Křížová výprava Lukáše Mareše

Pane Mareši, já se vám hned na začátku k něčemu přiznám. Už řadu let se nezajímám o českou politiku.

A proč?

Mám pocit, že někteří lidé se v politických stranách narodili. A nejmladší politici byli počati ve stranách svých rodičů a pak se usadili v partajích, které jsou v kurzu. Voliče potřebují jen jednou za čtyři roky, aby jim hodili lístky do uren. Vy jste mladý, proto první otázku pokládám s trochou nejistoty: Pocházíte z politicky angažované rodiny?

Ne, já pocházím z politicky rozhádané rodiny. Můžu vás uklidnit, že u nás doma nikdo nezastával žádnou funkci v politické straně. Ale když se konala rodinná oslava a přišel na návštěvu strejda, bylo jasné, že dojde k hádce.

Tohle znám. Některé příbuzné není radno posazovat vedle sebe ke stolu.

Přesně tak to bylo u nás. Táta je drobný podnikatel, má trafiku v Budějovicích na Máji. V devadesátkách fandil ODS. Můj strejda byl úředník, takže uznával sociální demokracii. Jeden doprava, druhý doleva. Jeden něco nadhodil, druhý oponoval, už se to nedalo zastavit a my všichni jsme to museli poslouchat.

Kolik vám v té době bylo let?

Jsem ročník 1989 a na tohle si pamatuju hned odmalička, kdy jsem začal vnímat. Ale mě to vlastně bavilo poslouchat. Mám rád tátu i strejdu, vím, že jsou oba chytří lidé a chtějí pro druhé to nejlepší. A právě v tom se nedokázali shodnout. Každý měl svou pravdu, ale když ji poměřoval s druhou pravdou, ukázalo se, že buď univerzální pravda neexistuje, anebo ty jejich pravdy nejsou tak docela pravdami.

Zajímavý postřeh. A když jste byl větší, asi jste si říkal, že jednou v politice ověříte, jak to s tou pravdou je.

Politika mě míjela. V dětství jsem hrál fotbal a pak jsem se začal věnovat frisbee. Do České pirátské strany jsem vstoupil teprve před třemi lety, když jsem se snažil zlepšit situaci na svém pracovišti.

Tak teď mě to začalo zajímat. Říká se, že volič by si neměl vybírat strany, ale osobnosti. Ve vás cítím potenciál zajímavého příběhu. Začněme třeba devátou třídou základní školy. Jakou jste měl představu o své budoucí profesi?

Žádnou. Učení mi šlo skoro samo, ve škole jsem měl jedničky. Ve volném čase jsem dělal sport.

Nelákala vás dráha profesionálního sportovce?

Tak excelentní jsem nebyl. Když se na to dívám zpětně, vlastně si uvědomuju, že nejlíp jsem se cítil jako kapitán družstva. Dokázal jsem hráče odhadnout, namotivovat a posouvat celou hru dopředu. Ale tehdy jsem si tu vlastnost neuvědomoval. 

Měl jste někoho jako svůj vzor?

Svého staršího bratra. Zajímalo mě, jak se rozhoduje. Vlastně jsem si dal takový cíl, že nejdřív budu dělat věci jako on, a až si budu sám sebou jistý, tak se od jeho cesty odkloním a půjdu vlastním směrem. Brácha nastoupil na Gymnázium Jírovcova a já pak taky. Po maturitě šel studoval medicínu, já za ním.

Měl jsem na vás připravené jen dvě otázky. Ta druhá byla, jestli jste se stal lékařem proto, že jste odmalička chtěl pomáhat lidem. A vy jste prostě jenom následoval bráchu.

A to se vám přiznám, že ta motivace byla ještě vypočítavější. Prostě jsem si řekl, že lékař má relativně dobře placenou práci se společenským respektem. Může ji vykonávat kdykoliv a kdekoliv na světě. Když se jako lékař rozhodnu pracovat v západní Evropě nebo třeba v USA, práci tam nejspíš seženu a bude dobře placená.

Existenční jistota dává osobní svobodu.

Pokud to postavíte takhle, nevycházím z toho špatně.

Určitě se muselo něco přihodit, protože jste neodešel do zahraničí, a dokonce jste ani nezakotvil v Praze.

Právě v Praze jsem se změnil. Musím říct, že mě bavilo studium na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Hned v prvním ročníku se ukázalo, pro co mám přirozený talent. Když jsme probírali histologii, já jsem z řezu tkáně dokázal rychleji než ostatní určit, jestli je zdravá, nebo nemocná. Prostě jsem si uměl všimnout záležitostí, které jsou pro diagnózu rozhodující a zasadit je do souvislostí. Když jsme potom zkoumali rentgenové snímky nebo cétéčka, všechno mi na nich dávalo smysl.

Takže jste bytostný diagnostik.

Ale nevěděl jsem, že se to stane mou profesní specializací. Nejdřív jsem toužil po práci internisty, protože o interně se říká, že je královna medicíny. Nastoupil jsem na internu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Poprvé jsem tam přišel do přímého styku s pacienty, ale hrozné pro mě bylo, že se jednalo o lidi, kterým se už nedalo pomoct. Byli tam převážně ve věku osmdesáti let a víc. Takové pacienty lékař může zastabilizovat, ale v jejich pokročilém věku už je nevyléčí.

Ale i tady je přece nejdůležitější stanovit správně diagnózu.

Máte pravdu. Vlastně jsem tam řešil ještě jedno dilema. Pacienti mě už dávno zajímali i jako lidé. Mají nejen nemoci, ale také životní příběhy a ono to mnohdy souvisí. Chtěl jsem jim naslouchat, ale na to je zapotřebí čas. A ten v nemocnici není. Systém naší lékařské péče je prostě takhle nastavený. Lékařův osobní kontakt s pacientem se musí vejít do několika minut. Vzpomínám si na pocit bezmoci, když jsem si uvědomil, že na pacienty nikdy nebudu mít tolik času, kolik bych jim podle svého svědomí potřeboval věnovat.

Co s tím? Přece kvůli nevhodně nastavenému systému neopustíte medicínu.

Určitě ne. Ale můžu být pacientům prospěšný odjinud. Konkrétně z radiologie. Tudy se k lékařům, kteří přímo léčí pacienty, dostávají nejcennější informace pro jejich práci: diagnózy vyčtené z rentgenových snímků a cétéček. To je ta záležitost, která mě přitahovala už od prvního ročníku studia. Dozvěděl jsem se, že v Nemocnici České Budějovice je volné místo na radiologickém oddělení a nastoupil jsem. Bylo to v únoru 2015.

Vaše první dojmy?

Kolegové mě přijali výborně. Bylo znát, že už dlouho čekali na posilu do týmu. V Praze na interně jsem měl pouhé tři dny, jak se říká, na rozkoukání, pak mi přidělili deset pacientů a za čtrnáct dní už jsem musel učit mediky. V Budějovicích jsem měl na rozkoukání měsíc! Byl jsem za to svým kolegům vděčný. Můj primář byl a je vlídný člověk s pochopením pro druhé.

První dojmy vyznívají tak příznivě, že se skoro bojím zeptat na druhé dojmy.

Že není něco v pořádku, jsem vycítil už v prvních dnech. Na obědě si ke mně přisedl ředitel, tehdy již sedmdesátiletý a nemocný pán, a začal mně, novému lékaři, říkat, které pracovnice ho eroticky přitahují. Brzy jsem se dozvěděl, že tyhle věci bohužel říká i dotyčným pracovnicím. A těm to vůbec není příjemné.

Mluvíme o bývalém generálním řediteli Břetislavu Shonovi?

Ano. Kolegové mi potvrdili, že se k zaměstnancům chová nevhodně a je vyloženě sprostý na ženy. Absolutně je nerespektoval.

Co na zaměstnanci?

Věděli to, ale nikdo s tím nic nedělal. Někteří věc i zlehčovali, protože když něco nepříjemného nemůžete změnit, je obranou dělat si legraci. Do smíchu rozhodně nebylo těm ženám, které to právě musely trpět. Divil bych se, kdyby o tom nevěděli nadřízení pana ředitele. Jenomže na krajském úřadě byla s výsledky jeho práce spokojenost. Brzy jsem sám na sobě pocítil, že ty výsledky jsou vykoupené přetěžováním zaměstnanců.

Konkrétně?

Na odděleních, a radiologii zvlášť, byl citelný nedostatek lékařů. Dělali jsme obrovské množství přesčasů. Podle zákoníku práce smí být za rok 416 hodin práce přesčas, my jsme jich sloužili i osm set. V ovzduší vládlo skryté napětí. Všichni věděli, že vedení nemocnice nefunguje, jak má a nepomůže pracovníkům s řešením problémů. Ale pracovníci musejí dosahovat dobrých výsledků. Obory se rychle vyvíjejí, jenže lékaři se kvůli nedostatku lidí nedostanou na patřičná školení. Cítí postupující stagnaci, která se ale nesmí projevit ve výsledcích.

Tomu se myslím říká práce s lidskými zdroji, což je úkol pro personálního ředitele.

Kdyby na místě personálního ředitele seděl bernardýn, odvedl by úplně stejnou práci. Když ho můj primář žádal o další lékaře, odbyl ho slovy: „Když nemáš lidi, tak si je sežeň.“ Ale to je práce personálního! Stalo se třeba, že za ním přišla zdravotní sestra a řekla: „Já mám kamarádku na traumačce, potřebujou tam lidi, mohla bych se tam jít zaučit?“ A on odpověděl: „Ne.“ Když se dozvěděl, že některý z lékařů hodlá odejít, nejednal s ním. Měl filozofii, že kdo v nemocnici skončí, už nikdy nebude přijatý zpět. Věděl, že se tak může chovat, protože generální ředitel ho podrží. Dalo se odvodit, že ve vedení jsou zvláštní dávné vazby vzájemné zavázanosti. Kolegyně z odborů mi naznačila, že není radno do toho šťourat. Jenomže na zaměstnancích už byl ten celkově špatný stav řízení hodně znát.

Jak jste situaci snášel vy?

Stresovalo mě to, i když jsem si stres vzhledem ke svému věku nepřipouštěl. Vzpomínám na dost nepříjemné období, kdy jsme věděli, že odejdou dvě kolegyně na mateřskou a nepřijde za ně náhrada. Jak to budeme zvládat? Lidé se spolu začínali dohadovat, budoucnost byla stále nejistější. Najednou jsem dostal žlučníkový záchvat. Měsíc jsem byl doma a přemýšlel, co budu dělat. Vůbec mě nenapadlo, že bych odešel jinam. Cítil jsem se už s nemocnicí a zaměstnanci spřízněný a chtěl jsem jim nějak pomoct. A samozřejmě i sobě.

Měl jste představu o řešení?

Výměna ředitele. Podstata problému pocházela z jeho arogance a přehlížení věcí. Jeho vedení bylo zaměřené na výsledek, ale nezabývalo se vytvářením podmínek potřebných pro jeho dosažení.

A vy sám jste neměl nikoho vlivného, kdo by vám mohl pomoct?

Ne, ani mě nenapadlo někoho takového hledat. Kolega odborář mi nabídl, abych se stal předsedou odborů nemocnice. V tu dobu jsme vlastního předsedu neměli, naše odbory vedl v zastoupení předseda z prachatické nemocnice. Funkci jsem přijal, protože jsem si myslel, že mým jednáním dodá váhu. Jenomže ředitel se mnou jednal přezíravě, problémy neřešil.

V takové fázi se zaměstnanci obracejí na inspektorát práce.

Udělal jsem to. Předložil jsem inspektorům všechny potřebné důkazy o nesystémovém vedení, špatné personální práci a především o nezákonném množství našich přesčasů. Inspektorát potvrdil, že stav v českobudějovické nemocnici, kde pracují tři tisíce lidí, je špatný. Aby ale nezákonné množství přesčasů bylo nezákonné, je nutné, aby se takové roční zjištění odehrálo víckrát za sebou. Výsledkem šetření tedy bylo, že se nezměnilo nic.

Divil bych se, že by vás po tomhle měl ředitel rád.

Vedení společnosti se může zbavit předsedy odborů jedině tím, že mu prokáže pracovní pochybení. Až zpětně jsem se dozvěděl, že si prý pan ředitel nechal vyjet časy mých pracovních příchodů a odchodů. Vše bylo v pořádku a musely na něj vykouknout i moje přesčasy. Taky zkoumal moje radiologické nálezy, hledal v nich odborné chyby, což on jako urolog – no, nevím, nevím. Můj primář mě chodil údajně obhajovat.

Je dobré, že jste se mohl spolehnout na nejbližšího nadřízeného.

I na svoje kolegy, což je nejdůležitější. A tak jsem v létě 2017 zkusil udělat akci sám, ale s jejich podporou. Sepsal jsem krátkou zprávu o situaci, požádal jsem o vytvoření personální strategie, kolegové připojili své podpisy k mému, a žádost jsem poslal generálnímu řediteli. Netajili jsme se tím, že pokud neuvidíme výsledky, přestanou lékaři radiologie od září sloužit přesčasy. A to byla veliká motivace, aby se něco stalo. Bez radiologických nálezů se nedá dělat léčení. Na našem oddělení slouží také lékaři se specializací intervenční radiologie a ti zajišťují léčení mozkových mrtvic pro všechny nemocnice v jižních Čechách. Kdyby přestali pracovat, musely by jihočeské okresní nemocnice volat odborníky z Prahy.

Dostavily se výsledky takové akce?

Ano. Pan ředitel začal především dávat vysoké náborové příspěvky. Přiděloval novým lékařům byty a přesvědčoval mediky na fakultách, aby po studiu nastoupili do naší nemocnice. Výsledkem je, že dneska máme u nás na oddělení přibližně sedm nových lékařů.

Jak krajský úřad hodnotil předchozí stav?

Možná i to mělo za následek, že loni paní hejtmanka Stráská odvolala pana ředitele Shona. Udělalo se to tak, že odchází na vlastní žádost a navenek všechno proběhlo s úsměvy. Pan Shon byl v penzijním věku, na jeho místo už se připravoval lékař Michal Šnorek. S výměnou se počítalo, jen ji uspíšili.

A co to ponižování žen? O něm zřizovatel nevěděl?

Nepadlo ani slovo. Paní hejtmanka poděkovala panu Shonovi ve zpravodaji nemocnice za dobře odvedenou práci. Pro nás zaměstnance je důležité, že se místa generálního ředitele nemocnice ujal Michal Šnorek, což je velice slušný člověk, který dobře ví, jak nemocnice funguje. Nechal udělat personální inventuru, aby zjistil, kolik lékařů schází. Do té doby to nikoho nezajímalo. Pak vytvořil pětiletou strategii, jak dosáhnout ideálního počtu.

V úvodu jste říkal, že jste před třemi lety vstoupil do České pirátské strany. Proč jste vlastně šel do politiky? Vždyť změny v nemocnici jste dokázal iniciovat jen s pomocí kolegů.

Protože mě to stálo žlučník a spoustu starostí. Kolegyně a kolegové po dlouhá léta museli snášet špatné jednání ze strany ředitele, vypětí a nejistotu. Zdravotní dopady, které to na ně mělo, nedokážeme změřit, ale nepochybně byly. Nic z toho se nemuselo stát, kdyby systém fungoval správně a s odpovídajícími kontrolními mechanismy. Jako zaměstnanec změníte systém velmi těžko. Změna se musí uskutečnit politicky. Jakmile je nastavená a odpovídá reálným potřebám, lidé ji rádi přijmou a třeba časem ještě vylepší.

Proč jste si vybral právě Piráty?

Protože se mi líbí jejich systém vnitřní demokracie. Veškerá hlasování probíhají na internetu online, všechno je pod kontrolou všech členů, a dokonce i návštěvníků pirátského webu. Zásadní rozhodnutí, ke kterým klasické strany dojdou na celostranickém sněmu jednou za dva roky, my uděláme za čtrnáct dní. Pro mě je na Pirátech nejdůležitější, že o konečném výsledku může rozhodnout i názor nejposlednějšího člena, pokud přináší lepší řešení.

Internet mi prozrazuje, že jste členem zastupitelského klubu Pirátů v Českých Budějovicích a lídrem kandidátky v krajských volbách v Jihočeském kraji. Piráti, jakožto vyznavači elektronických médií, pracují se zkratkou. Řekněte nám stručně, co pro voliče uděláte odměnou za jejich hlasy?

Teď už znáte můj příběh. Byl to boj s několika málo jednotlivci, kteří byli takřka nesestřelitelní, protože je chránil zkostnatělý systém instituce. Na jejich špatná rozhodnutí doplácela řada lidí. Každý z nás někdy musí s institucí jednat nebo v ní přímo pracuje. Je nutné, aby ve vedení byli odborně zdatní a zároveň čestní a slušní lidé. Toho dosáhneme tím, že nastavíme férová kritéria výběrových řízení. Nebude to jednoduché, protože dosavadní styl „výběrek“ v Českých Budějovicích se takto nedělal. Okolnosti výběrových řízení mívaly tak špatnou pověst, že se do nich řada morálních lidí radši ani nehlásila. To chci změnit. I moje zkušenosti z nemocnice ukázaly, že změna je možná. Uděláme změnu k lepšímu pro všechny.

Jak byste ošetřil námitku voliče, který řekne, že to zní pěkně, ale příliš idealisticky?

V roce 2018 se před komunálními volbami řešilo, jestli v Českých Budějovicích zbourat sportovní halu a postavit novou, dražší. Veřejnost s tím nesouhlasila. Lidé rozumně říkali, že stávající budova stačí, jen je třeba ji opravit a modernizovat. Politické strany daly před volbami lidem za pravdu. Po volbách se ozvala vlivná skupinka, která městu znovu podsunula koncept vybudování nové haly, tentokrát za 700 milionů korun. Přibližně dvacet procent jim mělo spadnout do kapes. A najednou značná část politiků začala říkat, že předtím neměli dost informací a stavba je vlastně dobrý nápad. Piráti to však neříkali a dokázali připomenout politikům hlas lidu před volbami. Nepotřebovali k tomu ani veřejnou kampaň, vše se odehrálo v rovině politických jednání.

A výsledek?

Sportovní hala stojí dál na svém místě a vlivní lobbisté si budou muset namastit kapsy jinde, pokud jim to tam lidé dovolí. Tak proč by všude nešly nastavit transparentní podmínky pro konání výběrových řízení? Pojďte do toho s Piráty!  

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz