Knižní rekordman psal i jako žena

Tenhle rok slavíte 75. narozeniny. Bilancujete?

Před třemi lety mi diagnostikovali rakovinu. Když jsem ležel v nemocnici a přemýšlel o svém životě, najednou jsem si uvědomil, že kdybych umřel, tak se vlastně nedožiji vlastní slávy. Tedy pokud nějaká bude. Vždyť koneckonců Franz Kafka se stal slavným až po smrti. Stejně tak třeba Jaroslav Hašek, abychom zmínili alespoň dva významné spisovatele. A tak mě napadlo, že bych si mohl o sobě udělat výstavu. Když jsem se pak uzdravil, zašel jsem za Jitkou Velkovou, ředitelkou Městského muzea a galerie ve Vodňanech, ke kterým mám srdečný vztah, neboť jsem tu dvacet roků žil a jsem tady i čestným občanem. Jitka hned s mým nápadem ochotně souhlasila. Zahájení výstavy jsme naplánovali na 1. března 2020. Úvodního slova se ujal můj letitý přítel moderátor Slávek Boura. Čili to je způsob, kterým jsem se rozhodl nějakým způsobem bilancovat, představit se, pochlubit. A potom ať už hodnotí jiní.

Mluví se o vás jako o „nejplodnějším“ současném autorovi. Kolik knih jste už napsal?

Když jsem na podzim 2017 dostal od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o českém rekordu v počtu vydaných knih, bylo jich 172. Od té doby už zase nějaká knížka vyšla, takže dnes je jich něco přes 185. Nevím to přesně. Počítá se to špatně, protože leckterá knížka vyšla pod pseudonymem. Jedním z nich byl například Felix Krumlowský.

Co vás vedlo k tomu psát pod pseudonymem? A jak vznikl onen Felix?

Felix Krumlowský je vlastně „Šťastný Krumlovský“. V Krumlově jsem prožil mládí, maturoval jsem tam, byla to krásná léta prvních lásek a prvních básniček. Krumlov je velmi romantické a dnes už i atraktivní město. Tehdy samozřejmě tak atraktivní nebylo. Vzpomínám si na otřískané fasády a řvoucí skupinky opilých vojáků a Romů na náměstí. Ale i tak mělo město své kouzlo. Proto ten Krumlowský a Felix – Šťastný.

Prý jste měl dokonce i ženský pseudonym.

Ano, byl jsem Anna Březinová. To vzniklo ze záměru nakladatelství, abych psal milostné historické romány. A nakladatelství usoudilo, že by bylo lepší, aby je psala ženská autorka. No, tak jsem vybral jméno své vnučky, která se tehdy jmenovala Anna Březinová. Dnes má jiné příjmení, protože se dcera mezitím rozvedla. Ale měl jsem i další pseudonymy, například Viola Slavíková nebo Vojtěch Fišer.

Původně jste vystudoval zemědělskou školu. Co vás tedy přivedlo ke psaní?

Já jsem chtěl už tehdy studovat spíš žurnalistiku, sociologii nebo třeba divadelní režii. To mě lákalo. Jsem jedináček, ovšem takový ten ne rozmazlovaný, ale přísně vedený. Rodiče samozřejmě chtěli, abych měl vysokoškolské vzdělání. Ale maminka nerada viděla, abych šel do Prahy. Měla představu, že tam bych naprosto zvlčil. Že bych běhal za děvčaty, toulal se po hospodách...

Pletla se?

Představa to byla v jádru správná. Skončilo to tím, že jsem si mohl vybrat, jestli v Budějovicích vystuduji pedagogickou fakultu nebo zemědělku, které se tehdy říkalo hnojárna. S tím, že budu dojíždět každý den z Krumlova, kde jsme tehdy bydleli. A maminka mě bude mít večer pod dohledem. Pedagogická kariéra mě nijak nelákala, tak jsem si vybral zemědělství. Když jsem si pak při státnicích nemohl vzpomenout na žádnou odrůdu pšenice, zasáhl tehdejší děkan profesor Neumann a prohlásil: „Tak mu to napište, stejně bude novinářem.“ Psal se rok 1968, žili jsme Pražské jaro a já měl domluvené místo tady v krajském deníku Jihočeská pravda, kam jsem přispíval už během studií.

Rok 1968 na začátku vzbuzoval velké naděje. Co ale bylo dál?

Pak přijely tanky a já se v tom psaní nijak moc nešetřil. Myslel jsem si, že demokracii a svobodu vybojujeme i navzdory tankovým hlavním. Ale nevybojovali jsme. A když došlo k lámání chleba musel jsem naštěstí nastoupit základní vojenskou službu. Tam se mi podařilo se s pomocí přítele spisovatele Borise Jachnina a jeho kamaráda básníka a vojenského novináře Václava Jelínka dostat do armádního deníku Obrana lidu. Svým způsobem mě ten přechod do Prahy zachránil u novin, protože tady v Budějovicích by mě vyhodili a za trest donutili se opět kajícně vrátit k tomu zemědělství.

My jsme se před lety spolu seznámili v tehdejším bulvárním deníku Super, byli jsme i kolegové v Blesku. Co literáta vlastně „zavanulo“ do bulváru?

Byl jsem dokonce jedním ze zakládajících redaktorů Blesku. Petr Schönfeld, můj dlouholetý kolega v Zemědělských novinách, se stal prvním šéfredaktorem Blesku a nalákal mě na představu barevného deníku se švýcarským kapitálem v zádech. Zároveň chtěl, abych sháněl další lidi do redakce. Tehdy jsem se v bufetu budovy redakcí potkal s básníkem Jaroslavem Holoubkem, který hledal místo. Mé nabídce se zprvu bránil – že to nepřipadá v úvahu, on, český básník, a bulvár? A já jsem se ho zeptal: „A rum si dáš?“ Tak ten si dal. Ťukli jsme si a po třech panácích se zeptal: „Honzo, kam mám zavolat?“ Do roka se dokonce stal novým šéfredaktorem Blesku. Takže já jsem za tři rumy koupil českého básníka Jardu Holoubka do Blesku (smích).

Ale jak spisovateli seděl bulvár?

Začátky byly těžké. Byl jsem zvyklý se obsáhle rozepsat, a najednou to bylo pár řádek pod fotkou. Pak to ale začalo být i zajímavé. Podílel jsem se třeba na objevení základů šibenice v pankrácké věznici, na které byla oběšena Milada Horákovu. Nebo se mi podařilo udělat rozhovor s Margitou Mečiarovou, manželkou tehdejšího slovenského premiéra, která se v roce 1992 velmi jasně vyjádřila, že je proti rozdělení Československa.

Proč jste se po letech rozhodl z Blesku odejít?

Protože jsem byl tím deníkem už unavený. Byla to strašně hektická práce, třebaže zajímavá. Dělal jsem parlamentního zpravodaje a také rozhovory s podnikateli. Dobře jsem se znal například s Radovanem Krejčířem, se kterým jsem dělal několik článků. Miloš Zeman se stal mým kamarádem, napsal jsem s ním knížku Zpověď bývalého prognostika. Bylo toho ale opravdu moc. Tak jsem nakonec přijal nabídku nastoupit do Týdeníku Televize. Jenže manželka měla tehdy zdravotní potíže, proto jsme se nakonec přestěhovali z Prahy do Vodňan, kde jsme vlastnili už delší dobu rekreační chalupu. A tady začala má skutečná spisovatelská kariéra.

Proč právě historické romány, detektivky?

Historie mě vždycky zajímala. Napsal jsem pětisvazkové Záhady českých dějin, Podivné konce českých panovníků, Podivné konce českých panovnic a další. Jenže po čase si mě zavolal ředitel mého nakladatelství a začal tak smutně: „Honzo, víš, nám se teď literatura faktu špatně prodává. Nechceš napsat historický román?“ Já měl pocit, že se snad zbláznil. Řekl jsem mu, že nejsem žádný Jirásek. Jenže ředitel tvrdil, že na tom nic není. A opakovala se podobná situace s Jardou Holoubkem a rumy. Tentokrát začal nakladatel objednávat fernety.

Kolik panáků stačilo?

Stačily tři, abych už trochu omámený prohlásil: „Tak já to tedy zkusím.“ Kmenovým autorem dotyčného nakladatelství byl i Vlastimil Vondruška, teď můj dobrý přítel. Záviděl jsem mu jeho historické detektivky. A tak jsem do nich také pustil. První byla řada knih s dvojicí středověkých detektivů rychtáře Jakuba Protivy z Protivce a mnicha jménem Blasius. Děj jsem zasadil do Nového Města pražského v době panování Václava IV. Nakonec vzniklo asi čtrnáct knížek s Protivou a Blasiem. Jejich příběhy jsem zatím uzavřel a vymyslel další postavy, jako je třeba Lukáš Trobl z Květnice, což je soudní písař v dobách Rudolfa II., nebo královský soudce Melichar z Roupova.

A jaké novinky od vás jsou právě teď na pultech knihkupectví?

V minulém roce jsem vydal dvě knihy k 600. výročí zahájení husitské revoluce. Jsou to Války božích bojovníků, kde jsem zmapoval období husitských válek až do smrti císaře Zikmunda, a také životopis Prokopa Holého, nazvaný Kdo po Žižkovi? S přáteli Otomarem Dvořákem a Jirkou Fišerou jsme také natočili dvanáctidílný televizní dokumentární seriál o Janu Žižkovi. A, což už nesouvisí s husitstvím, před pár týdny jsme pokřtili mou zatím nejnovější historickou detektivku Kdo zradil krále.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V JARNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz