Miroslav Joch: Škola vám úspěch nezaručí
Vaše firmy JihoTech, JČC Strojní dílny a SigTech fungují v pronajatých prostorách v Homolích u Českých Budějovic. Přemýšlel jste o vybudování vlastních prostor?
Samozřejmě se mi líbí, když nějaká firma vlastní krásně upravené prostory. Ale ony také stojí hodně peněz, které buď musíte mít – a já je nemám, nebo si musíte půjčit a pak splácet. Jak nám ukázala krize v roce 2007 nebo nedávná situace okolo viru covid-19, kdykoliv může nečekaně ubýt zakázek. To by pro firmu, která splácí velké úvěry, mohlo představovat velké nebezpečí.
Mnoho podnikatelů buduje svůj podnik s tím, že ho jednou předá svým dětem. Máte stejnou vizi i vy?
Rozhodně ne. Samozřejmě si přeju, aby moje firmy fungovaly, ale abych je budoval s vědomím, že zůstanou mým dětem, to ani ne.
Co vás od toho odrazuje?
To, co vidím kolem sebe. Ti, co budovali své firmy v 90. letech, jsou teď už sedmdesátníci a chtěli by předat firmy svým dětem. Ty však většinou nemají zájem nebo potřebné schopnosti. A firma je tím pádem stejně odsouzená k nepřežití. Upřímně, příliš se nesetkávám s tím, že by děti přebíraly po rodičích úspěšné firmy. Naopak, mnohem častěji pozoruji, že stárnoucí majitelé firem nevědí, jak se svou firmou naložit. A já nechci dopadnout stejně.
Co je pro vás největší motivací v práci, když to není odkaz další generaci?
Já tu práci mám rád. Jsem strojař. Navíc, moje firma se rozrostla do takových rozměrů, kdy už nejde vystoupit. To, co jsem tu vybudoval, není jen dílo moje. Někteří zaměstnanci se mnou veslují už od samého začátku. Cítím, že nesu odpovědnost i za ně a za jejich budoucnost.
Měl jste někdy touhu s podnikáním praštit?
Existují chvíle, kdy bych svoje firmy nejraději někomu dal zadarmo. Ty pak ale vystřídají okamžiky, kdy bych svoje firmy neprodal, ani kdyby mi někdo mával před nosem stovkami milionů.
Co pro vás znamená slovo úspěch?
To, že budu v profesním i osobním životě neustále nějak fungovat. Ještě před dvěma lety jsme tu měli léta hojnosti. Najednou se nám tu ve světě objevil vir a během pár měsíců začala kolabovat ekonomika. Úspěch je pro mě, když moje firmy dokážou přežít takové těžké momenty a mohu zajistit trvalou práci pro své zaměstnance. To pro mě znamená mnohem větší úspěch, než abychom vydělali velké peníze.
Stále se bavíme o tom, jak důležití jsou pro vás zaměstnanci. Podle čeho si je vybíráte? Jakou roli při výběru hraje vzdělání?
V současnosti zaměstnávám okolo 140 lidí. Často o práci žádají absolventi škol s maturitou nebo vysokoškoláci, kteří jsou však v praxi zcela nepoužitelní. Mně je proto úplně jedno, zda daný člověk má titul z Brna, Plzně či Prahy.
Podle čeho se tedy při výběru řídíte?
Během přijímacího řízení mě zajímají především dvě věci. Jestli daný člověk chce pracovat a myslí to vážně a zda umí používat zdravý selský rozum. Takového člověka pak už naučíme jakoukoliv práci.
Dotýkáme se otázky vzdělání. Máte nějaké doporučení pro rodiče a budoucí studenty, jak se rozhodovat při volbě školy?
Touto otázkou se dotýkáte i mé politické činnosti, protože zřizovatelem většiny středních škol a učilišť bývá kraj. Nerad to říkám, ale současné české školství vnímám jako hodně degradované. Bohužel, školský systém je nastavený o penězích a školy se o studenty přetahují. Kvůli tomu školy i v nemalé míře slevují ze svých požadavků a maturita není dnes zárukou kvality vzdělání. Chápu však, že si rodiče stále slibují, že dokončení školy jejich dětem zajistí dobrou budoucnost. Myslím si ale, že to v dnešním světě chodí již trochu jinak.
Souhlasíte s tvrzením, že škola nás učí něco, co už dávno neplatí?
Jednoznačně. Ještě jsme nepochopili, že vzdělání není o biflování nějakých znalostí nazpaměť. Ale o tom, naučit se, jak si na věci zajít, jak řešit nastalé situace a v neposlední řadě i o finanční gramotnosti a obchodních dovednostech.
Říkáte, že u vás ve firmě se může vypracovat každý, kdo jen trochu chce a kdo na to má. Uvedl byste nějaký příklad?
Před sedmi lety ke mně do firmy nastoupil kluk z Ukrajiny. Zprvu jsme si nerozuměli ani slovo. Začínal s tou nejhorší prací, jako brusič. Sledoval jsem ho, co dělá po odpoledních. Vytahoval z kontejneru železo a zkoušel svářet. Brzy se z něho stal svářeč. Pak začal koukat do výkresů a učil se jim rozumět. Pro mě naprosto univerzální člověk.
Jak si vede dnes?
V momentě, kdy jsem potřeboval programátora velmi složitých strojů, řekl jsem si, že ten člověk má morální právo to zkusit. Doufal jsem, že kvůli jazykové bariéře odpoví, že ne. Světe div se, dnes sedí v kanceláři a připravuje podklady pro jeden z nejsložitějších strojů, který u nás máme. S touto prací mají problém i někteří vysokoškoláci. Ten kluk se jmenuje Andrej, přišel z cizí země, neuměl slovo česky a je vyučený kuchař. To je celá odpověď na vaši otázku ohledně vzdělání.
Máte v rámci své politické činnosti nějaké ambice týkající se změn ve školství?
Z pozice radního neustále kritizuji například otevírání a udržování takových studijních oborů, jakým je včelařství nebo zabezpečovací systémy. Naopak, studenti chybějí na potřebných oborech. Pokud budu mluvit v číslech, na území Jihočeského kraje bylo loni absolventů v oboru malíř-natěrač v jednom ročníku asi šest. Před dvěma lety vyšel z oboru řezník pouze jeden člověk. Oproti tomu tu máme každý rok vystudovaných 350 kadeřnic nebo 250 aranžérů výloh. Tohle mi nedává smysl.
Kde vidíte řešení?
První řešení vidím v zajištění informovanosti společnosti. Mluvit by se mělo jak s dětmi na základních a středních školách, tak s jejich rodiči. Popularizujme řemesla a ukažme jim, že například šikovný elektrikář bude brzy placen zlatem a dosáhne na stejný plat jako třeba lékař v nemocnici. To lidé musí pochopit. Studijním typům bych doporučil všeobecnou školu typu gymnázium. Jeho absolventi obvykle bývají schopní se velmi rychle adaptovat, během pár měsíců se naučit téměř cokoliv a ani nemusí mít vystudovanou vysokou školu. Takoví pracovníci jsou pro mě velmi cenní po lidské i pracovní stránce.
A druhé řešení?
To vidím v řízeném zřizování studijních oborů. Stejně jako to bylo za minulého režimu. Stát vysleduje, kolik pracovních sil a jaké konkrétně chybějí. A podle toho povolí školám otevřít studijní obory s daným počtem míst.
Máte dvě dcery. Doporučil byste jim, aby získaly vysokoškolský titul?
Rozhodně bych jim nedoporučil, aby studovaly vysokou školu jen kvůli titulu. Buď na to budou mít a něco jim to dá, nebo ne. Pokud by moje dcery nebyly vysloveně studijní typy, raději bych jim doporučil, aby svůj život spojily s řemeslem.
Kdyby se dal vrátit čas, šel byste znovu do podnikání?
Kdybych před 18 lety věděl to, co vím teď, asi bych do toho znovu nešel. Ptal jsem se jednoho známého, úspěšného podnikatele, zda by nevěděl o někom, kdo by moje firmy koupil, a on mi odpověděl: „Myslíš si, že kdyby někdo měl peníze, že by si kupoval práci a starosti?” To mi jen potvrdilo, že není cesty zpět, že jsem ve své podstatě vězeň ve své firmě. Prodat ji nemohu a zavřít ji nechci.
Je podle vás lepší být podnikatelem, nebo zaměstnancem?
Každé má svoje. Buďto jste vazalem své práce, nebo svého šéfa.
Jak vaše firmy zvládly celou situaci způsobenou virem covid-19?
Nikdo z našich zaměstnanců nezůstal doma. Navíc jsme neevidovali ani jednoho nakaženého člověka v karanténě. Do osvěty a ochrany jsme investovali nemalé finanční prostředky. Na to jsem hrdý a považuji to za úspěch.
Blíží se volby do zastupitelstva krajů. Je něco, co byste chtěl našim čtenářům vzkázat?
Jsem sociální demokrat, byl jsem sociální demokrat a budu sociální demokrat. Od člověka, který podniká a zaměstnává lidi, by se pravděpodobně čekalo něco jiného. Já jsem byl vždycky vychovávaný v levicovém smýšlení a chápu, že ne každý má tah na bránu a umí se sám o sebe postarat. Rozumím, že jsou i lidé, kteří potřebují pomoci. Tuto myšlenku přijímám i jako podnikatel a zaměstnavatel. Věřím, že kvalitu firmy tvoří právě její zaměstnanci, kteří si zaslouží patřičnou péči, pokud se dostanou do nesnází.
Je něco, co byste na současné politické scéně našeho kraje rád změnil?
V současnosti docházím na jednání rady Jihočeského kraje jednou za čtrnáct dní. Mrzí mě, že se na úrovni samosprávy, kde funguji, neangažují prakticky žádní lidé z podnikatelské sféry. Rozčiluje mě, když se na zasedání rozhoduje o milionu korun z veřejných prostředků se slovy „vždyť je to jenom milion korun“. A zároveň tak činí sice poctivě pracující lidé, ale zároveň tací lidé, kteří pro stát nevytvářejí žádnou přidanou hodnotu, nevyrábějí žádné produkty a nezaměstnávají žádné lidi.