsvitu, jak se vypravují po jižních Čechách, sbírají texty, melodie a tance a přinášejí je jako náměty pro své studenty. Byla uchvácená kulturou, která k ní doléhala. Dokonce pak při studiu na DAMU uvažovala, že by do Budějovic nastoupila do divadelního angažmá. Se zdejším hercem Jiřím Císlerem se později sešla i jako partnerka různých komediálních scének. Vedle Císlera působil v jihočeské metropoli jako herecký bard také tatínek bratrů Rodenových.

TALENTY A TEMPERAMENTY

„Ivuška ale nežila jenom kulturou. Je talent od Boha. Na co sáhla, to jí šlo. Krásně malovala, skládala básničky, byla pohybově nadaná, dělala různé sporty,“ vzpomíná její spolužačka a budějovická kamarádka Jana Janebová. Dotýká se tak dalších talentů Ivy Janžurové: v Budějovicích hrála basketbal, chodila na tréninky atletiky a gymnastiky. „Ve všem byla výjimečná,“ hodnotí Jana Janebová.

Objevuje se i ve filmu – sehrály tam scénku, kterou nacvičily holky při škole: ukazuje různé lidské temperamenty. Jana hraje číšníka, který si nevšiml, že má zákazník v kávě mouchu, Iva zkouší různé způsoby, jak na takovou okolnost reagovat. Byl to jejich autorský kousek, kterým tenkrát bavily spolužačky.

„Byli jsme třída pro legraci. O politice jsme se nebavily – bylo nám to jedno, ve čtrnácti patnácti se člověk zaměřuje na úplně jiná témata. V jedné knížce mám od Ivušky věnování – píše tam, že jsem nejen její spolužačka, ale také první herecká kolegyně. Z toho si dělám legraci. Moje pravnučka teď chodí do divadelního kroužku a v rodině se říká, že to bude komediant po babičce,“ směje se Jana Janebová.

Obdivuje, že se Iva Janžurová dodnes do Budějovic vrací. Že na spolužačky nezapomněla. Většina kolegyň se vydala na kariéru učitelek na prvních stupních základních škol, Ivě Janžurové u nohou ležely miliony diváků: její hvězda zářila nejsilněji v sedmdesátých letech, kdy se objevila v takových filmech, jako jsou „Pane, vy jste vdova“, „Což takhle dát si špenát“ nebo „Zítra to roztočíme, drahoušku“. Teď je hvězdou filmu Theodory Remundové „Janžurka“, premiéru má 26. září. „Mohla by mít frňáček nahoru, ale stejně zůstala naše,“ doplňuje Jana Janebová.

Taky vzpomíná na ten zástup dívek, jak se přesouvá po budějovických Sadech. V ruce holky držely futrály od houslí, šly husím pochodem. „Byla to zvláštní podívaná. Jednou jsem se trochu vzdálila a viděla ty holky pohromadě, jak si to štrádují parkem, a došlo mi, jak legrační je to podívaná,“ dodává Iva Janžurová.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz

ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!