Je důležité se nevzdat, když se nedaří

Jak se vám podařilo získat licenci na prodej vozů Mercedes-Benz?

MK: Vlastně úplnou náhodou. Pracovat s auty mě vždy bavilo a náhoda tomu chtěla, že se zákazníkem našich solárií Ergoline se svou firmou stal bývalý hokejista Marián Bezák, s nímž jsem se znal už z dob, kdy jsem hrával hokej. Já jsem byl tehdy zraněný, takže na jednání s ním jela Iveta.

IK: Marián se na manžela ptal, tak jsem vyprávěla, že ho láká prodávat auta. Vůbec jsem netušila, že on v té době pracoval jako generální ředitel importu Mercedes-Benz na Slovensku. Takže když mi položil otázku, jestli by tedy manžel nechtěl prodávat v Českých Budějovicích auta Mercedes, koukala jsem na něj, jako kdyby přiletěl z Marsu.

Otevření nového salonu na počátku 90. let muselo přitahovat velikou pozornost.

MK: Naše stavba na Senovážném náměstí u Metropolu měla hodně příznivců, a ještě více odpůrců. My jsme ale neměli čas tomu věnovat pozornost. Tenkrát jsme to museli za devět měsíců celé vymyslet, zajistit si nájem pozemků, nechat prostory naprojektovat, schválit a postavit. A také jsme museli sehnat finance. Konstrukci jsme museli nechat navrhnout tak, aby šla stavba v případě nutnosti rozmontovat.

A rok poté už jste otevřeli také první servis.

MK: Ano, díky tomu jsme mohli začít nabízet komplexní služby. Tomu slovu komplexní se dneska ale musím smát. V té době nám to tak ale připadalo.

IK: Otevřít servis bylo určitě mnohem těžší než zřídit autosalon. Tedy ne otevřít, ale provozovat. Naštěstí tehdy nebyl takový problém sehnat automechaniky. A pracovat s auty Mercedes bylo prestižní.

Co pro vás bylo na počátku vůbec nejtěžší?

MK: Všechno se naučit. Pustili jsme se do něčeho, o čem jsme ani netušili, jak se to vlastně dělá. Já jsem totiž vystudoval pedagogickou fakultu, a ekonomika nebo podnikání pro mě byly neznámé vody. Také jsme museli bojovat s předsudky vůči hvězdě na kapotě i s lidskou závistí. Po revoluci, a zejména po privatizaci, začali totiž politici prezentovat názor, že podnikatel znamená podvodník a zloděj; jejich poznávacím znamením byl tehdy mercedes. To nám opravdu nepomohlo. Už tak jsme se potýkali s puncem auta s hvězdou na kapotě jako symbolem kolotočářů a šmelinářů.

Jak dnes vzpomínáte na rok 1995, kdy jste byli nuceni podepsat s Mercedesem novou smlouvu?

MK: S rozpolcenými pocity. Když zmizeli představitelé tehdejšího importu Mercedes-Benz pro ČR a SK bratři Helbigové(pozn. red.: podnikatelé, kteří byli nakonec odsouzeni za své podvodné jednání), mysleli jsme si, že je s námi konec. Měli jsme u nich zaplacené vysoké zálohy na sedm zákaznických aut a oni si peníze při svém útěku samozřejmě vzali s sebou.

Jak jste nastalou situaci řešili?

MK: Naštěstí se k tomu tenkrát společnost Daimler vyrábějící auta Mercedes-Benz postavila čelem. Z centrály sem vyslali svého člověka, který měl za úkol založit dceřinou firmu a vybudovat novou dealerskou síť. Ale museli jsme se zavázat k velkým investicím. A téměř okamžitě jsme se také pustili do budování nového dealerství.

IK: Celé to ale přineslo jednu zajímavost. Když se podíváte na úplný výpis z obchodního rejstříku firmy Mercedes-Benz Česká republika, zjistíte, že jejím prvním majitelem a jednatelem byl Milan Král. Založení firmy tehdy totiž trvalo minimálně půl roku, někdy i výrazně déle. A oni ji potřebovali nejlépe už včera. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že když manžel firmu zakládal, založil rovnou dvě. Jedna zůstala téměř neaktivní, tak jsme jim ji prodali.

Prakticky za rok jste novou budovu dealerství otevřeli, v Litvínovicích stojí dodnes. Jaké byly ohlasy?

MK:Z importu byli moc spokojení, protože jsme byli takový pilotní projekt tehdejšího ředitele Rainera Bräutigama. Ten nám po celou dobu svého působení hodně fandil a mnohokrát nám i pomohl. A zákazníci? Ti od nás dostali to nejlepší zázemí, jaké se v té době na trhu v našem regionu nacházelo.

A v roce 2000 jste kromě mercedesů začali prodávat také vozy BMW.

MK: Ano, na BMW jsme pomýšleli již od samého začátku. Byli jsme tak naivní a sebevědomí, že poslední věta našeho „byznys plánu“ pro získání smlouvy s MB končila tím, že až se všechno rozjede, pustíme se do prodeje BMW.

Jak se vám povedlo zůstat před importéry i zákazníky BMW skrytí, když v té době nebylo možné prodávat dvě prémiové konkurenční značky naráz?

IK: Tehdy u nás pracovala asi dva nebo tři měsíce nová asistentka Petra Harsová, dnešní CEO. Byla opravdu moc šikovná a mně bylo jasné, že má obrovský potenciál. A tak jsme ji tajně pověřili přípravou projektu a otevřením celého dealerství. Dala nám naoko výpověď a pustila se do práce. Bylo to tehdy velké „divadlo“.

Co vás vedlo k tomu, zařadit později do portfolia i značky Opel a Ford?

MK: Věděli jsme, že kdo neroste, ten zanikne. Zvažovali jsme, zda jít s prémiovými značkami mimo region, nebo posilovat pozici v regionu a získat více značek. Zvolili jsme druhou variantu a začali prodávat vozy Opel a Ford.

Budějčáci si jméno Milan Král spojují také s hokejem, který jste hrával profesionálně. Jakým způsobem podporujete zdejší hokejový klub dnes?

MK: Motoru fandí celá naše rodina a z celého srdce. Vážím si toho, jaké má klub vedení. Jak to kluci dělají, jak se chovají k hráčům, fanouškům i sponzorům. Oceňuji jejich otevřenost a skvělou komunikaci a moc tomu celému fandím.

IK: Naše firma podporuje místní hokej po celých 30 let svého působení. Letos jsme v rámci oslav tuto podporu ještě navýšili a také pro fanoušky přichystali spoustu překvapení. Určitě se mají na co těšit.

Hrajete také golf. Pomohl vám dril spojený se sportem i v podnikání?

MK: Určitě ano. Musíte se prosadit i přesto, že vám někdo pořád klade do cesty překážky a okolí vám nepřeje. V hokeji i v byznyse musíte mít tah na branku a snažit se využít každou šanci. Oba sporty vás nutí hledat a posunovat své limity. Hokej je o reakci, golf o strategii.

Golf naplňuje vaše dny hlavně od té doby, kdy jste v roce 2004 učinil rozhodnutí stáhnout se z vedení firmy. Co vás k tomu vedlo?

MK: To vlastně nebylo jedno rozhodnutí. Přišlo to tak nějak postupně. Pamatuji si, jak jsem z profesního hlediska moc nezvládl jedno jednání se „složitým“ zákazníkem a vyhodil jsem ho z kanceláře. A tehdejší vedoucí servisu mi řekl: „Pane Králi, nebylo by lepší, kdybyste sem už radši nechodil? Ušetříte si zdraví a my zákazníky.“

IK: Manžel tehdy začínal mít i zdravotní problémy. Byl opravdu hodně přetažený a unavený. Jednou si odskočil z jednání na toaletu. Když už se mi zdálo, že se nevrací poněkud dlouho, zavolala jsem mu. Byl opravdu udivený, proč ho sháním, a sdělil mi, že je na cestě na golf. Zavolal mu totiž kamarád, jestli by si nejel zahrát. To byla asi ta poslední kapka.

Nebál jste se, že s vaším odchodem firma dřív či později skončí?

MK: Otěže po mně převzala manželka. Nebýt jí, nebylo by nic z toho možné. Ale ani mě nenapadlo, že by měla firma skončit. Pokud znáte moji manželku, tak víte, že se ukázalo, že jsem udělal správné rozhodnutí.

A zastesklo se vám někdy?

MK: Mám tu firmu pořád hrozně rád. Za ty roky ohromně vyrostla. Co mě hodně mrzí, je to, že už bohužel dobře neznám všechny lidi osobně, tak jako to bývalo dřív. Vždycky rád vidím ty, se kterými jsme začínali, a rád si s nimi zavzpomínám.

Co je podle vás v podnikání obecně nejdůležitější?

MK: Být připravený na tvrdou práci. Nevzdat se, když se nedaří, a nenechat se odradit neúspěchy. Nemyslet si, že máte patent na rozum. Nebát se zásadních rozhodnutí a převzetí odpovědnosti za to, co děláte. Umět předat kompetence schopnějším. A zároveň umět včas odejít.

Jak byste těch 30 let své podnikatelské éry vlastně shrnuli?

MK: Těch třicet let uteklo jako voda. Když se ohlédnu zpátky, nejraději vzpomínám na úplné začátky. Ta euforie a objevování možností byly skvělé. Podnikání dnes a v devadesátkách se nedá srovnat. Mně vyhovoval vzorec malé firmy, improvizace, intuitivního rozhodování a přehledu. Dnes už je to všechno úplně jiná liga.

IK: Zdá se mi to jako včera, kdy mi „pan Král“ nabízel práci. A najednou slavíme 30 let. Byla to jedna velká jízda. Dostala jsem obrovskou příležitost a možnost něco dokázat. Změnil se tím od základů celý můj život a jeho smysl.

S jakými plány a vizemi vstupujete do další třicítky?

MK: Ve vztahu k budoucnosti podnikání bych měl jeden sen, ale není v souladu s europolitickým trendem. Kdybych to měl trochu opsat, tak jde o návrat zdravého selského rozumu.

IK: Určitě máme v plánu fungovat alespoň tak dobře, abychom byli pevným bodem pro naše zaměstnance i zákazníky. A také abychom třeba mohli stále podporovat budějovický hokej. Mým snem v oblasti podnikání je, aby práce nebyla pro většinu lidí jen nutným zlem, ale tím, co je naplňuje a z čeho mají radost.