Nepřekonatelná

Co je u vás nového?

Úplně nejaktuálnější a nejzásadnější změna v mém životě je ta, že jsem se před nedávnem vdala. Teď jsem Mertlová Červenková. Mám silnou vazbu k Červenkové, tak jsem si to příjmení ponechala. Jde jak o vazbu rodinnou, tak hraje malinkou roli i to, že jsem se začala hodně věnovat józe a lidé mě pod dívčím příjmením znají a třeba by mi to mohlo v budoucnu pomoci, pokud bych se józe chtěla věnovat naplno. Přišel s tím sám manžel, že mu to nebude vadit a že se mu to zdá jako dobrý nápad.

A funguje to? Že k vám klientky přijdou, protože si chtějí zacvičit u bývalé olympioničky?

To úplně neumím říct. Kdo mě nezná a neví to, tak se to asi stejně nedozví, protože já nejsem ten typ, co by to o sobě hned troubil. Od toho mám maminku, která je stále šiřitelkou. Hlavní je, když se u mě lidem, kteří ke mně chodí cvičit, líbí.

Z moderní gymnastky jste se tak stala jogínkou?

Je to má dlouhodobá láska. I když jsem se tedy překolíkovala z jednoho stylu na druhý… Začala jsem totiž s bikram jógou, to je taková ta jóga v horku. Nejsem ale žádný milovník hiců, takže jsem si říkala, proč tam vlastně chodím, když je mi už po polovině lekce špatně. A tak jsem si našla ashtanga jógu a tu jsem si zamilovala. Učím teď ve dvou budějovických studiích. Z toho jsem dost nadšená. A před lekcemi také dost nervózní.

Civilní povolání máte ale jiné.

Působím ve farmaceutickém průmyslu jako medicínský reprezentant. Provází mě to, že jako jsem v moderní gymnastice byla už v šestnácti letech seniorka, tak i tady jsem ve svých třiceti seniorským reprezentantem. Stárnu rychle. Mě už důchod absolutně nepřekvapí.

Patříte k nejúspěšnějším moderním gymnastkám české historie. Jak jste se vypořádávala s tím, že konec kariéry byl vlastně vynucený kvůli zdravotním problémům?

Těžko. Přišlo se na to, že mám skoliózu, zrotovaný obratel. Kdybych hrála třeba fotbal, tak je to v pohodě, ale s gymnastikou, která je jednostrannou záležitostí, to úplně dohromady nehrálo. Přišlo to v době, kdy jsem stále stoupala v žebříčku, měla našlápnuto, další sezónu mělo být mistrovství světa a kvalifikace na olympiádu do Pekingu, na což jsme se připravovali a bylo to velké lákadlo. Takže to byla velká rána.

Co za vašimi potížemi stálo?

Z roku na rok jsem hodně vyrostla, tělo na to nestihlo zareagovat, přidal tomu samozřejmě tvrdý trénink, takže skolióza byla rázem taková, že přišla od doktora stopka. Zavřeli mě do korzetu, který jsem měla nosit strašně dlouho, nakonec jsem ho měla dva měsíce. Brala jsem to vážně, chodila v něm třiadvacet hodin denně, seděla s ním i ve škole.

Nepochybovala jste o tom, že se vrátíte v plné síle?

Pořád jsem si říkala, že mi to za to stojí. Že až korzet sundám, začnu pořádně trénovat. A také jsem začala. Připravovali jsme nové sestavy a závodní program. Ale už to nebylo ono. Na mistrovství republiky jsem tehdy jela nevyzávoděná. Závody mi vždycky pomohly k tomu, abych odbourávala stres a strach, získávala jsem sebedůvěru, což mi v té době chybělo. Přišla doba, kdy už to vypadalo, že to prostě nepůjde tak, jak bych si představovala. A doktoři mi pak dali definitivní stopku.

Nakonec jste musela ohlásit konec kariéry už v jednadvaceti letech. Nezanevřela jste pak celkově na sport?

Pauzu jsem měla. Asi kvůli tomu, za jakých podmínek jsem končila. S láskou ke sportu, který mi ale najednou zakázali. V té době jsem se přitom celoživotně viděla u moderní gymnastiky, takže to pro mě byla rána. Následovala asi půlroční pauza absolutního nicnedělání. Pak mě asi deset dvanáct kilo navíc donutilo začít se sebou něco dělat. Dokonce jsem pak třeba chvíli zvedala těžké váhy, kdy jsem se ocitla na mrtvém tahu se sedmdesátikilovým závažím. Ale to nebylo na moji skoliózu úplně to pravé. Pak už si ke mně našla cestu jóga.

Nekonečný gymnastický dril proti vyklidněné józe. To si musíte užívat.

Za mě platí o józe moc nemluvit a přijít si ji vyzkoušet. Nechat se vést pokyny od nějakého dobrého učitele. Já jsem stále v začátcích, spíš student než učitel. A každou lekcí, kterou já odučím, se toho sama hrozně moc naučím. Je třeba respektovat tělo každého jedince a do ničeho ho rozhodně nelámat.

Proč jste se vlastně rozhodla nezůstat v prostředí gymnastiky?

Původně jsem si myslela, že moje cesta bude stát se trenérkou, možná rozhodčí. Po konci aktivní kariéry jsem ale zjistila, že být trenérkou by mi úplně nevyhovovalo. Byl za tím sled různých faktorů. Nechtělo se mi na tréninku někoho přemlouvat, aby se snažil a něco dělal.

Což u vás asi nikdo nemusel, že?

Spíše mě od toho museli odrazovat, protože jsem byla schopná přijít z tréninku a v pokojíčku si stále něco zkoušet. Navíc jsem si při studiu na vejšce chtěla něco přivydělat, a nepřišla nabídka, která by mě v rámci gymnastiky uspokojila. Našla jsem si brigádu mimo sport. Tím to nějak vyšumělo. Nastoupila jsem do práce a od té doby jsem mimo gymnastiku. A tím, že mi ani nechyběla, tak jsem ji úplně pustila za hlavu.

Ke gymnastice vás přivedli rodiče?

Ano, maminka ji dělávala, začínala jako skokanka do vody. Byla jsem chytlavé dítě na muziku, rodiče se dohodli, že na moderní gymnastice bych se mohla naučit držet tělo, poslouchat hudbu, základy tělesného postavení a pohybu. A ono se to nějak zvrtlo. (úsměv)

Propadla jste tomu?

Hodně. Dril mě nikdy neobtěžoval. Rodiče často hledají motivaci pro koníčky, zkoušejí vše možné, a u mě to vyšlo na první dobrou.

Zmínila jste dril, ale pro představu, jak vlastně vypadala vaše příprava v praxi?

Dvoufázové tréninky prakticky každý den. Mívala jsem jako doplnění gymnastiky i atleticky zaměřené tréninky nebo baletní přípravu. Trénink moderních gymnastek zabírá hodně času, je hodně specifický. I když je to individuální sport, jste na koberci s dalšími pěti, klidně deseti gymnastkami, které se postupně střídají při cvičení na svou hudbu, takže jeden trénink trvá tři čtyři hodiny. Spolu se školou to tak zabíralo celý den.

Svou skoliózu gymnastice za vinu nedáváte?

Nedávám. Každý máme levou nebo pravou stranu silnější. Osmdesát procent tréninku tak bylo zaměřeno na mou lepší pravou stranu. Roli to určitě hrálo. Ale když mě poprvé viděla moje fyzioterapeutka, tak hned zmínila, že jsem k tomu měla vrozené predispozice. Asi to podpořil výběr sportu, že se to takto rozvinulo. Ale záda mě v ničem nelimitovala, nikdy mě nebolela tak, že bych třeba nedokončila trénink. Možná i kvůli tomu to došlo až do takového stadia, kdy se to doktorům přestalo líbit.

Vnímala jste odmala, že jste velký talent?

To asi pozorovali druzí, já to tak nevnímala. První pohár jsem vyhrála v osmi letech, medailí a pohárů mám doma strašně moc, bylo to povětšinou za první příčky. Byl to dar od boha, že jsem k tomuto sportu měla nějaký talent. Odhalili ho rodiče, kteří mě na gymnastiku přivedli, a trenéři, kteří se mi věnovali. Je moje štěstí, že jsem se dostala do rukou lidí, pod kterými jsem trénovala.

Několikanásobná mistryně republiky Monika Míčková o svých trenérech po konci kariéry tak hezky nemluvila. Zmiňovala přísné diety, používání projímadel, psychický nátlak, urážky. Potýkala jste se s něčím z toho osobně?

Já jsem se s tím setkávala, ale ne osobně. Měla jsem totiž pro gymnastiku vhodné predispozice. Byla jsem maličká, hubeňoučká, dobře se to u mě poskládalo. Moderní gymnastika v tom trochu krutá je, i když jaký sport není. Musíte se nějakým způsobem hlídat. Ale ťukala bych si na čelo, pokud i dnes po třech hodinách tréninku dostanete ke svačině mrkev a nic jiného. Nebo na soustředění k snídani koblihu, pak přijde trenérka, že máte dvě kila navíc, takže koblihu určitě jíst nebudete, ale jiná varianta k jídlu nebyla. Takže jste byli o hladu. Věřím a doufám, že se všechno mění k lepšímu.

Takže i vy jste se musela mít na pozoru, jak se stravujete? I vás se týkaly nějaké diety?

Drastické diety jsme vyzkoušely asi úplně všechny. Strašák toho, že vstanete a postavíte se před tréninkem na váhu, tam byl. Když si unavené tělo žádá energii a dáte si celou čokoládu, hned si to začnete vyčítat, protože víte, že vás čeká vážení, což byla celkem pravidelná záležitost. Že když nebudete mít 45 kilo, uslyšíte nějaká jízlivá slova o tom, jak jste zase rozežraná. K tomu by rozhodně trenéři měli přistupovat jinak.

Co byste radila?

Vadí mi, že se nebere ohled na to, že se rodíme s odlišným somatotypem. Že vládne představa, že má gymnastka být drobounká, s útlým pasem a dlouhýma nohama. Někdo se ale narodí se širším bokem, ke kterému patří širší stehna, a s tím člověk nic neudělá a nijak za to nemůže. Pak je tu problém, že gymnastka celý život slyší, že má tlustá stehna. Přitom je má svalnatá. Kdyby dělala sprint, tak bude nejrychlejší na světě. Jenomže si vybrala jiný sport, kde panuje nějaká představa. Přitom ji to nijak nediskvalifikuje, není to tak, že by sportovně nemohla dosáhnout na úspěch. Ale je tu tlak na to, abyste na koberci vypadala vždy v uvozovkách ideálně a dokonale, ale to prostě někdy nejde.

Mimochodem, zaregistrovala jste kauzu Koukalová, kdy bývalá biatlonistka vydala knihu, ve které poukazovala na různé těžkosti, které v kariéře zažívala?

Nijak do hloubky, ale ano. Četla jsem si v té souvislosti i komentáře sportovních psychologů a lékařů a souhlasím s tím, že je k ženám ve sportu třeba přistupovat odlišně. Jsme křehčí duše, ne tak soutěživé. V gymnastice je tlak na ten ideál, jak by měla závodnice vypadat, což je podobné. Když se mě někdo zeptá, jestli má dát svou dceru na moderní gymnastiku, odpovídám tak, že je to krásný a úžasný sport, ale je třeba odhadnout, jestli ta malá holčička má silnou duši. Jestli ustojí, když v budoucnu občas uslyší špatnou narážku třeba na to, když ji začnou růst prsa a trochu se zaobalí. Aby to pro ni neznamenalo traumata a neskončilo to různým experimentováním, poruchami příjmu a podobně. Na to musí rodiče a trenéři myslet, aby byli psychologickou oporou třeba i mimo trénink, aby to nebylo jen o tom přijít do tělocvičny a nastavit dril.

Ve výčtu vašich úspěchů ční účast na olympiádě v Athénách v roce 2004. Zůstává pro vás tím největším zážitkem?

Určitě, i když ne kvůli samotnému představení tam, kdy mi asi pětkrát upadly kužele a dodneška si z toho děláme doma srandu. Zažila jsem povedenější závody. Ale je to největší vzpomínka díky tomu, že to není klasický závod, kdy přijedete do haly, odzávodíte a jedete zase domů. Tohle je sportovní slavnost. Krásná třeba v tom, že ráno přijdete do jídelny, kde jsou sportovci z celého světa. Hledáte, kdo má oblečené české barvy, tak jako ke mně přišel při snídani Honza Železný, jestli se s námi může nasnídat. Jenom mi spadla brada. Je to pro sportovce obrovský zážitek.

Byla jste benjamínkem české olympijské výpravy. Starali se o vás ostatní?

Moc jsem si to tehdy neuvědomovala, ale jo. Byla jsem nejmladší, nejmenší, byla jsem hýčkaná, všichni na mě byli strašně hodní. Dostala jsme dokonce návrh na sňatek od zápasníka, s tím, že na mě počká čtyři roky, až trochu vyrostu, do další olympiády.

Tak proto jste tolik chtěla do toho Pekingu.

To nevím, jestli to bylo kvůli tomu. (smích) Olympiáda ale byla celkově krásný zážitek.

Prý jste se v Athénách stala miláčkem publika.

To bylo strašně krásné. V rámci příprav na závod proběhlo několik pódiových tréninků, kde už byli v ochozech i diváci. Řekům jsem se evidentně zalíbila, sklízela jsem aplaus, hnali mě dopředu. Co se pak stalo v závodě, si neumím vysvětlit. Sestava s míčem byla perfektní, s obručí pak malá chybka. Druhý den byla vcelku fajn stuha, ale u kuželů přišel zkrat. Mrzelo mě, že jsem neodjížděla s tím, že se mi závod povedl. A už jsem nedostala v kariéře šanci to napravit.

Pletu se, nebo jste poslední českou moderní gymnastkou, která se na olympiádu probojovala?

Nepletete. Držím si poslednictví, nebo jak to říct. Já bych byla moc ráda, kdyby česká moderní gymnastika byla stále na úrovni, kam se nám ji povedlo dostat s českobudějovickým silným týmem za dobu kariéry mé, Katky Kopáčové nebo Evy Pavelkové. Proč se dnes nedaří, do toho už moc nevidím. Jestli nemáme ty pravé gymnastky, nebo jestli to není politikařením a extrémně soutěživým prostředím v rámci naší malé země. Prospělo by, kdybychom se spojili, vyprdli se na uměle vytvořenou rivalitu a vytvořila se dlouhodobá koncepce, aby tento sport mohl vzkvétat.

To ale vypadá, že názor na dění v gymnastice stále máte. Jen jste se toho nadále nechtěla účastnit.

Asi je to tak. Ale co zmiňuju, není v rámci republiky určitě jen problém moderní gymnastiky, ale vícera sportů. Asi to patří k české povaze, že neumíme být velcí parťáci, že neumíme odhodit nějakou závist, zášť, místo toho, abychom se chytli a ruce a šli do toho spolu. Nevím, jestli je tu teoreticky vůbec možné, aby spolupracovali nejlepší trenéři a nejlepší závodnice se připravovaly pohromadě.

Gymnastika je také krutá v tom, že ve dvaceti letech se o vás pomalu hovoří jako o závodnici za zenitem. Mění se to?

Naopak, asi to platí teď víc než kdy jindy. Gymnastice stále vévodí Rusky, mají stovky výborných závodnic. Objeví se hvězda, která je chvíli na vrcholu, vyhraje, co může, a pak prostě přijde mladší, která ji nahradí. Holčina už možná ani nemá potřebu nadále prodlužovat kariéru, když se dopředu tlačí mladší kolegyně. Snad jen Španělky jsou takovým příkladem, kdy vydrží u tohoto sportu déle. Moderní gymnastka má jepičí život. Není to sport, kterým se uživíte, u kterého dlouho vydržíte, jako třeba Štěpánka Hilgertová u své disciplíny.

A je sportem, kde o umístění rozhodují rozhodčí. Umím si představit, že nespravedlivé hodnocení dokáže naštvat.

Rozhoduje lidský faktor, takže nějaké tlaky mají vliv a to prostředí gymnastiky v mezinárodním měřítku čisté není. Jsou snahy to změnit, doufám, že se to povede. Mě osobně se to ale netýkalo, měla jsem na poměry české gymnastiky té doby skvělé výsledky, rozhodčí mě nijak nesráželi. Spíše mě překvapovaly české reakce, kdy jsem přijela ze závodů, skončila třeba sedmnáctá, a v diskusích pod články lidé psali: Abyste se z té Červenkové neposrali. Dneska končí Češky třeba v druhé padesátce, a nikomu to nevadí, ještě je lidi chválí. Doba je jiná, úspěch se pravděpodobně neodpouští.

České Budějovice jste nikdy neopustila?

Pracovala jsem v Praze a na tři roky se tam nastěhovala. Pak jsem se ale seznámila se svým manželem, který je Budějčák, nastalo období velkého cestování a teď už jsem zpět na jihu, kde už asi nastálo zůstanu.

Manžel věděl, že jste byla úspěšnou sportovkyní?

Věděl. Poznali jsme se na jedné sportovní akci. Sám hrával basketbal, teď se ponořil do boxu. A lituje, že ho neobjevil dříve, že se mu nevěnoval naplno. Výhrady k tomu, že boxuje, trochu mám, ale co s tím můžu dělat. I když nos si můžete nabít v nějaké balanční pozici i při té gymnastice.

Nehodil by se vám nějaký boxer po boku i během kariéry? Neměla jste nějakého osobního, třeba i dotěrného fanouška?

Před barákem mi nikdo nestál, taková hvězda jsem nikdy nebyla. Mám spoustu plyšáků, které se házely na koberec, některé byly s osobními vzkazy, dodneška si třeba přejeme s jednou Francouzkou k narozeninám. Zajímavé bylo, že populární jsem byla v Japonsku, asi se jim jako Češi líbíme.

Moderní gymnastky závodí s hodně výrazným líčením, často pak vypadají závodnice podobně a až nepřirozeně. Jaký na to máte názor?

V té době mi to nevadilo, brala jsem to jako nedílnou součást. Z dnešního pohledu bych ale nelíčila malé holčičky do nějakých deseti dvanácti let, nedělala z nich barevné maškary s černými linkami až k uším, a nechala je krásné a roztomilé, jako každá holčička je.

Když tedy zrekapitulujeme, co vám moderní gymnastika dala a co vzala?

Nemůžu říct, že by mi něco vzala. Někdo by možná mohl říct dětství, dospívání, ale takhle jsem to sama nikdy nevnímala. Nevzala mi ani zdraví, funguju úplně normálně. Vychovala mě. Byla jsem jí schopna obětovat vše, dala mi disciplínu, ale i lásku k pohybu a sportu. Spoustu zážitků, zkušeností, přátelství, viděla jsem díky ní půlku světa, i když často jen letiště, halu a hotel.

Přece jen, nestýská se vám po těch časech?

Nestýská. Je to uzavřená kapitola, v gymnastice jsem měla něco odžít, odžila jsem, dokázala jsem. A nakonec jsem ráda, že jsem z ní vystoupila, že jsem nezůstala úzce profilovaná po celý život v jednom oboru. Gymnastika totiž přece jen trochu poznamená. Teď to nemyslím vůbec šatně, ale když se potkáte s trenérkou a její první reakce je místo pozdravu: „Ježiš, ty jsi nějaká hubená,“ tak je z toho znát, že člověk pak vnímá gymnastiku celoživotně všude a ve všem. Jsem ráda, že jsem získala jiný rozhled, že poznávám stále něco nového a že se stále vyvíjím.

Dominika Mertlová Červenková

• narodila se 18. května 1988 v Českých Budějovicích

• patří k historicky nejúspěšnějším reprezentantkám České republiky v moderní gymnastice, se kterou začala ve čtyřech letech

• řadí se mezi trojici Češek, které se v tomto sportovním odvětví probojovaly na olympijské hry, od její účasti na olympiádě v Athénách v roce 2004 se už nikomu nepovedlo její úspěch zopakovat

• pracuje ve farmaceutickém průmyslu jako medicínská reprezentantka, intenzivně se věnuje józe, kterou také v Českých Budějovicích vyučuje

• v květnu letošního roku oslavila třicátiny, v červenci se vdala za provozního baru a barmana Eduarda Mertla

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!