Když se vůně citrusů smíchá s feromony

Popravdě řečeno, dokážu si představit běžný den kominíka, lékaře a mnoha dalších profesí, ale jak vypadá běžný den antropologa, je mi zatím záhadou…

Myslíte-li běžný den dnem, kdy není antropolog v terénu, nemá žádnou zajímavou zakázku či zrovna neučí, pak se zpravidla lehce nudí a hledá nějaké neotřelé stimuly. A jedním z nich může být i snaha vyzkoumat, jak vypadá běžný den kominíka. Zvídavost a jistá intelektuální předbíhavost vás zkrátka donutí si něčím běžný den ozvláštnit, abyste jej zcela neutopil v provozních a život obstarávajících záležitostech. Můžete se hrabat v archivech, udržovat si přehled v oboru, objevovat nové zátoky aplikované antropologie, opravovat studentské práce… Vlastně můžete ve výsledku dělat cokoliv, ale navenek to stejně bude vypadat tak, že nic neděláte: „jen“ si čtete anebo něco píšete.

Myslím, že takových dnů asi zase tolik nebude, protože zastihnout vás ve vašem rodném Táboře není nic jednoduchého. Ještě že máme ke komunikaci internet. Kde teď zrovna jste?

Pomalu se stahuji z indické Goy, která byla portugalskou državou až do roku 1961, a čeká mě cesta do Japonska. Goa pro mě byla bílým, dosud nepoznaným místem na mapě někdejšího portugalského námořního impéria, jehož kulturní dějiny patří k mým dlouhodobým zájmům. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl tento nevelký stát podrobněji zmapovat.

A jistě i vyfotografovat. Patří fotografování na cestách k vaší práci nebo je to spíš koníček?

Rozhodně patří. Ne všechny informace se dají vyjádřit prostřednictvím textu, navíc se obraz v médiích postupně dostává do takové převahy, že zejména delší, náročnější texty téměř drží na lopatkách. Možnostmi využití obrazu, i toho filmového, se zabývá vizuální antropologie, jejíž vybrané metody jsem si přizpůsobil pro své účely. Nicméně nemusíme se omezovat jen na výzkum – taková „obyčejná“, byť kvalitně udělaná street fotografie představuje svébytnou formu dokumentu a vypovídá o každodenním životě, který se odehrává na scéně veřejného prostoru té které společnosti.

Mám pocit, že na vašich snímcích z cest jsou hlavně ženy. Proč v takové míře nefotíte i příslušníky druhého pohlaví?

Připouštím, že v rámci cestopisné fotografie upřednostňuji fotografování žen před „památkami“, krajinou či muži. Muže zpravidla nefotím proto, že je již nedokážu vnímat a také se do nich neumím přenést a potřebně vcítit. Zato ženy v ideálním případě dokáží fotku ozvláštnit, zatraktivnit, a přesto přenést informaci o daném prostředí a navštívené zemi.

Jak dosahujete bezprostřednosti snímků?

Skoro jako flanér procházím město a nepočítám plané a hluché kilometry, které mě dělí od „Lady Luck“. Nefotím naslepo, musím potkat někoho, kdo mě zaujme specifickým kouzlem či chcete-li krásou. Pak je to už „jen“ rychlé navázání kontaktu a mezilidská interakce, během které musíte být schopen zachytit i emoci, pohyb, spontaneitu okamžiku a tak dále. Jsou to spíše vzácné okamžiky, kdy to všechno sepne dohromady. Nezřídka se ale stává, že na mě Štěstěna čeká doslova za rohem. Třeba když už jsem to po mnoha prochozených a únavných mílích vzdal a pak jsem musel z pracovních důvodů cestovat až hluboko do údolí řeky Omo, téměř až k jezeru Turkana. Tam na mě čekal konkrétní příběh, v jehož rámci se mi podařilo ve vyschlém korytě řeky zachytit dívku kmene Hamar se zády pokrytými krvavými, zjizvenými šrámy, které utržila při takzvaných přechodových rituálech.

Nedávno mi říkal jeden fotograf, že je teď mnohem snazší fotit v islámských zemích než v USA, kde ho kontrolovala policie, jakmile poblíž důležité budovy vytáhl fotoaparát…

V poslední době, provázené značnou ostražitostí, jsem v USA nefotil, ale před pár lety jsem se ještě s žádnými problémy nesetkal. Oproti tomu fotografovat lidi v Maroku je téměř nemožné: sunnitský islám tam ruku v ruce doprovází víra v „ukradení duše“. Mnohem komplikovanější vidím kvůli zákonům na ochranu osobnosti fotografování běžného a pouličního života například ve Francii, tedy zemi s velkou, bressonovskou tradicí právě street fotografie. Tahle netýkavost provází některé Francouze, i když jsou v zahraničí. Není tomu příliš dávno, co jsem v Malajsii fotil z povzdálí jednu pouliční scénu, aniž jsem tušil, že jedna z osob na periferii fotografického pole je Francouzka. Jí to zavdalo příčinu, aby vyvolala další a mnohem dramatičtější pouliční scénu, kdy se začala poměrně agresivně dožadovat svých práv. A to bez ohledu na práva má, včetně toho, že se mi začala sápat po fotoaparátu a chtěla si prohlížet nafocené snímky odpředu dozadu a ty své vymazat. Velmi ošemetné je i pouliční fotografování v místech s vysokým výskytem nejen pouliční kriminality, jako je například „nejnebezpečnější sídliště v Evropě“, neapolská Scampia. Důvod je prostý: neuróza z identifikace. Poměrně náročné, pokud si dobře vzpomínám, bylo pro mě i fotografování v Mosambiku, kde si lidé v důsledku vleklých občanských válek pletou na ně namířený Canon s kanónem.

Měl jste někdy strach? Myslím nejen při fotografování, ale vůbec při práci.

Nesčetněkrát. V brazilských favelách (chudinských čtvrtích, slumech ve městech Latinské Ameriky – pozn. red.), na již uvedeném sídlišti Scampia, na noční koridě v Nikaragui. Strach je na cestách můj věrný a neoddělitelný společník, který je však po většinu času zticha a ozve se zpravidla až ve chvílích, kdy je to na místě, a v situacích, které pro mě mohou být skutečně nebezpečné. Takový strach má hodně odstínů.

Kde jste zatím zažil ten nejzajímavější?

V Mosambiku. Byl to zvláštní a vlastně neopakovatelný druh strachu, který jsem do té doby nepoznal. Na ostrově Mosambik, který byl první portugalskou základnou na východě Afriky, jsem se v rámci zúčastněného pozorování musel stát součástí místní domorodé komunity. Jednalo se o součást mé práce pro UNICEF. Nevědomky jsem se tam začal zaplétat do sítě matrilineárního uspořádání kmene Makua. Tahle síť, jak jsem se později dozvěděl, vede až do symbolické dělohy, kterou představuje jeskyně v bájné hoře Namuli, z níž domorodci odvozují svůj původ. Nejprve jsem se musel propracovat k takzvané mwene, „šéfce klanu“, a později k piu muene, její nejstarší dceři. Netušil jsem však, že k tomu, aby mi dovolila sledovat přechodové rituály spojené se smrtí a znovuzrozením, po mně bude vyžadovat drobnou protislužbu.

Jakou?

Její výsostné mocenské postavení jí umožňovalo, aby si před zraky ostatních žen zvolila jakéhokoliv muže, pro kterého bude ctí jí předat ephome – plodivou tekutinu. Erukulo – děloha této vysoce postavené ženy – totiž představuje přímé spojení s duchy předků. Ve chvíli, kdy jsem tento rituál odmítl podstoupit, dopustil jsem se té největší urážky. Nastalo nevídané peklo ženského, agresivního běsnění. Dostat se z toho pro mě znamenalo značnou diplomacii, ústupky i velký risk, který byl však stále o mnoho menší než podstoupit tento rituál plodnosti v místě, které je současně stižené extrémním výskytem AIDS.

Mezi námi muži – stála by ta piu muene za příznivějších okolností za hřích?

Ano, pokud byste nebyl zastrašený velkou fyzickou silou a přímočarou animálností místních žen.  Ostatně erotická atmosféra je na tomto ostrově doslova ve vzduchu. Ženy, jejichž těla byla podle svědectví jezuity Antonia Gomése (1645) „tak krásná, jako by vyšla z pekla“, se s oblibou s příchodem deště sprchují venku nahé a do vzduchu se tak šíří feromony, které se míchají se slaným odérem moře a vůní čerstvě rozkrojených citrusů.

Pokud tomu dobře rozumím, kmen Maku se řídí matriarchátem. Jak se tam žije mužům, kterým ženy vládnou?

Rozumíte tomu dobře, ale onen matriarchát v podání Makuů si nepředstavujte po našem a jako nějakou svrchovanou vládu žen nad muži. Rozhodně to není tak, že si tam žena oblékne kalhoty, a když přijde z práce, bouchne do stolu, jakmile zjistí, že na stole není teplá večeře. Teď to schválně karikuji, aby bylo patrné, jak naše evropské představy mohou být zkreslené a nepřenositelné. Matriarchát je pro ně přirozený a odvěký stav. Žena, jejíž tvář často zdobí bílá maska musiro, je tedy přirozeně ctěna nejen jako dárkyně života, ale i jeho ochranitelka. Neznamená to ale, že by byla zbožštěna a adorována jako nějaká nedotknutelná a zmrtvělá křesťanská ikona. To ve výsledku ani nejde, protože Makuané dosud věří v oduševnělou a duchy prostoupenou přírodu. Muži v tomto pořádku věcí a každodennosti rozhodně nejsou nijak ustrčení. Například výhradně a ceremoniálně obstarávají zasvěcovací rituály s vírou spojené. Jednoho z nich jsem se nakonec, i přes rozezlenou piu muene, mohl zúčastnit.

Má takový přírodní národ, jako jsou Makuové, i smysl pro humor?

Myslíte humor typu, že začnou spolu s varovnými výkřiky: „Pozor, jdou sem antropologové!“, odnášet ze svých palmovými listy pokrytých chýší televize a DVD přehrávače? Nicméně vážně: Pokud si Makuané vyprávějí vtipy, pak jsem je nezaznamenal nebo nebyl schopen pochopit. Situační humor, který pramení z kontrastů, neobvyklostí či škádlení a pošťuchování je ale jejich „denním chlebem“. Já osobně jsem rozesmál několik žen tím, že jsem jim chtěl gentlemansky pomoci s těžkými předměty, které ony přenášejí na hlavách.

Z mozaiky základních lidských emocí jsme si pověděli o strachu i radosti. Ještě zbývá třetí: smutek. Kdy vám bylo vyloženě smutno?

Já jsem smutný, i když se usmívám – abych parafrázoval výrok z knihy Indické nokturno, kterou jsem si vzal s sebou na cestu do Goy. Občas to převáží chvíle, kdy je mi smutno po domově či lidech blízkých, ale na obyčejný stesk nebo typické portugalské, melancholické saudade se jistě neptáte. A tak se stává, že ono „vyloženě smutno“ nastává ve chvílích, které mě svou silou ochromí natolik, že nejednou nevím, co říct, jak se zachovat, a nadto se cítím zcela bezmocný.

Například?

Vnitrostátní let mosambických aerolinek Maputo – Beira. Letuška mě usadí vedle rozložitého muže v propocené, zmuchlané košili. „Asi nějaký úředník,“ odbydu jej v duchu s tím, že ty dvě hodiny nějak vydržím. Chvíli po vzlétnutí však zpozoruji, že na let reaguje poněkud senzibilně; střídavě se kroutí a křižuje. Zeptal jsem se ho, jestli nepotřebuje nějakou pomoc, ale hrdě mi odpověděl, že nikoliv. Někde nad Sofalou mi pak začal vyprávět o dnech, kdy sloužil jako dětský voják v občanské válce. Znovu jako by seděl ve vrtulníku, který klesal do měkkého hnízda trávy vystlaného ostnatým drátem, nástražnými minami a travou, která vzplála šleháním střel. Vzpomínal na to, jak členové Renama unášeli malé kluky, aby z nich posléze vychovávali nemilosrdné zabijáky. Mladším dávali za odměnu hulit sorumu – směs marihuany a střelného prachu, starším chlast a ženský. A také to, jak některé z nich nutili zastřelit členy vlastní rodiny, aby se už neměli kam vrátit…

Prý takové hrozné zážitky přenesou v genech na další generace. Je to možné?

Možné to je prostřednictvím takzvané genetické paměti. Já osobně jsem opustil Alfreda, jak se onen někdejší dětský voják jmenoval, na letišti v Beiře, kde se pravou rukou, která mu po výbuchu granátu zbyla, vítal se svojí manželkou a malou dcerou. Vím, jak dlouho a za pomoci jakých prostředků se z traumatických zážitků z dětství a dospívání dostával. Sice na ně do smrti nezapomene, ale snad ho už aspoň nebudí za snů a umožňují mu vést pokud možno normální a spokojený život.

Přejděme zpátky k příjemnějším tématům, nejlépe krásným ženám. Mimochodem, existuje nějaký antropologický ideál krásy?

Ideály krásy existují zpravidla v dílčích obdobích, epochách či kulturních areálech. Vzpomeňte si například na Věstonickou Venuši. V antropologii se ani tak nehovoří o kráse, ale o atraktivitě, která jde do značné míry měřit a porovnávat. Příkladem budiž „dětské schéma“, které je mladistvou kombinací určitých tvarů a rysů v ženském obličeji. Zkuste na chvíli zavřít oči a představit si obličej modelky Kate Moss, ideálu krásy 90. let. Kulatý obličej, velké oči, malý nos a brada, plné rty a navrch výrazné lícní kosti jako znak zralosti. K dalším měřitelným veličinám ženské atraktivity patří například BMI (boddy mass index) či WHR – waist to hip ratio, které se v ideálním poměru udává v hodnotě 0,7. Prostě a jednoduše: Je to oku muže lahodící poměr ženských boků a pasu, který muži signalizuje mladost, plodnost a také to, že žena ještě s největší pravděpodobností není po dětech.

Kterou zemí v současnosti nejvíc mává ideál krásy?

Řeknu vám, kde mě tahle touha po ideálu nejvíc osobně zasáhla. V Brazílii, potažmo na pláži Leblon a Ipanema, což jsou v této věci světy samy o sobě. Důraz na fyzickou krásu, tělo a jeho fitness je poměrně nasnadě; jeden člověk mi tam prozradil, že pláž v Riu je cosi jako obývák a společenská scéna zároveň. Aparecer – touha být vidět, je založena na tom, že si člověka díky krásnému tělu – „výtahu do vyšší společnosti“ – někdo všimne a on nebude tlouci bídu s neutěšeností někde na společenském dně. Z favely na přehlídková mola a objektivy fotografů je to však zpravidla velmi dlouhá a nejistá cesta, protože kromě přebytku nabídky nad poptávkou čím dál více udávají směr plasticos a siliconadas – silikonem vyzděné celebrity z řad soap-operových hvězd a prominentních tanečnic karnevalové samby. Brazílie je co do počtu chirurgů i jejich estetických zákroků druhá hned za Spojenými státy. Traduje se, že ačkoliv psychoanalytik „všechno ví, a přesto problémy nevyřeší“, plastický chirurg „neví nic, a přesto všechno vyřeší“. Odborný lékařský zákrok je však ještě tou lepší variantou. Na vlastní oči jsem viděl důsledky toho, kdy si Brazilky nechají pod vlivem společensky velebených a sexuálně přitažlivých tvarů od všemožných šarlatánů vyplnit zadek směsí „lepidla a cementu“.

Znamená to, že se vizuálně mění populace žen v Brazílii?

Ano, Brazílie blonďatí. Zatímco na začátku 19. století byla v Brazílii mezi domorodou a afroportugalskou populací blondýna raritou nepožívající zvláštní společenské prestiže, společně s vlnou německých přistěhovalců, globálním úspěchem „teuto-brazilských“ modelek a společenským povědomí o „nadřazenosti bílé rasy“ se blondýny dostaly na společenské výsluní a do záře reflektorů. Proces nordizace – jak se odborně říká masovému podstupování zesvětlování vlasů a pokožky Brazilek – postoupil do té míry, že kulturní historička T. F. de Oliveira Silva hovoří o kulturní hegemonii blonďatosti, která tím, že se stává standardem  společenské úspěšnosti, působí „rasovou selekci“ a „dívčí válku“. Brazilci si totiž údajně pro vážné vztahy a manželství vybírají blondýnky se světlou kůží (branco), kdežto černé (preto) a míšenky (mulata, parda) mají jen pro nezávislou zábavu.

Kult krásy na brazilské pláži Ipanema a mnoho dalšího přibližujete slovem i obrazem také ve své knize Světy mezi světy. Můžete ji představit?

Světy mezi světy poskytují náhledy do běžně těžko přístupných světů a mnohdy i takzvaných polosvětů a zároveň představují antropologické techniky, jak se v nich orientovat. Nechybějí tak třeba nudisté na řeckém ostrově Gavdos, ekonomie lásky v pojetí kambodžských prostitutek nebo orgiastický karneval na Kapverdách. Možná to není ideální výčet, protože to bude vypadat, že antropologie je v zásadě erotická věda. Ale ono to tak i v jistém ohledu je, protože občas se může zdát hranice mezi antropologem, Peeping Tomem a Nabokovým Špehem poněkud nejasná. Samozřejmě, a to je třeba zdůraznit, pohybujete se na jasně vymezeném a například informovaným souhlasem ošetřeném poli. Avšak v zásadě využíváte své zvídavosti a detektivních metod, jejichž prostřednictvím zasvěceně nahlížíte do skrytých, soukromých a někdy až intimních světů lidí.

A co samostatná výstava snímků z cest? Je něco takového plánu?

Odpovím trochu zeširoka: K životu zatím potřebuji pohyb a změnu, což ve výsledku znamená, že jsem jako antropolog především v terénu. Zkušenosti, které jsem nabyl spojením vystudované teorie a rozšířené praxe, se prozatím snažím předat především studentům alma mater, a také prostřednictvím vědecko-populárních článků či knih. Co se výstav týče, s nimi je trochu potíž: zřídkakdy se zastavím na jednom místě tak dlouho, abych úspěšně realizoval nějakou výstavu a dostavil se na vernisáž, což je ve výsledku to nejdůležitější společně s „umělecky-zadumanými“ řečmi ve foyer u sklenky zakaleného modrého portugalu. Já neumím mluvit řečí toho kmene a neumím to ani předstírat, abych se stal součástí nějaké fotograficko-umělecké komunity. Nicméně zajímavých a netradičních nabídek si v této oblasti velmi vážím. Pomalu ale jistě se však usazuji, a tak na letošní jaro plánuji nějaké komentované výstavy a třeba i zajímavé historické přednášky na domácí táborské půdě: ve vinárně U Dvou andělů. Prozatím jsem se však ještě nevzdal klukovského snu, který spočívá v návštěvě a poznání pokud možno všech zemí, které byly součástí portugalského námořního impéria.

Prozraďte na závěr: Co jste se díky antropologii dozvěděl sám o sobě?

Antropologie mi poodhalila komplexnější obraz světa, čímž mi zároveň ukázala, jak moc jsem omezený a kolik toho o člověku ještě nevím.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE: na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!