Na dítě se zapomnělo

Čím teď právě žiješ?

Aktuálně se s mými spolupracovníky snažíme o legislativní změny, protože je třeba si uvědomit, že provoz dětských domovů, spíš bychom je měli označovat za pobytová zařízení pro děti, se v některých oblastech řídí zákonnou nornou starou šedesát let. Stala jsem se nedávno členkou vládního Výboru pro práva dítěte České republiky, což vnímám jako velkou šanci v této věci něco udělat. Ráda bych, aby se téma transformace ústavních zařízení znovu veřejně otevřelo a začalo se o něm seriózně diskutovat.

Můžeš přiblížit, jak jsi se k dětem bez rodičů dostala?

Celé to začalo v roce 2002, když jsem pracovala v televizi Prima jako scenáristka a přitom studovala zlínskou žurnalistiku a masovou komunikaci. Připravovala jsem na seminární práci a hledala téma. Shodou okolností jsem měla v televizním studiu hosta – herečku Táňu Vilhelmovou, dnes Dykovou, ta si s sebou tenkrát přivedla předsedu spolku Múzy dětem. Umělci z tohoto spolku organizovali celodenní výjezdy za dětmi do dětských domovů, kde je formou hravých dílen zapojovali do různých akcí a her, které odhalovaly a podporovaly jejich talenty, vlohy a rozšiřovaly jejich obzory. A také trochu zvyšovaly jejich sebevědomí.

To tě zaujalo?

Ano. Při povídání před kamerou se lidi ze spolku zmínili, že by potřebovali spolupracovníka, který by jim pomohl s propagací. Šla jsem po vysílání za nimi, domluvili jsme se a já začala jezdit za dětmi. Prezentace jejich organizace se pak stala tématem té mé seminárky. Časem jsem pochopila, že musím jít víc do hloubky, občasné návštěvy jsou sice fajn, ale přála jsem si dělat pro ty děti ještě víc. A v roce 2008 tak vznikla nevládní nezisková organizace Mimo domov.

Sama jsi předtím v dětském domově nikdy nebyla.

To je pravda. A nebyla jsem na to prostředí vůbec připravená. Každý výjezd jsem obrečela. I když si myslím, že jsme děti bavili a ony byly moc rády, že se o ně někdo v tomto směru zajímá, přesto jsme klouzali po povrchu. Snažila jsem se jít k nim blíž, poznat, jaké mají osudy, co se v nich odehrává, jaká mají traumata, co by skutečně chtěly, jaké mají plány, sny… Došlo mi, že je o ně materiálně postaráno dobře, jsou v čistotě, v bezpečí, ale že není v lidských silách jim tu poskytnout individuální pozornost, plný zájem a milující náruč.

Jak se tohle dá řešit?

Mnoho z nich v domově vůbec být nemusí, jejich rodinná situace by se mohla řešit jinak, méně radikálně. Stále existují situace, kdy je dítě z rodiny odebíráno kvůli špatnému bytovému prostředí nebo dlouhodobé absenci ve škole. Cítíme, že by často stačilo rodině účinně pomoci prostřednictvím terénní práce, v tom nejlepším slova smyslu cestou konkrétní pomoci ve chvíli, kdy rodiče tápou nebo sami nemají z dětství správné návyky. Pochopte, pokud se třeba motají ve vleklém finančním problému, už třeba nemají energii a sílu dětem ohlídat školu, přestanou je tam posílat, a problém je na světě.

Situaci v této fázi lze nějak zachránit?

Věřím, že ano. Je jasné, že stát má celou řadu nástrojů, jak děti před nepříznivými vlivy ochránit, ale ta škála pomoci by mohla být širší. Snažíme se být prostředníkem, být tím, kdo startuje dialog mezi těmito nástroji, chceme neustále poukazovat na to, že odebrání a následné trauma dítěte je až tou poslední možností. Cílem naší práce je, aby se v České republice ohrožené dítě a zájem dítěte staly plnohodnotnými pojmy. Potřebujeme systémové změny, které povedou ke zlepšení postavení dítěte, skutečnému vyslyšení jeho hlasu, protože se zdá, že jsme uprostřed toho kolotoče s názvem „Péče o dítě“ na toho malého člověka úplně zapomněli.

Jak to myslíš?

Neumíme s ním mluvit. Kdo mu celou situaci vysvětluje, kdo ho uklidní, když ho odváží pryč od mámy, kdo ho připraví na další dny? Nechceme nikoho příkře soudit, důvěřujeme v dobrý úmysl všech zúčastněných stran, ale zároveň říkáme, že jsou i jiné cesty. Žijeme ve 21. století, ve vyspělé společnosti, a měli bychom brát v úvahu, že existuje celá řada doporučení a ověřených poznatků, jak s ohroženými dětmi pracovat a jak jim opravdu pomoci. Zaměřujeme se proto i na osvětovou činnost – pořádáme konference, kulaté stoly a semináře.

Zaměřujete se v projektech a osvětě na mladé dospělé, kteří ústav opouštějí. Proč právě tato cílová skupina?

Každý rok odejde z dětských domovů několik set dětí, které netuší, kterým směrem se bude ubírat jejich život. Ze dne na den ztratí své jistoty, nemají kam jít a nevědí, na koho se v případě nouze obrátit. Až šedesát procent jich tento přechod nezvládne, což je vysoké číslo. Důležité je, dávat jim prostor a slyšet jejich hlas, což se moc neděje. Ptát se jich, co potřebují, kam směřují, jak můžeme pomoci, pokusit se ošetřit jejich bolesti a hluboká vnitřní zranění.

Co v té chvíli nejvíc potřebují?

Osobu blízkou a osobu doprovázející. Pod těmito termíny si představte důvěrníka, někoho, kdo mladé lidi třeba pomůže připravit například na setkání s jejich biologickými rodiči. To je totiž jednou z nejčastějších věcí, kterou děti po opuštění domova udělají – jdou hledat svou rodinu. Přijetí pak může být dvojí, obrovsky citově náročné jsou ale obě možnosti. Buď dojde na odpuštění a shledání, v tu chvíli je třeba s průvodcem překlenout propast ztraceného času, nebo se žádný happy end nekoná, a o to víc je třeba toho mladého člověka podržet. Přítel a rádce v tuto chvíli může být nezastupitelný. Děti sice mají po opuštění domova možnost obrátit se na kurátora pro dospělé, ale buď o ní nevědí, nebo o ni spíše nestojí. Kurátor je pro ně cizí člověk, další instituce, a tak si raději chtějí poradit samy, což často nemusí dopadnout dobře.

Berou vážně vaše rady?

Potřebují podporu, bezpečný prostor a porozumění. Když se s dětmi skamarádíte a pustí si vás k tělu, otevřou se vám a ukážou vám svá zranění. Nemluvíme s nimi jako s chudáčky, snažíme se jim říci, že svůj život mohou mít ve svých rukách, jen si za tím musí jít a nesmí se vzdát. Průvodci by jim pak pomáhali otevírat dveře k úřadům, k hledání zaměstnání, bydlení, nabídli radu. V této souvislosti bych chtěla zmínit úžasný projekt Ligy otevřených mužů s názvem Patron. Zde začali nejdříve s kluky z dětských domovů. Pochopili, že by jim mohl pomoci kontakt s dospělým mužem, který je už stabilizovaný v životě a není s nimi v profesionálním vztahu. Je to podpůrce, mentor, někdo kdo s nimi naváže vztah už během dětského domova a pak má klíčovou úlohu hlavně při jejich odchodu. Patronkou nově může být i žena.

Jaké dítě je z tvého pohledu v životě úspěšné?

Jednoduchá odpověď – to, které není neúspěšné. Začlenění do běžného života není v této oblasti žádným klišé. Mladý člověk, který ví, co chce, jenž má práci, dosažitelné bydlení, vnímá vlastní hodnotu a je relativně šťastný, to je cíl, ke kterému směřujeme. Před dvěma lety jsme začali v Mimo domov stavět projekt Inkubátor, zaměřený na úspěšný start do dospělosti, který by měl nabídnout komplexní služby dětem ve věku 15+. Voláme po komunikaci mezi neziskovými organizacemi a zákonodárci; i zde bychom rádi byli prostředníkem mezi všemi aktéry, kteří s dětmi přijdou do styku. A co je klíčové a z čeho mám opravdu radost: do týmu patří mladí dospělí, protože právě od nich potřebujeme mít zpětnou vazbu. Inkubátor se nyní nachází v pilotní fázi a uvidíme, zda se podaří postavit ho na vlastní nohy.

Vloni jsi za svou práci získala ocenění Laskavec od Nadace Karla Janečka, jenž se zaměřuje na lidi, kteří nezištně konají dobré skutky. Co to pro tebe znamenalo?

Brala jsem to jako znamení a samozřejmě jako velkou poctu pro celý tým Mimo domov. Lidé, kteří se na tuhle cestu vydali se mnou nebo já s nimi, jsou jedním slovem úžasní. Já bych jim fakt chtěla poděkovat. Většina z nich je ve spolku celá léta. Pracují zcela nezištně a naplno. To znamení přišlo společně s dalšími symboly přízně ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už na takhle náročnou práci nemám sílu. Ozval se mi pár mladých filantropů, který se rozhodl založit vlastní nadační fond s názvem Krok domů. Přišlo jim smysluplné podporovat systémové změny, spojené právě s ohroženými dětmi a především mladými dospělými. Přijala jsem jejich nabídku a pracuji nyní ve fondu jako výkonná ředitelka. Došlo mi se vší pokorou, že mám možnosti, znalosti a nově i prostor něco skutečně důležitého prosadit a že to mohu mít jako své zaměstnání. V Mimo domov působím jako čestná předsedkyně, každý projekt má nyní své projektové řízení a společně vše konzultujeme a podporujeme se.

Jsi maminka dvou malých kluků. Změnilo tě v tomto ohledu mateřství?

Naprosto, úplně. Uvědomila jsem si, kolikrát za den kluci volají maminku. Stokrát, tisíckrát. A já přijdu, jsem tam, pohladím je, uklidním, když mají zlé sny. Má přítomnost je pro ně naštěstí samozřejmá. O to víc cítím, že bych měla být v budoucnu obrazně i fyzicky nablízku i tam, kde nikdo nepřichází, kde se ten malý tvor nedovolá. Každý, děti a mladí snad nejvíce, si totiž zaslouží být uslyšen, objat a milován.

Mgr. Klára Chábová

• pochází z Českých Budějovic
• vystudovala žurnalistiku a masovou komunikacích na univerzitách v Olomouci a ve Zlíně
• zakladatelka a čestná předsedkyně spolku Mimo domov, o.s.
• výkonná ředitelka Nadačního fondu Krok domů
• laureátka ceny Laskavec 2019 Nadace Karla Janečka
• od března 2020 členka vládního Výboru pro práva dítěte České republiky
• žije v Praze s partnerem Davidem a syny Eliášem a Matyášem

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz