O tátovi se učím ve škole

Scházíme se v jedné z píseckých kaváren. Drobná okatá dívka s tmavým vlnitým hárem na temeni nezapře, komu je podobná. Dvacetiletá nositelka slavného jména Karolína Kachyňová dává měsíčníku Barbar své první interview.

Co jste prozatím stihla vystudovat?

Mám za sebou gymnázium v Praze a rok školy v Anglii. Tam jsem odjela ve třeťáku, studovala drama, fotografii a anglickou literaturu a z těch předmětů jsem maturovala. Po návratu jsem dělala rozdílové zkoušky do čtvrťáku a pak odmaturovala podruhé.

V Písku studujete na FAMO. Za kolik let usednete do křesla s nápisem „režisér“?

Tady jsem první rok a studuji filmovou režii. Na téhle škole mám do bakaláře dva roky a do magistra čtyři.

Byla režie vaším snem z dětství, když přihlédneme k faktu, že váš otec byl úspěšný a nejplodnější režisér Karel Kachyňa a matka Alena Mihulová je herečka?

Vlastně jsem vždycky chtěla dělat všechno možné, jen ne režii. Ještě do osmnácti jsem pomýšlela, že budu psát, studovat práva, psychologii nebo jiné nesouvisející obory. Rozhodnout se pro stejný obor, ve kterém má člověk slavné rodiče, není úplně legrace. Protože je jasné, že ho s jejich prací bude neustále porovnávat okolí. Mít slavné jméno je spíš negativní. Ale později mi došlo, že pokud mám v sobě po rodičích určité geny, šel by mi film asi nejlíp ze všeho, co jsem zatím promýšlela, a že to je správné rozhodnutí.

Jak se ta negativita jménem Kachyňová pojevuje?

Ve školních létech ani ne, protože děti nebyly cílovou skupinou diváků, pro které tatínek točil. A když viděly třeba jeden jeho film, braly to normálně a nic mi najevo nedávaly. Ani maminčiny filmové role nebyly tématem spolužáků a kamarádů. Problém začal spíš až kolem devatenácti. V Písku si buď myslí, že u mě jde o shodu jmen, nebo se rovnou zeptají, jestli byl Karel Kachyňa můj táta. Spolužáci mi otce připomínají často, ale spíš v lehkých narážkách.

Jak to berete?

Nevadí mi to. Očekávání, co je ve mně, spíš pociťuji od profesorů. Například když se něco extrémně dobrého povede spolužákům, je to super, ale když něco převratného udělám já, řeknou si: No jasně, vždyť je to Kachyňa. Od toho je jeho dcera tady, na to jsme čekali. Horší asi bude zklamání z neúspěchu. Já ale nemůžu ve dvaceti vytvářet díla, která táta udělal v padesáti. Protože to je o vzdělání, o čase, o životních zkušenostech. A ty jsou u filmu důležité. Režisér se učí i na horších filmech, aby pak natočil něco skvělého.

S čím jste si v dětství nejraději hrála a čím jste chtěla být?

Nebyla jsem ten panenkovský typ. S panenkami jsem si nikdy nehrála a býval problém, když mi holčičí hračky příbuzní kupovali k různým příležitostem. Maminka mě sice připravovala, jak na takové situace zareagovat, ale většinou jsem se nad nechtěným dárkem rozbrečela hned ve dveřích. Jako malou holku mě táhly spíš chlapecké hry. Pokémoni nebo Strážci vesmíru.  Chtěla jsem být námořníkem nebo kapitánem lodi. Asi to bylo tím, že jsme dost často s maminkou jezdily k moři. Možná proto jsem si zamilovala poznávání a cestování a rozhodla se pro studium v Anglii. To, že mě to táhne do ciziny, mi zůstalo. 

To muselo být mamince docela líto, že má princezničku s klučičími zálibami.

Prý to bylo tak, že si tatínek přál kluka, a maminka holčičku. Kluka jí tenkrát předpověděli podle nějakých přístrojů, ale nakonec jsem se narodila já. Princezničky si užila tak do mých tří let. Než jsem se naučila říkat na všechno ne a začala si oblékat kalhoty a lacláče a do šatů mě nikdo nedostal. Maximálně když se šlo do divadla.

Znamená to, že vás móda nebere?

Naopak, móda mě bere neskutečně, i když do školy je to taková ta uniformní. Obecně se mi líbí spíš androgenní, tedy ležérního, spíš mužského stylu. A alternativní, není to taková ta typická dívčí růžová a volánky.

Každý v sobě máme něco po rodičích. Jak je to u vás?

Začnu už u vzhledu. Podle otcových fotek ze stejných let vypadáme jako dvojčata. Včetně účesu, který nosím. A nezapírám, že je maminka trochu nešťastná, že z ní toho na mně moc není. Po tátovi jsem kromě vzhledu zdědila i povahu. Jsem perfekcionista, puntičkář, detailista. Po matce jsem spíš laskavá a emotivní.

Váš otec zemřel v nedožitých osmdesáti v roce 2004. Od roku 1950 natočil na sedm desítek filmů. Pomáhá vám ve studiu jeho tvorba?

Všechny jeho filmy jsem ještě nestačila projít. Asi nejvíc se mi líbí Kočár do Vídně. Jeho tvorba nepomáhá jen mně. Na filmovce je zařazená do výuky. Zvláštní pro mě je, že si jeho filmy pouštíme na hodinách. Stalo se mi třeba, že jsme psali test o dějinách českého filmu a v něm byla otázka: S kým spolupracoval spisovatel Jan Procházka, autor stejnojmenných filmů Kočár do Vídně a Ucho? Těší mě, že i v testech jsou otázky na mého tátu, že se o něm permanentně učíme.

Karel Kachyňa točil převážně lyrická psychologická dramata. Chtěla byste jednou jít tematicky v jeho šlépějích?

Tátova tvorba se mi líbí, obdivuju jí, ale pokračovat v ní asi nebudu. Není to ani dost dobře možné. Jsme v jiné době a žánry a styl už jsou teď jiné. On hodně točil o režimu, například Ucho, nebo o válce. Spíš bych chtěla tvořit na vtipné vlně. Alespoň taková byla cvičení, která jsme zatím dělali ve škole. A myslím si, že do začátků by nebylo dobré točit psychologické drama.

Je pro budoucí režisérku výhodou mít informace z obou stran? Za kamerou i před ní?

Z tatínkovy režisérské práce jsem toho moc pochytit nestihla, protože zemřel v mých devíti a předtím byl dva roky nemocný. Od maminky mám pozici herce dobře vysvětlenou a lépe se v situaci orientuji. Je můj největší rádce. Z natáčení se od ní dovídám, jak režiséři vedou herce a že někteří s nimi třeba pracovat neumějí. Třeba když si nevědí s rolí rady a herci řeknou: Udělej si to, jak chceš. Dál je tu třeba otázka předehrávání hercům. Režisér by jim měl například vysvětlit, jaké podle něj postava cítí emoce, protože scénář není román a není v něm popsané všechno, ani myšlenkové pochody filmové postavy. Filmy se nenatáčejí chronologicky a je na režisérovi, jak si situaci a určité emoce představuje a svoji představu herci předá.

Jak matka přijala vaše rozhodnutí studovat režii? 

Skvěle. Je nadšená, protože to chtěla od začátku.

Nedá mi nezeptat se, jestli to není z její strany tak trochu zištné… Ptá se, jestli ji jednou obsadíte?

Samozřejmě, ale jasně že spíš z legrace.

Málokdo píseckou filmovku zná, můžete říci, jak to tam chodí?

Je to podobné jako na všech uměleckých školách. Máme ateliér režie, ateliér zvuku, ateliér kamery. Tam se učíme řemeslo. Vedle toho procházíme teoretickými předměty. Hodiny na výuku dějin filmu, technologií a věcí s filmem souvisejících. Každý semestr točíme jedno postupové cvičení na dané téma. V prváku je to například Výměna kola. Musí to být krátký příběh, který se vejde do stopáže pěti minut. Třeba že manželé někam jedou autem, píchnou kolo, musejí ho měnit, pohádají se přitom a nakonec pokračují v cestě. Jde o to odvyprávět příběh od začátku do konce a správně dodržet postup. Herce si můžeme přizvat profesionální. Většinou neodmítají a školní projekty je baví, i když je to zadarmo. 

Co vás z předmětů nejvíc baví?

Asi kamera, protože ji vyučuje režisér a kameraman František Brabec, který například v Písku točil muzikál V peřině. V něm jsem dokonce na půl vteřiny hrála hromadnou scénu. Přiznám se, že když jsem se rozhodovala pro filmovou školu, byla ve hře kamera i režie.

Písecká filmová akademie nese jméno slavného kameramana Miroslava Ondříčka, a právě v době, kdy rozhovor vzniká, osmdesátiletý kameraman oscarového Amadea zemřel. Znali jste se?

Já jsem se s ním osobně nesetkala, ale podle informací s ním škola úzce spolupracovala a na jeho poctu vyhlásila smuteční den. Samozřejmě i jeho dílo probíráme v dějinách filmu.

Máte už nějakou představu o svém prvním filmu? Chcete si sama psát scénáře nebo točit podle literárních předloh?

Zatím jsem o tom moc nepřemýšlela. Na psaní scénářů se cítím mladá a ráda bych točila podle literární předlohy nebo hotového scénáře.

Teď něco z vašeho soukromí. Jaké máte cíle a plány?

Po škole bych chtěla odjet někam do ciziny na zkušenou. Do některé ze zemí po Evropě, třeba do Španělska. Ráda bych se podívala znovu do Anglie a lákala by mě i Amerika.

Jak se žije mladým umělcům a jak vidíte svět za pár let?

Já jako mladý člověk jsem se životem spokojená. Jsem optimista, o politiku se vůbec nezajímám. Se spolužáky trávíme volný čas jako jiní studenti. U Kamenného mostu, občas do hospody, občas se bavíme tím, že si děláme film i mimo školu a se starými kamerami točíme krátké scénky. Jako studentka režie doufám, že ze světa nevymizí filmy a kina, protože už teď jsou jeho konkurencí počítače, vysílání a filmy přes internet. Mým přáním je, aby se zvedla úroveň českého filmu a byla srovnatelná se světem. Nemám ambice na Oscara, chci točit pro radost, zážitek, ale hlavně pro lidi. Tak jako to dělal z velké části můj táta.

Režisér Karel Kachyňa (1924–2004)

Jeho filmografie zasahuje do let 1950 až 2003. Z necelých sedmdesáti filmů jsou nejznámější: Král Šumavy, Trápení, Vysoká zeď, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Už zase skáču přes kaluže, Ucho, Robinsonka, Malá mořská víla, Setkání v červenci, Lásky mezi kapkami deště, Pozor, vizita!, Počítání oveček, Sestřičky, Smrt krásných srnců, Oznamuje se láskám vašim, Vlak dětství a naděje (televizní seriál), Městem chodí Mikuláš, Kráva, Fany, Tři králové, Hanele, Cesta byla suchá, místy mokrá (poslední film).

Herečka Alena Mihulová (50):

Filmy Sestřičky, Džusový román, Poutníci, Začátek dlouhého podzimu, Kráva, Městem chodí Mikuláš, Domácí péče (poslední film, který přijde do kin v září).