Ludvík Hess nekorektně

Pane Hessi, já se vám nejdřív musím s něčím svěřit. Pokaždé, když jdu na schůzku s vámi, v duchu si říkám: Josefe, nesmíš říct Rudolf Hess. (Ludvík Hess se směje.) Už se vám přihodilo, že vás někdo veřejně oslovil jménem známého nacistického zločince?

Asi třikrát. Jednou to bylo v živém rozhlasovém vysílání, kde moderátorka, jejíž jméno už si nepamatuju, řekla: „Naším hostem je Rudolf Hess.“ Opravil jsem ji, že Rudolf Hess byl můj dědeček, a já se tak nejmenuju. V tu chvíli začala tápat a bylo vidět, že si na moje jméno nemůže vzpomenout. Nakonec mi nezbylo nic jiného než říct, že jsem Ludvík.

Váš dědeček se opravdu jmenoval Rudolf Hess?

Ne, Alfréd! Po něm jsem trochu německého původu, protože dědeček byl Němec jen napůl. Narodil se v Uhrách, jeho maminka se za svobodna jmenovala Jůzová a pocházela z Hané. Dědeček psal svoje příjmení s esszettem – Heß. Stejně jako ten nacista. A stejně jako on se nikdy nenaučil pořádně česky. Ale tím jakákoliv zdánlivá podobnost končí. Dědeček Alfréd byl ředitelem dvou dolů na Kladensku. Ještě za Rakouska-Uherska se si vzal za manželku Libuši ze starého českého selského rodu. Roku 1909 se jim narodil syn Ludvík. Ten za okupace sympatizoval s kladenským odbojem, což mu od dubna 1943 vyneslo novou adresu. Koncentrák Flossenbürg.

No, my si máme povídat o babyboxech, a já teď marně přemýšlím, jak se k nim dostat.

Tak poslouchejte dál životopis mých předků. Na konci války Němci hnali Ludvíka spolu s ostatními zuboženými vězni v pochodu smrti neznámo kam. Pochod dostihli američtí vojáci a vězně osvobodili. Mezitím, o mnoho kilometrů dále v Čechách, čeští vlastenci vyvlekli mého dědečka Alfréda z jeho vily a chystali se ho pověsit na nejbližší kandelábr. Kvůli jeho německému původu. Naštěstí se k tomu nachomýtla statečná dívka Jaruška Matyášová, kterou kladenští komunisté znali jako členku protifašistického odboje. Zaručila se za celou rodinu a zachránila ho před lynčováním. Tuhle Jarušku si pak jeho syn Ludvík vzal. A tím se přihodilo, že jsem se v kladenské porodnici 4. února 1947 narodil já.

Děkuji za přihrávku. A protože vám bylo dopřáno narodit se, můžete se v životě věnovat, čemu chcete. Rozhodl jste se zachraňovat životy malým človíčkům pomocí babyboxů. Jak vás to napadlo?

Jednoho dne roku 2004 to prostě přišlo. Žádný srdceryvný příběh ze mě nedostanete. Takhle vám to řeknu: Jako chovatel koní a otec, v uvozovkách, asi 170 narozených hříbat věnuju mimořádnou pozornost tomu, aby klisna zabřezla, aby její gravidita proběhla dobře, aby šťastně porodila, a pak věnuju mimořádnou pozornost hříbatům, jež mají jistě daleko menší morální hodnotu nežli narozené děti. Ale od lásky ke koním není daleko k lásce k lidem a naopak. V době, o které mluvím, jsem čítával o případech opuštěných maličkých dětí, které někdo nalezl v parku nebo na stanici autobusu anebo v kontejneru, ale to už bylo pozdě. Chtěl jsem udělat něco, co by tuto situaci zmírnilo.

