Násilník číhá v bezpečném prostředí rodiny

Jaký je rok 2024 v českých domácnostech? Jaké případy řešíte?

Sbíráme se z covidu – ten zasáhl tvrdě do prostředí některých rodin. Pokud tam byl agresor, jeho agrese se stupňovala. Tohle ale postupně odeznívá. Řekla bych, že nastupuje standardní a stabilizované období, které generuje příběhy, na které jsme po letech zvyklí.

Co to znamená?

Čísla se ustálila a příběhy zapadají do běžnějších vzorců. Převážně pracujeme s klienty – a nutno říci, především s klientkami – domácího násilí. To je pro nás nejčastěji zastoupená cílová skupina. Přibývají nepatrně muži: tam se většinou dotýkáme oblasti stalkingu a psychického násilí, zejména od manželek. Na druhém místě se objevují dva trestné činy: znásilnění a sexuální zneužívání, to je vždycky hodně bolestivé. A dále tu jsou sousedské vztahy, ojediněle také vraždy.

Jak moc ojediněle?

Pomáhali jsme teď ve čtyřech případech. Zajišťovali jsme úklidovou firmu, přispěli finančně, okamžitě od nás nastoupila krizová intervence. Když budu trochu konkrétní – a musím pořád zůstávat hlavně v obecné rovině kvůli ochraně identity –, pomáhali jsme třeba klientovi, kterému syn zabil ženu, svou matku. Tam jsme nasadili psychoterapii, spolupracovali jsme s ním dlouhou dobu. Čtyři vraždy v prostoru jižních Čech jsou už celkem dost, protože z pohledu kriminalistické statistiky míváme nejnižší počet takových případů.

Proč se na jihu Čech méně zabíjíme?

Život je tady klidnější, lidé spokojenější, v dosahu zůstává práce. Zdejší občané se dožívají vysokého věku. Pro srovnání, v kraji máme nejvíc občanů, kteří se dožili sta a více let. Kraj je specifický také dobrou spoluprací s policií. Když jezdím na porady Bílého kruhu bezpečí do Prahy, často slyším, jak je to s těmi policajty složité, ale já tuhle zkušenost nemám, tady jsou proškolení profesionálové.

Nemůže fungovat také to, že na jihu Čech jednají s náměstkyní hejtmana?

Tím bych si to nevysvětlovala; někteří policisté nebudou vědět, jakou pozici mám na hejtmanství. Tomu důležitost nepřikládám. My jsme tu s nimi měli vždycky dobré vztahy, bylo na čem stavět. Jsou proškolení, dobře vědí, jak postupovat, a neztrácejí čas. Ten hraje zásadní roli. My pak korigujeme, která forma pomoci se nabízí. Jestli nabídneme sezení a terapie, nebo bude vhodnější finanční podpora.

S tím, jak roste počet skutečně závažných příběhů, roste i počet vašich dobrovolníků?

Loni jsme měli 36 dobrovolníků včetně mě a to je v tuhle chvíli dostačující počet. V poradně spolu ve dvojici slouží právník a psycholog nebo sociální pracovník, aby postihli veškerou šíři problémů, od právničiny po psychosociální podporu. Letos je dobrovolníků 39. Za mě značka ideál, tým je stabilizovaný a dobře funguje. Je s kým řešit výjimečné situace. Vraždu nenaplánujete, ta se stane, a tak se stává, že do terénu jedeme o víkendu, komunikujeme spolu někdy i v noci. Bez týmu dobrovolníků a dvou skvělých kolegyň Markéty Pinerové a Gabriely Papežové by to vůbec nešlo, za to všem patří velký dík.

Zmiňovala jste sousedské vztahy. Jak do nich vstupujete?

Sousedé se hádají kvůli mnohým věcem, nám nepřísluší řešit občanskoprávní spory, které se týkají třeba větve, co přesahuje přes plot. S příběhem pomáháme v momentě, kdy tam dochází k jakékoliv formě násilí. Sousedé jsou velmi vynalézaví. Začíná to obvykle psaním různých vzkazů. V nich se později objevují výhružky, které přerůstají do otevřených sporů, někdy až bitek a ty končí zlomeninami. Ten, kdo je poškozený, byl napaden, nás vyhledá a začínáme jednat. Z takového dlouhodobého sousedského konfliktu jsou lidé traumatizovaní na dlouhou dobu. A přenáší se to i na další generace. Novákovi se nebaví s Pavláskovými a děti drží linii, jde to z generace na generaci.

Co se právě teď děje v oblasti znásilnění a sexuálního zneužívání?

Funguje zvýšená informovanost. Díky větší osvětě se dostáváme k většímu počtu případů. Pracujeme s oběťmi od šestnácti let výše. Máme ohlašovací povinnost, pokud se případ týká zvlášť zranitelných obětí trestných činů, což jsou především děti. Nebezpečí číhá ve zdánlivě bezpečném prostředí s člověkem, jako je třeba dětský psycholog nebo táborový vedoucí. Otec zneužívá dceru, strýc svou neteř. Ve dvaceti k nám pak dívka přijde, protože najednou jí něco spustilo emoční krizi. Vzpomene si na traumatizující zážitek z dětství. Dívky přicházejí rozbité, protože to neřešily. Ublížil jim někdo, kdo jim byl nejblíž. Myslíte si, že na rodiče se můžete vždycky spolehnout – a nejednou právě jeden z nich spáchal tak odporný zločin.

Lze to ze sebe setřást úplně?

Záleží, kdy se pustíte do řešení problému. Bohužel ze zkušenosti vím, že některé bolesti neodezní nikdy. Pořád jim to sedí za zády, emoční sféra je velmi poškozená. Přišla k nám šedesátiletá paní, v dětství byla zneužívaná a dodnes se jí zdají sny, které přesně vykreslují situaci, kterou prožívala.

Co s takovou klientkou děláte?

Agresor bude mrtvý, protože skoro vždycky to byl někdo z rodiny. Čím déle to oběti nechají být, tím horší to bývá. Mají dojem, že to zvládnou. Nějakým způsobem to možná odezní, ale v relativně běžných situacích, jakými je první pusa nebo první sex, se to zase vrátí. Čím déle jsme od události, tím složitější je lidi nastartovat. Po padesáti letech můžete doporučit péči psychologa, ale tahle rána se už nezacelí.
Terapie dostávají klienti přímo u vás?

Jihočeská pobočka Bílého kruhu bezpečí disponuje třemi terapeuty: dvěma ženami a jedním mužem. Dvě ženy jsou důležité proto, že ženy po znásilnění mají možnost výběru – ptáme se jich, jestli chtějí pracovat s psychoterapeutem, nebo psychoterapeutkou.
Některé si skutečně vyberou muže?

Ano, jsou ženy, které mají dojem, že právě s mužem se s tím lépe vyrovnají. Od nás dostávají zdarma deset sezení, pak už jsou většinou saturované, aby si samy našly další pomoc. Těžké případy si někdy necháváme déle. Nedávno jsme tu ale měli ženu, která si vyžádala na pomoc psychoterapeuta muže a spolu s ním se rychle a efektivně vypořádala se svým zážitkem. Stačilo pět sezení. Určitě za to mohlo také to, že se k nám dostala brzy, ještě v době, kdy bylo znásilnění ve fázi vyšetřování a mělo to rychlý spád, pachatel byl rychle odsouzen a ona si to zavčas zpracovala. Nejhorší jsou pro mě případy, které se dotýkají dětí. Přišla k nám třeba maminka s dvanáctiletou dcerou a popisovala, že jí manžel ubližuje fyzicky, že jí vyhrožuje zbraní. Z toho vyprávění se pak vyklubalo, že je obě nutí do sexuálních orgií, lidově bychom řekli, že spolu musí mít trojku. Ta máma konání pod strachem dovolila. Jenže když si ten případ rozeberete, zjistíte, že máma není jen oběť, že je i spolupachatel. Tahle situace ve mně dlouho dřímala. Jsem taky máma a babička – nedokážu pochopit, jak něco takového může máma dovolit.

Souzena tedy byla i ta žena?

Sama skončila s podmínkou, holčička zůstala v její péči.

Stává se vám, že vstupujete do příběhů lidí, které znáte?

Jako klientku jsme měli manželku jednoho budějovického zastupitele. Tam bylo velmi škaredé fyzické násilí. Bylo pro mě složité s tím člověkem sedávat na zastupitelstvu. Hledíte na něj, posloucháte jeho poznámky, člověk by s ním měl spolupracovat, ale současně pomáhá jeho ženě, od které ví, čeho všeho byl schopen. A řekl byste si, že je to slušný člověk. Vzdělání a postavení nehraje roli. Fyzické násilí jde ruku v ruce s psychickým a ekonomickým týráním. Oběť je ponižovaná, čím dál víc závislá na agresorovi. On ji přesvědčuje, že nic neumí, nic nezná, nikdo o ni nebude stát. Dám ti peníze jen tehdy, když… Je ale hodně statečných žen, které z takových patologických vztahů dokážou odejít. Zrovna nedávno jsme pomáhali mamince, která se vzepřela svému muži a se čtyřmi dětmi odešla. Musíme si uvědomit, že ta patologie se přenáší i na děti – to, co vidí, pak dost možná budou taky praktikovat.

Máte nějaké příběhy s dobrým koncem? Teď myslím situace, kdy si to ti dva vyříkali a žijí spolu šťastně dodnes?

Vyhledala nás paní, jejíž manžel hodně pil. Když se napil, tak ji mlátil. Říkala o něm, že je zlatý, dokud se nenapije. Byl tak hrubý, že žena skončila dvakrát na ARO. Ani jeden z nich se nechtěl rozvést, jen usměrnit jeho pití, protože za normální situace se dokázal kočírovat. Šel na léčení a podařilo se jeho stav stabilizovat. Nepije – a je to k žití. Mimochodem, takhle to má hodně chlapů.

Nezapomínal bych na ženy.

Jasně, když má člověk takové sklony, měl by se sebou umět pracovat. Jsem ráda, když se dostaneme k happy endu. Když třeba přijde dopis od klienta, kterému jsme pomohli nastartovat nový život. To je neuvěřitelně silné povzbuzení.

Velmi soukromá otázka – a vlastně mi na ni nemusíte odpovídat. Zažila jste někdy něco z toho, co řešíte, na vlastní kůži?

Nemyslím si. O psycholozích se říká, že z části pomáhají klientům řešit případy, které jim kdysi také ubližovaly, ale já mám na téhle sociální skupině, která je jinak velmi náročná, ráda to, že tam vidím ten progres. Jdeme jim pomáhat – a má to výsledek.

Co nějaký milý příběh, našla byste?

Přišla k nám paní, že ji manžel psychicky týrá – a s vážnou tváří popisovala, jak ji tlačí do naprosto přesného vyskládávání jogurtů v lednici. Podle značky, barvy, podle termínů spotřeby. Pán měl asi mírnou obsesi – a diktoval si, ona poslouchala. Ptali jsme se jí, jestli se mu někdy zkusila vzepřít. Říct třeba: „Jestli je to pro tebe tak důležité, skládej si tam ty jogurty příště sám.“ Šla domů, zkusila to a vrátila se s tím, že to funguje. Problém si vyřešila sama.

Bílý kruh bezpečí

Riegrova 51, České Budějovice

e-mail: bkb.cbudejovice@bkb.cz

tel.: 734 479 644

vedoucí poradny: doc. Ing. Lucie Kozlová, Ph.D.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz

ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!