Může za to Pavlínka,

Ve svých filmech píšete hodně o dětech i o jejich vztazích s dospělými.

Ten dětský svět a svět dětí a dospělých mě vždycky fascinoval. Je to i tím, že jsem měla úžasné rodiče a krásné dětství. To třeba ovlivnilo můj seriál Tajemství proutěného košíku, což je moje taková krásná vzpomínka na léto na venkově a útěk do dětství.

Ale pro další filmy jste se už inspirovala svými dětmi.

Třeba seriál My všichni školou povinní, ta role malého Jirky Olivy, to je vlastně reminiscence dětství mého syna Pavla. Dokonce i učitelka Hajská, kterou skvěle hraje Gábi Vránová, byla skutečná. A taky řada různých detailů, postřehů. Ale to, jak se tam ten malý Jirka chová, co dělá, jak myslí, to je přesně život mého syna a všeho, co jsme s ním v jeho školních letech prožívali.

Co na to říkali třeba lidé, kteří vychovávali malé děti, nebo odborníci na dětskou psychologii? Psali vám?

Musím neskromně přiznat, že právě za tento seriál mi děkovali nejen obyčejní lidé, ale i dětští psychologové a psychiatři. Prý jsem absolutně přesně dokázala vystihnout problémy dyslektických dětí nebo třeba i problém adopcí. To mě opravdu těší, protože to mohlo pomoct právě desítkám dalších lidí.

Seriál je skvěle obsazený, ale říká se, že jedna role je poněkud nešťastná – role zástupkyně Kopecké, kterou hrála Jiřina Švorcová. Jaká vůči vám Švorcová byla?

Proti Jiřince Švorcové nemohu říct půl křivého slova. Když pominu její politické názory, za kterými si ale na rozdíl od mnoha jiných herců a hereček skutečně stála, tak lidsky a charakterově se vždycky chovala skvěle, přátelsky a řadě lidí pomohla.

Jak tu roli dostala?

Tu roli tehdy dostala asi proto, že když se dozvěděla, že Ludvík Ráža bude seriál točit, chtěla si tam zahrát. Jenže role byly už obsazené, a tak jí nabídl tuhle. Proto není nijak výrazná, je spíš v pozadí. Ale na Jiřinu vzpomínám jen v tom dobrém.

Kdo další v tom seriálu vám utkvěl v paměti?

Samozřejmě Věra Galatíková, Dana Medřická, Jiřina Bohdalová, úžasné herečky, ale pak hlavně Libuška Havelková. To je moje srdeční záležitost. Také hrála v mnoha mých filmech a pohádkách. Ona je sluníčko, je skutečně taková ta pohádková babička se vším všudy. Mám ji nesmírně ráda.

Svými dětmi a životem jste se ale inspirovala i pro další příběhy. Co třeba drama Den pro mou lásku? To je pro vás asi dodnes velmi bolestivým tématem.

Je, samozřejmě, a i když je to tak straně dávno, pořád to nejde vymazat z paměti. Musela jsem ho napsat, abych uvnitř nějak neumřela. Pavlínka zemřela, když jí byly tři roky, nečekaně, náhle, a třeba když jsem týden po její smrti uviděla v prachu stopy jejích ručiček... To všechno se v tom filmu objevuje. Nejdřív to člověk bere jako nespravedlnost, že tak krásné dítě odešlo, ptá se, proč se mu to stalo, ale jak běží čas, zjišťuje, že vše souvisí se vším. Moje Pavlínka prochází celým mým životem. Život mi otočila jiným směrem a dost pozitivně ho ovlivnila.

Jak to myslíte?

Je to hrozné, co teď řeknu, i když to v podstatě tak nemyslím, ale kdyby se tahle hrozná věc tehdy nestala, nevznikl by film Den pro mou lásku, nepochopila bych, že se umím vyjadřovat filmem, obrazem, nenarodily by se některé děti. Protože mi několik lidí řeklo, že jim ten příběh nesmírně dodal odvahu v podobné situaci vrátit se k mateřství a rodičovství. Vše, co si člověk protrpí a překoná, třeba jednou rozkvete a je z toho růže.

Když televize film reprízují, díváte se, nebo vypínáte?

Já se dívám, to ano, ale bulím… jako teď, a to je přitom tak šíleně dlouho, co už se mnou není (utírá si slzy). Vždyť můj syn Pavel je vlastně náhradníček Pavlínky. On se narodil vlastně proto, že Pavlínka odešla. Ale přesto, ona je tu stále se mnou.

Napsala jste také příběh Bolero, příběh inspirovaný skutečným zločinem na Slovensku z osmdesátých let, kdy skupinka mladíků unese, znásilní dívku a někteří z nich ji později zavraždí, aby ji umlčeli. Kvůli tomu jste stála dokonce před soudem.

Vycházelo to skutečně z toho, co se odehrálo. To, že mě pak účastníci události, mezi nimiž byli i vrazi dívky, žalovali pro pomluvu a nactiutrhání, byl paradox, ale hlavně i velká mediální kauza. Psychicky mě to málem úplně odrovnalo. Nakonec se ukázala pravda – a to, že já jsem z nikoho nevinného nedělala žádnou oběť, ale naopak jsem přesně popsala, co se stalo. Měla jsem tehdy i přístup k soudním spisům, hovořila se svědky, rodiči dívky a tak dále. Ale ta skutečnost, že mě žalovali o milion korun s tím, že za každý den od podání žaloby by chtěli čtyři procenta navrch, byla skutečně velmi stresující a děsivá.

Co vás vůbec k příběhu dovedlo?

Jednou z velkých pohnutek k napsání tohoto příběhu byla opět ztráta mé dcerky a touha ukázat, co zločin způsobí těm, kteří zůstanou. Naštěstí soud jejich vinu uznal a já dokázala, že jsem čerpala jen z toho, co byla skutečnost.

Pojďme k příjemnějším věcem – vašemu manželství s doktorem Jílkem. Jak jste spolu dlouho?

Jsme spolu přes dvacet let a musím říct, že to je asi pod heslem Kdo si počká, ten se dočká. Mé je to třetí a definitivně poslední manželství. Milan je úžasný člověk, který dodnes napravuje lidem klouby, páteř, pomáhá. Byl to velký sportovec, běhával dokonce s Odložilem, byli i velcí přátelé. Musím přiznat, že Milan do mého života a literárního myšlení vnesl svého umanutého sportovního ducha.

Jak jste se poznali?

Milan žil v dlouhodobě nefungujícím vztahu, já v tu dobu partnera neměla a zařekla jsem se, že už na chlapy kašlu. A vidíte, za týden jsme se poprvé viděli. Nikomu jsme neublížili a osud to tak chtěl. Seznámili nás vlastně naši dva kamarádi: herci Sváťa Skopal a Mirek Vladyka. Ti nám pak šli taky za svědky.

Jak ale může fungovat vztah a manželství známé spisovatelky a lékaře sportovce? To jsou přece dva odlišné světy.

To jistě ano, ale funguje vzájemná úcta a tolerance jeho k mé a mé k jeho práci a zájmům. Ohromně oceňuji, že třeba on přesně ví, že když sedím u psacího stolu a jen takhle mávnu rukou za uchem, že potřebuji klid. Říká: Já vím, ty jsi v bublině, nebudu tě rušit. On se věnuje svým studentům, střílení, zahradě a já zase psaní, přemýšlení a klasickým domácím pracím. Za nic bych ho nevyměnila.