Kloboukový elegán a pan Herec

Na jih Čech jezdíte poměrně často, nedávno jste přednášel na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku.

Ano, velmi často. Před několika lety mě oslovil filmový architekt a tehdejší rektor filmové školy Jindřich Goetz, který bohužel už není mezi námi, jestli bych nechtěl přednášet hereckou techniku. Pravidelně tam dojíždím na workshopy pro absolventy filmového ročníku a poodhaluji kouzlo herecké profese, která je pro ně velice důležitá. Filmová škola v Písku je na vysoké úrovni, jezdí tam řada renomovaných umělců, ať je to režisér Brabec, režisér Jakubisko, Olinka Sommerová, kteří mladou nastupující generaci uvádějí a zasvěcují ji do tajů filmového umění.

V Budějovicích jste byl v letech 1960 až 1962 na vojně jako spojař. Hrál jste i v Jihočeském divadle?

Po absolvování divadelní fakulty jsem se stal členem činohry Divadla Na zábradlí. Po roce jsem musel jít na dva roky na vojnu – taková byla tenkrát doba. A protože jsem měl politické problémy vzhledem k mému tatínkovi, kterého odsoudili v procesu Milady Horákové, nemohl jsem jít do uměleckého vojenského souboru. Na podzim 1961 jsem dostal povolávací rozkaz a přijel do Českých Budějovic do Žižkových kasáren. Odveleli mě na Hlincovou Horu ke spojařům. Po několika dnech za mnou přišel tehdejší náčelník klubu kapitán Posekaný, že hledá náčelníka vojenského klubu, který by se staral o kino, přednášky a noviny. Ujal jsem se toho, což mně bylo velice příjemné a sympatické. A pak přišel ředitel Jihočeského divadla pan Míka, že by potřebovali do souboru mladého kluka a že se dozvěděli, že je tam na vojně Přeučil. Během vojny jsem tedy hrál v Jihočeském divadle, i v Krumlově, byla to ohromná první zkušenost, poznal jsem řadu vynikajících kolegů. Mimo jiné mě oslovilo jihočeské rozhlasové studio, které bylo po profesní stránce na vysoké úrovni, a tam jsem se vyučil rozhlasovému herectví. Využívali mě nejen pro natáčení her, ale i povídek, reklamních spotů. Takže jsem dva roky v Českých Budějovicích nepromarnil a po vojně se vrátil do milovaného Divadla Na Zábradlí.

Dočetla jsem se, že jste se v Budějovicích oženil, manželství ale trvalo krátce. V televizním pořadu Uvolněte se, prosím, jste mluvil o svojí první ženě Štěpánce Haničincové. Znamená to tedy, že jste první manželství anuloval?

Pochopitelně ho přiznávám, ale bylo to takové manželství na zkoušku.

Jak dlouho trvalo?

Trvalo krátce, asi tři a půl roku. Jako voják jsem byl sám, moje sestra byla vdaná, v té době čekala rodinu, moje maminka už bohužel nebyla mezi námi, zemřela velice mladá, a tatínek byl stále v komunistickém kriminále. V Budějovicích jsem chodil každé ráno v šest hodin na poštu pro noviny, které se pak rozdávaly vojákům, a potkával jsem krásnou černovlasou jihočeskou dívku. Koukali jsme po sobě, jednou jsem ji pozval na kávu, a začali jsme spolu chodit. Scházeli jsme se v kavárně Experiment za divadlem v novostavbách na začátku Lidické ulice v prvním patře. Na šedesátá léta to byla exkluzivní kavárna, na určité úrovni. A tam jsme si Mirkou povídali a já jsem se jí jednoho dne zeptal: Co kdybychom jsme se vzali? Rozzářily se jí oči a odpověděla: To bych byla šťastná. Bylo to opravdu takové manželství na zkoušku, protože ona měla jiné zájmy. Po několika letech jsme se gentlemansky rozešli.

Zmínil jste se o tatínkovi a jeho věznění. Jako chlapec jste si prošel peklem. To, co jste prožil, trošičku kompenzují vaše dvě následující pohádková manželství. Se Štěpánkou Haničincovou jste se seznámil díky pohádce.

Ano, to byly Orientální pohádky. Letos v říjnu uplyne už osmnáct let, co Štěpánka odešla do hereckého nebe. Na patře naproti nám bydlela velká přítelkyně a kamarádka Štěpánky Eva Hrušková. Když Štěpka odešla, oslovil jsem Evu, že bychom mohli zkusit nějaká představení pro děti. Chtěl jsem být aktivně zaměstnaný, abych překonal bolest z odchodu Štěpánky. A při inscenaci dětského muzikálu Šípková Růženka jsme se do sebe s Evičkou zakoukali a už jsme do sebe krásně zakoukaní šestnáct let. Je fakt, že pohádky vždycky přiblížily mé partnerky, a jak vztah se Štěpánkou, tak Evičkou, byl a je stále pohádkový.

Manželství se také musí utužovat.

Když jsme se dali dohromady s Evinou, říkali jsme si, že budeme dělat všechno pro to, aby náš vztah byl stále tvůrčí. Podle mého názoru je nejhorší, když odplyne euforie prvního kontaktu, té zamilovanosti a poznávání se a naskočí to do životního temporytmu, až vztah kolikrát zapadne. Vidím to ve svém okolí. Pro vztah je potřeba stále něco dělat, tvůrčím způsobem ho oživovat, partnera něčím překvapovat, být k němu ohleduplný, slušný, milý a vytvářet atmosféru, aby se ti dva lidé i po řadě let na sebe těšili a uměli se na sebe podívat, jak se na sebe dívali, když se do sebe zakoukali.

Nedávno jste s Evou Hruškovou oslavili společných narozeninových 145 let. Dali jste si společný dárek?

Dárky si dáváme stále. Společných 145 let vymyslel náš kamarád a přítel René Kekely, který žije v jižních Čechách. V této krásné kavárně na Vinohradech jsme udělali oslavu, pozvali jsme řadu kamarádů, přátel, kolegů. Bylo to tady velice příjemné a už to byl takový dárek.

Váš image dělá klobouk. V rozhovorech vzpomínáte učitelku zeměpisu a její rčení: S kloboukem v ruce projdeš celým světem. Co u vás bylo dříve – klobouk, nebo image?

Začal to klobouk. Myšlenka, kterou si dodnes pamatuji, mě k tomu inspirovala. Vždycky, když jsem točil nějakou roli, musel tam být klobouk a garderobiérky nebo návrhářky kostýmů říkaly: Pane Přeučile, vám klobouk sluší, vy jste takový kloboukový typ. Začal jsem klobouky nosit a později je nosil cíleně. Jednou se mě totiž Jirka Barťák – Bartoška v divadle zeptal: Honzo, kdy shodíte tu přehazovačku? Ubývaly mi vlasy, a tak jsem jednoho dne našel odvahu a ostříhal se naprosto dokonale, což pak zakrýval klobouk a stal se mým image. Klobouků mám hodně, mám je rád, je krásné, když mohu smeknout klobouk před kýmkoliv. Ať je to starší člověk, půvabná dáma, zahraniční partner nebo kolega. Je to fajn a patří to i k lidskému chování a etiketě.

Máte je spočítané?

Mám jich sedmdesát, ale v tom jsou i klobouky opotřebované, na divadla, pro letní používání.

Klobouků se tedy nezbavujete?

Ne, naopak, mám je stále pohromadě. Dokonce mám kloboukovou raritu. Narodil jsem se v Pardubicích a při různých příležitostech, i při nedávné oslavě našich společných narozenin, mi přinesl fantastický perníkář Pavel Janoš perníkový klobouk. Přes osmnáct let přednáším na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Banské Bystrici na Slovensku, oslovili mě kdysi Jožka Adamovič a vynikající slovenská herečka Božidara Turzonovová. Mám tam výborné asistenty, výborný ročník a shodou okolností můj poslední asistent herec Ríšo Sinatra uspořádal v rámci mého životního jubilea setkání všech ročníků. Bylo to velice dojemné, přijelo přes osmdesát studentů a všichni měli klobouk. Dojali mě tím, že na počest mého působení na fakultě mi dali lípu, kterou jsme druhý den společně zasadili pod studentskou kavárnou a na té lípě je cedulka Golden Přeučka.

To je vaše přezdívka?

Přeučka nebo Johny Sprey.

Proč Johny Sprey?

Přeučka mi říkají studenti a ten Golden je podle bifé na nádraží v Banské Bystrici – Golden Rose, kde jsme dělali jednu hereckou etudu. Johny Sprey mě čas od času titulují kolegové. Přezdívku vymyslel Jirka Bartoška v období, kdy Divadlo Na Zábradlí bylo opravdu na špičce. Každý, kdo tam hrál, byl vynikajícím hercem a byli jsme dobrá parta. Jsem pořádkumilovný člověk a před každým představením musím mít všechno absolutně srovnané, připravené, líčicí stolek má svůj řád. Jirka Bartoška kolem něho chodil a trošku záviděl, protože on má na líčicím stolku maximálně sklenku vody, kávu a cigarety. A říkal: Honzo, když já ten váš líčicí stolek pozoruji, tak vy jste takový Johny Sprey. A od té doby mi tak kolegové říkají. Na osobní hygienu si hodně potrpím, patří nejen k herecké profesi, lidé by měli po této stránce o sebe pečovat.

Vy jste nejdéle sloužící herec Divadla Na Zábradlí?

Ano, působil jsem tam třiatřicet let a zažil mnohé. Shodou okolností ČT art připravuje šestidílný seriál o Divadle Na Zábradlí, kde bude účinkovat řada kolegů a lidí, kteří s divadlem spolupracovali. Toto divadlo bylo v minulém režimu jakýmsi ostrovem svobody, snažili jsme se do podtextů inscenací vložit určité myšlenky, témata, o kterých se nesmělo mluvit. Kolem Divadla Na Zábradlí se soustředila řada významných osobností nejenom z oblasti herecké, režijní, choreografické, pantomimické, hudební, výtvarné, designové. Kdokoli dneska něco ve vrcholné umělecké generaci znamená, nějakým způsobem se o to divadlo „otřel“. Projeli jsme i veliký kus Evropy, propagovali jsme české divadelní umění. V roce 1965 nás poprvé komunista vyslal s inscenací Král Ubu na Festival experimentálních divadel do Západního Berlína, kde jsme hráli v Kunz galerii. Pro nás to byl neuvěřitelný zážitek, z šedivého Československa jsme přišli do jiného světa. Inscenaci živě snímal druhý kanál západoněmecké televize, běžela v podstatě po celém evropském světě. Král Ubu měl ohromnou odezvu a dodnes si pamatuji, že vyšla kritika – neznámí čeští herci z malého pražského divadla ukázali Evropě, jak se má hrát. To byla poklona. Na základě toho nás zvali na různé festivaly a komunista se tím jakoby chlubil. I když s námi jezdili pozorovatelé, umělecké dozory.

Vy jste prý dostávali i přesné instrukce, jak se chovat.

Přesně, s kým se stýkat a tak dále. I přesto to pro nás byla zkušenost, nasáli jsme jinou atmosféru, jiný svět, jinou svobodu, kterou tady dnes máme. Měli bychom si vážit, že žijeme ve svobodě. A všichni, včetně politických špiček, by měli dělat všechno pro to, abychom si vážili, že můžeme klidně dýchat, existovat, a měli bychom umět řešit veškeré naivní problémy s nadhledem, elegancí a grácií.

Z třiatřicetiletého působení v Divadle Na Zábradlí jste byl pět let jeho uměleckým ředitelem. Jaké to bylo?

V roce 1982 mě nabídl ředitel divadla doktor Vladimír Vodička práci uměleckého šéfa činohry. Předtím všichni tři umělečtí ředitelé emigrovali. Vzal jsem to a byl pět let šéfem činohry. Snažil jsem se dostat divadlo do takové úrovně, jakou mělo na začátku, aby bylo ostrovem, kde se stýkají lidé, ostrovem svobody, umění, dělat tam různé společenské akce, výstavy, koncerty, nejenom divadlo. Snažil jsem se přitáhnout i řadu uměleckých osobností, které tam působily, a myslím, že to období bylo zajímavé a že i kolegové na něj rádi vzpomínají. Ale starostí bylo tolik, že jsem si říkal: Přeučko, ty si zaděláváš na infarkt, ať to zase dělá někdo jiný. A vrátil jsem se k čisté herecké profesi.

Četla jsem, že vaším velkým hereckým vzorem byl Radovan Lukavský.

Měl jsem kliku po předchozích peripetiích. Musel jsem se vyučit dřevomodelářem v ČKD Stalingrad pracovní zálohy, protože mi řekli, že musím smýt vinu svého otce, který byl jako protistátní živel proti tehdejšímu lidově demokratickému zřízení. Vedle toho jsem studoval gymnázium pro pracující, hrál amatérské divadlo a připravoval se na přijímačky. Přijali mě, ale pak mi bylo řečeno, že mám škraloup, že se musím vrátit do továrny a za rok to zkusit znovu. Po roce se za mě zaručil Radovan Lukavský, v tehdejší době to byla veliká odvaha. Řekli mu: Soudruhu, na tvoji zodpovědnost. Lukavský byl umělec a pedagog, který nás vychovával k hereckému gentlemanství. Když se tatínek vrátil po patnácti letech z kriminálu, jedna z jeho prvních cest vedla za Lukavským do Národního divadla. Poděkoval mu, že mě prosadil na DAMU. Díky němu jsem mohl studovat svoji vysněnou profesi. Vzpomínám si, když jsem se v dubnu 1956 dozvěděl, že jsem byl konečně přijatý, otevřel se přede mnou nový svět a já byl šťastný, že jsem mohl dělat, po čem jsem toužil.

A to gentlemanství, které vám dal Radovan Lukavský, jste sedmadvacet let předával studentům DAMU.

Pedagogická činnost mě baví, inspiroval mě k ní i Radovan Lukavský. Na vojně jsem jednoho dne dostal dopis od paní profesorky Evy Kröschlové. Dáma, která dodnes aktivně žije, tenkrát přednášela jevištní pohyb a tanec. Psala, že potřebují na škole někoho, kdo by dělal určité pohybové rozcvičky, a ví, že mám k jevištnímu pohybu velký vztah. Nabídku jsem přijal a asi půl roku nebo rok jsem na fakultě rozcvičky dělal. A pak za mnou přišel herec Miloš Nedbal, že potřebuje asistenta. Pro mě to byla nová herecká škola. Později jsem začal přednášet samostatně. Mám teorii – před studenty se nestavím jako vousatý profesor, ale jako jejich budoucí starší kolega, což se mi vyplácí. Sázím na praxi a pootevírám tajemství herecké profese. Setkání při natáčení nebo za mikrofonem jsou nesmírně zajímavá. Když mě obejmou, jsou v tom cítit společné roky a to, že nebyly marné a že jsem jim něco malinko z herecké profese ukázal. Nedávno to byla Veronika Žilková, před rokem Ivana Chýlková. A pak mě oslovili kolegové z Banské Bystrice, když jsem po revoluci odešel z DAMU. Došlo tam ke změnám, chtěli novou hereckou krev, což chápu.

A máte svoji rétorickou laboratoř a s Evou Hruškovou divadlo pro děti. Tvrdíte, že řeč je stínem vaší duše?

Poopravil bych to – Řeč je obrazem vašeho ducha. To říká staré řecké přísloví.

Soudě dle vašeho gentlemanství musíte mít vytříbeného ducha.

Herecká profese mě dovedla ještě k jedné věci. Kdysi na fakultě Radovan Lukavský přivedl pana profesora Ivana Vyskočila, který přednášel duševní hygienu pro herce a jakým způsobem o sebe pečovat. Mě to natolik zaujalo, že jsem absolvoval na filozofické fakultě několik semestrů psychologie. Umím člověka i trochu odhadnout a odkrýt pro moji profesi. A slovo to pochopitelně umocňuje. Protože ještě jedna myšlenka krásná – Člověk má takovou váhu, jakou váhu má jeho slovo.

Zacvičil jste si dnes ráno Pět Tibeťanů?

Samozřejmě. Každé ráno, i když jedeme s divadlem a vstáváme třeba v půl páté. Člověk se musí rozcvičit a nastartovat den.

Máte disciplínu a vůli?

Nejenom já, i moje Evička. My se ohromně doplňujeme, ona se také ráno protahuje a cvičí.

Vy také rád plavete.

Jsem velkým vyznavačem plavání. Když jsem se učil v ČKD Stalingrad, přihlásil jsem se do plaveckého družstva a jako starší dorostenec jsem byl devátý v republice na dvě stě metrů prsa. Dodnes jsem na to velice hrdý. Plavání mě baví. Je to ohromný sport, kterým se protáhnete, osvěžíte. Říkám, že to je takový čistý sport. Veškeré problémy, které máte, jakoby vyplavete, odezní. A když vyjdete z bazénu nebo z moře, máte pocit, že jste úplně jiný člověk, krásně osvěžený a nastartovaný do nového života a do nových dnů.

Plavání si užíváte i v oblíbeném letovisku v Řecku a po ránu si povídáte s mořem?

S Evičkou nemáme chatu ani chalupu, i když se Štěpánkou jsme jeden objekt měli. Nemáme na to čas a jezdíme na výlety po Evropě nebo po České republice. Oblíbili jsme si řecký ostrov Thassos, je tam ráj na zemi s ohromnou přírodou a příjemnými lidmi. Mám tam svoji pláž, svoje borovice, svoje místečka, je tam takový krásný hotýlek, jmenuje se po řecké bohyni lovu Artemis, a tam s Evinou jednou, když to vyjde, dvakrát do roka vyjedeme. Každé ráno chodím k moři, jsou tam jenom rackové, a já si s tím mořem povídám, plavu si tam, cvičím si a říkám si – před tisíci lety to tady bylo stejné, jenom ta civilizace to malinko nabourala, ale příroda je ohromná, člověka nabíjí a je pro mě inspirativní.

Kdy se tam chystáte letos?

Jedeme tam 16. června na dvanáct dní.

Je otázka, kterou byste chtěl, aby vám někdo položil, a dosud ji nepoložil?

To bych musel malinko přemýšlet… Jednou jsem dostal otázku, jestli se bojím smrti. Odpověděl jsem – co k tomu říci. To je určitá věc, která souvisí s životem a s tím se člověk musí umět vyrovnat. Ale musí se dělat co nejvíc, aby si člověk život užil, protože nikdo z nás neví, co bude za týden, za půl roku, za pět let. Proto mě inspiruje myšlenka jedné knihy o zdravém životě, kterou mi věnovala Evinka. V úvodu je krásný citát: Umění života spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne. A to je velice přesné – umět si každý den užít. Protože každý den je svým způsobem krásný, i když nastanou různé komplikace.

Jan Přeučil

• filmový a divadelní herec, dabér, vysokoškolský pedagog, rétor, spoluvlastní Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila
• narodil se v Pardubicích (17. února 1937)
• jeho otec nakladatel a politik František Přeučil byl jedním z obžalovaných v procesu s Miladou Horákovou, odsouzený k doživotnímu vězení, deset let v žaláři na Mírově a lágru Leopoldov
• Jan Přeučil se proto musel vyučit dřevomodelářem při ČKD Stalingrad, studoval večerní gymnázium pro pracující a hrál ochotnické divadlo
• v roce 1956 nastoupil na DAMU, absolvoval v roce 1960
• vojenská služba v Českých Budějovicích (1960–1962)
• Divadlo Na Zábradlí, do roku 1993 (v letech 1982–1987 šéf činohry)
• první velká divadelní role Král Ubu, televizní Smrt v sedle
• od roku 1963 pedagog, na pražské DAMU, nyní na AMU v Banské Bystrici
• od roku 1994 na volné noze
• manžel herečky Štěpánky Haničincové, po její smrti se oženil s herečkou Evou Hruškovou

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V KVĚTNOVÉM ČÍSLE

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!