Není kam se vracet. Tak píšu příběhy

K létu patří cestování a vy cestujete ráda. Kam jste se chtěla v letošním létě podívat?

Vzhledem k tomu, že nikdo nevěděl, kdy se otevřou hranice, o žádném cestování jsem neuvažovala. Za normálních okolností bych letěla na Fuerteventuru, kde mám hodně kamarádů a je to můj milovaný ostrov. Je zvláštním způsobem magický. Na první pohled trochu mrtvý, ale po bližším seznámení člověk cítí magickou sílu oceánu a vyhaslých sopek.

Měla jste alternativu?

Chalupu na Vysočině, kde to mám ráda, prázdniny se dají skvěle užít i u nás. Jela bych například do Telče a podnikala výlety v okolí.

Jak jste nakonec léto prožila?

Celé léto jsem měla pracovní. Vzhledem k dlouhé pauze, kdy se nehrálo, si práci nesmírně užívám. Nedostala jsem se vůbec z Prahy, ale nevadí mi to. Natáčím komedii „Večírek“, původní divadelní hru, kterou napsal Michal Suchánek a pak ji přepsal do filmového scénáře. Poprvé sám režíruje film. Máme hezké herecké obsazení – Jiří Langmajer, Táňa Dyková, Karel Roden, Marek Taclík a slovenská hudební hvězda Marián Čekovský, kterého diváci mohou znát z poroty SuperStar. Michal je velmi přísný režisér. Díky tomu, že je autorem scénáře, má absolutní představu o ztvárnění. Jsem zvědavá, jak diváci jeho někdy velmi tvrdý humor přijmou. Dále zkouším v Divadle Palace komedii s mladými kolegy Markem Adamczykem a Evou Burešovou „Hledám ženu, nástup ihned“. Hrála jsem pod Žižkovskou věží a koncem srpna na Hradě v rámci Letních shakespearovských slavností „Večer tříkrálový“.

Cestujete raději po vlastní ose s batohem na zádech než s kufrem a cestovkou?

Cestuji různě. Mám ráda svobodu, takže většinou bez cestovek, ale když byly děti malé, zůstávala jsem raději na jednom místě, kde o nás bylo postaráno. Každé životní období přináší jiné nároky na cestování a dovolenou. Ještě před karanténou jsem stihla se synem a dcerou odletět na Srí Lanku, kde jsem absolvovala kurz Vladimíra Ekarta „Objevte a naplňte své sny“. 

Objevila jste je a naplnila?

Šlo samozřejmě o víc. Pracovali jsme intenzivně pět hodin denně, bylo nás sedm skvělých lidí včetně mého mladšího devatenáctiletého syna. Dva to nedali a odpadli. Dostali jsme se skutečně na hluboká témata a musím říct, že bylo celkem odvážné pohrabat se tímto způsobem sám v sobě. Skvělé na tom bylo to, že jsem svého syna Dalibora poznala z úplně jiné stránky a on mě taky. Byla to má nejlepší dovolená, protože jsem měla pocit duševního vývoje a navíc jsem si se svými dětmi vychutnala krásnou přírodu a oceán.

Co vás na cestování nejvíc baví?

Nejvíc mě baví pozorovat. Jen tak sedět a dívat se na lidi. Taky zkouším nové jídlo a koukám na krajinu, která je jiná. Dřív jsem ráda chodila po památkách, ale jak stárnu, tak mě daleko víc baví lidé a příroda.

Jsou místa v zahraničí, na která byste se ještě chtěla podívat?

Na místa, kde jsem ještě nikdy nebyla, třeba do Jižní Ameriky. Je mi ale jasné, že člověk za život nestihne všechno a ani to není nutné. Chtěla bych se podívat se svými syny do Jeruzaléma. Když jsem tam byla před osmi lety se svými kamarádkami, bydlely jsme pět dní za hradbami Starého Města a chodily po stopách Ježíše Krista. Taky bych se ještě chtěla podívat na pár míst pod vodou. Potápím se se svým mladším synem a oba ten krásný svět tam dole milujeme.

Jakými jazyky se dorozumíte?

Německy a anglicky. A taky spoléhám na ruce a překladač v mobilu.

Která místa v Česku máte oblíbená?

Mám ráda Vysočinu, tu, kterou znám kolem Telče. A taky Vysočinu kolem Poličky. Jezdím i do Krumlova a cestu se snažím spojit s návštěvou otáčivého divadla. V Čechách je mnoho krásných míst.

Jste členkou správní rady obecně prospěšné společnosti MOST Pro Tibet. Co vás na té zemi fascinuje?

V Tibetu jsem nebyla, pouze v Malém Tibetu v Indii, kde žijí Tibeťané, tedy v Ladaku. S obecně prospěšnou společností MOST Pro Tibet jsem jezdila kontrolovat naše projekty. Navštívili jsme kláštery a školy, dům seniorů a také dílnu, která se díky MOSTU vytvořila. Sama jsem adoptovala mníška a dědečka, se kterými jsem se sešla.

Co adopce pro adoptované znamená?

V SOS vesničkách v Indii žijí tisíce tibetských dětí a seniorů, kteří jsou zcela závislí na darech ze zahraničí. Díky adopci mají zajištěné jídlo, oblečení, lékařskou péči, pomůcky pro seniory a vzdělání pro děti. Adopce se zaměřuje i na několik klášterů, kde vaše příspěvky zajistí důstojný život mnichů a mnišek.

A co znamená spolupráce se společností MOST Pro Tibet pro vás?

Těší mě, že pro tuto organizaci pracuju, protože vím, že je poctivá a že má smysl. Doufám, že až skončí to šílené období koronaviru, čtenáři ochutnají třeba tsampu, tradiční tibetský pokrm z praženého ječmene, který MOST začal vyrábět.

Máte slabost pro východní země?

To nemůžu říct. Mám slabost pro dobrodružství a poznávání.

Jste vegetariánka?

Vegetariánkou jsem byla dlouhá léta, asi osmnáct let. I v obou těhotenstvích. Poslední roky jsem povolila, ale vždycky dám přednost nemasovému jídlu.

Co děti, také upřednostňují nemasové jídlo?

Syny jsem jako vegetariány vychovala, jeden u toho zůstal, druhý ne. Myslím si, že pro duchovní vývoj je důležité maso nejíst, ale nemyslím si, že když někdo jí maso, je horší člověk.

Máte tři děti. Tolik dětí jste měla i v komedii Marie Poledňákové „Líbáš jako Bůh“ a vaše filmová matka Jaroslava Adamová měla ráda velkou rodinu. Vy v soukromí také?

Ano, mám ráda velkou rodinu, hodně lidí. Je to možná proto, že jsem vyrůstala jako jedináček. Ovšem do mé rodiny patří i někteří nebiologičtí členové.

Kteří to jsou?

Můj kamarád Martin, kterého mám jako bratra, je mu 33 let, výborně vaří, líčí a stříhá filmy. A potom jsou to holky mých synů Aneta a Tereza, malířka a tanečnice. Obě jsou skvělé.

Jak často se společně s rodinou scházíte?

Scházíme se, jak to naše profese dovolí. Jeden syn hraje na violoncello, druhý tancuje, takže mají i svá představení po večerech. Je pro nás vzácnost, když se sejdeme všichni doma a pak si to užíváme. Nejraději s dětmi ale chodím k mamince, vaří totiž lépe než já. Mám ráda, když se společně sejdeme na chalupě nebo spolu jedeme na dovolenou. Synům je 19 a 21 let a na svůj věk jsou velmi vyspělí, takže jsou pro mě skuteční parťáci. S devítiletou Sašenkou mi hodně pomáhají. Ta má také umělecké sklony, tancuje, hraje na klavír a bráchové ji „cvičí“.

Chtěla byste mít takovou matku, jakou jste vy?

Určitě bych chtěla matku, která je klidnější než já. Asi bych nechtěla mámu, která po večerech hraje, chtěla bych mít maminku stále doma. Ale vždy od života nedostáváme to, co chceme, a tak je to správně. Jedině tak se můžeme učit a růst.

Holčičku jste si vzala z dětského domova v Plzni. Vybavíte si okamžik, kdy to mezi vámi zajiskřilo?

Viděla jsem ji a hned jsem věděla, že je to ona – ta holčička, kterou jsem čekala. Ona mi po půlroce řekla, že když mě uviděla, tak hned věděla, že si ji odvedu. Pevně věřím, že náš příběh dopadne hezky. Je skvělá.

Znala vás Sašenka jako herečku? Jste pro ni inspirací, co se týká profese?

Neznala mě jako herečku, a co z ní bude, uvidíme. Je se mnou velmi často v divadle. Z mých dětí vlastně nejvíc. Zná nazpaměť mnoho mých textů. Po představení vždycky špitá, kdo co zapomněl říct. Zatím má nejraději maskérnu se spoustou šminek, ale já si myslím, že herečkou bude, má totiž talent.

Vy sama jste absolvovala Státní konzervatoř v Praze.

Ano, a poprvé jsem stála profesionálně na jevišti v Karlových Varech. První roli jsem měla ve hře „Lokajové“ v režii Jany Kališové. Poznala jsem tam Gustava Opočenského, který patřil k bardům divadla. Vyprávějí se historky, že do Národního divadla nikdy nedojel, protože se po cestě opil, a proto navždy zůstal v Karlových Varech. Byl to úžasný herec, velká osobnost.

Ve Varech jste i bydlela?

Divadlo tenkrát mělo peníze, bydlela jsem hned vedle v hotelu Central a chodila tam na snídaně. Moc jsem si to užívala. Vary nebyly krásné jako dnes, nebylo tam všechno načinčané, domy otlučené, ale samozřejmě byly i za totality výjimečné. Ještě během konzervatoře jsem tam natáčela film „Mravenci nesou smrt“ a od té doby jsem milovala procházky na kolonádě.

Hrála jste i v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Máte k nim podobný vztah jako k Varům?

Přiznám se, že České Budějovice mi k srdci nepřirostly tak jako Karlovy Vary. Přitom jsem v divadle měla krásné role, třeba Natašu ve „Vojně a míru“. Herci ale vždy pospíchali v pátek na chalupu a měla jsem pocit, že je ta práce úplně nenaplňuje. Byla jsem mladá a horlivá a chtěla jsem jenom hrát divadlo. V souboru v té době nebyli mladí a nehrálo se v divadle, to bylo v rekonstrukci, ale v dost příšerném velkém sále DK Metropol. Ten dům stále existuje a hraju tam dodnes na zájezdech.

Když se vrátíme k filmu a režisérce Marii Poledňákové, na jejích komediích o rozpustilém Vaškovi jste vyrůstala. Když se natáčely, bylo vám deset a jedenáct let. Kde jste vlastně prožila dětství?

Komedie Marie Poledňákové jsem samozřejmě milovala. Mé dětství bylo z dnešního pohledu také idylické. Vyrůstala jsem s babičkou ve vesnici Ahníkov u Chomutova, ve velkém domě s velkou zahradou a spoustou zvířat. Ta vesnice už bohužel neexistuje, kvůli těžbě uhlí zmizela z povrchu. Jako malá jsem sbírala plody zahrady a některé jsme s babickou dávaly do výkupu. To mě nesmírně bavilo. Vždy jsem se těšila, kolik peněz vyděláme. Taky jsem milovala slepice a každý králík měl své jméno. Měli jsme psa Bondyho a po zahradě běhaly kočky. Chodili k nám sousedi, důchodci a já milovala jejich příběhy ze života. Pohádky mě nebavily, chtěla jsem vyprávět něco z války a koncentráku. Moc jsem tomu nerozuměla, ale líbilo se mi to. Vždycky jsem měla ráda staré lidi, uklidňovali mě. Idylické dětství skončilo s nástupem do první třídy v Chomutově. Město ani škola se mi nelíbily. Když jsem byla ve třetí třídě, přestěhovali jsme se do Prahy a v páté třídě do Berlína v NDR. Měla jsem dětství plné přesunů, ale myslím, že mě všechno dobře připravilo na život.

Místo, kde jste vyrůstala, zaniklo kvůli těžbě uhlí. Znamená to vlastně nemít kam se vracet.

Není kam. Vzpomínky zůstaly jenom v mém srdci a v mé hlavě. Podobné pocity museli mít lidi za války, když se vrátili domů, a domov nebyl. Nějakou náhodou jsem se na místa, kde byl Ahníkov, dostala asi dvakrát za život. Dobrovolně to opakovat nebudu.

Jsou vzpomínky na vaše dětství zaznamenané i v některé z knih, které píšete pro děti?

Část svého dětství jsem popsala v knížce „Eliška a Korálníčci“. Je o holčičce, která jezdí z města za babičkou a strýcem Tondou na vesnici. Strýce Tondu jsem měla, ale ten skutečný byl alkoholik a byl fajn, v knize je vegetarián a je taky fajn. Jsou tam mé vzpomínky na kostel, na rybník a na zahradu. A na skřítky, kteří se mi zjevovali.

Co vás vedlo k psaní dětských knih?

Napsala jsem zatím jenom tři. Musí mě napadnout příběh a pak je nutkání a propadnutí se do světa fantazie. Všechny mé knihy se odehrávají v našem reálném světě a ve světě fantazie a všechny jsou pro holky. Poslední je speciálně pro moji dceru Sašu, která musela nosit čtyři hodiny denně okluzor. Hodně jsme se s tím natrápily. A tak mě napadl příběh o holčičce Bětce, která nosí okluzor, a když ho nasadí, propadne se do království čarodějnice Chmury. Chmura vysává z dětí jejich štěstí a z toho žije. Bětka se trápí, protože se její rodiče rozvádějí, a děti se jí smějí, protože nosí okluzor. Najde v sobě velkou vnitřní sílu a všechny děti z království Chmury vysvobodí. Moje dcera Saša byla první čtenářka, poznala jsem na ní, jestli ji kapitola baví, nebo ne. Stejně tak jsem to dělala se svými syny. Vůbec jim nevadilo, že ten příběh byl pro holky, jenom chtěli, abych ho napsala trochu podle nich. U toho jsme se vždy dost hádali. Tyhle vzpomínky na čtení mých knížek s mými dětmi mám moc ráda, zůstanou jako jedny z nejkrásnějších.

Čtete si se Sašenkou?

Sašu nutím číst nahlas, má s tím trochu honičku. Vždy mě přemluví, abych kousek četla já a kousek ona, takže si vlastně spolu čteme často. Před spaním si pouští moje knížky, které jsem namluvila, Elišku a Korálníčky a Bětku a její cestu od Chmury. Přiznám se, že už to nemůžu ani slyšet, ale ona si to nenechá vymluvit a nic jiného nechce. Věřím ale, že tohle období přejde a posuneme se dál.

Zná vaše oblíbené knihy z dětství?

Čte knihy, které četli její bratři, například pohádky od Roalda Dahla. Kluci mají utkvělou představu, že by měla číst to či ono, protože oni to četli v jejím věku také. Ale není to pravda. Saša je ve čtvrté třídě, a oni ty knihy, jako třeba Harryho Pottera a Pána prstenu, četli o několik let později, a tak se o tom často dohadujeme.

Třeba napíšete i pohádkový příběh z Tibetu.

To opravdu nevím. Ani nevím, jestli napíšu něco dalšího, i když kdoví, třeba mě něco inspiruje.

Nela Boudová

herečka, dabérka, spisovatelka

Narodila se 1. prosince 1967 v Praze.

Po absolvování Státní konzervatoře v Praze byla v angažmá v Karlových Varech, pak v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v Divadle za branou II.

Po angažmá v Činoherním klubu v Praze (1994–2009) je na volné noze, hraje v Činoherním klubu, v Divadle v Rytířské, Divadle v Řeznické a v Divadle Palace.

Výběr z filmů: Mravenci nesou smrt, Kolja, Vratné lahve, Micimutr, Probudím se včera, Líbáš jako Bůh, Líbáš jako ďábel, Jak básníci čekají na zázrak, Bezva ženská na krku.

Výběr ze seriálů: Bylo nás pět, Rodáci, Místo nahoře, Dobrá čtvrť, Horákovi, Velmi křehké vztahy, Vyprávěj, Obchoďák, Doktoři z Počátků, Modrý kód, Místo zločinu Ostrava.

Dabuje Julii Robertsovou, Jodie Fosterovou, Melanii Griffithovou.

Je autorkou knih pro děti Eliška a Korálníčci (2008) a O víle Voněnce (2010), Bětka a její cesta od Chmury (2019).

Má dva sny Andreje a Dalibora a v pěstounství dcerku Alexandru.

Pomáhá Dětskému domovu Domino v Plzni, je členkou správní rady obecně prospěšné společnosti MOST Pro Tibet.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz