Operní diva není divná

První obligátní otázka vás samozřejmě nemine, přestože ji pravděpodobně pokládá každý. Proč Šrejma Kačírková?

To je jednoduché. (směje se) Nechala jsem si Kačírková, abych nosila tatínkovo jméno, protože jsme dvě holky, obě vdané, a já se rozhodla zachovat naše rodové příjmení.

Kdy jste začala se zpěvem? Chtěla jste být jako malá zpěvačkou?

Vůbec ne, zpívala jsem si ráda, to asi každé dítě, ale být zpěvačkou mě nikdy nenapadlo. Jako holka jsem začala zpívat v Jitřence a bavilo mě to. To byl takový první náznak. Pak jsem zpívala popové písničky, opera mě zatím nezajímala. Ale vztah ke zpěvu a hudbě obecně jsem měla.

Takže k opeře jste nikdy dříve neinklinovala?

Byl to hudební žánr, který mě naprosto míjel. To už mě bavily spíš dechovky. Děda měl kapelu, kde hrál na trubku. Mamka mi říkala, že pokud se budu chtít živit zpěvem, je dobré se naučit zpívat klasicky a věnovat se mu na sto procent, aby se mohl stát mou profesí. Nevěřila, že by mi tato vášeň vydržela. Při studiu na česko-anglickém gymnáziu jsem vystřídala několik profesorů, až jsem se dostala do Prahy k paní Libušce Domanínské. Díky této ženě, která je zásadní postavou v celém mém příběhu, jsem udělala zkoušky na pražskou konzervatoř. Zkoušela jsem i obor populární zpěv, ale nakonec jsem se rozhodla pro klasické školení.

Tam jste měla své první představení?

Během studia jsme v rámci soutěže v Karlových Varech dostali k nastudování Figarovu svatbu, tam jsem hrála roli Zuzanky. Já soutěže nemám ráda, je to dost stresující, ale chápu, že to k tomu patří. Musíte soutěže absolvovat, aby si vás někdo všiml. Poprvé jsem se umístila na čtvrtém místě, potom na pěkném druhém. Tím jsem dostala nabídku Národního divadla moravskoslezského, kam jsem nastoupila na hostování do role Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně a Fiordiligi v opeře Così fan tutte, v přebásnění Jarka Nohavici.

Národní divadlo moravskoslezské se tak stalo vaším prvním působištěm?

Ano, už během studia jsem jezdila do Ostravy na generálky a po škole tam čtyři roky hostovala. Ale v roce 2010 se v Ostravě měnilo vedení a já z divadla odešla. Začala jsem chodit na korepetice k paní Jeleně Noskové, což je korepetitorka z Národního divadla a Státní opery, to trvalo asi půl roku. Ta mě připravovala na všechny možné soutěže, které jsou bohužel nedílnou součástí naší branže, ale v té době jsem neměla jinou možnost. Navíc v mém oboru, sopránu, je opravdu veliký přetlak. Nakonec jsem jela na konkurz do Liberce, kde jsem byla úspěšná. Nastudovala jsem roli Aminy v Belliniho opeře Náměsíčná, kam se na mou premiéru přijel podívat Jiří Heřman, šéf Národního divadla, který mě oslovil s tím, že by mě rád angažoval do nové inscenace Nápoj lásky v ND. Myslím, že i díky této příležitosti mi přišla nabídka na stálé angažmá v Ostravě, kde jsem strávila šest let. Od září minulého roku působím v Brně.

V ostravském angažmá se vám velmi dařilo, dokonce jste získala několik nejprestižnějších operních ocenění.

Pro mě to bylo velmi povedené a plodné období, kdy jsem měla štěstí na fantastické role, jejichž provedení se promítlo i do udělení Cen Thálie. V roce 2012 jsem dostala první Thálii, naprosto nečekanou, za roli Julie, o rok později se mi podařilo ocenění zopakovat za Annu Bolenu. Pak se mi povedlo posbírat ještě čestnou cenu festivalu Opera 2013 „Libuška“, tři Jihočeské Thálie a Výroční cenu Opery Plus. Ceny jsou hezká věc a já si jich moc vážím, ale také je to něco, co mě nutí více pracovat, protože mají lidé ode mě větší očekávání a já je ani sebe nechci zklamat.

Jaký to byl pocit?

Ta první byla naprostý šok, vůbec jsem tomu nevěřila. Byla jsem zrovna na koncertu ve Španělsku a ten přenos jsme si pouštěli na mobilu. Zrovna když měli vyhlašovat vítěze, to vypadlo a naskočilo až ve chvíli, kdy stál na pódiu můj ředitel a cenu přebíral. Tak jsem si řekla, že jsem ji asi dostala. Druhou jsem obdržela za mimořádný jevištní výkon, za mou milovanou Annu Bolenu.

Vám se v té době narodila dcera. Změnilo to nějak vaši kariéru?

Když jsem otěhotněla, tak jsem měla za sebou asi čtyřicet rolí a poslední byla Bolena, za kterou jsem dostala tu druhou Thálii. To bylo dva týdny po porodu. Na udílení Cen Thálie byla v hledišti celá moje rodina a moje dcera byla s manželem v šatně. Když vyhlásili moje jméno, nemohla jsem být šťastnější.

Jak dlouho trvá kariéra operní pěvkyně? Je to stejné jako u ostatních zpěváků?

Ve většině případů vrchol kariéry je mezi 35. až 40. rokem.  Říká se, že do 35 let hlas zraje, vyvíjí se, sílí. Ale není ani tak důležitý věk, jako spíš hlas samotný. Musí znít mladě, neopotřebovaně. Nic není samo, takže je třeba hlavně dostávat úkoly, pěvecké příležitosti, na kterých má zpěvák možnost se rozvíjet. Délka pěvecké kariéry záleží na mnoha aspektech. Jsou zpěváci, kteří se striktně drží svého hlasového oboru, zpívají pouze role, které nejsou nad jejich síly a svůj hlas neunavují, mají samozřejmě výbornou hlasovou techniku, no a pak mohou zpívat klidně v sedmdesáti.

Říkala jste, že věk není až tak důležitý. Může si třeba Julii zazpívat dáma v letech, pokud na to bude mít ideální hlas?

Dříve určitě ano, teď už je trend jiný. Každý raději obsadí mladou holku s pěknou postavou, na kterou se příjemně dívá, i když třeba hlasově nepatří k těm nejlepším. A to není jen u nás, ale všude ve světě. Z druhé strany, dnešní klasické zpěvačky vypadají i v pokročilejším věku výborně. Mám většinu kolegyň, které vypadají na třicet, ačkoliv za sebou mají třeba třicet let kariéry.

Je nějaká role, po které toužíte, ale stále vás míjí?

Je to pořád jedna a ta samá, kterou všude zmiňuji, a to je role Manon Lescaut ve stejnojmenné opeře G. Pucciniho. Sama operní prima donna assoluta a moje velká oblíbenkyně Anna Netrebko prohlásila, že i pro ni je tato role maximálně náročná jak pěvecky, tak herecky. Ta postava je opravdu náročná, ale překrásná.

Hlas je vaše deviza. Musíte o něj důsledně pečovat?

Musím cvičit. Tedy já jsem od začátku kariéry zpívala velké role, pak jsem si dva tři dny odpočinula a byla tu další role. To pak zpíváte každý den několik hodin a další cvičení nebylo potřeba. Samozřejmě nesmím pít studené, být na větru, kouřit. Ale to je všechno individuální, každý to má jinak a sám ví nejlíp, čeho se vyvarovat. Třeba Luciano Pavarotti si během představení prý ledoval hlasivky.

Bydlíte v Praze, ale narodila jste se v Českých Budějovicích. Vracíte se do jižních Čech ráda?

Celé jižní Čechy jsou krásné, ale nejradši jsem ve Vidově nedaleko Budějovic u rodičů. Když mi skončí divadelní sezóna a mám nějaké ty prázdniny, tak je tady trávím strašně ráda. I pro dceru je dobré, že odjedeme z Prahy z bytu sem na venkov. Tady všechny problémy pouštím z hlavy a je pro mě obrovsky důležité, že se sem můžu vždycky vrátit. A většinou to spojím i s nějakým vystoupením, třeba v Českém Krumlově, to je pro mě relax.

Vím, že zpíváte na otáčivém hledišti. Jak se vám tam vystupuje?

Už dva roky zpívám Rusalku a mám to tam moc ráda. Zahrada i otáčivé hlediště jsou jedinečné a vždy je tam úžasná atmosféra. Samozřejmě rizikem je počasí. My interpreti máme tu výhodu, že jsme neustále v pohybu. Horší je to pro diváky, protože večer je tam opravdu zima. Nicméně zážitek je to krásný pro všechny. Tenhle rok jsme odehráli všechny Rusalky bez deště a v celkem příjemném počasí.

Je náročné zpívat v přírodě, na otevřeném prostranství?

Ač se to možná nezdá, je tam úžasná akustika, když se to večer uklidní. Samozřejmě, že ten zvuk není takový jako v uzavřeném divadle, má svá specifika, existuje tu určitý ruchový vjem, ale nás je slyšet, je nám snad rozumět a to je podstatné.

Jak někoho pozvat na operu, když ji nezná, nemá ji naposlouchanou?

Opera není nic, co by někoho urazilo nebo bylo příliš náročné, nebude nikoho nudit. Hodně pokročila. Je to živý organismus, živé představení, nikdy není stejné a je v něm více faktorů, které na vás působí. Je to silná hudba, emoce, a prožitek, který si z ní divák odnese, už mu nikdo nevezme.

Chodíte do divadla i jako divák?

Bohužel dnes mi na to už čas skoro nezbývá. Zaměstnává mě dcerka, představení, koncerty. Když jsem byla v Ostravě, tak jsem byla v divadle snad každý den. To jsem chodila úplně na všechno, tedy hlavně na činohru. Dokonce jsme s jedním kamarádem chodili na jedno a to samé představení pořád dokola, jak se nám líbilo.

Pustíte si doma, když máte chvilku, nějaký film nebo máte oblíbený seriál?

Přátele. Ten seriál mám opravdu ráda. Dlouho jsem je neviděla, ale dřív jsem si je pouštěla pořád. A třeba Teorii velkého třesku, ale jinak mám televizi spíš jako kulisu. Ráda si zajdu i do kina, ale už ne tak často jako dřív.

Co nejraději posloucháte? Jste veliký kritik?

Nejvíc se odvážu u českých 80. a 90. let, které mě rozpálí, roztancují. Jinak radost mi udělá jakákoli hudba, není nic, co by mi vyloženě vadilo. Samozřejmě miluji Gotta. A někdy prostě potřebuji ticho. Ticho je pro mě nenahraditelné. Kritik jsem, ale ne ani tak na techniku, jako na emoce. Když je interpret výborný zpěvák, ale chladný jak led, je to pro mě za chvíli nudné.

I přes svoji vytíženost působíte vyrovnaně a harmonicky. Máte na to nějaký recept?

Vše začíná u rodiny. Mám velkou rodinu, kde každý člen je osobnost a na každého z nich se mohu spolehnout. S manželem si vycházíme maximálně vstříc a dcera Anička je pro nás vším. Zároveň mám práci, která mě baví a naplňuje, a optimistickou povahu, což mi v životě hodně pomohlo. Když se ohlédnu za tím, co jsem si splnila a uvědomím si, jaké mám štěstí, že mám tak úžasnou rodinu, nemůžu být nespokojená.

Letos vás čeká vánoční koncert v Českých Budějovicích, je to tak?

Ano, bude se konat začátkem prosince a je to součástí turné s Pavlem Šporclem. Ještě neznám oficiální název, ale kromě hlavního protagonisty Pavla Šporcla a mě jako jeho hosta zde bude vystupovat chlapecký sbor Boni Pueri, Karlovarský symfonický orchestr a Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Dirigovat bude Jan Kučera a hlavní náplní koncertu budou koledy. Moc se těším a věřím, že to bude krásný projekt, který se bude moc líbit a umocní tak návštěvníkům vánoční atmosféru.

Jak vnímáte publikum? Pořád si ho užíváte jako u prvních vystoupení?

Každé publikum je jiné, takže každé vystoupení je originál. Reakce bývají trochu odlišné, ale alespoň, myslím, vždycky pozitivní a diváci jsou spokojení a dají to najevo. Aplaus je skvělý a vždycky si ho užiji. Je to energie, kterou když dám divákům, oni mi ji na konci představení v potlesku vrátí.