Nevěstinec Café Groll

Stěžejní pasáže tvé knihy se odehrávají na počátku dvacátých let minulého století. Dneska se téhle dekádě nostalgicky říká zlatý věk. Chtěl bys v ní žít?

Manželka mi často připomíná, že moje názory a postoj k životu patří do 19. století. Někdy v nadsázce říkám, jaké by to asi bylo přijít domů, kde stojí žena oblečená v elegantním domácím kostýmu, děti drží v ruce housličky a vítají tatínka. Tahle doba pro mě začíná někdy po druhé polovině 19. století a končí druhou světovou válkou.

Děti s housličkami vítající tatínka – není to tak trochu přetvářka?

Jen z dnešního pohledu. Ale tehdy bylo běžné, že měl člověk dvojí tvář, protože odděloval svoji podobu a chování doma a venku. Když dneska běžný Čech chodí doma v teplákách, je v nich schopný jít i nakupovat do Intersparu. V době, která se mi líbí, se každý, kdo chtěl vyjít z domu, svátečně oblékl, aby dobře působil na ostatní. Věci, které si dovolil doma, by si nikdy nedovolil venku. Souvisí to nejenom s oblékáním, ale i s chováním a vyjadřováním.

Považuješ to za správné?

Ano, protože i díky tomu měli lidé úctu jeden k druhému mnohem větší než v dnešní době, která rozdíly v chování smazala. Samozřejmě bych našel i negativa, ale pozitiv vidím víc. Hlavně se mi líbí, že rodinu tehdy dokázal uživit jeden. Společnost určovala mužům i ženám jejich role a dávalo to smysl. Muž živil rodinu, žena pečovala o domácnost a děti. Když přišly války a muži bojovali na frontě, žena nastoupila do práce a opět uživila rodinu. Dneska se stává, že i když v rodině pracují muž i žena, pořád nemají ani dost peněz, ani času, aby si užili jeden druhého a svých dětí.

Takže odpověď na mou první otázku?

Dá se vytušit třeba z toho, že jsem si okolo sebe vytvořil alespoň jakousi bublinu aktivní nostalgie a tou je můj dům. Před dvěma lety jsme se s manželkou a dětmi přestěhovali z moderního domu do starého baráku v Riegrově ulici. Byl postavený v roce 1887 a naštěstí v něm všechno podstatné z té doby zůstalo, neprošel necitlivou poválečnou přestavbou.

Při čtení tvé knihy jsem si představoval právě dům, ve kterém bydlíš.

On s knihou opravdu souvisí. Když jsem začal dům opravovat, abych ho co nejvíc přiblížil původnímu stavu, zajímal jsem se i o jeho historii. Procházel jsem archivy, setkal jsem se s příbuznými předchozích majitelů. Dům po dlouhá léta obývali manželé Teršovi. On učitel a malíř, ona učitelka ve školce. Prožili ve svém domě válku a potom vládu komunistů. Hlavním hrdinou se stal lékař Rudolf Slíva, který maluje, v tom je inspirace Aloisem Teršem. Postavy z Café Groll se v našem domě zabydlely a já občas skoro slyšel, jak si povídají.

Prozraď něco o ději knihy.

Odehrává se v Českých Budějovicích. Začíná v době zlomu dvou epoch. Je krátce po únorovém převratu a proslýchá se, že manželům vezmou komunisté jejich malý činžák. Snad je tam nechají bydlet ve skromných prostorách v nájmu. Anebo je vystěhují do nějakého ponižujícího bydlení. Paní Slívová preventivně vyklízí všechno přebytečné, aby byli rychle sbalení, kdyby se vyplnila horší varianta. Na půdě najde starou kartotéku svého manžela z dob, kdy ještě pracoval jako lékař. Ten si karty prohlíží a vzpomíná na staré časy, jak coby mladý doktor přišel v roce 1920 do Českých Budějovic, aby tu vykonával lékařskou praxi. Dostal na starost hlídat zdraví místních prostitutek. Postupně poznal prostředí budějckých bordelů a zvlášť ho přitáhl jeden – Café Groll. Podle tehdejších nařízení musel dvakrát týdně vyšetřit všechny kurtizány. Ale jedna mu stále unikala. Ta nejkrásnější. A tady bych udělal tečku, aby se měli čtenáři na co těšit.

Jinými slovy, tvoje kniha se točí kolem prostituce brzy po vzniku Československa. Proč sis zvolil takové téma?

Poprvé mě zaujalo, když jsem studoval kulturní dějiny na Filozofické fakultě univerzity v Pardubicích. O dějinách každodennosti nám tam výborně přednášela historička Milena Lenderová. Představovala nám svět běžného života našich předků, o kterém se člověk v učebnicích dějepisu nedočte. Dotkla se i oblasti prostituce, jejích důvodů a projevů a také jak ji přijímala tehdejší společnost. Další člověk, který mě ovlivnil, je budějovický historik Jan Schinko. Jednou mi vyprávěl, že v Českých Budějovicích působil lékař, který měl z moci úřední na starosti zdraví prostitutek a hereček. Už spojení těchto dvou světů je zajímavé.

A proč se příběh odehrává právě v Českých Budějovicích? Takoví lékaři určitě působili ve všech městech.

Ale jen ve dvou městech se zachovaly kartotéky jejich pacientek. V roce 1922 totiž československá vláda úředně zrušila prostituci a všechen spisový materiál se začal likvidovat. V Českých Budějovicích, a tuším, že ještě v Klatovech, to z nějakého důvodu úředníci neudělali. Vlastně porušili zákon. Ale díky tomu se zachovaly karty prostitutek s jejich fotografiemi, životopisnými údaji, lékařskými zprávami a také policejními hlášeními, pokud tyhle holky provedly nějaký přestupek. Fakta o budějckých lehkých holkách jsou dneska uložená v budějovickém archivu.

Věřím, že je to zajímavé čtení, ale přece jenom pro pochopení tehdejších souvislostí by bylo dobré nějaké osobní svědectví. Vysloužilé pracovnice z nevěstinců 20. let už dneska nenajdeš…

Ale dá se najít hodně zpráv v tehdejším tisku.

Co tě nejvíc překvapilo?

Že společnost vnímala prostituci úplně jinak než dneska. Byla to regulérní živnost, i když se nacházela na nejnižších příčkách žebříčku prestiže. Holky měly svoje pracovní knížky a určenou lékařskou péči. V byznysu prostituce jely všechny dospělé věkové kategorie žen – od čerstvě dospělých až po obstarožní matróny. Muži měli veliký výběr, po prostitutkách byla velká poptávka. Podle tehdejších společenských konvencí měla žena vstupovat do manželství jako panna, ale od muže se očekávalo, že bude mít sexuální zkušenosti. Kde je ale měl získat, když společnost neuznávala předmanželský sex? Jedině v bordelu.

To potvrzuje i nedávno odvysílaný seriál Já, Mattoni, ve kterém bohatý podnikatel zaplatil lekci v nevěstinci svému budoucímu tchánovi. Mě ve tvé knize zaujal detail, že muži se na ulici různě maskovali, když šli do vykřičeného domu.

S tím maskováním to tehdy neměli zase tak těžké. Do podniků neřesti se chodilo po setmění, neexistovaly žádné pouliční kamery, veřejné osvětlení bylo spíš ponuré, všichni pánové měli podobné oblečení. Svobodní mladíci a vdovci si s tím nejspíš nedělali starosti, jejich návštěvu v nevěstinci společnost chápala, horší to bylo, když si tam vyrazil tajně třeba ženatý pan starosta. V mém příběhu se maskuje jen spolumajitel nevěstince Ignác Holub, protože jde ke konkurenci obhlédnout lehkou ženu, kterou hodlá přetáhnout do svého podniku.

Jak vlastně tehdy vypadlo prostředí podniku, kde se, slovy staropražské písně, volná láska pěstuje?

Úplně jinak než dneska. Podniků, které se veřejně hlásily k provozování prostituce, zase tolik nebylo. Možnost volné lásky dávaly hlavně hostince, kavárny a vinárny. Vlastně všude, kde se v provozu točily ženy, se daly takové služby očekávat. Záleželo jen na hostovi, jestli naznačí, že má zájem. Ale i když šel muž přímo do vyhlášeného vykřičeného domu, neznamenalo to, že jeho návštěva skončí pohlavním stykem. K požadavkům na prostitutky patřilo, že dokážou muže pobavit. Musely umět i něco navíc. Hrály divadlo, muzicírovaly. Prostředí bordelu mělo i svou kulturní funkci, muži se tam chodili bavit. Když se ve starých novinách píše, že ten a ten podnik zve pány na koncert dámské kapely nebo divadelní představení, které sehrají jejich pracovnice, dá se odvodit, že si tam dámy vydělávaly i vlastním tělem.

Kolik takových podniků bývalo v metropoli jižních Čech?

Policejní seznam ze začátku dvacátého století jich uvádí skoro sto padesát. Budějovice tehdy měly jen necelých padesát tisíc obyvatel. I to svědčí o vysoké poptávce po službách prostitutek, kterou ještě navyšovali vojáci z místních kasáren.

Z jakého prostředí se rekrutovaly holky?

O tom prameny nejsou. Snad kvůli tomu, že holky rychle přicházely a zase mizely a na jejich místo se draly další. Na základě kusých zpráv se ale dá leccos odvodit. Osudy prostitutek nebyly žádná legrace, jak nám je líčí dnešní retrospektivní filmy, třeba Anděl s ďáblem v těle. Málokterá se prodávala proto, že by ji to bavilo. Dohnala je k tomu rodina, společenská vyděděnost, nedostatek peněz a majetku. Oproti dnešku tehdy existovala velká spousta lidí, která vůbec nic neměla. Chudé ženy byly vděčné, že můžou pracovat jako posluhovačky v rodinách jen za byt a stravu. Když ve vesnické v chalupě osm dětí dospělo, hospodářství připadlo nejstaršímu synovi, ostatní se museli nějak protlouct sami. Nikdo nepomáhal ženě, když trpěla pod tlakem manžela, který zneužíval své role živitele rodiny. Existovala dětská práce. Vždyť i moje babička musela pracovat od svých čtyř let, aby pomohla uživit rodinu. Přestože staré časy obdivuju, tyhle stinné stránky z toho člověk nemůže vytrhnout. Jednou z nich byly i okolnosti prostituce.

Přesto – našel jsi v tehdejších novinách i nějaký veselý příběh o budějovické prostituci?

Dva jsem v knize použil. V prvním se holky v bordelu ve Čtyřech Dvorech popraly s řezníkem, který se k nim choval hrubě. Mlátily ho býkovcem a pivní trubkou. Spravedlnost pak vyhodnotila, že holky byly v právu, a potrestala řezníka. Kupodivu se nikdo nezabýval faktem, že holky použily jako útočný nástroj pivní trubku. V té době bylo totiž v podnicích zaměřených jen na prostituci zakázáno točit pivo. Druhá zpráva mě fascinovala svou naivitou. Z vykřičeného domu utekla holka, hledala ji policie a nepřímo žádala o pomoc veřejnosti. Na základě popisu, který poskytl majitel nevěstince, oznámila ctěnému čtenářstvu, že hledaná má zdravé zoubky a nosí šedý převlečník a černý klobouček. Zpráva se jmenuje Ztratila se nevěsta. Noviny totiž zdvořile psaly o prostitutkách jako o nevěstách. Každý, kdo četl rukopis knížky, mě přesvědčoval, že jsem udělal chybu, protože správně má být nevěstka. Nakonec jsem tedy do příběhu dal slovo nevěstka, i když novinář před sto lety by to tak nenapsal.

Komu jsi dal přečíst svůj rukopis jako prvnímu?

Svojí ženě Evě. U ní mám jistotu, že mi rozhodně nebude pochlebovat. Když o některé pasáži prohlásila, že jí nevěří, přepsal jsem ji tak, aby byla věrohodná. Vyplatilo se to. Jako další pak četl rukopis můj kolega a nechtěl ani věřit, že příběh je z větší části autorská fabulace. Připadal mu jako přepis skutečného deníku hlavního hrdiny.

Jeho příběh si právě razí svou cestu mezi čtenáře. Jedná se o tvou druhou knihu. Ta první se odehrává v Českých Budějovicích, tahle taky. Nemáš obavy, že tě kritika onálepkuje označením regionální jihočeský spisovatel?

To by pro mě byla pocta. Samozřejmě by se dal příběh zasadit do nejmenovaného města, aby si do něj každý čtenář mohl promítnout svoji představu prostředí a třeba by to prospělo i publicitě knihy. Jenže já žiju v Českých Budějovicích, znám tohle město, mám ho rád a cítím jako svou úlohu, že o něm budu psát. Zatím mám na svém kontě dvě novely a ještě se necítím jako spisovatel, ale třeba se jím jednou stanu. Nemusím být světový, nemusím být dokonce ani regionálně jihočeský, mně stačí být budějcký.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZIMNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!