Návrat Jana Kačera do Bechyně

Točíte se kolem filmu a divadla, ale původně jste vystudoval keramickou školu. Jak se to stalo? 

Chtěl jsem být doktorem, a tehdy to nebylo snadné. Nemohl jsem se dostat na gymnázium z důvodů, o kterých nechci mluvit. To už je notoricky známé i všem, kteří to neprožili. Někdo doporučil mé mámě, protože věděl, že si rád kreslím a plácám figurky, že je v Bechyni výborná keramická škola, tak ať to zkusím. Tehdy tam byl ředitelem pan inženýr Petrů, který byl mimochodem dědečkem našeho ministra financí Kalouska. Ten byl tak vznešený a informovaný, že mě přijal bez ohledu na kádrové výhrady. I když nevím, jak někdo mohl mít kádrové výhrady ke čtrnáctiletému klukovi. 

Čím si vás Bechyně tak podmanila? 

Bechyně je nádherné město, které je tak úplně jiné než Holice u Pardubic, kde jsem se narodil. Tam vidíte nudnou rovinu, sice úrodnou zem, ale není tam řeka a les je daleko. Tady byla nádherná škola. Bechyně byla v té době naprostý zázrak a pro mě byla obrovským štěstím. Je tady zázračné místo, jako by sem šlápla nějaká geniální noha. Proto tady taky vznikly lázně, je tu krásný gotický kostel s nádhernou klenbou, krásný barokní kostel na náměstí, báječné hospody a jsou tu skály, na které jsme lezli, údolí kolem krásné divoké řeky. 

Životní cesty vás ale odvedly úplně jinam. Jak se vám tady pak po letech podařilo najít dům? 

Jednou mi dcera řekla: „Táto, já tu viděla na schodech domeček na prodej,“ a já hned věděl, který to je. Byl hned k nastěhování – byli jsme první, kdo si tu ceduli přečetli. Navíc za to chtěli malé peníze, protože to pán potřeboval prodat rychle.

Více čtěte v zářijovém časopisu Barbar