Na chalupu přes oceán

Vaše chalupa kousek od Prachatic má zvláštní moc – stala se impulzem k založení festivalu Bohemia Jazz Fest, který se letos konal už potřinácté. Navíc se od loňského podzimu pravidelně objevuje v České televizi jako místo muzikantských setkání. Měl jste tyto plány, když jste si chalupu kupoval?

Vůbec ne. Myslím, že kdyby mi někdo tehdy řekl, že to tady budu patnáct let opravovat a pak tu natáčet televizní pořad, asi bych se otočil a odešel. Řekl bych si – to je moc dlouho, já přece potřebuju hrát, a ne opravovat chalupu. Vůbec jsem netušil, co to obnáší ani kolik to může stát peněz. Ale toto místo si mě samo přivolalo, když jsme s bratrem projížděli na kole Šumavu. Začínám víc a víc věřit, že některé věci se stanou proto, že tak mají být. Vždycky jsem dělal všechno podle intuice, protože nejsem tak chytrej, abych něco vymyslel. Z toho, co jsem vymyslel, třeba že budu někam výhodně investovat, nebylo nikdy nic. Proto se radši řídím svými pocity: když si koupím kytaru, protože z ní mám dobrý pocit, je to nakonec i dobrá investice. Ovšem když si koupím něco v představě, že se mi to jednou vyplatí, nikdy to tak nefunguje.

Coby špičkový kytarista si ovšem nástroj dokážete vybrat mnohem snáz než venkovské stavení. Říkáte, že chalupa si našla vás?

Mám ten dojem. Musela si najít blázna, aby se pustil do její rekonstrukce. Když jsme ji koupili, viditelně si oddychla. Což se projevilo tím, že vypadla vrata hned poté, co jsme je poprvé pootevřeli. Pak už jsme jen diskutovali, kdo kam bude utíkat. Brácha byl venku, já uvnitř… Koukal na nás soused pan Ženíšek, šéf zdejšího požárního sboru. Co to děláte? Držíme vrata! Přinesl železnou tyč a vrátil konstrukci do důlku. Tak to celé začalo.

A po dvou letech jste už s velkým jazzovým festivalem objížděl v létě česká a moravská města… Na ten nápad jste přišel na chalupě?

Když se mě moje žena Anna zeptala, co budeme v Čechách dělat, až tuhle chalupu opravíme, vůbec jsem netušil, co jí na to mám říct. Tak jsem jen tak plácnul: Jazzový festival. No a letos už jsme ho uspořádali potřinácté. Potvrzuje mi to názor, že cesta je daleko lepší než cíl. Osvědčilo se mi vidět budoucnost tak, že se může stát něco úžasného. Zatímco když si člověk už předem naplánuje, že něco úžasného vytvoří, většinou to pak nevyjde.

Jak vznikla myšlenka, že do jižních Čech budete vozit muzikanty a natáčet s nimi televizní pořad?

Vždycky jsem chtěl sem zvát muzikanty, ať už účinkující z festivalu, nebo třeba účastníky kytarových workshopů. Hodně hraju v Německu a Rakousku, odtud už to na Šumavu není daleko, a zájemců o to, abych je učil, mám dost. Jenomže vždycky, když jsem se na chalupu dostal, tady bylo tolik práce, že mi na workshopy nezbyl čas. Navíc vysílám pravidelný hudební pořad v Českém rozhlase. Česká televize přišla už před lety s nápadem, že se budu setkávat s muzikanty v nahrávacím studiu, ale když jsme se tam šli podívat, bylo to pro nás moc sterilní prostředí. Nejsem žádný herec, necítil bych se tam dobře ani při povídání ani při společném hraní. Proto jsem navrhl, že to budeme točit u nás na chalupě. Mám tu své nástroje, desky, knížky – i tím je to originální.

Váš pořad nazvaný Linka měl na ČT Art od loňského října deset pokračování a teď jde na obrazovku další série. Těší mě, že součástí bývají záběry krásné šumavské krajiny.

Když jsem v autě vezl Matěje Rupperta, chtěli jsme poslouchat hudbu a potřebovali k ní dát nějaké obrázky, proto jsme využili dron. Dopadlo to skvěle: Pouštíme si nejlepší hudbu, která v tomto žánru existuje, a s ní krásně ladí záběry Šumavy! V nově natočených dílech bude naše chalupa hrát ještě větší roli, protože některé práce jsem nemohl kvůli natáčení zastavit, například výměnu oken. Tak jsme to do pořadu dali taky. Někteří z hostů nám pomohli na zahradě, třeba Jarda Hutka. Zkrátka kdo chce, může si u nás zasadit třeba růži. Teď se těším na operního pěvce Adama Plachetku – jenom musím předem sousedům říct, ať si zalepí okna, aby jim neprasklo sklo. Lidský hlas je nejsilnější nástroj, takže to bude asi nejhlučnější natáčení.

Pokaždé také testujete hosty ve stříbrném karavanu, který znají i návštěvníci jazzového festivalu.

Není lepší symbol Ameriky než karavan. Hrozně dlouho jsem si ho přál, až mi ho Anna nadělila k padesátinám. Koupila ho v Texasu, tam ho nalodili, poslali do Hamburku a odtud připutoval až sem. Do televize jsem ho dal proto, že karavan přímo vybízí k tomu, abychom zajeli někam, kde jsme ještě nebyli. To chci říkat i svým televizním pořadem – zvát diváky tam, kde to ještě neznají, což znamená i do jiných žánrů. To, že jsem jako režisér, scenárista i herec naprostý amatér, zatímco všichni ostatní jsou nejlepší profesionálové, dává pořadu Linka zvláštní atmosféru přitažlivou pro širší publikum než jen pro milovníky jazzu.

Zvete si i hudebníky z jiných žánrů. Jak je vybíráte?

Vždycky chci ukázat, že dělat hudbu je radost. Nejde mi o to zaměřit se na virtuosy, ale chci si zahrát s lidmi, kteří v této zemi dělají nějakou kulturu. Mimo jiné jsem pozval i zpěváka a skladatele Michala Davida, kterého znám už velmi dlouho a vím, jak skvělý je to muzikant. Proslavil se v pop music, ale má mnohem širší záběr, začínal jako jazzman a muziku upřímně miluje. Zapadá do naší kultury, ať chceme, nebo ne. Ovšem tolik e-mailů jako po odvysílání tohoto dílu jsem v životě nedostal. Někteří diváci byli mile překvapení, ale přišla i spousta kritických ohlasů, z nichž jsem poznal, jak jsme rozpolcená společnost. Jeden divák mi dokonce napsal doslova, že moji předci teď rotují v hrobě! Tady končí diskuse. Upřímně musím říct, že moji předkové rotují v hrobě kvůli úplně jiným věcem, než že jsem tu měl Michala Davida a on mi po natáčení posekal trávník.

Vyprávěním o chalupě jste se letos proslavil jako host Všechnopárty. Navštívil vás už Karel Šíp?

Jasně, pozval jsem ho sem pak jako hráče na baskytaru, čemuž se ale hrozně bránil, protože prý už dlouho nehrál. Po natáčení jsme samozřejmě obešli všechny záchody, o nichž jsem ve Všechnopárty vyprávěl. Díky tomu jsem zjistil, že jich tu máme o jeden víc, než jsem si myslel – rovných deset. A Karel je všechny zkolaudoval.

Měli jste v plánu opravit stavení v tak velkém rozsahu?

Šlo to postupně. Vždycky jsme udělali část s tím, že v ní budeme bydlet, takže jsme si to s Annou zařídili podle svého vkusu. A pak jsme se přesunuli o kus dál a zase si to tam udělali pro sebe. Čili si teď vlastně moc neumíme představit, že bychom tu ubytovali někoho cizího. Když přijede štáb České televize, natáčíme vždycky dva díly najednou, takže u nás samozřejmě přespí. Ale už jsou to pro nás blízcí lidé, stejně tak muzikanti, které zvu na festival.

Co jste se díky opravě chalupy o sobě dozvěděl?

Připadá mi, že všechno, co v životě dává nějaký smysl, je v podstatě i starost. Děti, auto, barák… Asi každý člověk chce něco mít, ale starat se o to? Navíc čím víc tomu rozumí, tím větší starost mu to dělá. Proto se musí naučit chápat, jakou radost mu to přináší, a naplno si ty chvíle vychutnat. Třeba těch pouhých deset minut, kdy sedí ve svém ferrari – ne, teď nemluvím o sobě. Ale na vlastní kůži jsem zjistil, že odpočinek tady na chalupě je něco úplně jiného než doma v New Yorku.

Jak jste manuálně zručný?

Mám velké štěstí, že se můžu spolehnout na místní řemeslníky, takže sám zastávám jen podřadné práce, které nikdo nechce dělat. Nejsem vůbec žádný opravář, ale mám na všechno svůj názor. Někdy mi řemeslníci řeknou, to je nesmysl, a já je musím přemluvit. Oni si stále myslí, že je to nesmysl, ale můj nesmysl. Děláme to tu, jak se nám líbí, všude jsou věci, které jsou nám blízké. Pocházejí z celého světa a o každé z nich vím, odkud přesně: třeba na Long Islandu jsem nasbíral mušle a ozdobil jimi stěny jednoho sprchového koutu. Podlahu druhého jsem vyskládal z kamenů z nedalekého potoka, které ohladil proud. Zkrátka připadá mi to tady jako celý můj život, který je poskládaný ze všeho, co jsem snědl, vypil, viděl a zažil. Z Československa jsem odešel před 36 roky, po pěti letech ve Švédsku jsem zakotvil v New Yorku, kde bydlíme už 31 let. Nikdy jsem si nedával otázku, zda jsem víc Čech, nebo Američan. Já jsem já a tento dům se snažíme s Annou ztvárnit tak jako náš život.

Měli jste tu už své přátele z Ameriky?

Kromě hudebníků tu byli kamarádi, kteří loni přiletěli z Ameriky na svatbu naší dcery Stephanie. Ti nejbližší tady pak zůstali týden, což bylo úžasné. Jsou mezi nimi velmi úspěšní lidé, třeba světoznámá expertka na operace srdce. Ovšem nikdo z nich nikdy nebyl na houbách! Američané jsou ve všem hrozně soutěživí, a tak v lese nadšeně sbírali do košíku každou prašivku. Já jim sice říkal, že se to nedá jíst, ale nevěřili mi. Vzal jsem je tedy k sousedovi a ten jim všechno vyházel. Byli zklamaní jak malé děti.

Proč se vlastně vaše dcera vdávala v Praze?

Protože můj strýc, architekt Kamil Hilbert, dokončil katedrálu svatého Víta. Byl jejím třetím stavitelem a odevzdal ji dokončenou v roce 1929. Dokonce tam má i bustu, což jsem se ale dozvěděl až v Prachaticích.

Jak to?

Ptal jsem se zedníků, kteří opravovali fasádu na prachatickém náměstí, jestli by mi neporadili s vlhkostí mé chalupy. Byli to památkáři, kteří předtím pracovali i na svatovítském chrámu. Tak jsem jim řekl o svém strýci a dověděl se od nich, že nahoře v ochozech ho připomíná busta.

Jak se organizuje svatba v tak velkém a významném kostele?

Nejsložitější na tom je trefit se do času, kdy je tam volno. Vše ostatní je jako svatba v jiném kostele, až na to, že tento je obrovský, takže je úplně jedno, zda tam dáme výzdobu z deseti nebo stovky kytic. Celkem jsme měli asi 120 hostů, polovinu z nich z Ameriky. Někteří přiletěli jen na víkend! Američané jsou v tomto neskuteční, protože jsou ochotni dát peníze na věci, které by jiné národy považovaly za holý nesmysl. Váží si významných momentů: je to můj kamarád, vdává se mu jediná dcera, tak tam musím být, jinak bych přestal být jeho kamarádem. Ne všichni z nich to mají tak dobré, že nevědí, co s penězi – a cesta na svatbu jsou jenom výdaje. Že je tady pozvu na plzeňské a na večeři, to ekonomicky nedává žádný smysl. Ale přijeli. K večeři na Čertovce nám moravské lidovky hrála kapela z Valašského Meziříčí, kterou jsem na svých cestách náhodou potkal.

Pocházíte z Prahy, jaká je vlastně vaše rodina? Linka je známé jméno.

Mamince i tatínkovi už je přes osmdesát let, sestra žije v americkém Charlestonu a bratr v Čechách. V rodině jsme tři, kteří se živí hudbou: bratrance, zpěváka a hráče na foukací harmoniku Tomáše Linku jsem měl v televizi hned v prvním díle, druhý bratranec Jiří Bárta je výborný violoncellista. Jméno našeho rodu je dosud v nápise restaurace La Bottega Linka v Havlíčkově ulici, kde dřív sídlilo prvorepublikové lahůdkářství Aloise Linky, mého strýce. Z časopisu jsem se dozvěděl, že vymyslel vlašský salát! Lahůdkářství samozřejmě komunisti zabavili. Ale zřejmě máme v rodině sklon dělat věci nejlíp, jak se dá: Můj otec pak v ovocném baru na Václavském náměstí vymyslel vyhlášenou banánovou zmrzlinu. Mám pocit, že v naší rodině byli vždycky dobří hospodáři, protože ať dělali, co dělali, vždycky šli do hloubky. Je v tom celoživotní vášeň, nedá se to dělat kvůli penězům – v porovnání s tím, kolik do toho dá člověk energie, by bylo mnohem lepší koupit si los. Navíc úspěch nepřichází úplně rychle. I z muziky vím, že strašně dlouho trvá, než do ní člověk aspoň trochu pronikne. A díky chalupě jsem pochopil, že stejné je to i s péčí o dům a zahradu, taky vyžadují spoustu času. I já chci být dobrý hospodář. Jde o to dělat něco, co člověku dává tak velkou radost, že bez toho nemůže být.

Platí to ve vašem případě i o festivalu Bohemia Jazz Fest?

Za největší úspěch považuju, že se mi daří zvát k nám lidi, kteří jsou právě teď špičkami ve svém oboru. Aby přijeli ve správný čas s energií, kdy jsou na vrcholu. Komunismus nás připravil o možnost vidět například Beatles – některé věci se dohnat nedají, minuly a už nepřijdou. Proto mám takovou radost, když můžu přivézt do České republiky lidi, kteří jsou skvělí právě teď. A když vidím nadšené publikum a v něm i spoustu malých dětí, které rodiče přivedli. Všem muzikantům se tu líbí, mnozí se vracejí. Třeba slavný kytarista John Scofield, jehož jsem slyšel už mnohokrát, ale myslím, že svůj úplně nejlepší koncert zahrál na našem pódiu v Plzni. Tehdy lilo jako z konve, diváci stáli s deštníky i bez nich, mnozí promočení, ale vydrželi až do konce. A Scofield si toho natolik vážil, že ze sebe vydal naprosto všechno.

Ze šesti koncertů letošního ročníku se konal v jižních Čechách jediný, a to v Táboře. Dřív festival v kraji navštěvoval víc měst.

Mrzí mě to. Prachatice jsem udržel deset let jenom kvůli tomu, že mám poblíž chalupu. Ale bylo to nejmenší město ze všech, kde se festival konal, takže déle už jsem je neobhájil. Oproti loňsku ubyl i Písek, kde radnice pořád odsouvala termín schválení. Festival pojímáme jako celek, a když to rozpočítám, přijde jeden koncert na milion korun, protože pódium a technika jsou všude stejné. Je tedy třeba najít balanc mezi velkými a menšími městy, přičemž každý rok dostáváme nabídky od dalších měst. Hodně se snaží například Ostrava a Česká Lípa. Pořádat tak velký festival obnáší daleko víc práce, než si mnozí dovedou představit. Není tedy možné, aby se radnice vyjádřila až v dubnu nebo květnu. To by se dalo stihnout s lokálními kapelami, ale ne se světovými hvězdami – naše koncerty se konají v červenci, a kapely máme dávno nasmlouvané, protože muzikanti z této „ligy“ si plánují termíny s velkým předstihem.

Věřila jsem, že akce s tak silnou tradicí už jede samospádem.

Jeví se mi to tak, že v Česku jsme experti na to, jak je úplně jednoduché něco zničit. Aby člověk věděl, jakou hodnotu má tradice a dobré jméno, musel by se o ně sám snažit. Pak by si toho vážil – cítil jsem hrdost, když o našem festivalu napsaly tak slavné noviny, jako jsou New York Times, nebo když americký cestovatelský magazín Travel+Leisure označil Bohemia Jazz Fest za důvod, proč navštívit Prahu. V zahraničí má náš festival úžasné jméno a propaguje celou Českou republiku. Před dvěma lety napsal Wall Street Journal, který vychází v Londýně, článek o hudebních festivalech. Nazval ho Deset míst, kde má cenu se toto léto zastavit. Všechny ostatní akce, které vybral, byly v západní Evropě, a nás označil jako číslo jedna! Globální soutěživost současného světa je už tak tvrdá, že nakonec přežije jen to nejlepší, protože lidé mají daleko víc příležitostí porovnávat než dřív. A já můžu jen doufat, že čeští a moravští diváci cítí kvalitu muziky, kterou přivážíme.

Není zakopaný pes v tom, že jsou festivalové koncerty zdarma, čehož si lidé často neváží? Je to ve světě běžné?

Je to běžné v New Yorku, kde žiju, to je neskutečně kulturní město a pro mě velká inspirace. Vše, co jsem kdy v muzice slyšel a viděl skvělého, bylo v New Yorku a na festivalu Bohemia Jazz Fest. Prostě jdeš kolem a ta muzika tě zastaví. Tak vnímám kulturu národa. Líbilo by se mi, aby to tak bylo ve všem, třeba že si koupíš si buřta a bude to ta nejlepší klobása ve tvém životě. Protože děláš-li klobásu, snaž se ji dělat tak, aby byla nejlepší, která na světě existuje.

Možná s takovým cílem vymýšlel váš strýc vlašský salát a tatínek banánovou zmrzlinu. Ale kontinuita byla přetržena.

To je právě to šílené. Komunismus udělal daleko víc zla, než si myslíme. Takové ty malé věci, jako když mě babička v šesti letech, kdy jsem šel do školy, nabádala: Hlavně nikomu neříkej, co si myslíš, nebo nás jednou přivedeš do kriminálu. Ten strach byl neskutečný a pořád ho tu v lidech nějak cítím. Často mě napadá, jak je vlastně jednoduché vzít národu sebevědomí. A vůbec nechápu, jak si někdo v dnešní době může stoupnout a prohlásit: Já jsem komunista. To mi připadá úplně neskutečné. Vždyť kdyby jejich vláda pokračovala dalších padesát let, všechno tu spadne. Včetně naší chalupy.

RUDY LINKA

• narodil se 29. května 1960 v Praze, studoval na Pražské konzervatoři u Karla Velebného – už jako teenager si zamiloval jazz a toužil slyšet světové hudební hvězdy, což v tehdejším Československu nebylo možné
• v 19 letech emigroval do Švédska, studoval klasickou kytaru a kompozici na Stockholm Music Institute, potkal svoji ženu Annu a získal švédské občanství
• poté dostal stipendium na prestižní Berklee College v Bostonu a ve studiu pokračoval na The New School v New Yorku, kam se v roce 1986 přestěhoval. Mezi jeho privátní učitele patřili špičkoví muzikanti, jako John Scofield a Jim Hall
• koncertuje po celém světě, prestižní časopis Down Beat Magazine ho zařadil mezi deset nejlepších jazzových kytaristů světa. Od roku 1989 také učí hře na kytaru
• v roce 2005 uspořádal první ročník festivalu Bohemia Jazz Fest, při němž na náměstích českých a moravských měst vystupují světoznámí hudebníci, vstup je zdarma
• v Českém rozhlase na stanici Vltava vysílá pořad Přímá linka

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!