Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Nejslavnější vlk Rudolf Desenský

V Čechách se najde jen málo milovníků psů, kteří by Rudolfa Desenského neznali. Je psím psychologem, psí duši rozumí víc než kdo jiný. Objevuje se pravidelně v České televizi v pořadu Kočka není pes. Ve svém azylu u jihočeského Brlohu, s příznačným názvem Vlčáry, umisťuje nenapravitelné psí případy a snaží se jim pomoci. Pod dohledem jeho smečky jsme si povídali třeba o tom, co by se mohli lidé od svých čtyřnohých přátel naučit nebo proč nechce založit vlastní lidskou smečku.
Beáta Tisucká, Foto: Milan Havlík
16. Duben 2018 - 05:50

Jaký byl první moment, který ve vás probudil zájem o psy?

To jsme jednou koupili zahradu i se psem.  Začal jsem se o něj starat a zajímat se o jeho výchovu.

Jaké je vaše původní povolání?

Jsem vyučený hodinář. S nástupem digitální éry šlo tohle řemeslo ke dnu a uživit se s tím nedalo. I ten výuční obor postupně zanikal, dnes už je asi jen jedna škola, kde se hodinářství učí. Takže jsem pak nastoupil do klasické fabriky, kde jsem dělal skladníka a pracoval normálně od šesti do půl třetí na píchačky.

Taková standardní práce.

Já jsem se pak začal věnovat jen psům. To už bylo po převratu, tak jsem šel pracovat k ochrance, abych mohl dělat jenom s hafany.

Začal jste podnikat?

Ne, nemám firmu, nedělám to komerčně. Nemám ani žádný ceník za své služby. Každý si pak totiž myslí, že za ty peníze mu tu službu dlužím. Že mu psa opravím a pán nemusí hnout ani prstem, což není můj styl. Já lidi učím, aby se uměli se psem domluvit. Pokud chce člověk slyšet potvrzení své pravdy a mě nevnímá, tak je to jen ztráta času.

Objevujete se v televizi a lidé vás poznávají. Jak vnímáte slávu?

Tak zvykl jsem si. Je pravda, že jsem spíš introvert, ale na druhou stranu, když se mě lidi zeptají na něco, co má hlavu a patu, rád jim odpovím. Ale taky poznám, když nemají vůli nic měnit a poslouchají mě jen naoko. Nebo že jedou v šablonkách a podle určitých stereotypů, to už je poznat hned při příchodu. Učím lidi spíš myslet. Aby jen nekopírovali, ale vybrali si svou alternativu, která jim sedí nejvíc. Postupem času si vytvoří každý svůj vlastní komunikační styl se psem, nemůžeme mít všichni stejný slang. 

Takže jste vlastně i psychologem lidí.

Já už dávno nejsem jen psycholog psů. Protože mi sem chodí různí lidé a já musím vědět, jakým jazykem mluví a jak uvažují. Bez toho se nechytám. Potom jsem schopný jim poradit, každý má své priority seřazené jinak. Stává se taky, že si se mnou někdo chce poměřovat svoje ego, tak mu taktně vysvětlím, že buď budeme řešit svoje ega, nebo psa. Potom, co jim ukážu věci, které na psa vážně fungují, často pochopí, že měli ego nechat dávno v autě.

Co je obecně nejdůležitější pro dobré soužití se psem?

Tak v první řadě je to dobrý výběr psa. Nepodporovat množírny, i když nám může být těch zvířat líto. Množitelé jsou naprostá katastrofa, protože dávají do systému padělky zvířat. Za druhé jsou to často psychicky labilní psi, jsou zdravotně slabší. Pokud chci psa, tak si radši vezmu už většího z útulku zadarmo, nebo pokud si připlatím, tak z kvalitní a prověřené chovné stanice. Taky mě štve to neustálé opisování, jak se třeba tvrdí, že psovi by se měl čumák vymáchat v loužičce, aby to nedělal. To je jak z padesátých let a pořád se to omílá dokola. Jednou to asi na nějakého vystrašeného psa zafungovalo, ale jinak to vůbec neplatí.

Co tedy platí na loužičky?

Když mi pes dělá doma louže, tak ho u toho chytnu a vyhodím ho ven. Protože když ho doma budu stresovat a venku to pro něj bude v klidu, tak bude vyhledávat, co je pro něj příjemnější. Musí to být pro něj názorné a srozumitelné.

Všímám si, že hodně lidí se ve výchově psa zaměřuje na pozitivní motivaci. Jak to máte vy?

Já nejsem jen pro pozitivku, jsem pro vyrovnání důvěry s respektem. Nemůžete jít na psa jen nátlakem, ale zase bez respektu s ním nic nezmůžete. Musí to být precizně vyvážené.

Prý jste dřív choval také vlka. Jak se k vám dostal?

Toho mi dal jeden muž, který si ho pořídil ze zoo, a zjistil, že na něj nemá. Tak jsem si ho vzal k sobě, tady se měl fajn. Je to o tom, dát mu větší výběh, nějaké vyžití, aby se nenudil, a nějaké kámoše k sobě. Já se s vlkem umím v pohodě domluvit, respektive dokážu vnímat to, co on, jeho vlčíma očima.

Je pes potomek vlka?

To je sporné. Zatím na to odborníci nedokázali přesně přijít. Je to mix různých zvířat, vlků, kojotů, šakalů. I ty psí projevy v mnohém neodpovídají vlkům, ale jsou typické spíš pro šakaly nebo kojoty.

Napadá mě, jestli také nejste nějaká dávná reinkarnace vlka.

To už mi řeklo víc lidí. Dokonce moje jméno Rudolf znamená ve starogermánštině Slavný vlk, tak je to možné.

Psích plemen je dnes požehnaně. Vyznáte se v nich ještě?

Hlavně stále vznikají plemena nová, takže i já si kolikrát o nich musím nastudovat informace. Když mi přijeli lidé třeba s krašským pastevcem, nikdy jsem o něm do té doby neslyšel. Ale to je zase problém Čechů, že chtějí mít všechno. Lidi si pořizují neznámá plemena, a pak se diví, jak se pes chová. Plemeno má povahu podle lidí, kteří mu dali vzniknout. Takže třeba ridgeback má povahu Thajců nebo akita inu Japonců.

Jakou máte zkušenost s bojovými plemeny?

Základ je v tom, že tahle plemena jsou vyšlechtěna na boj psa proti psovi, ne proti lidem, jak mylně média vykládají. Takový pes naopak nikdy nesměl zabít člověka, protože při psích zápasech byli i lidé, a psi se jich nesměli ani dotknout. Jen psů. Třeba originální pitbull miluje lidi. Pochází od chudších vrstev společnosti v Irsku, kde chlapi sázeli v hospodě na psí zápasy, aby si přivydělali. Ale když přišel pitbull domů, utíral dětem nudle a byl to rodinný miláček. Ale to média moc nešíří. Naopak hned vyzdvihnou, kde pes zase kousnul majitele, i když si za to majitel může sám, protože si nevybral pitbulla, ale nějakého labilního křížence.

Proč je u nás tolik psů v přepočtu na obyvatele? Podle statistik téměř nejvíc v celé Evropě.

Protože Češi chtějí mít všechno. Stejně jako chtějí mít plný mrazák řízků. Je v tom určitý konzum. Vidí, že psa má soused, tak ho chtějí mít taky. Pak má psy hodně lidí, kteří jsou úplní amatéři a nedokážou se o ně dobře starat.

Není v tom i potřeba mít kamaráda nebo zahnat samotu?

To je druhá věc. Je pravda, že spoustě starých lidí pes pomůže vytáhnout je z jejich samoty ven na ulici, kde se z nich stává sociální člověk, který komunikuje s jinými pejskaři. Ale mělo by se to řídit nějakým rozumem. Pokud si babička pořídí psa, tak nesmí být temperamentnější než ta babička. A taky by mělo být dopředu počítané s tím, že v případě úmrtí majitelky má pes kam jít a někdo z rodiny si ho vezme. Takhle končí spousty psů v útulcích jako součást nechtěného dědictví.

Co se může člověk přiučit od psa?

Od těch zdomácnělých se člověk nenaučí nic, protože oni kopírují naše chyby a učí se od nás. Ale u těch primitivních plemen, která nejsou moc zdomácnělá, tam ano. Člověk, který léta žije se smečkou husky, vidí, jak to u nich vše probíhá v klidu, jeden se stará o druhého a fungují jako rodina. Lidé se často nestarají ani sami o sebe, natož o druhého. Ale zase bych to nechtěl moc zobecňovat.

Mají psi naše lidské emoce?

Psi mají spoustu lidských emocí vzhledem k tomu, že jsme si je polidštili. Dokážou smutnit nebo se radovat.

Z čeho může na psa padnout takový smutek?

Třeba když je špatné počasí, tak může nějakého psího staříka něco bolet. Nebo prostě, stejně jako u lidí, nemá dobrý den. I můj vlk mívá nálady. Pak je ho třeba nějak zase nahodit a vrátit do pohodičky, třeba podrbáním.

Když máte někdy náladu pod psa, vrací vám to vaše smečka?

Většina to umí. Správná smečka funguje tak, že má svého vůdce a o něj se musí starat. Kdyby ho pořád jen zlobili, tak o něj brzo přijdou. Je to něco za něco. Toho, co pro ně jako vůdce dělám, si musí považovat, jinak by mohl místo mě přijít bůhvíkdo. Takhle by to mělo fungovat ve správném soužití. Jednou podržím já tebe, podruhé ty mě. I mezi lidmi.

Trochu mi přijde, že psi jsou vám o něco bližší než lidé. Jak celkově vnímáte současnou společnost?

Žijeme v konzumním světě, kde každý něco chce, ale nechce se mu za to nic dávat. Třeba indián, když už něco vytěží z přírody, tak to tam vrátí. O přírodu se stará. To není jen vykrást pole, hnojit ho a po nás potopa. Je to takový parazitismus, vykořisťování. Ale neříkám, že se tak chovají všichni, čest výjimkám. Z druhé strany ekoterorismus je další extrém. Ono to chce prostě použít zdravý selský rozum, ale ten, mám pocit, dnes vymírá. Taky je problém, když někdo vybočuje z davu, z šedého průměru, to se moc nenosí. Mně taky říkala moje matka: Jdi normálně do práce, měj standardní život, co se tu budeš starat o nějaké psy. Jsem taková černá ovce rodiny. Ovšem pak doma zjistili, že mě to vzalo natolik, že dneska místo toho, abych se já učil, tak učím ty druhé. A než oni se rozkoukali, tak jsem se posunul na takový level, o kterém se jim ani nesnilo. Svojí práci dělám rád, dělám to pořád líp a snažím se v těch svých skoro padesáti letech pořád něco učit. A učím se hlavně od těch psů, protože i psi se pořád mění.

Psi se mění?

No jistě. To není tak, že by se chovali třeba němečtí ovčáci stejně jako v 80. letech.  Mají jinou mimiku, gesta. Taky je soudruzi v NDR trochu zkazili – dřív byl německý ovčák krásné statné zvíře, ale protože nevyhrával na výstavách, tak začali geneticky podporovat ty se sníženou zádí, protože se jim víc líbili. Ovšem za cenu, že trpí na dysplazii kyčelního kloubu. To samé změna stravy. Dřív se krmilo normální vařenou stravou, ale dnes se dávají hlavně syntetické granule, což má samozřejmě na psa neblahé dopady. Dokonce pokud bude jíst pes celý život jeden typ granulí, proběhnou u něj změny v genetické informaci pro jeho potomky. Vždyť si zkuste dát yorkšírovi kousek masa, a odvezou ho na kapačkách. To jeho tělo už na normální stravu není zvyklé.

Vy tu se psy ve Vlčárech bydlíte trvale, nebo sem odněkud dojíždíte?

Jasně, bydlím tady. Není možné to tu opustit a mít Southfork někde jinde. Nejsem z těch, kteří by potřebovali k životu nějaký velký komfort, a taky chci na psy vidět. Mám tady mobilheim, kde spíme i s mojí smečkou. A žijeme tu docela ekologicky – jedeme na solární panely, takže jsme energeticky soběstační. Vlčáry jsem koupil, protože jsem chtěl mít něco natrvalo, co by zůstalo mně i mým psům. Jsem už taky domluvený s mými mladšími kamarády, že kdybych tu někdy nebyl, že to převezmou.

Co si rád dopřejete? Za co utrácíte?

Když už něco pořizuju, tak aby to bylo i pro tenhle psinec. Třeba teď se mi po letech rozbil foťák, tak sem si pořídil nový. Fotím s ním psy a fotky dávám na internet, takže se je daří líp umísťovat. Žiju vlastně jenom pro psy.

Na rodinný život a děti nepomýšlíte?

Ne, já jsem samotář. Kohokoliv tohle v minulosti napadalo, tak jsem mu to rovnou rozmluvil. Moje rodina jsou moji psi. Za prvé se nemusím ptát, jestli můžu odjet, a za druhé, čím déle jsem pryč, tím víc mě vítají. Nechci dělat dvě věci napůl, buď bych šidil rodinu, nebo psy. Tak se věnuju naplno psům. A já taky nejsem geneticky nic dokonalého, mám různé alergie, a nemyslím si, že je dobře, když člověk takovou DNA šíří. Lidi jsou dnes nemocní a ty své nemoci v dětech šíří dál. Nehledě na to, že je nás na planetě už opravdu hodně. Já jsem prostě pro to, aby bylo to potomstvo co nejsilnější.

To je dost tvrdé.

I u vlků ve smečce nepřežijí ti hodně marodní. Ale lovci do vývoje hodně zasáhli a vybili všechny samce alfy, tedy ty nejsilnější samce, takže zůstaly jen bety a omegy. To už nejsou geneticky optimálně vybavení vlci a nesou s sebou rizika horších vývojových posunů, fyzických i psychických.

Máte nějaká nesplněná přání?

Aby byli všichni psi zdraví. A pak taky splatit psinec, abychom tu mohli pro psy dál fungovat.

 

...CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

 

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!