Vy víte, že vám fandím, a právě teď je vhodná chvíle, abych spustil oslavnou řeč a znásobil vaši skromnost. Ale já zkusím použít zákon kontrastu. Podívejme se na tu věc naprosto nekorektně. Padla tady slova „morální hodnota“. Ano, odložit dítě do babyboxu je bezesporu lepší než ho zabít. Ale je to zbavení se dítěte. Rodič, který se zbavuje dítěte, zpravidla není vzorem morální hodnoty. Co myslíte, že vyroste ze zachráněných dětí takových rodičů? Má opravdu smysl je zachraňovat?

Jsem toho názoru, že každé děťátko a každý lidský život je potřeba zachránit. Ale samozřejmě vím, že dítě, které bylo odloženo do babyboxu, pochází z rodičů, kteří asi kromě sociálních důvodů mohli mít nějaké důvody nemorální, nahlíženo z obecně platných hledisek. A jako chovatel anglických plnokrevníků vím, že koně dědí vlastnosti po celou řadu generací. Když praprapraprababička byla protivná, tak její prapraprapravnučka může být taky protivná. S lidmi je to podobné. Proto tuším, že potomek rodičů, kteří ho odložili do babyboxu, nemusí být vždycky syn andělský nesoucí diadém.

Pokračujme v nekorektnosti. Tedy je tu předpoklad, že z rodičů darebáckého rodu se může narodit taky darebák.

Ale může se narodit i dobrý jedinec, protože ne vždy ti rodiče musejí být darebáci. Z historie víme, že i filozof a pedagog Jean-Jacques Rousseau odložil pět svých dětí brzy po jejich narození do sirotčince. Nicméně předpokládejme, že rodiče odkládající děťátko do babyboxu asi nebudou ti praví nositelé všech ctností.

Na druhou stranu tím, že se jejich dítě dostane do jiného prostředí –

Kdepak. Jistě že prostředí něco udělá, ale zděděné vlastnosti zůstanou. Záleží na člověku samém, jak s nimi naloží. Babyboxy fungují dvanáct let a já sleduju osudy dětí, jejichž noví rodiče se mi ozvou. Musím říct, že ty děti jsou pěkné. Teď si hned vybavuju holčičku, která žije ve městě poblíž Prahy, a ta je skutečně skvostná, radost ji poslouchat a pohledět na ni. Vím tedy, že ze zachráněných dětí rostou i inteligentní, společnosti platní jedinci. Ale obávám se, že ne vždy to platí. Tak to prostě je.

Beru tedy jako prostý fakt to, že jste otec myšlenky českých babyboxů. Inspiroval jste se někým, kdo se v minulosti věnoval podobné aktivitě?

Ne, ale kdybych chtěl, vzory bych našel. Zrovna před několika dny jsem si to uvědomil, když jsem otevíral babybox v Mariánských Lázních. Přišlo tam pět duchovních, každý z jiné církve. Římskokatolický kněz tvrdil, že první babybox zřídil papež Inocenc III. v Římě ve 12. století. Tenkrát to nechal udělat proto, že se v Tibeře našlo větší množství miminek, která tam matky házely. Určitě to ale nebyl první babybox a samozřejmě se tak ani nejmenoval, protože slovo babybox jsem vymyslel já. Ve středověku se zmíněnému zařízení říkalo torno. Jednalo se o dřevěný šuplík, vystlaný slámou, na dveřích kláštera nebo špitálu. Vím ale, že už předtím, v 8. století, byl v Miláně dům pro odložené děti, který se jmenoval Xenodochium. Po podobných zařízeních bychom mohli pátrat ještě hlouběji do historie, protože myšlenka zachraňování odložených dětí je vlastně stará jako lidstvo samo.

Když jste se v roce 2004 touhle záležitostí zaobíral, fungovala v naší republice nějaká možnost, jak by matka, která se dostane do žalostné situace, mohla beztrestně předat dítě?

To mohla už dříve a může dodneška. Jestliže přinese dítě do nemocnice, položí ho v čekárně na lavici a odejde, tak ji nikdo nezadrží. Paragraf opuštění dítěte říká, že trestného činu se dopustí ten, kdo svěřené dítě ohrozí na životě a zdraví. Nedovedu si představit soudce, který by odsoudil matku za to, že odložila dítě v čekárně v nemocnici, jelikož tam musela předpokládat, že v řádu minut přijde personál a ujme se dítěte. Její čin by se určitě neposuzoval tak, jako když dítě odloží na odlehlém místě anebo, v tom nejhorším případě, hodí dítě do popelnice. Co se týká babyboxů, nepřišel jsem začátkem tohoto století s ničím novým. V sousedním Německu už od roku 2001 fungovaly takzvané babyklappe neboli dětské zásuvky. Ale já jsem si se svými spolupracovníky vymyslel babyboxy po svém.

Jejich náležitosti máte dostatečně popsané na webu a ve svých publikacích. Mně přijdou mnohem zajímavější argumenty vašich odpůrců od samého začátku. Příliš jim nerozumím; vždyť zachraňovat dětské životy je přece ušlechtilé.

Jenomže zákony si s babyboxy nevěděly rady a vlastně nevědí dodnes. Tehdy nechala Milada Emmerová vydat oficiální tiskovou zprávu Ministerstva zdravotnictví, kde se pravilo, že do babyboxů budou odkládány děti zahraničích dělníků a český stát je potom bude muset uzdravovat a živit. Hned jako druhý důvod nesouhlasu uvedla, že to je proti konvenční úmluvě o právech dítěte, která říká, že všechny děti mají od narození právo znát své rodiče, ale zároveň tvrdí, že všechny děti jsou si rovny. Což znamená i děti ukrajinských dělníků pracujících v Čechách.

Mně tedy nejde na rozum, jak chce zákon zajistit, že dítě bude znát své rodiče.

Já také nevím, jak chce zákon přinutit matku, aby do rubriky „Otec“ nenapsala „Neuveden“. Jsou případy, kdy ho vidí jen na tu potřebnou chvíli, a pak už nikdy a opravdu nezná jeho jméno. V České republice jsou desetitisíce lidí, kteří ve skutečnosti neznají své pravé rodiče, včetně těch, kteří sice mají tatínka v rodném listě i v rodině, ale pouze maminka ví, že se o početí postaral jiný pán. Dále jsou tu programy darovaných spermií, darovaných vajíček, prostě je to tak, že zákon neřeší celou řadu případů, kdy dítě rodiče nezná, včetně adoptivních dětí. Záleží na náhradních rodičích, jestli dítěti řeknou, že jsou praví, nebo adoptivní. Což řada rodičů neřekne, a řada to řekne. Ta skvělá holčička z babyboxu od Prahy, o které jsem mluvil, ta to například ví, že je z babyboxu.

V roce 2005 se vám podařilo umístit první babybox. Kdo se odvážil neuposlechnout zprávu z ministerstva?

Stopa vede i do jižních Čech. Požádal jsem své kamarády lékaře Petra Píchu a Zdeňka Mayera, muže, který působí v Českých Budějovicích na klinice asistované reprodukce, tenkrát spolumajitele hloubětínského gynekologického zařízení GynCentrum, a ti mi to dovolili. Během krátké doby jsme zazdili první babybox do hloubětínského zámečku, kde sídlí GynCentrum.

K dnešnímu dni jste instaloval 71 babyboxů a počet zachráněných dětí už zaplňuje druhou stovku. Pořád nerozumím tomu, proč vám nejvyšší místa házela klacky pod nohy.

Tuhle otázku si kladu dodneška. Dneska už se na mě nejvyšší místa vybodla, jde jen o několik dětských lékařů, především neonatologů, kteří jsou zcela jednoznačně proti. Šéfuje jim mostecký dětský lékař Jiří Biolek. Ten se loni sešel se mnou v rozhlase v takzvaném duelu a druhou větou prohlásil, že babyboxy jsou nebezpečné a že v nich jedno dítě zmrzlo, druhé vypadlo a tak podobně. Já jsem uprostřed toho duelu povstal a řekl jsem mu: „Vy jste lhář, a já s lhářem nebudu vysílat.“ A tenhle pan Biolek se dostal do kuriózní situace. Je dětským primářem v nemocnici v Mostě, kde se krajská zdravotní rozhodla, že babyboxy bude mít ve všech nemocnicích. Takže pan Biolek má ve své nemocnici babybox, ve kterém už byly odložené plus mínus čtyři děti, a přitom je vrchním odpůrcem babyboxů.

Zajímavá příhoda. Měl byste ještě nějakou podobnou?

Dalším odpůrcem je například Jiří Dort, dětský primář ve fakultní nemocnici v Plzni. Když jsem v Plzni otevíral babybox, nikoliv v nemocnici, ale na poliklinice, tak jsem hostu Milanu Chovancovi vrazil do ruky nůž a přinesl jsem tam kulatý dort, na kterém bylo napsáno Dort. Milana Chovance jsem požádal, aby ho rozkrájel a rozdal přítomným hostům.

To bylo v Plzni, ale teď si povídáme na jihu Čech. Kde se vám podařilo instalovat první babybox v jižních Čechách?

Ve strakonické nemocnici, která babybox ochotně přijala. Zatím v něm měli jedno děťátko. A teď vám řeknu důležitou informaci. Jihočeský kraj je na posledním místě v počtu odložených dětí. Je to prostě nejušlechtilejší kraj, protože tu byly myslím odložené jen čtyři děti. Po jednom ve Strakonicích, Písku, Jindřichově Hradci a Táboře.

Kde jste v jižních Čechách musel o instalaci babyboxu nejvíc bojovat?

V Českých Budějovicích a Táboře. V těchto dvou městech nejsou v babyboxy v nemocnicích. V Budějovicích je babybox na záchrance a dostal se tam díky mimořádné laskavosti nynější hejtmanky Ivanky Stráské a ředitele záchranky Marka Slabého.

Proč se to v budějovické nemocnici nepodařilo?

Protože pan ředitel Břetislav Shon prostě nechtěl. To mi jednou volala nějaká budějovická novinářka nebo novinář, já už nevím, kdo to byl, a prý jak to, že ještě není v Budějovicích babybox. Odpověděl jsem: „No, protože Břéťa Shon má jiné starosti, ona mu uhořela ta babička v posteli,“ jestli si vzpomínáte.

Ne.

Tam shořela nějaká pacientka v posteli v nemocnici. Novinář to druhý den otiskl v budějovických novinách, a Břéťa Shon mi telefonoval. Začal hrůzostrašně ječet, že na mě podá oznámení a bude mě žalovat. Žádné oznámení nepodal, jen mám od té doby telefonní číslo na Břéťu Shona. Nedávno mi zavolal. Přijal jsem hovor a povídám: „Ludvík Hess u telefonu, co se děje? Vám se po mně stejská?“ Už ani nevím, co odpověděl, ale díky tomu vím, že i on mě má v mobilu. Když někoho vytáčel, omylem mě zmáčknul.

Protože si povídáme v Táboře, prozraďte ještě okolnosti zdejšího babyboxu.

Ředitel táborské nemocnice Ivo Houška je kámoš Břéti Shona. Když jsem ho požádal, aby mně dovolil v nemocnici instalovat babybox, nedovolil mi to. A tak jsem zase prostřednictvím Ivanky Stráské sáhl po jiné instituci, tentokrát po táborském G-centru, kde šéfuje Jaruška Kotalíková, se kterou jsem se okamžitě skamarádil a zřídili jsme na mé narozeniny 4. února bedýnku v takové kukani, kde kdysi nějaký dědeček brousil nože. Dědeček pak umřel, a teď je tam babybox. No a letos do něj bylo odloženo 150. děťátko. Případ byl zajímavý tím, že zatímco většina dětí je do babyboxů odložená úplně jen tak, jak přišly na svět, to znamená nahé, táborské děťátko bylo plně zabalené do černo-bílé deky. Jedná se zatím o poslední odložené dítě do babyboxu v jižních Čechách. Samotného by mě zajímalo, čím to je, že je v jižních Čechách tak malý počet odložených dětí. Snad tím místním mlékem. (směje se)

Jsem rád, že můžeme vést rozhovor do finále v dobré náladě. Vždyť vaše snažení uznal ten nejvyšší v zemi, pan prezident. V roce 2015 vám udělil medaili Za zásluhy. Proč jste si pro ni nepřišel?

Protože jsem byl nemocný. Když se to chystalo, volal mi Jindra Forejt (bývalý šéf hradního protokolu – pozn. red.), tak jako pak volal tomu chudákovi z té Kanady (Jiřímu Bradymu, který následujícího roku nedostal vyznamenání – pozn. red.). Po telefonu! A říkal mi: „Dostal jste státní vyznamenání a teď vám vysvětlím, kam kdy máte přijít,“ a tak dále. Pak mi volal znovu a hlásil, že generálka bude v tolik a v tolik. No a v předvečer 28. října jsem Forejtovi zavolal a říkám mu: „Pane Forejte, je mi líto, já jsem onemocněl.“ Ale já už jsem to předtím řekl nějakým novinářům, že na Hrad nepůjdu. Takže mu říkám: „Já jsem onemocněl a prostě nemůžu přijít.“ „To nejde, já pro vás pošlu sanitku, lékaře, bude tam s vámi.“ Namítl jsem: „Já bych kýchnul na pana prezidenta, to si nemůžu vzít na svědomí.“

A tím to skočilo?

Ne. Za chvíli mi volá vyšší šajba se slovy: „Uvědomujete si, jaké to bude mít důsledky pro vás osobně a pro váš projekt babyboxů?“ Já na to: „Pane tajemníku, vy mně vyhrožujete? Tohle je vyhrožování.“ On: „Já to musím říct panu prezidentovi.“ Za chvíli mi volal znovu a říkal: „Tak pošlete nějaké svoje dítě,“ nebo něco takového. Řekl jsem: „Podívejte, já mám děti malé, synka pětiletého, synka šestiletého, synka dvanáctiletého, tak kterého z nich mám poslat?“ Tajemník povídá: „Tak ať přijdou s maminkou.“ No neuvěřitelné.

Jak vám cenu nakonec doručili?

Poslal jsem svoji vnučku Adélku. Ta si jako doprovod vzala mého vnuka Filipa a prostě to převzali. Ale já už jsem je poslal i pro jiná vyznamenání…

Ostatně k čemu vyznamenání. Důležité je, že se vám daří pokrývat republiku babyboxy a že tyto schránky plní svůj účel.

Na začátku jsem si dal za úkol, že každé okresní město bude mít svůj babybox. Teď už mi v Čechách scházejí babyboxy jen v Tachově, Žatci, Lounech a Berouně. Na Moravě potřebuju ještě obsadit Vsetín a Blansko. Ale mým hlavním cílem je teď vyměnit všechny staré babyboxy za mnohem modernější, takzvané babyboxy nové generace. Myslím, že na tom budu pracovat do konce svého života.

Pravda je, že už máte právo bilancovat. Jaké největší překvapení jste zatím s babyboxy zažil?

Tak teď teda přijde gól. Protagonistkou babyboxů v Plzeňském kraji a osobou, která mi s nimi pomáhá a politicky za ně intervenuje – je Milada Emmerová. Ano, slyšíte dobře. Ta, která byla na začátku proti a která se mezitím přerodila a stala příznivkyní. A ještě jeden gól na závěr. Právě Milada Emmerová, které říkám Emmy, byla jedním z těch, kteří mě navrhli na státní vyznamenání.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR.

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!