Pachatel, nebo oběť? Hranice je někdy tenká

Je finančák férový úřad?

Jak kdy a také jaký odbor. Nejvíce sporů se objevuje v průběhu daňové kontroly. Někdy vidíme, že berňák nadužívá zajišťovacích příkazů. Zrovna jihočeský finanční úřad takhle ekonomicky zlikvidoval mého dlouholetého klienta – od roku 2013 se přeme a zatím jsme všechny soudy vyhráli, ale věc pořád není skončená.

O co jde?
Berňák tenkrát během několika hodin položil firmu, která fungovala dvacet let. Měl podezření, které soudy nakonec vyvrátily, a použil zajišťovací příkaz ve chvíli, kdy vůbec nemusel. Zajišťovák je potřebný argument, pokud proti vám stojí daňový podvodník s kufrem peněz, se kterým se právě chystá prchnout za oceán. V tu chvíli ho skutečně potřebujete chytil za ruku, vzít mu ten kufr a teprve až potom věc prošetřit. Ale bohužel tyto příkazy začaly být používány i proti běžným firmám, kde takové riziko nehrozí. A tak finanční úřad vytvořil spoustu smutných příběhů. Na druhou stranu ale musím Finanční správu pochválit, jak fungovala během pandemie – kompenzační bonusy šlapaly perfektně, tedy alespoň tři ze čtyř. Dávali jsme je dohromady s ministryní Alenou Schillerovou, podařilo se mi ji přesvědčit, aby živnostníci mohli žádat také e-mailem.

Bylo to složité jednání?

Paní ministryně se obávala možných podvodů.

Také tam v několika případech byly odhaleny.

V první vlně stát vyplatil 20 miliard korun a 60 procent žádostí přišlo mailem. Případy zneužití jsou naprosto okrajové – někdo se vydával za jinou osobu a jejím jménem žádal o finance, ale takových případů byly jenom jednotky. Celý systém výplaty tak lze hodnotit jedině pozitivně.

Zmiňujete tři bonusy ze čtyř. Proč?

U toho čtvrtého na přelomu let 2021 a 2022 jsem už pozoroval určité dupnutí na brzdu. Vše se začalo přísně prověřovat. Jako bychom najednou přestali lidem věřit. Pokud ale nepodváděli třikrát, proč by měli počtvrté jednat jinak? Jinak se chovaly především finanční úřady.

Je naděje, že peníze, které stát mezi lidi rozpustil, dostane někdy zpátky?

Pokud stát pomáhal cíleně podnikům, které jsou všeobecně zdravé a pouze čelily snížené poptávce v důsledku vládních epidemických opatření, pak tomu věřím. Podnikatelé obecně při normálních podmínkách od státu nic nečerpají, nic od státu nechtějí. OSVČ sice na daních moc nezaplatí, ale hradí sociální a zdravotní pojištění a nečerpají dávky. Tohle je skupina, kterou zdravý stát potřebuje a která se mu vyplácí. Tvoří ji silní a kreativní lidé – jejich podpora byla na místě.

Klientům, kteří mají problémy s finančním úřadem, se věnujete ve své praxi. Jaká byla geneze – proč právě tohle je vaše téma?

Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou, fakultu řízení, obor automatizované systémy řízení. Jsem tedy ekonom a zároveň systémový analytik. Shodou okolností jsem se v polovině 90. let pohyboval v rámci jedné firmy v oblasti účetnictví a daní – a tak jsem složil zkoušky daňového poradce a od té doby je tohle můj svět.
Současně budujete kariéru politickou.

To vzniklo náhodou. Celý život se motám kolem fotbalu – a také jsem celý život doma v Katovicích u Strakonic. Už po skončení vysoké školy jsem začal pracovat ve výboru katovického fotbalového klubu. Nebyli jsme tehdy spokojení s tím, jak Katovice podporují sport, a tak jsme sestavili vlastní kandidátku.

A vyhráli jste volby.

Jenže náš lídr se do zastupitelstva k našemu překvapení nedostal, a tak všichni ukázali na mě, protože jsem byl druhý, a navíc říkali: Ty sis to spískal, tak se toho teď ujmi. Přitom starostenství nikdy nebyl můj cíl.

Přesto jste ve funkci setrval dvě volební období.

V roce 2002 přišly krátce před volbami povodně, půlka vesnice se ocitla pod vodou a tehdy nešlo říct, že nebudeme pokračovat. Tak jsme do toho šli s místostarostou ještě na jedno volební období. V zastupitelstvu jsem od roku 1998 neustále. Martin Kuba, když byl ministrem průmyslu a obchodu v Nečasově vládě, si mě vybral za svého poradce. Věděl, že se celý život točím kolem podnikání a podnikatelů, tak jsem se v roce 2013 stal náměstkem mimo jiné pro podporu podnikání. A zažil jsem ještě další dva ministry.

S Martinem Kubou jste se pak setkali znovu: tady na Jihočeském kraji.

V posledních krajských volbách mě Martin Kuba požádal, jestli bych do toho šel s ním. Stal jsem se náměstkem pro finance, rozpočet a investice. Zůstal jsem neuvolněný, čímž si držím určitou nezávislost, finanční i společenskou. Nechci být povoláním politik.

Jak na tuhle profesi pohlížíte?

Politika je řemeslo jako každé jiné. Ne každý to umí a ne každý obstojí. Vždycky záleží na charakteru. A hlavně –já nikdy neměl žádné šéfy, vždycky jsem si o svém životě rozhodoval sám. Jsem na to zvyklý.

Ani teď nemáte šéfa? Kdo je pro vás hejtman?

S Martinem Kubou jsme kolegové. Náměstci se zodpovídají zastupitelstvu. Jasné je, že každý respektuje hierarchii: nahoře stojí hejtman, pod ním jsou náměstci, pak členové rady. Hejtman má velkou neformální autoritu. Pomáhám mu v oblasti, která úzce souvisí s mým vzděláním a praxí, takže můžu být kraji prospěšný. V jiné sféře než té své bych náměstka určitě nedělal. Jsem tu proto, aby šlapal rozpočet Jihočeského kraje, abychom hospodařili správně, rozumně a střídmě. Abychom dokázali předvídat a pak pružně reagovat.

Jaký je pan hejtman? Jak se s ním pracuje?

Martin je velice pracovitý, ctižádostivý, zarputilý. Dokáže manažersky řídit lidi kolem sebe. Dává jim důvěru a chce od nich výsledky. Práce lidi okolo něj baví, protože vidí, že to má smysl a že lze dělat pokroky. Martin na sebe jako lídr bere zodpovědnost a jeho nejbližší okolí nemá ambice po něm šlapat nebo usilovat o jeho pozici. Respektuje odbornost. Myslím, že si velmi rozumíme.

S jakými příběhy se setkáváte ve své daňové praxi?

Samozřejmě mám povinnost mlčenlivosti, tak nemůžu být příliš konkrétní. Ty příběhy jsou těžké a neradostné, někdy dokonce končí tragicky.

Můžeme je načrtnout alespoň v hrubých obrysech?

Tak třeba pán s paní – lidé, kteří si přivydělávali při důchodu, žili si spokojeně, dělali takzvaně práce do Německa, montovali součástky. Dávalo jim to vedle penze solidní příjem. Pak ale půjčili peníze člověku, který se neměl s vracením. Naopak vymyslel, že jim bude vystavovat fiktivní faktury, na jejichž základě si oni budou uplatňovat daňovou výhodu. Tím se jim budou postupně vracet peníze. Samozřejmě se na to přišlo, finanční úřad zahájil daňovou kontrolu. Převzal jsem jejich zastupování v čase někdy před Vánocemi, apeloval jsem na ně, ať se na to snaží myslet co nejméně, že se je pokusím kontrolou provést co nejklidněji. Ale tlak a tíže svědomí u nich doslova hlodaly. To, že udělali něco nekalého a že se na to přišlo, je ničilo. Pána to drtilo tak silně, že zkraje roku spáchal sebevraždu. Za tímhle neštěstím přitom stojí přílišná důvěřivost, dokonce až dobráckost. Kdyby bývali nikomu nepůjčovali, dodnes by nejspíš žili spokojeně, měli by dost peněz a užívali by si vnoučat na venkově.

Jaká je v tomto případě hranice mezi pachatelem a obětí?

Velmi tenká. Zastupoval jsem tady klienty, kteří ten podvod nevymysleli, ale snažili se domoci svých peněz. Byli někým jiným vtaženi do procesu – takové lidi vidím jako oběti. Tím se to podobá i jiným příběhům… Z jihočeského města dojížděl do Prahy šikovný zedník. Prodával tam svoji práci, fakturoval řádově vyšší desítky tisíc korun měsíčně. Jednoho dne za ním přišel kolega s otázkou, jestli by si peněz nechtěl vydělávat ještě trochu víc – jedinou podmínkou bude stát se plátcem DPH. Můj budoucí klient neodhalil, jaká léčka se na něj chystá, stal se plátcem DPH a začal vystavovat falešné faktury, ze kterých si nechával provizi – to bylo to jeho přilepšení. Větší část peněz odevzdával.

Jak lze vystavovat falešné faktury, které někdo jiný proplatí?

Faktury byly psané na velkou stavební firmu, kterou tuneloval střední management. Firma měla spoustu zakázek a faktury se v ní vlastně ztrácely. Manažeři nechali mého klienta fakturovat a pak si od něj vybírali peníze v hotovosti.

Jak se na to přišlo?

Celkem prozaicky. Klientovi došlo, že pokud má velký příjem, měl by mít i výdaje, aby nakonec vydělané peníze všechny nepadly na daně. Tak se do podvodů ještě víc zamotal, když si začal vystavovat výdejové faktury – tvrdil, že jemu někdo jiný fakturuje. Tyto falešné přijaté faktury dal pozdě do ruky účetní, ta udělala dodatečné přiznání k DPH, na žádost finančního úřadu k tomu faktury přiložila a tamní úředník zavětřil, že se děje něco nekalého. Měl před sebou rukou vystavenou fakturu z velkého podniku. Zavolal tam a dozvěděl se, že žádnou takovou fakturu nikdy nevystavili, že fakturují jedině elektronicky, a začal se tak rozkrývat velký podvod.

Jak to dopadlo?

Skoro nejhůř, jak mohlo. Klientovi se rozpadla rodina a on nakonec přepadl čerpací stanici. Sám přitom vydělával dost, při těžké zkoušce ale neuspěl.

Máte nějaký odhad, kolik lidí při takové zkoušce uspěje?

Když před vámi někdo mává stovkami tisíc, je to velké pokušení. A někdy se přitom může zdát, že ani o nic velkého nejde – že přece nikoho neokrádám, jako v následující situaci. Parta zedníků pracovala pro majitele jedné strojírenské firmy z Prahy. Dělali na jejich chatách. Majitelé si všimli, že jsou to šikovní chlapi a nabídli jim, že je využijí i trochu jinak v rámci svého podnikání. Ujednalo se, že zedníci budou vystavovat fiktivní faktury, Pražáci jim je zaplatí na účet, zedníci peníze vyberou, nechají si provizi a zbytek přinesou zpátky.

Tunelovali tedy svou vlastní firmu.

Přesně tak. Byly to pro ně přesto levnější peníze. Když chcete udělat z firemních peněz osobní, musíte si vyplatit mzdu a zdanit ji se vším všudy nebo si vyplatit podíl na zisku po zdanění, což jsou peníze zdaněné dvakrát. Takhle měli faktury v nákladech a peníze v ruce. Banky ale mají funkční procesy, na jejichž základě odhalují praní špinavých peněz. Bance bylo podezřelé, že chodí na účet milionové částky, které jsou za pár dní celé v hotovosti vybrané. Tohle je typický rys praní špinavých peněz. Začala tedy kontrola, která ukázala, jak to celé fungovalo.

Jaké jsou průsečíky těch příběhů?

Snaha přijít k penězům jednodušší cestou. Lidem se zamotá hlava z toho, co jim někdo slíbí. Přestanou uvažovat v souvislostech. Vidina snadného zbohatnutí je doslova očaruje. Vždycky říkám, že platit daně je normální. Je to známka úspěchu – daně platíte ze zisku. Nikdy nestojí za to krátit svou daňovou povinnost, klidné spaní se nedá ničím vykoupit. Lidé, o kterých hovořím, byli vystresovaní – prožili roky v nejistotě, jestli půjdou do vězení nebo přijdou o majetek.

K neštěstí si ale vždycky sami trochu pomohli.

Vždycky taky ne. Mým klientem byl třeba obchodník se zvířaty. Od lidí vykupoval štěňata a vyvážel je do zahraničí. Se svými dodavateli se setkával na různých místech, třeba před obchodními centry. Poctivě vypisoval výdajové pokladní doklady – uváděl tam jména lidí, od kterých nakupoval. Finanční úřad prověřil ta jména v registru obyvatel a zjistil, že zhruba jedna třetina papírů uvádí neexistující osoby. Klient přitom neměl šanci ověřit identitu svých dodavatelů.

Mohl po nich chtít občanský průkaz?

Oni ale rozhodně nebyli povinní mu ho předložit. Sami prodávali psy jako na běžícím pásu a nechtěli nic danit, tak diktovali falešná jména a adresy. Finanční úřad namísto toho, aby dohledával ty, kteří tajně prodávají štěňata, začal doměřovat mého klienta. Byl pro ně lacinou kořistí. Všechny účtenky s neexistujícími osobami mu vyhodili z nákladů, měl doplácet daň v řádu statisíců.

Vyhráli jste?

Od samého začátku jsem argumentoval, že takhle finančák postupovat nemůže, že klient za štěňata zaplatil. Ano, nakonec se nám to podařilo vyhrát. Ten boj nebývá lehký. Tohle všechno jsou ale zcela výjimečné případy – protože s manželkou podnikáme v oblasti daní, vidíme, jak poctivé podnikatele v Česku máme. Za ty, kterým spravujeme daně, bych dal ruku do ohně.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz