Nečekané návraty Moniky Švábové

„Nebyla jsem a nejsem bavič,“ usmívá se žena, která na plzeňské scéně prožila od roku 1968 už 52 sezon a ztvárnila zde na 180 rolí. Držitelka Ceny Českého literárního fondu, Ceny Vendelína Budila, osobnost, která vstoupila do Dvorany slávy Plzeňského kraje. Do Plzně přišla hned po ukončení studií na pražské DAMU a její první rolí byla klaunka Lulu ve hře Pavla Kohouta „August August, august“. A tou osudovou se stala Manon. Rytíře Des Grieux hrál tehdy Pavel Pavlovský a zrodila se láska na celý život. Plzni už zůstala Monika Švábová věrná, s manželem tu žijí dodnes, tady se jim narodili jejich dva synové Pavel a Šimon. Odmítla v průběhu let i nabídky na pražské angažmá.

Jak se dívka, která není průbojná a nepovažuje se za extroverta, stane herečkou? Hrálo roli rodinné prostředí? Váš tatínek Jaroslav Šváb byl významný akademický malíř a grafik, vaše maminka všestranně vzdělaná noblesní dáma.

Tatínek byl skutečně vynikající výtvarník a velká umělecká osobnost, v Praze spolupracoval s Národním i Stavovským divadlem a oceněn byl v roce 1937 na Světové výstavě v Paříži. Vyráběl ve svém ateliéru loutková divadla, s jedním se účastnil výstavy EXPO v Bruselu, kde získal cenu. Vyráběl nám doma všechny hračky a měli jsem své vlastní profesionální loutkové divadlo se vším všudy. Tatínek divadlo miloval. Až do roku 1948 vedl svou soukromou grafickou školu Officina Pragensis, kterou po administrativní stránce vedla maminka. Maminka se velmi pečlivě starala o nás tři děti a o celou domácnost. My jsme se sestrou chodily do baletní přípravky Národního divadla, s bratrem cvičila na klavír.

Múzy si vás podávaly dveře.

Moji dva sourozenci podědili po tatínkovi výtvarný talent – sestra se stala fotografkou a bratr architektem, ačkoliv i on měl k divadlu blízko, dokonce také režíroval v Rubínu. Ale zůstalo pro něj spíše koníčkem. Já jsem nechtěla být herečkou, toužila jsem se stát baletkou. Jako malá holka jsem vystupovala v mnoha představeních na jevišti Národního divadla. V „Labutím jezeře“ a „Šípkové Růžence“, v Nedbalově baletu „Z pohádky do pohádky“, v Prokofjevově „Popelce“. A s dalšími dětmi jsme také často účinkovaly v operách. V „Prodané nevěstě“ jsem byla tím dítětem, které křičí: „Spaste duši, medvěd se utrh!“ Nesmírným zážitkem pro mě bylo, když jsem ve Smetanově „Daliborovi“ jako páže nesla vlečku Miladě, kterou zpívala tehdy legenda české opery Marie Podvalová. Byla jsem na to strašně moc pyšná. Chovám velký obdiv k opeře. A že jsem se setkávala jako dítě v operních představeních s takovými osobnostmi, jako byla například Milada Šubrtová, Marta Krásová, Beno Blachut a také Ivo Žídek či Eduard Haken – to považuji za veliké štěstí.

Vím, že jste se věnovala i zpěvu. Proč jste se tedy nakonec nestala ani baletkou, ani operní pěvkyní?

Navštěvovala jsem soukromé hodiny zpěvu jen jistou dobu. Hudbu jsem milovala, byla na jevišti můj společník, proto jsem o herectví neuvažovala. Být na jevišti sama za sebe – to už bylo na mě moc. Ale jako gymnazistka jsem hostovala v Divadle na Vinohradech a účinkovala jsem v jednom představení s Jiřinou Jiráskovou. A po jedné konzultaci s Jiřinou Jiráskovou, v níž mě od opery odrazovala, jsem se přece jen rozhodla, že to s herectvím zkusím.

Představovala jste si, že v Divadle J. K. Tyla v Plzni už zůstanete?

Ne, původně jsem to brala jen jako angažmá pro jistou dobu. Chtěla jsem se vrátit do Prahy ke svým rodičům a sourozencům, věděla jsem, že se mamince stýská. A mně se Plzeň tehdy nelíbila… Ale líbilo se mi divadlo, byl tu skvělý soubor, byla jsem pyšná na to, že mě kolegové přijali, že jsem jeho součástí! V divadle jsem se cítila dobře od samého začátku. A pak přišla Manon a Pavel, velká láska. A všechno se to krásně prolnulo a Plzeň se už stala mým domovem. 

Setkala jste se tu také s Miroslavem Horníčkem, který pro vás napsal hru „Setkání s Veronikou“.

Hrála jsem Helenku ve „Slaměnému klobouku“, který režíroval Miroslav Horníček v Plzni v roce 1980. Byla jsem pořád přítomna při zkouškách, ačkoliv Helenka je malá role. Zajímalo mě zkoušení, práce Miroslava Horníčka, pozorovala jsem jeho noblesu, jeho způsob vyjadřování, jeho chování... Když mi po jedné zkoušce řekl, jestli bych si s ním nechtěla zahrát, nemohla jsem tomu uvěřit. Pak skutečně napsal „Setkání s Veronikou“.

Máte na svém kontě celou škálu velmi různorodých postav. Jsou mezi nimi role jako Manon, Julie, Desdemona, Jessica, ale i postavy velkých manipulátorek – jako vrchní sestra Ratchedová ve hře „Kde kukačka hnízdo má“ nebo Claire v „Návštěvě staré dámy“ či Markýza de Merteuil z „Nebezpečných vztahů“. Velká a náročná role byla i Violet Westová ze „Srpna v zemi indiánů“. Které typy postav máte nejraději?

Každá role, která je dobře napsaná, je skvělá. Kromě těch, které jste připomněla, vzpomínám ráda také na Blanche z „Tramvaje do stanice Touha“, krásné bylo „Odcházení“, „Lev v zimě“, mám ráda komedie – „Utrejch a staré krajky“, „Peklo v hotelu Westminster“, „Přišel na večeři“ a komedie Antonína Procházky. Vždy, když představení režíruje dobrý režisér a máte kolem sebe dobré kolegy, je to radostná práce. Těžká, náročná, ale vždy smysluplná. Nesmírně ráda vzpomínám například na spolupráci s režisérkou Lídou Engelovou, s Ladislavem Smočkem, dobře jsem si rozuměla i s Honzou Burianem, například právě při „Odcházení“, z mladší generace pak s Natálií Deákovou.

V době, kdy herečky mluví o ztenčujícím se počtu rolí, jste se vy vydala do končin zcela neprobádaných. Dostala jste roli v muzikálu. A ne malou. Když jste se nastoupila dráhu činoherní herečky a tanec a zpěv opustila, napadlo by vás, že z činohry vykročíte právě tímto směrem a vrátíte se k tanci a ke zpěvu?

Návrat k baletu mě čekal vlastně dost brzy po nástupu do plzeňského angažmá. Když jsem nastoupila do DJKT, šéfoval souboru baletu Gustav Voborník. A tehdy mě požádal, abych v baletu „Z pohádky do pohádky“ zaskočila a ztvárnila roli maminky, která má své výstupy hned na začátku děje. Takže jsem se vrátila k titulu, který jsem dobře znala jako dítě a účinkovala v něm! Několikrát jsem tuto roli pak na záskok dělala a znovu nakoukla do baletního umění. Stát na jevišti vedle tanečníků, tak jako když jsem byla malá – bylo to krásné!

A baletku jste hrála i ve hře Antonína Procházky „Ve státním zájmu“.

To mi udělal Tonda Procházka velkou radost, narežíroval mi tam i kratičkou taneční kreaci na hudbu z Labutího jezera. Moc ráda na toto představení vzpomínám.

Do muzikálu jste poprvé vstoupila v roce 2012.

Oslovil mě tehdejší šéf souboru muzikálu Roman Meluzín, abych hrála matku hlavní postavy v muzikálu „Nine“. Hlavní důraz byl kladen u této role na herecký výkon a dialog mezi matkou a synem. Tam jsem si poprvé tento žánr vyzkoušela. Mám strašně moc ráda hudbu a tanec. A tady mi to nedalo – když jsem neměla výstup, nešla jsem do šatny, ale stála jsem v portálu a poslouchala a strašně mě to naplňovalo. A totéž můžu říct i nyní po dvanácti letech, když jsem dostala nabídku účinkovat v muzikálu „Billy Elliot“.

Rozmýšlela jste se také dlouho?

Velmi dlouho. Tady už se nejednalo o kratičký pěvecký výstup, ale o roli s větší pěveckou scénou. Nejdříve se mě šéf souboru Lumír Olšovský ptal, jestli mám pěvecké zkušenosti s muzikálem, samozřejmě jsem mu řekla, že jen minimální a nepatrné, takže spíše nemám. „Nine“ byla skutečně spíše role činoherní. A já jsem se přemluvila, dostala jsem jistou odvahu a řekla jsem si: „Nebuď srab, celej život jsi zakřiknutá, nevěříš si, tak teď si ještě můžeš něco dokázat a bude tě to těšit!“ Řekla jsem si, že bych zase mohla prožívat ty krásné chvíle v zákulisí, sledovat představení, prožívat hudbu na jevišti a být její součástí. Tak jsme se dohodli, že to zkusíme a uvidíme. Sešla jsem se s korepetitorkou Sárou Bukovskou, zkoušeli jsme part, pilovali. A jsem šťastná, že to vyšlo.

Teď ovšem do všeho vstoupila coronavirová pauza.

Přišla tak obrovská přestávka, už ve dvou sezonách. A jak jde život rychle, první představitelé Billyho už odrostli, už to nejsou jedenáctiletí kluci, začali mutovat. Museli se obsadit noví kluci a jsou taky nesmírně talentovaní a šikovní. Skoro celý rok museli roli zkoušet – je to nesmírně náročná role, kterou tyto děti hrají.

Ovšem bez diváků.

Musejí si to ale zahrát, musí být zaběhnutí, být stále v roli a připravení. Já věřím, že na podzim už si Billyho zahrají před lidmi a že se jim to dlouhé čekání vynahradí. Měla jsem teď štěstí, že jsem už mohla hrát Bábi několikrát za sebou, takže jsem také nevypadla z rytmu.

Změnila se nějak vaše Babička za tu dobu, co je „Billy“ na repertoáru?

Ovšem, čím víc hrajete, čím víc se věcí dotýkáte, tím je to pochopitelně lepší. Dostáváte větší jistotu a to je základ hereckého projevu. V „Billym“ jsem na jevišti čím dál tím šťastnější a použiju slovo, které v životě skoro vůbec nevyslovuji. Že si teď tu roli užívám. Těším se na ni. Ale není to jen kvůli Bábince a její písni, její „Zpovědi bábi“, jak se nazývá. Je to kvůli té atmosféře. Mě tam nesmírně obohacuje a dodává mi energii mládí, které mě obklopuje. Holčičky v baletní škole, všichni účinkující v company… ti všichni by mohli být mými dětmi a mnozí mými vnoučaty. Být mezi nimi – to je takový elixír! Jsem nesmírně vděčná za to, že mezi nimi mohu být. Vždycky přijdu domů naprosto nabitá energií. Připadám si o dvacet třicet let mladší!

Činohra si může do jisté míry a v jistých představeních dovolit jistou míru improvizace. V hudebním muzikálovém představení to v mluvených pasážích není dost dobře možné, musí zůstat zachována proporce mezi mluveným slovem a hudbou. Jak se s tím činoherní herec, zvyklý na určitou volnost, srovnává?

Mohu mluvit pouze za sebe – v „Billym“ mám především scény s malým chlapcem a dvěma partnery a je tu věc určitého rytmu celé inscenace, který je potřeba zachovat. Obecně je toto také věc režiséra – Lumír Olšovský je velmi detailní a přesný režisér, který má rád, aby situace měly přesnou pointu. Netroufla bych si dopustit se nějaké improvizace, i kdyby na ni prostor byl. V činohře samozřejmě může improvizace dosáhnout zcela osobitých rozměrů – pamatuji si, když Pavel s Tondou Procházkou mívali skoro své předscény jako Voskovec s Werichem a diváci na to čekali a měli jejich výstupy rádi. V muzikálu je v tomto směru třeba dodržet a respektovat jeho řád právě kvůli vztahu k hudebním číslům.

Nechci nadhodnotit či podhodnotit jiné role, ale na kterém místě v pomyslném žebříčku vašich rolí Bábi z „Billyho Elliota“ je? Nemá žádný vývojový oblouk, není hlavní, ale má docela specifický charakter. Byla by mezi vašimi nejoblíbenějšími rolemi?

Určitě. Byla by na jednom z předních míst. Je to zajímavý typ, a i když je tohle rozsahem malá plocha, je mi něčím blízká a milá. Já tedy nejsem typ klasické babičky...

Nejste Libuše Havelková…

Opravdu nejsem jako moje milovaná paní profesorka Libuška Havelková! Ale přece jen věkem a tím, že sama už babička taky ve skutečnosti jsem, něco babičkovského přece jen v sobě mám. Babička v „Billym“ je rozsahem samozřejmě malá plocha. Ale ono nezáleží ani tak na rozsahu role; v mém případě záleží na tom, jak se ve výstupech cítím. A já se v této roli cítím dobře. Není statická, zatančím si, líbí se mi kostým, v němž vystupuji, můžu mít brýle, babičkovskou čepičku. Je důležité, jak se role člověka dotýká a jak s ním v dané chvíli souzní. Na základě toho ji vnímá. A nebudu zastírat – mám ji ráda také proto, že jsem ve věku, kdy se už loučím. Kdy už není samozřejmé, že bude chodit jedna role za druhou. Já mám zkrátka babičky ráda! Kéž by jich bylo víc!

K „Billymu“ ovšem přistoupila „My Fair Lady“ a paní Higginsová. Není to poprvé. Jaké jsou tyto návraty?

Hrát paní Higginsovou v „My Fair Lady“ jsem si moc přála. Hrála jsem ji už v činohře, v „Pygmalionu“ G. B. Shawa, kde mi syna hrál Martin Stránský. Představení režíroval tehdy Juraj Deák a hrálo se ještě v dnes již zavřeném Komorním divadle v Plzni. Pak jsem dostala nabídku hrát paní Higginsovou v „My Fair Lady“ v představení plzeňského Divadla Pluto. A nyní jsem dostala nabídku do naší nové inscenace v Divadla J. K. Tyla. Moc jsem si to přála, věděla jsem, že bude režírovat velmi talentovaný režisér Marek Němec. Došlo na ni, alternujeme s Milenou Steinmasslovou. Zatím jsme měli jen zkoušky, před lidmi nebyla samozřejmě zatím vůbec. Tak také doufám, že na podzim už budou diváci v hledišti… Paní Higginsovou jsem nastudovala tedy několikrát, a pokaždé to je jiné. U Shawa je samozřejmě rozsah větší než v muzikálu. Ale i u totožné předlohy dochází k odlišnostem. Vždycky záleží na tom, s kým hraji, jaká je dramaturgie textu a ve výsledku rozsah výstupů. A moje návraty k baletu a hudbě jsou nečekané a krásné. Prošla jsem si baletem i muzikálem, a protože má Divadlo J. K. Tyla čtyři soubory, tak jsem se nakonec dostala i do toho čtvrtého – do opery. Účinkovala jsem před lety v plzeňském operním projektu. Byla uvedena ve Velkém divadle Čajkovského „Jolanta“, k ní byly psány verše a recitovali jsme je s Jiřím Samkem. Bylo to pro mě náročné, ale takové přesahy mezi činohrou mě vždycky vábily. A v minulé sezoně jsem získala malou roli babičky v plzeňské inscenaci Smetanovy „Prodané nevěsty“. Najednou se zde ocitám mezi operními sólisty v tradičně koncipovaném představení této krásné opery.

Je to ovšem role do Smetanova díla dodaná a pojmenovaná režisérem. Sabina ji ve svém libretu nenapsal, Smetana tedy nezhudebnil. Jak se díváte na to, že ztvárňujete postavu, která v originále není, nezapadá tudíž do vztahů a dění mezi postavami „Prodané nevěsty“ a jejíž existence tedy nemá z tohoto hlediska opodstatnění?

Kdy mě pan režisér Tomáš Pilař požádal, jestli bych neúčinkovala v „Prodané nevěstě“, byla jsem zaskočená a divila jsem se. Co bych tam dělala? Bylo mi řečeno, že tam bude role babičky, je dokonce pojmenovaná jako Barbora Krušinová. Nechci to nějak hodnotit, nemohu být objektivní, protože jsem na představení přímo účastna. A vnímám to v kontextu svých dětských výstupů v opeře. Pro mě je velký zážitek už jen být při tom. Přijdu do šatny, sedí vedle mě představitelka Mařeny Ivanka Veberová, je na mě hrozně milá, výborně si rozumíme. Mám Ivanku Veberovou moc ráda, mám ráda Radku Sehnoutkovou, se kterou se znám i z literárně-hudebních pořadů a v „Prodané nevěstě“ zpívá Esmeraldu. Já mám teď možnost poznat tyto pěvkyně jako své kolegyně, z toho mám velkou radost. Pak jsem chvíli na jevišti, mám němý výstup při árii Mařenky, já ji poslouchám, vhání mi to slzy do očí a přestávám vnímat, že na tom jevišti jsem. Jen poslouchám hudbu a její krásný zpěv. Neberu to tak, jestli se tam moje přítomnost hodí, nebo ne. Za sebe jsem ráda, že jsem se takto mohla dotknout opery, a to té, ve které jsem jako malá holčička hrála. Vnímám to jako určitou symboliku, za kterou jsem vděčná. Jsem vděčná za všechny své výlety do všech souborů a za všechny příležitosti, které jsem tu za celých padesát dva let dostala.

Ještě vám chybí loutkové divadlo a jít si zahrát do Alfy!

No to je pravda! Na to já právě čekám, že se mi ozvou! Třeba bych tam jen stála, ale já bych tam stála moc ráda. Jen proto, že bych byla účastna něčeho nového. 

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz