Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Když mizí iluze, nastupuje nadšení

Letos mu bude osmatřicet let, řídí společnost EGE, má pod sebou několik set zaměstnanců. Přitom to není tak dávno, co si myslel, že dokáže jako historik a archeolog objevit druhé Pompeje. Tomáš Knittl je jeden z mála TOP manažerů, kteří mají humanitní vzdělání, přesto ho to vždycky táhlo k elektrotechnice: už jako kluk miloval nejen antické bitvy, ale také pájení. Z životních bitev zatím vychází jako vítěz – v pozici ředitele a jednatele EGE je právě teď na vrcholu své kariéry.
Jan Štifter, Foto: Marek Podhora
09. Srpen 2021 - 10:30

Tomáši, my se známe od dětství, prošli jsme stejnou základní školou a maturovali na stejném gymnáziu. Když ti bylo devatenáct let, šel jsi studovat historii do Opavy. Teď jsi ředitelem velké budějovické firmy. Není to paradox?

Historie mě bavila od dětství, bylo to logické rozhodnutí. Toužil jsem po tom, být dobrým historikem.

Pocházíš z Budějovic, proč sis tehdy vybral Opavu?

Chtěl jsem si vyšlapat svou vlastní cestu. Mohl jsem třeba do Prahy, ale ta mě tolik nepřitahovala, zamiloval jsem si prostředí severní Moravy a Slezska. Mimochodem, mě tehdy netáhla jen historie, ale i japanologie, ale neměl jsem jazyk na takové úrovni, abych se oboru mohl věnovat. Nakonec jsem se dostal do Ostravy a Opavy, Opava je dodnes moje srdcovka, nejhezčí vzpomínky mám spojené právě s tímhle městem.

Zůstal jsi tam pět let?

Dostudoval jsem v Opavě magisterské studium, ve čtyřiadvaceti letech jsem se oženil. Neměli jsme moc peněz, platili jsme hypotéku, bylo to celkem těžké, tak jsem bral každou brigádu. V Budějcích jsem třeba nad ránem čistil ulice od sněhu. Pořád jsem se ale držel historie, měl jsem cíl: šel jsem do Brna na doktorát. Moje specializace bylo římské vojenství, zbraně, taktika, bitvy. Jediný příjem tenkrát byl z doktorátu, což byly asi čtyři tisíce měsíčně. Nastoupil jsem do výrobního závodu, abych nám trochu přilepšil.

To je ten moment, který změnil tvůj budoucí život?

Tam se to začalo lámat. Vzali mě, protože jsem uměl pájet. Už na vysoké jsem opravoval lidem počítače, pájení bylo moje hobby. Pracoval jsem na směny, současně jsem pokračoval v doktorátu. Výroba mě chytla.

Chytla tě výroba, nebo peníze?

Oslovilo mě to prostředí, peněz tam zase tak moc taky nebylo. Ale bylo to akční. Pořád se něco dělo, měnilo, vytvářelo. Viděl jsem v tom smysl. Určitá touha po akci mě provází celý život. Teď se třeba chystám do Nepálu, chci si vyšlapat šestitisícovku. Baví mě něco dělat a vymýšlet.

To bys u historie nenašel?

To je úplně jiné prostředí, klidné, akademické. Přednášel jsem v rámci doktorátu starověké dějiny a vojenství, nakonec jsem si ale nedovedl představit, že celý život budu jen u něčeho sedět, bádat a pak o tom mluvit.

To jsi v těch devatenácti nevěděl?

Na kraji dospělosti člověk uvažuje úplně jinak. Nepřemýšlíš o tom, co budeš jednou dělat, kolik peněz vyděláš, jestli se u toho spíš nasedíš nebo naběháš. Ze všeho nejvíc posloucháš hlas svého srdce a to mi říkalo, že chce dělat historii. Historii jsem bral jako poslání. Věřil jsem, že pojedu na archeologické vykopávky a objevím něco velkého. Třeba druhé Pompeje. Byl jsem velký idealista.

Náhodou, idealismus je v životě hodně cenný.

Ale člověk s postupem věku iluze trochu ztrácí. Pak musí nastoupit nadšení. Cokoliv vyrábíme, skutečně prožívám, žiju s tím. V Brně se mi dařilo, povýšil jsem na mistra, začal jsem řešit týmy. Tam jsem začal do určité míry využívat i znalosti ze studií – humanitní vědy ti dají větší přehled a snad i schopnost komunikovat s lidmi. (...)

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

 

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz