Na začátku příběhu je pocit

„Zrovna včera jsem udělala poslední úpravy knihy, která vyjde na podzim a bude se jmenovat ,Nultá hodinaʻ,“ říká usměvavá dlouhovláska a odhaduje, že chci o knize vědět něco víc.
 

To je ta vaše první kniha, která nezachycuje reálný příběh?

Přesně tak. Už jsem byla trošku vyčerpaná, protože když píšete o skutečných osobách, musíte se velmi striktně držet reality. Abyste jim neublížila, abyste jejich příběh nezměnila a podobně. A mně začala chybět svoboda: zkrátka jsem si v příběhu nemohla dělat, co jsem chtěla. A tak jsem postupně dospěla k tomu, že další moje hrdinka bude smyšlená. Její příběh se ovšem odehrává ve zcela reálných kulisách i s reálnými osobnostmi.

Jak to vzniklo?

V době covidu jsem chodila na procházky do Nové Huti u Dýšiny, kde mě zaujala krásná prvorepubliková vila. Dívala jsem se na ni a přemýšlela, že by se v jejích zdech mohl odehrát nějaký příběh. Osud nějaké silné ženy, která tu něco prožije. Postupně se mi v mysli vytvořila Hedvika. Zároveň jsem ale chtěla pokročit od dob první republiky a války kousek dál, do let bezprostředně po válce. To je období, které se i v hodinách dějepisu úplně přeskakuje. Mluvím o době mezi koncem války a únorem 1948, kdy se rozhodovalo, zda se přikloníme k Západu, nebo k Východu. I já jsem v tom měla mezery a musela jsem si toho hodně dostudovat.

Proč je hlavní hrdinka zase žena?

To kdybych věděla! Vlastně vůbec nevím, proč píšu pořád o ženách. Asi je to pro mne přirozenější, protože jsem taky žena. Ale mužskému hrdinovi se nijak nebráním.

Když teď srovnáte práci na svých historických románech s psaním smyšleného příběhu – naplnilo se vaše očekávání, že je v tom větší svoboda?

Určitě. Hodně jsem to srovnávala hlavně s „Herečkou“. Při jejím psaní jsem se držela deníku, který si Jarmila Horáková psala, a to mě do značné míry svazovalo, nemohla jsem ji třeba dostávat do situací, které by nemohla prožít. V „Nulté hodině“ jsem vůbec nemusela přemýšlet, jestli by to Hedvika řekla právě takhle, jestli by to skutečně takhle udělala. Zároveň jsem si myslela, že si teď ušetřím práci a nebudu muset dělat tolik rešerší – a to se mi nenaplnilo. Protože hlavní hrdinka je sice smyšlená, ale kolem ní jsou postavy reálné, jako třeba přítelkyně Jana Masaryka Marcia Davenportová. Takže jsem četla spoustu pamětí a rešerší bylo zase poměrně hodně.

Vy už jste v jednom rozhovoru zmiňovala, že vám rešerše zaberou hodně času. Dá se vyčíslit, kolik času tedy připadne na jednu knihu?

To se nedá. Čtu knihy i dobový tisk. Noviny mi moc pomáhají. V případě „Nulté hodiny“ jsem díky nim mohla pochopit myšlení lidí té doby i její atmosféru. Z jejich stránek přede mnou vystupoval střet mezi demokratickým a komunistickým táborem a cítíte, že z toho nemůže vzejít nic dobrého. Proces rešerší je velmi dlouhodobá záležitost. Už teď třeba čtu věci ke knize, nad kterou teprve přemýšlím. Až ji pak začnu psát, začnu jako vždy zjišťovat, že ještě spoustu věcí nevím, a budu znovu hledat a studovat dál.

Která z rešerší vám kdy dala nejvíc zabrat?

Hotel Continental, tedy román „Eugenie“, mě překvapil tím, jak málo k němu bylo dostupných informací. Čekala jsem to tehdy snazší. Ale měla jsem štěstí, že jsem mohla mluvit s pamětníky. Třeba s pánem, který za války pracoval v hotelové kuchyni jako kuchtík. Přesto se mi několikrát stalo, že jsem narazila a vypadalo to, že se nepohnu dál. Chtěla jsem si totiž dát pozor, abych zůstala věrná reáliím – třeba jak probíhalo bombardování Plzně, jaký byl systém výstrah, jak to vypadalo, když lidé utíkali do krytů a podobně.

Přinesly naopak někdy rešerše nějaké překvapivé zjištění, třeba že něco bylo jinak, než jste očekávala?

Asi v případě románu „Herečka“. Člověk předpokládá, že Jarmila Horáková byla sebevědomá, možná výstřední, avantgardní, extrovertní, protože tak působí na fotografiích. Zkrátka prototyp ženy dvacátých let. Ale z jejího deníku vysvítá, že to byla velice citlivá a křehká žena, plná pochybností, rozkolísaná.

Stává se vám, když pracujete na knize, že se vám v noci zdá o jejích postavách nebo že se ocitáte v jejich době?

Ano. Sny se mi zdají každou noc a někdy je to docela vyčerpávající. Ocitám se v nich na frontě a bojuju nebo utíkám před gestapem. Mám velmi intenzivní prožitky, které mi pak pomáhají při psaní. Ale že by ke mně přicházely moje postavy, to ne. Několikrát jsem jim ale v příběhu vložila do hlavy sen, který se zdál mně. I v „Nulté hodině“ jeden takový bude. Prozradím jen, že v něm figuruje bílá sova.

Jsou vaši hrdinové poslušní, nebo se vám někdy trochu vymknou z rukou a vy zjišťujete, že něco dopadlo jinak, než jste původně zamýšlela?

Přesně to mi udělala Hedvika v „Nulté hodině“! Ta kniha nakonec dopadne úplně jinak, než jsem si myslela na začátku. Na začátku si totiž vždy dávám téma. V tomto případě to bylo hledání svobody a nového života, snaha vymanit se z poválečných trosek a začít znovu žít. Ale nakonec se to vyvinulo trošku jinak.

Jakým způsobem tedy pracujete? Nahodíte si hned na začátku na arch papíru hlavního hrdinu, jeho vzhled, vlastnosti a osobnost, a k němu přidáte další postavy, vztahy mezi nimi, časovou linku?

Na začátku příběhu mám jen pocit. Od něj se mi začne rozvíjet dějová linka nebo osobnost hlavního hrdiny. U Hedviky jsem třeba věděla, že se vrací po válce domů. Něco prožila za války a něco ji čeká doma. Od toho se pak odvíjely další postavy. Ty si zapisuju, abych měla po ruce jména, data narození, vzhled, vlastnosti. Abych je uhlídala, aby se postava během knihy najednou neproměnila.

Jak dlouho vám trvá napsat první větu?

Ladím ji a někdy ji hodně přepisuju. U „Nulté hodiny“ jsem ale od začátku přesně věděla, jaká bude. Stejně jako jsem věděla, jaká bude věta poslední.

Máte vystudovanou politologii, což vám určitě při psaní hodně pomáhá. Nicméně většinou máme své vnímání první republiky, namnoze si ji idealizujeme. Změnily vám rešerše a hlubší studium téhle doby pohled na ni? Jaká podle vás byla?

Určitě se mi její vnímání posunulo, ale to může souviset i s věkem. Když jsem studovala, bylo mi dvacet a to člověk přikládá váhu jiným věcem než teď. Celkově ale první republiku vnímáme optikou starých filmů –

– které navíc byly většinou natočené až v letech 1940–1942.

Měly přinést únik z válečné reality, a tak tu první republiku idealizovaly. Jenže ona měla své velké problémy: národnostní, ekonomické, politické. Zároveň však měla šmrnc, náboj, snahu něco budovat. A to jak ve městech, tak i na vesnicích. Třeba u nás v Dobřívě se v té době hrálo ochotnické divadlo, fungoval tam Sokol. Lidi spojovaly ideály a touha ukázat, že jako nová republika obstojíme. Vedle toho je ovšem třeba přiznat, že byli lidé, kterým se dařilo líp, a lidé, kterým se dařilo hůř. Jeden můj dědeček byl zedník a stavěl domy v Praze na Vinohradech, takže určitě musel vnímat, že kolem jezdí auta, na která on si nikdy nevydělá, a že staví byty, v jakých nikdy bydlet nebude. Přesto moji prarodiče vzpomínali na první republiku moc hezky. Stejně tak na to vzpomínaly ženy, s nimiž jsem mluvila pro knihu „Děvčata první republiky“.

Je něco, co téhle prvorepublikové generaci závidíte?

Možná tu atmosféru demokratických ideálů, budování, pravdy. To muselo ovlivňovat i děti. Vždycky jsem měla pocit, že si s lidmi, kteří tuhle dobu prožili, rozumím víc než s generací mých rodičů, která přišla na svět v padesátých letech.

Kdybyste dostala možnost na 24 hodin se přesunout někam do časů první republiky nebo druhé světové války a s kýmkoli se tam setkat a cokoli prožít – kam by to bylo?

To vím naprosto přesně: 7. května 1945, Plzeň. Záměrně říkám sedmého, ne šestého. Aby už byl klid, aby se na náměstí nestřílelo. A tam někde bych se chtěla potkat s Earlem Ingramem z 2. pěší divize. Mockrát jsem s ním mluvila v minulých letech, kdy sem jezdil. Ale já bych s ním chtěla mluvit tehdy a možná si s ním i zatancovat.

Až vyjde tenhle rozhovor, budete mít čtyřicátiny…

No vlastně ano! Ne že bych na to zapomněla, ale nějak to neprožívám.

Necítíte to jako životní zlom?

Vůbec ne. To jsem pociťovala ve třiceti: tlaky na to, abych skutečně dospěla. Teď prožívám moc hezké období, takže na věk vůbec nemyslím. Navíc od starších žen slýchám něco jako, že život začíná po čtyřicítce. Asi je to dané tím, že v tomhle věku už člověk ví, kdo je, a některé věci už neřeší. Takže se docela těším.

Jana Poncarová (1983)

spisovatelka a novinářka

vydané knihy:

Podbrdské ženy (2018)

Eugenie (2019) 

Alžběta a Nina (2020)

Děvčata první republiky (2020)

Cyklistka (2021) 

Herečka (2022)

Deník Věrky Kohnové (2023)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz