Když mizí iluze, nastupuje nadšení

Tomáši, my se známe od dětství, prošli jsme stejnou základní školou a maturovali na stejném gymnáziu. Když ti bylo devatenáct let, šel jsi studovat historii do Opavy. Teď jsi ředitelem velké budějovické firmy. Není to paradox?

Historie mě bavila od dětství, bylo to logické rozhodnutí. Toužil jsem po tom, být dobrým historikem.

Pocházíš z Budějovic, proč sis tehdy vybral Opavu?

Chtěl jsem si vyšlapat svou vlastní cestu. Mohl jsem třeba do Prahy, ale ta mě tolik nepřitahovala, zamiloval jsem si prostředí severní Moravy a Slezska. Mimochodem, mě tehdy netáhla jen historie, ale i japanologie, ale neměl jsem jazyk na takové úrovni, abych se oboru mohl věnovat. Nakonec jsem se dostal do Ostravy a Opavy, Opava je dodnes moje srdcovka, nejhezčí vzpomínky mám spojené právě s tímhle městem.

Zůstal jsi tam pět let?

Dostudoval jsem v Opavě magisterské studium, ve čtyřiadvaceti letech jsem se oženil. Neměli jsme moc peněz, platili jsme hypotéku, bylo to celkem těžké, tak jsem bral každou brigádu. V Budějcích jsem třeba nad ránem čistil ulice od sněhu. Pořád jsem se ale držel historie, měl jsem cíl: šel jsem do Brna na doktorát. Moje specializace bylo římské vojenství, zbraně, taktika, bitvy. Jediný příjem tenkrát byl z doktorátu, což byly asi čtyři tisíce měsíčně. Nastoupil jsem do výrobního závodu, abych nám trochu přilepšil.

To je ten moment, který změnil tvůj budoucí život?

Tam se to začalo lámat. Vzali mě, protože jsem uměl pájet. Už na vysoké jsem opravoval lidem počítače, pájení bylo moje hobby. Pracoval jsem na směny, současně jsem pokračoval v doktorátu. Výroba mě chytla.

Chytla tě výroba, nebo peníze?

Oslovilo mě to prostředí, peněz tam zase tak moc taky nebylo. Ale bylo to akční. Pořád se něco dělo, měnilo, vytvářelo. Viděl jsem v tom smysl. Určitá touha po akci mě provází celý život. Teď se třeba chystám do Nepálu, chci si vyšlapat šestitisícovku. Baví mě něco dělat a vymýšlet.

To bys u historie nenašel?

To je úplně jiné prostředí, klidné, akademické. Přednášel jsem v rámci doktorátu starověké dějiny a vojenství, nakonec jsem si ale nedovedl představit, že celý život budu jen u něčeho sedět, bádat a pak o tom mluvit.

To jsi v těch devatenácti nevěděl?

Na kraji dospělosti člověk uvažuje úplně jinak. Nepřemýšlíš o tom, co budeš jednou dělat, kolik peněz vyděláš, jestli se u toho spíš nasedíš nebo naběháš. Ze všeho nejvíc posloucháš hlas svého srdce a to mi říkalo, že chce dělat historii. Historii jsem bral jako poslání. Věřil jsem, že pojedu na archeologické vykopávky a objevím něco velkého. Třeba druhé Pompeje. Byl jsem velký idealista.

Náhodou, idealismus je v životě hodně cenný.

Ale člověk s postupem věku iluze trochu ztrácí. Pak musí nastoupit nadšení. Cokoliv vyrábíme, skutečně prožívám, žiju s tím. V Brně se mi dařilo, povýšil jsem na mistra, začal jsem řešit týmy. Tam jsem začal do určité míry využívat i znalosti ze studií – humanitní vědy ti dají větší přehled a snad i schopnost komunikovat s lidmi.

Využiješ v práci znalosti antických bitevních taktik?

Že bych třeba použil bitvu u Karrh z roku 53 před naším letopočtem a vyvodil z toho něco pro své pracovní týmy? Z každé historické znalosti vzniká jistá zkušenost. Historie je skutečně učitelkou života, ukazuje se to i dneska, často na to myslím, když sleduji zprávy.

Jsme nepoučitelní?

Věci se opakují, jako lidstvo budeme dělat pořád stejné chyby. Někde zaslechnu, že středověcí lidé byli hloupí, ale je to přece nesmysl, možná neměli takové znalosti o světě jako my, na druhou stranu spoustu jiných věcí, které my už nevíme, věděli. Lidé jsou pořád stejní, jenom mají nové možnosti, a jednou z těch možností je dokola opakovat chyby předků.

Z Brna ses vrátil do jižních Čech.

Působil jsem v Písku, Trhových Svinech, Suchdole nad Lužnicí, ale nějaký čas i ve Valašském Meziříčí, prošel jsem si oblastí medical i automotive. Automobilní průmysl je zaměřený na maximální efektivitu, smyslem je vyrábět v co nejvyšší kvalitě za co nejnižší náklady. Studoval jsem pak ještě elektrotechniku, doplňoval si vzdělání a znalosti, ale nejvíc se člověk stejně naučí až praxí.

Dokáže dobrý manažer uřídit cokoliv? Je důležitější schopnost řídit lidi než samotné téma?

Znalosti z oboru ti dávají lepší vhled. Ale práce vedoucího nebo ředitele je pořád víc o vztahu s lidmi. Když si člověk osvojí manažerské dovednosti, vyzraje skoro nad vším.

Jsi ředitel i doma?

Myslím, že ano, někdy to se mnou není jednoduché.

Může být dobrý ředitel ten, kterého doma řídí partnerka?

V téhle situaci jsem nikdy nebyl, tak to nedokážu posoudit. Povahu obecně nezměníš, jenom ji můžeš trochu korigovat. Samozřejmě se snažím, abychom doma byli partneři, jeden druhému naslouchal, abychom rozhodovali společně.

Co si o tobě myslí tví podřízení? A neptám se na to, co by si myslet měli.

Myslím, že by o mně mohli říct, že jsem férový člověk, nebo se o to aspoň snažím. Chci být nezaujatý a pokouším se vždycky dobrat k dobrým výsledkům.

Může být vztah s šéfem přátelský?

Může, ale trvá to delší dobu. Kolegu si nepustím tak rychle k tělu, ale časem tam přátelství samozřejmě vznikají. Mockrát se mi to stalo, s řadou bývalých kolegů se dodnes navštěvujeme a máme k sobě velmi blízký přátelský vztah.

Pracoval jsi v několika městech, pak jsi odtud odjel a vracíš se tam jako návštěvník. Taky jsem bydlel na několika místech a vždycky mám pocit, že jsem tam nakonec nechal kousek sebe, že tam ze mě něco zbylo, a proto se tam i vracím.

Taky to tak mám, tvoříš si tam zázemí, máš okolo sebe lidi, se kterými ti je dobře, a nakonec jdeš jinam. Ale takhle to u manažerů prostě bývá. Pro mě asi nejbolestivější stěhování bylo to poslední – když jsem odcházel z Meziříčí, trochu jsem tím trpěl, viděl jsem ve firmě svůj rukopis, povedly se nám úžasné věci. Kolegové z Německa a Číny mi posílali povzbudivé zprávy, to člověka až chytne za srdce.

Je to definitivní návrat na jih Čech?

Jsem tu teď kvůli skvělé práci a kvůli dětem. Abych s nimi byl co nejvíc. Ale člověk nemůže zůstat deset let na jednom místě, oči ti překryje provozní slepota, přestáváš vidět chyby. Ve firmě jsi proto, abys jí něco dával. Nemůžeš někde zůstávat jenom kvůli nějaké existenční jistotě. V Budějovicích jsem dostal možnost pracovat pro EGE, kde jsem dnes ředitelem a jednatelem. Tohle pro mě není práce, ale i čest, vrchol kariéry. Nevím, jak to uvidím za dalších deset let, děti budou velké, třeba se budu učit jazyk a šerm v Japonsku.

Poznal by se v tobě ten devatenáctiletý Tomáš Knittl, kdybyste se dneska potkali u piva?

Pořád miluji historii, ten zájem nevymizel. Hodně jsem se naučil, třeba dělat nepříjemná rozhodnutí, to bych tehdy určitě nedokázal. Časem všechno natrénuješ. Řízení podle mého není diktát, ale rozhovor, který nakonec vede k tomu, co jako ředitel potřebuješ. Charakter člověka zůstává, jen nějaké vlastnosti a dovednosti získává, mění a možná i ztrácí. Ten devatenáctiletý málo popsaný list papíru se rozšiřuje o bolesti, zkušenosti, a to ho nadále utváří.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz