Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Od jedné tatranky k třiceti zaměstnancům

Když loni v říjnu přebírala Petra Plemlová ocenění za druhé místo v soutěži podnikatelů Český Goodwill, jen několik zasvěcených vědělo, čím si v životě prošla. Dětství strávila s milující maminkou, ale často nebylo za co nakupovat jídlo. Musela se sama probít životem, nikdo jí nic nedal zadarmo. Pracovala ve vedení firem, a když si pak měla užívat mateřských radostí, přišla nečekaná rána – manžel ji přivedl na mizinu. Znovu se postavila na vlastní nohy a se svou firmou Unuodesign předčila i velké podniky s dlouhou historií.
Josef Musil, foto: David Peltán
06. Duben 2017 - 09:54

Co pro vás znamená druhé místo v soutěži Český Goodwill?

Je pro mě velmi důležité už proto, že mě do soutěže nominovala moje spokojená zákaznice. O výsledku nerozhodovala někým sestavená komise, ale běžní lidé, kteří většinou využívají služeb mojí firmy. Potvrdila se tím moje idea podnikání. Nevěřím totiž na známé tvrzení, že každá věc má svého kupce a je nutné najít způsob, jak ji lidem vnutit. Od začátku jsem chtěla vyrábět ekologické zboží, které by si mohl koupit úplně každý.

Zvolila jste si oblast dětského oblečení a látek. Jak se ve vašem podnikání tato filozofie projevuje?

Dám příklad. Ušít kalhoty pro dítě za 2500 korun umí kdekdo. Ale ušít je za 269 korun, aby měly všechny vlastnosti, které mají mít a ještě byly hezké a účelné, to je pravé umění. Jinými slovy: Je to možné, a právě díky tomuto přístupu mi lidé posílali hlasy do soutěže. Výborné umístění není jen odměnou pro mě, ale také pro všechny moje spolupracovnice, které myšlenku firmy Unuodesign sdílejí.

Dnešní podnikání se dost liší od toho na počátku 90. let, kdy v zemi vznikaly první živnosti. Co jste v té době dělala vy?

V roce 1990 mi bylo pět let, v roce 1999 čtrnáct. Když mi bylo pět, stávalo se, že jsme doma neměli peníze na jídlo. Ve čtrnácti už jsem se o sebe dokázala finančně postarat. Poprvé jsem si podnikání vyzkoušela už v sedmi letech.

To zní neuvěřitelně. Čím to bylo, že se vám nevedlo dobře?

Tatínek od nás odešel, maminka zůstala sama se třemi dětmi. Pracovala ve školství, kde byly nízké platy. Nikdy ji nenapadlo, že by mohla přesedlat na úplně jinou, lépe placenou prací. Pravda ale je, že v mém rodném Krnově nebylo mnoho příležitostí k dobrému výdělku. Maminka si navíc v sobě pořád nesla návyky, které do lidí vtloukal předchozí socialismus. To znamená strávit celý život v oboru, který jí společnost umožnila vystudovat, a mlčky snášet potíže. V případě mé maminky to znamenalo, že ve škole vykonávala současně tři zaměstnání – pracovala jako učitelka, vychovatelka a ještě tam uklízela.

Při takovém nasazení přece nějaké peníze musela vydělat.

Ano, ale platila nám spoustu nejrůznějších kroužků, výukových a sportovních, zkrátka kladla veliký důraz na naše vzdělání a osobní rozvoj, za což jsme jí vděční. Jenomže tyhle aktivity pohltily většinu jejího příjmu. Bez pomoci babičky a hodné sousedky paní Krausové bychom to asi nezvládli.

Jaké jste tehdy měla sny o svém životě? Už jste si dokázala představit sebe samu v roli úspěšné podnikatelky?

To vůbec ne. Tehdy jsem snila o tom, že si jednou pořídím veliký, prostorný byt.

V kom jste měla svůj vzor?

Nevím, jestli můžu použít slovo vzor, ale hodně jsem obdivovala naši sousedku, paní Krausovou. Ráda jsem k ní chodila na návštěvy. Byla to už paní v letech a nesla si v sobě prvorepublikovou noblesu. Vždy chodila elegantně oblečená a nalíčená. Byla vyučená krejčová a modistka. V důchodu si stále krejčovinou přivydělávala. Až do svých 85 let šila zákazníkům svatební šaty a jiné náročné textilní výrobky. Říkala, že člověk má po práci teprve tehdy, když už si ten den vydělal na důstojný život. Nikdy ale své výrobky neprodávala draze. Dneska bych spíš řekla, že je lidem dávala vyloženě pod cenou, protože jim chtěla udělat svou prací i radost.

Její přístup se vám líbil?

Záležitosti podnikatelského přístupu jsem tehdy ještě nevnímala, na to jsem byla ještě příliš malá. Chodila jsem paní Krausovou navštěvovat asi už od chvíle, kdy jsem se naučila chodit. Okouzlovalo mě, jak pod jejíma šikovnýma rukama vznikne z nitě – vlastně téměř z ničeho – souvislá plocha látky a z té pak dokáže vytvořit elegantní oblečení. Když viděla, že mám o šití zájem, všechno mě trpělivě učila.

Kdy tedy začalo vaše podnikání?

Přibližně v mých sedmi letech. Odpoledne jsme chodili pracovat na naši zahradu. Všimla jsem si, že sousedka seče trávu, měla jsem zrovna volnou chvíli, a tak jsem se jí nabídla, že trávu shrabu, aby si mohla odpočinout. Sousedka měla radost a pak mi za vykonanou práci dala tatranku. Řekla jsem si: To je dobré! Zeptala jsem se i dalších sousedů, jestli by nechtěli shrabat trávu. Byli pro a každý mi pak dal drobnou odměnu. Poznala jsem, že za dobrou práci člověk něco dostane, aniž by si o to často musel říkat. Ale příležitosti k takové práci za ním samy nepřijdou. Každý si je pořád musí vyhledávat.

Kde jste je vyhledávala vy?

První inspiraci jsem našla doma. Maminka se rozhodla, že si po večerech bude přivydělávat vyšíváním deček. Já už leccos uměla díky paní Krausové, a tak jsem jí pomáhala. Vyšívaly jsme ty dečky ve spolupráci s nějakou firmou, která na ně dělala potisky. Dalším úkolem naší maminky bylo výrobky prodat. Ona je ale hodně stydlivá, nedokáže někde zaklepat na dveře, nabídnout zboží a stanovit cenu. Naše babička dokázala část zboží prodat do Německa přes své příbuzné, kteří tam bydlí. Ale pořád nám ještě dost zboží zůstávalo doma a bylo třeba dostat ho k zákazníkům. Moje sestra je podobně stydlivá jako maminka, bratr už studoval a neměl čas, prostě bylo to na mně.

Jak jste si poradila?

Správně jsem odhadla, že když se v prodejně galanterního zboží objeví sedmiletá holčička a začne nabízet knoflíky a dečky, zapůsobí to na city obchodníků. Každý si ode mě něco koupil a vložil mi peníze do peněženky. Když jsem si pak spočítala celkovou tržbu, zjistila jsem, že jsem vydělala patnáct set. Maminka mě velmi chválila a já už sondovala, kde bych si našla další příležitost k výdělku. V té době ještě bylo povolené, aby děti směly prodávat noviny jako kameloti. Opět jsem využila toho, že jsem malá, a začala jsem prodávat noviny po domovech důchodců. Dojaté babičky a dědečkové mi dávali také svačinky a já pak kromě výdělku přinesla domů i jídlo. Později jsem prodávala kosmetiku a už jsem někdy měla větší výplatu než maminka. A to jsem pořád ještě chodila na základní školu. 

A co po základce?

Toužila jsem po obchodní škole, jenže maminka mě chtěla mít pěkně na očích v Krnově. Určitě věděla proč, ale stejně mě neuhlídala. První dítě se mi narodilo v sedmnácti. V té době jsem studovala ve druháku na krnovské střední pedagogické škole. Maminka ze mě chtěla mít učitelku a já jí to splnila. Zvládla jsem vystudovat školu i při dítěti a během výuky jsem si pod lavicí většinou dělala účetnictví, zatímco spolužačky se učily, jak zazpívat Skákal pes v pěti tóninách. Po vyučování jsem chodila pomáhat do firmy rodičů svého přítele a tam to byl docela jiný svět než ve škole. Fascinovalo mě, že firma je systém, který dává lidem práci a zákazníkům zboží a služby. Pokud majitel dobře firmu řídí, všechno vzájemně funguje a rozvíjí se. V té době už jsem asi začala poprvé přemýšlet o tom, jak by to bylo krásné, kdybych měla svou vlastní firmu.

Povedlo se vám to po maturitě?  

Život rozhodl jinak. S přítelem jsme se rozešli, zůstala jsem sama s dítětem a potřebovala jsem jistou práci. Nějakou dobu jsem pracovala jako servírka, vypracovala jsem se až na provozní, ale pracovní doba nevyhovovala mému mateřství. Nakonec jsem byla ráda, že jsem vystudovaná učitelka. Rozhodla jsem se pro práci ve zvláštní škole. Nastoupila jsem tam s velikými ideály, že budu nahrazovat rodinné prostředí dětem z tíživých sociálních poměrů.

Jak to dopadlo?

Do reality mě vrátil hned zážitek z prvního dne. Přijdu do třídy, tam sedí roztomilý chlapeček. Usměji se na něj a říkám: „Ahoj, jak se jmenuješ?“ On se na mě taky podívá a odpoví: „Co čumíš, ty –“ a následovalo velmi vulgární pojmenování ženských pohlavních orgánů. Další podobné zážitky následovaly a já dospěla k názoru, že když děti do svých čtyř let nezažijí rodičovskou lásku, pak už je velice těžké měnit jejich zatvrzelost. Docela jsem byla ráda, že mě od této práce zachránila další mateřská. Ale v osobním životě mě mnoho radosti nečekalo. Manžel byl závislý na alkoholu a naše manželství nevydrželo.

Ale pořád tu ještě byly vaše sny ohledně samostatného života.

Ano. Dala jsem si předsevzetí, že do svých 28 let chci poznat práci v co nejvíce firmách a co nejdůkladněji poznat různé systémy řízení. To proto, abych pak nedělala chyby ve vlastní firmě, kterou si jednou založím. Zatím jsem ale nevěděla, v jaké oblasti podnikat. Rozhodně jsem nechtěla věnovat šití. Říkala jsem si, že v dětství jsem si toho užila až až.

Teď jsem si vzpomněl – říkala jste, že jste v dětství snila o velikém bytě. Kdy jste si tenhle sen splnila?

Svůj první byt jsem si koupila v osmnácti ze stavebního spoření, kam mi maminka ukládala peníze. Byl malý a hodně levný, protože ho předchozí majitel tak zanedbával, že už se v něm nedalo bydlet. Celý jsem ho opravila, naučila jsem se i zednické práce. Se ziskem jsem ho prodala a za všechny utržené peníze jsem si koupila větší byt. Ten jsem také opravila, prodala, zase koupila o něco větší byt, pak totéž, až jsem se po pěti letech tímto způsobem propracovala k podkrovnímu bytu o sto metrech čtverečních. A to byl ten splněný sen.

Našla jste i práci snů?

S prací to začalo být zajímavé. Nastoupila jsem do firmy v Opavě, která prodávala nábytek. Jednak jsem tam mohla využít něco ze svých zkušeností s renovacemi bytů a jednak jsem konečně vypadla z Krnova, kde jsem pro sebe neviděla žádnou budoucnost. Ve firmě jsem se naučila designovat interiéry a propracovala jsem se až do vedení. Jednoho dne se objevil zákazník zrovna v období oběda, na prodejně ani noha, a tak jsem za kolegy zaskočila. Vyslechla jsem přání a vytvořila několik nabídek. Zákazník byl viditelně potěšený a zeptal se mě, odkud jsem. Řekla jsem, že bydlím v Krnově a do Opavy dojíždím vlakem. Myslela jsem, že mě začal balit, a tak jsem mu docela drze řekla: „To dojíždění je hrozné, vlak z Krnova do Opavy nabere 40 minut zpoždění. Kdyby České dráhy tímhle způsobem provozovaly Transsibiřskou magistrálu, tak by tam vlaky dojížděly do cíle o sedm dní později.“ Pán mi podal svou vizitku. Na ní bylo napsáno, že je ředitel marketingu Českých drah.

Tak tenhle pán vás zřejmě nebalil. Je známo, že pánové z vedení Českých drah se příliš neorientují na ženy.

To byl případ i tohoto ředitele. Opravdu ho pouze překvapila moje ochota a flexibilita. Napsal mi to o několik dní později v e-mailu a nabídl, abych k němu do Prahy nastoupila jako sekretářka. To je nabídka, která se neodmítá. Prodala jsem byt v Krnově a koupila byt v Milovicích. Při zaměstnání jsem studovala vysokou školu ekonomickou. Po nějaké době sice mého ředitele zbavili funkce a mně naznačili, že se mám sbalit taky, ale to už mi nevadilo. Zkušenost ve vedení Českých drah byla dobrým doporučením pro práci na vedoucích pozicích v pražských firmách. Ale neměla jsem čas se z toho radovat.

Co se přihodilo?

Zatímco v oblasti řízení firem jsem byla stále lepší, v oblasti vztahů mezi mužem a ženou jsem dělala pořád stejné chyby. Opět jsem si našla partnera, který měl problém s alkoholem, ale naplno se to projevilo až poté, co se nám narodily dvě děti. Byl to kvartální alkoholik, který se jednou za dlouhý čas někde zapomněl. Současně trpěl i sebevražednými myšlenkami.

Jaké myšlenky jste měla v té době vy?

Že se to zase zlepší, protože po každé jeho krizi vždycky přišlo období klidu a já doufala, že už to tak bude pořád. V té době jsem byla na mateřské, po letech jsem oprášila šicí stroj, šila jsem výbavičku pro děti a přebytky látek jsem prodávala. Koupila jsem jich role ve velkoobchodu, aby vyšly levněji. Doma to ale bylo stále zoufalejší. Manželův stav se nelepšil a nakonec se začal násilně chovat i vůči mně a dětem.

To je ale přesně situace, kdy odborníci varují, že je nejvyšší čas násilníka opustit.

I já jsem si to uvědomila. Sbalila jsem děti i s naším benjamínkem čtyřměsíční Mařenkou a odjely jsme k mamince na Moravu. Manželovi došlo, že je naše manželství u konce a tři dny soustavně ničil byt. Pak mi zatelefonoval, že se otrávil. Ihned jsem mu zavolala záchranku. Záchranář mi pak zavolal zpátky, že manžela se jim podařilo zachránit a odvezli ho do nemocnice, ale ať se připravím na to, že byt nepoznám. Když jsem se do bytu vrátila, musela jsem jim dát za pravdu. Veškeré zařízení bylo zničené.

I látky, ze kterých jste šila výbavičku pro děti?

Ano, nalil do nich savo. Pak jsem zjistila, že vybral všechny peníze z účtů. Zůstala jsem sama s dětmi, ve zničeném bytě, bez prostředků.

Našel se někdo, kdo pomohl?

Když se to dozvěděly kamarádky na sociálních sítích, uspořádaly sbírku na pomoc mé rodině a pomohly mi z nejhoršího. Nemohla jsem ale sehnat práci, ženu se čtyřmi dětmi nikdo nechtěl zaměstnat. Nezbylo než podnikat v tom, co umím odmalička – v šití. Ze zbytků látek, do kterých neprosáklo savo, jsem šila oblečení pro děti a nabízela je přes internet. Našlo se několik maminek, které mi pomáhaly. Takhle vznikla moje firma. Nikdy jsem nezapomněla na maminky, které mi pomohly z nejhoršího. Rozhodla jsem se, že budu vyrábět hezké oblečení pro děti za takovou cenu, aby si je mohla pořídit každá maminka, i ta, která musí počítat každou korunu.

Proč jste přesídlila z Prahy do Tábora?

Protože sehnat v Praze ochotné zaměstnance nebylo jednoduché. Dala jsem na radu své tehdejší spolupracovnice, která bydlí v Táboře, že Tábor je hezké město a lidé si tam práce váží.  Byla to dobrá volba. Dnes zaměstnávám třicet žen, nebojím se přijímat maminky s více dětmi a samoživitelky. Mnoho z nich bylo předtím odběratelkami mého zboží, po čase jsme se spřátelili a nyní se staly mými spolupracovnicemi. V naší firmě Unuodesign tvoříme jednu rodinu, říkáme si unuačky. Přes naše dva e-shopy nabízíme vlastní softshellové oblečení pro děti, látkové pleny, metráž, galanterii a šicí stroje.

Na Facebooku mě zaujal váš Unuo nadační fond. Můžete o něm něco prozradit?

Slouží jako prostředník mezi maminkami v nouzi a maminkami, které jim mohou prospět. Systém poskytování pomoci je vskutku unuácký a zároveň ekologický. Ve fondu se neshromažďují peníze, ale látkové pleny. Posílají je maminky, které je už nepotřebují pro své pro děti. My pleny zkompletujeme do látkovací sady, firma Unuodesign přidá několik nových kousků z naší výroby a tento dárek pošleme mamince, která nás požádá o pomoc. Díky tomu už nebude muset pořizovat svým dětem pleny po dobu přibližně dvou let a tím jí odpadne jedna důležitá starost. Z vlastní zkušenosti dobře vím, jak důležitá je to pomoc.

Svou úspěšnou firmu jste vybudovala vlastní pílí z ničeho, máte tedy právo dávat druhým rady. Co byste na závěr poradila člověku, který není spokojený ve své práci, rád by také začal podnikat, ale není si jistý, jestli obstojí?

Ať ještě neukončuje svou práci, která mu dává zajištění. Nejdřív je třeba si ujasnit, v čem se chce uplatnit. Nemusí to být nic převratně nového, ale produkt nebo služba musí mít dobrý poměr nápadu, ceny a kvality. Pak je třeba zatnout zuby, připravit se i na nedostatek spánku a každý den po práci pracovat nejméně osm hodin na svém záměru. Současně musí svou službu nebo produkt intenzivně nabízet, k tomu dnes dává mnoho možností internet. Do měsíce se ukáže, jestli taková činnost člověka do budoucna uživí.

 

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE: na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Více o dubnovém čísle se dočtete ZDE.

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!