Je rok ohnivého Psa. A to jsem já

Jak se dnes má poručík René Hrubec?

Nestěžuji si. Zdravotně mi občas není zrovna do skoku, ale práce mám pořád dost a dost. A navíc mám skvělou ženu Michaelu, kterou jsem si vytáhl z osudí štěstí až na druhý pokus. A nemohu zapomenout ani na naše tři zvířecí bezdomovce. Bez zvířat si náš život vůbec nedovedeme představit. Miluji historii, takže jsem šťastný, že bydlíme v Praze na Žižkově, kde šly dějiny.

Které například?

Kousek od nás v Bořivojově ulici žil básník Jaroslav Seifert nebo král komiků Vlasta Burian a hudební génius Jaroslav Ježek. V téhle části Žižkova je dodnes přítomný génius loci. A navíc je mým sousedem a kamarádem známý historik a badatel Jaroslav Čvančara. Velký odborník na atentát na říšského protektora Heydricha. Ta událost mě od dětství fascinuje. Díky Jardovi jsem měl nedávno v ruce dopis parašutisty Jana Kubiše, který napsal své známé pouhých patnáct dnů před atentátem. A plechovou krabičku na vitamíny, co letěla se skupinou Anthropoid. Dotknul jsem se historie, ještě teď mi jde mráz po zádech.

V minulosti, ale té vaší divadelní, ještě zůstaneme. Divadlo jste začal hrát už jako chlapec v Kaplici?

Ano, tatínek psal divadelní hry a maminka do nich komponovala hudbu. Tatínek byl úžasný člověk. Vzájemně jsme pro sebe dýchali. Je neuvěřitelné, co za svůj život dokázal. DILIA mu vydala sedmnáct divadelních her pro děti, nakladatelství Brána devět knih pohádek a jeho Vodnické pohádky se dočkaly tří vydání. Pan Hrabal by měl z mého tatínka radost. Byl to pábitel jak vystřižený z jeho knih. Vždycky napsal pár stránek a pak je přečetl mamince, která mu upřímně řekla, co se jí líbí, a co ne. Některé její připomínky přiváděly tatínka k nepříčetnosti.

Jak se to projevovalo?

Zmuchlal stránky, hodil je do koše a odešel na pivo s tím, že už na to kašle, ať si to píše někdo jiný. Když se vrátil, hned mezi dveřmi se nás ptal, zda jsme vynesli koš. Vytáhl z něj své rozepsané dílko a pokračoval v psaní.

Váš tatínek už bohužel odešel do uměleckého nebe.

S jeho odchodem z tohoto světa jsem se dodnes nesmířil. Denně si s ním povídám. V životě jsou rány, které nikdy nepřebolí.

Jaké bylo dětství v Kaplici?

V Kaplici jsme žili dvacet let, pak jsme se přestěhovali do Českých Budějovic. Moc se nám z Kaplice nechtělo, ale nakonec se ukázalo, že jsme odešli v pravý čas. Malá města jsou dobrá na dětství, to moje bylo kouzelné, ale ne na celý život. Pro herce je ideální žít v Praze. Tady je televize, rozhlas, dabing, možnost točit reklamy, pořádají se tu castingy. V Českých Budějovicích jsem žil jen rok před vojnou. Hrál jsem v Jihočeském divadle, ale moc mě to angažmá nebavilo. Jedním z mála světlých bodů bylo setkávání s opravdovým hereckým bardem a skvělým člověkem panem Rodenem. To byl poslední šlechtic v Čechách. Jo, a taky mě během jedné zkoušky odvedli dva estébáci a dvě hodiny mě vyšetřovali.

Co jste provedl?

Právě že jsem neprovedl vůbec nic. Byl jsem naprosto apolitický člověk, a estébáci si mě spletli s bráchou Jaromírem, který byl v Jazzové sekci. Domů mu chodily různé naprosto neškodné zásilky s kazetami, nadepsané J. Sypal. Estébáci si zřejmě mysleli, že ty balíčky jsou určené pro mě. Estébák Mikeš poté zařídil, že jsem nešel na vojnu do Armádního uměleckého souboru do Prahy, kam mě přijali, ale za trest do vojenského města Vyškov. Měl jsem štěstí v neštěstí.

Štěstí v neštěstí?

Potkal jsem tam partu bezvadných lidí, mezi nimiž jsem našel přátele na celý život. Ani Eva se neměla v ráji tak dobře jako já na vojně. Kdyby se to tenkrát dozvěděl estébák Mikeš, určitě by vzteky překousl štěnici.

Jak vám jde psaní? Zdědil jste talent po otci?

Jsem vděčný osudu, že mi dal do vínku trochu literárního talentu. Máme to v rodině. Můj dědeček, velký knihomol, byl řídícím učitelem v Temelíně. Můj syn Jan v téhle rodinné tradici úspěšně pokračuje.

Co dělá?

Je redaktorem časopisu Epocha. Jsem na něho náležitě pyšný.

Takže hrajete, píšete…

… dvacet let jsem taky upravoval a režíroval dabing. Podílel jsem se asi na šedesáti seriálech a tři sta filmech. Upravoval jsem a režíroval například seriál Příběhy Alfréda Hitchcocka, kde jsem si do role mistra horrorů obsadil svého oblíbeného herce Josefa Vinkláře, nebo pětašedesátidílný seriál Pepek námořník.

Říká se, že rozesmát lidi je velké umění. Je to pravda?

Ano, humor je zatraceně těžká disciplína. Vy, kritici komediálního žánru, zkuste si to někdy. Můj guru Jan Werich říkal, že „herec, který umí rozesmát lidi, aniž by si při tom otíral nos židlí, umí všechno“. Podepisuji slova velkého mistra. Dobrý komik zahraje vážnou roli bez problémů, ale naopak je to velký problém. Viděl jsem několik vynikajících herců charakterních rolí, jak se v komedii doslova trápili. Důležitý je přesný timing a taky slovosled. Stačí přehodit jedno slovo, a je po pointě. Nemám rád komedie, kde jsou nekonečně dlouhé dialogy a ve kterých je humoru jako šafránu. Moře zbytečných slov, tvářících se geniálně. Když jdu na komedii, tak se chci od srdce zasmát. Nesnáším vatu. Komedie musí mít tempo jako na horské dráze a velký tah na bránu. Miluji filmové komedie. Za komedii století jednoznačně považuji Jáchyme, hoď ho do stroje! V kině v Kaplici jsem ho viděl pětkrát. Fascinovaně jsem tenkrát hleděl na představitele hlavní role Luďka Sobotu. Famózní herecký výkon!

Tehdy byste ani nepomyslel, že bude jednou vaším švagrem.

Osud tomu tak chtěl. Luděk je báječný člověk a skvělý vypravěč. Máme se moc rádi.

Věříte v osud?

Já věřím v energii, která tady po lidech zůstává. Je jako voda, nemůže jen tak zmizet. Vždycky se někde objeví. Každému se v životě stane spousta nevysvětlitelných věcí, říká se tomu náhoda. Moje tchyně Vlastička byla známou kartářkou a tvrdila, že náhody neexistují, že všechno na světě je dané. Taky byla přesvědčená, že první setkání lidí, kteří se dosud neznali, je rozhodující. Prostě první dojem rozhoduje o sympatiích či antipatiích, nebo vám ten člověk je lhostejný. Mnohokrát jsem se přesvědčil o pravdivosti jejího tvrzení.

Nechal jste si od ní vykládat karty?

Vlastička byla miliónová žena a s kartami si opravdu rozuměla. Karty vám nikdy neřeknou všechno, ukazují vám jen cestu, kterou byste se měli dát. Pokud samozřejmě chcete. Vlastička mi mimo jiné předpověděla, že začnu učit na škole. Tenkrát jsem o tom neměl ani nejmenší tušení. Svému zeti Luďkovi předpověděla seriál Okresní přebor. Základem je, že musíte kartám věřit a ony se vám za to odmění

Kde učíte?

Už téměř sedm let učím na pražské Mezinárodní konzervatoři. Kozel se stal zahradníkem. Z věčného školního průšviháře je pedagog. Zázraky se přece jen dějí. Působím na oddělení muzikálu. Vyberu si text a přepíšu ho mým studentům přímo na tělo. V loňském roce jsme měli velký úspěch s úžasným muzikálem Probuzení jara. Dělal jsem ho se svým maturitním ročníkem. Velkou poklonu nám mimo jiné složila Eva Pilarová. Dokud to půjde, budu se na téhle škole držet jako klíště, protože mě to náramně baví.

A kteří komici vás baví?

Za největšího komika světa všech dob považuji Vlastu Buriana v jeho předválečné vrcholné formě. Po válce už byl podle mého názoru poloviční. Udělali z něj kolaboranta. Takový nesmysl. Naopak řadě lidí pomohl od totálního nasazení. Kdysi jsem o něm mluvil s jeho vnukem. Pamatuje si dědečka už hodně nemocného a věčně uslzeného. Z českých komiků obdivuji Felixe Holzmanna a samozřejmě Jana Wericha. V pracovně mám několik jeho portrétů. Ze světových komiků stavím nejvýše Charlieho Chaplina a Louise de Funese. A moje oblíbená komická dvojice je jednoznačně Šimek a Grossmann.

Jste komik a rozesmíváte diváky. Herectví ale není jenom legrace.

Na hereckou profesi musíte mít patřičný žaludek. Je to velice těžké povolání, často se v něm nehraje fér. Hroší kůže nebo brnění je velkou výhodou. Potřebujete souhru různých okolností a samozřejmě štěstí.

To jste měl?

Během své herecké cesty jsem se setkal s řadou báječných lidí, ale taky s takovými, kterým se dodnes vyhýbám. V dětství by mě ani v tom nejbláznivějším snu nenapadlo, že jednou budu spolupracovat, nebo dokonce se kamarádit s opravdovými osobnostmi, jako jsou nebo byli Jirka Krampol, Ivan Mládek, Arnošt Lustig, Karel Zich, Karel Černoch nebo Marián Labuda.

Umíte hrát, píšete hry, režírujete, učíte. Je vůbec něco, co vám vyloženě nejde?

No jéje! Desítky věcí. Nemám orientační talent, ztratím se i v parku. A na rozdíl od své ženy nemám technické myšlení. Nebylo mi dáno. Ona sestaví podle plánku jakýkoli nábytek, dovede si s každým technickým problémem poradit. Já jsem rád, když doma zavřu okno. A taky jsem mizerný řidič. Řidičák jsem si dělal až po čtyřicítce. Jezdím pomalu a opatrně. Ze začátku mě běžně předjížděl i kombajn vracející se ze žní. Manuální zručnost nahrazuji mravenčí pracovitostí. Moje „včelka Míša“ nade mnou často nevěřícně kroutí hlavou.

Na čem momentálně pracujete?

Mám rozepsané dvě záležitosti. Scénář filmové komedie a jedné divadelní hry, kterou jsem pracovně nazval Nikdo nejsme normální! Jsem neustále v časovém presu, tak se teď k psaní dostávám jen velmi zřídka. Ale byla by škoda obě věci nedokončit. Myslím, že mám dobře „našlápnuto“. Teď to jen dotáhnout do úspěšného konce. Paní Inspirace je vrtkavá stejně jako paní Štěstěna. Rok 2018 je podle čínského horoskopu rok „ohnivého“ Psa. A to jsem já!

Jste autorem úspěšných komedií. Budete v nejbližší době hrát nějakou z nich na jihu Čech?

V březnu jsme hráli Kšandu v Nové Bystřici. Krásný večer. Úplně plno a skvělí diváci. Ještě teď tleskají… A 13. července hrajeme komedii Zítra to roztočíme, Jaroušku! v Lomnici nad Lužnicí. Srdečně vás zvu. Přijďte se zasmát a pořádně to s námi roztočit!.

Jaroslav Sypal

Herec, textař písní, režisér dabingu, profesor herectví na oddělení muzikálu pražské Mezinárodní konzervatoře

Narozen 29. 8. 1958 v Českých Budějovicích, dvacet let žil v Kaplici

V dětství člen divadelního souboru Racek, který založili a vedli jeho rodiče (otec Jaromír Sypal – učitel, ředitel Malého divadla v Českých Budějovicích, vedl soubor loutkohry Jihočeského divadla, autor divadelních her, spisovatel; matka Květa Sypalová – učitelka, autorka hudby k divadelním hrám)

Absolvent JAMU v Brně

První angažmá v Jihočeském divadle

Hrál ve dvanácti celovečerních filmech (např. Pásla kone na betone, trilogie Byl jednou jeden polda (René Hrubec), Jak ukrást Dagmaru (Vašek Hruška)

Autor komedií Kšanda (premiéra 30. března 2014), Zítra to roztočíme, Jaroušku! (premiéra 30. října 2015)

... CELÝ ČLÁNEK V KVĚTNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!