Patriotismus není nacionalismus

V České republice jste už dvě desetiletí. Čekal jste to, když jste sem v 90. letech přijížděl?

Ne, původní plán byl strávit tady jeden rok. V Linci jsem studoval angličtinu a biologii a věděl jsem, že abych tuto aprobaci mohl učit, musím právě minimálně rok počkat. Nakonec jsem na přidělení místa v základní škole v Rakousku čekal roky čtyři, ale učit děti mě nebavilo. Raději jsem učil jazyky menší, disciplinované skupiny v Čechách.

Jak brala vaše rodina a okolí rozhodnutí usadit se v České republice?

Asi ode mě po mém středoškolském ročním pobytu v Thajsku něco podobného očekávali. Jsem ale i teď v kontaktu s lidmi z Rakouska, takhle já si představuji Evropu, která pro mě už naplno funguje. Necítím, že tady jsem v Čechách, tam v Rakousku, ale pro mě je středobodem Kaplice, kde jsem doma, a pohybuji se mezi Lincem a Budějovicemi. Moc mě navíc baví objevovat stopy z minulosti, kdy se lidé v této oblasti více ovlivňovali.

A češtinu zvládáte výborně.

Vůbec ne. Uměl jsem trochu už ze studií, kde jsem ji měl jako volitelný předmět. Ale je to jazyk tak složitý, že koncovky si se mnou stále dělají, co chtějí. Když píšu, tak je to katastrofa. Umím písemně překládat z češtiny do němčiny, ale naopak mi to dělá velký problém. Čeština je v tomto jiná liga než třeba angličtina. Ani Češi sami si ale podle mých poznatků nejsou někdy jistí, co že je vlastně správně.

Jaká je situace v pohraničních oblastech Česka a Rakouska? Zvládají tamní obyvatelé oba jazyky?

Úplně u hranic žijí Rakušané, kteří umějí překvapivě dobře česky. Ale v celém okrese Freistadt je maximálně dvacet třicet původních Rakušanů, kteří ovládají češtinu dobře. Na české straně je německy mluvících nesrovnatelně více, což samozřejmě souvisí s tím, že jezdí do Rakouska za prací nebo se tam i usadili, zatímco z Rakouska do Čech obyvatelé nemíří. V tom jsem trochu bílá vrána.

I díky zvládnutému jazyku využíváte možnosti angažovat se ve sbližování česko-rakouských vztahů. Pomáhal jste mimo jiné najít společnou řeč mezi oběma stranami v době blokád hranic kvůli spuštění Jaderné elektrárny Temelín.

Právě tehdy, v roce 2000, jsem poprvé pocítil nacionalistické nálady, které se mi nelíbily. A zaskočily mě; už jsem se tu cítil vnitřně jako doma, ale najednou jsem nevěděl, kam patřím. I já jsem se blokád zpočátku zúčastnil, ale rychle jsem poznal, že stejný pojem je v Rakousku chápán jinak než v Čechách. A že obě strany navzájem neznají své dějiny. Rakušan neví, že skoro každá česká rodina v pohraničí měla či ztratila někoho v koncentráku nebo trpěla pod nasazením do nucených prací. Oproti tomu málokterý Čech ví, že na druhé straně jsou takřka všechny rodiny přímo nebo nepřímo ovlivněny a osobně poznamenány odsunem. Dokud neznáme druhého, nemá cenu o jiných věcech vůbec diskutovat. Ani o tématu Temelín. A že v Čechách po výbuchu Černobylu nevadil lidem Temelín, to prostě průměrný Rakušan nechápal.

Co si v sobě od té doby nesete?

Že patriotismus je mi sympatický, ale nacionalismus je nebezpečnou nemocí. A nerozlišovat jedno s druhým mě docela děsí.

Vnímají Hornorakušané Temelín stále jako problém?

Tematika sama se dostala do pozadí, ale je omyl si myslet, že se s tím Rakušané smířili. Pocit národní identity je v Rakousku mnohem mladší než v Čechách. Vše začalo znovu v roce 1955, kdy si lidé začali dělat představu, co je to Rakousko. A patří do ní neutralita, ale třeba i ekologický a antinukleární přístup. Ta skepse, že tu je jiná možnost vyrábět energii, tu stále je. A bude.

V jaké kondici jsou česko-rakouské vztahy nyní?

V docela dobré. Ale ten potenciál, který máme, je obrovský. Pro mě osobně je vzorem život Masaryka. Jeho jméno jsem v Rakousku nikdy neslyšel, za což se trochu stydím. Nejen jako prezident, ale už i předtím jako poslanec ve Vídni si uvědomoval, že bychom měli na česko-rakouské vztahy více dbát a ušetřili bychom si tak nepříjemnosti. Pro mě není jen prvním československým prezidentem, ale i jedním z nejzajímavějších Rakušanů.

Pocítil jste za dobu, co jste se usídlil v Čechách, změny v postojích Čechů a Rakušanů?

Určitě, třeba v otázce Sudet a Benešových dekretů, která už není dominujícím tématem. To byla v minulosti jednou z věcí, která Čechy a Rakušany rozdělila, každý znal jen svou pravdu ze svého pohledu. A téma bylo schopné národy polarizovat. Pro mě bylo velmi zajímavé konfrontovat úhly pohledu věkově starších Rakušanů na poválečné události s aktuálními obyvateli Kaplice.

Liší se nějak mentalita Hornorakušana a Jihočecha?

Velmi málo. Obě tyto skupiny byly vždy na periferii málo osídleného, spíše chudého kraje. Lidé jsou šetřiví, pracovití a mají rádi svou pohodu. Což je rozdíl třeba oproti Němcům.

Žijete v Kaplici. Ta po druhé světové válce prožila po odsunu takřka kompletní obměnu obyvatelstva. Má to na ni dodnes vliv?

Určitě. Můžu to srovnat třeba s Velešínem, kde sociologické struktury zůstaly takřka nezměněné. Devadesát procent lidí přišlo do Kaplice teprve po druhé světové válce a utrpěl tím spolkový život a schopnost se zorganizovat v případě problému. Aktuálně například s tím, že kaplické gymnázium má málo dětí. V Rakousku by okamžitě vznikla občanská iniciativa a vyvinula aktivitu, v Kaplici to nikdo do ruky nevezme. Budu to možná já, kdo dá ten impulz a třeba se věci nasměrují správným směrem.

Na světě už je první díl přeložené knihy původního kaplického obyvatele Rakušana Herberta Sailera o historii města Kaplice, kterou jste se svými studenty připravoval více než tři roky.

Název knihy je Dějiny jednoho městečka na Šumavě, první díl o třech stech stranách pojednává o období od počátku města po rok 1848, druhý o vývoji od roku 1848 do roku 1945. Knihu vydal pan Sailer v Rakousku na vlastní náklady už před dvaceti lety, nikdo tu o ní nevěděl. A je to strašně zajímavá věc pro dnešní kaplické občany.

Devětaosmdesátiletý pan Sailer má celkem rázné názory, například Beneše kvůli jeho postoji vůči sudetským Němcům dle svých slov řadí na úroveň Hitlera, Stalina či Mao Ce-tunga.

A to je právě ono. On česky neumí, vnímal události pouze ze své perspektivy. Role Beneše je samozřejmě problematická, ale není objektivní ho takto prezentovat. Pro Rakušany je jen tím, kdo podepsal dekrety, ale už ho nevnímají jako toho, kdo bojoval proti Hitlerovi. V knize žádný nacionalistický tón znát není, je to faktografická záležitost.

Na závěr se nemůžu nezeptat, narazil jste na slova z němčiny, která pronikla z Horního Rakouska do jižních Čech?

Takových je spousta. Hajzl, pajzl, haksna, flaksa, kraksna, klandr, kredenc, ty jsou úplně klasické. Ale naposledy se mě třeba jeden český student zeptal, jestli znám slovo vochtl. Jde o dříve používaný název pro menší skleničku. Já nejdřív tipoval, že to bude pták, protože Wachtel je německy křepelka. Pak jsem přemýšlel a zjistil, že to bude od slova Achtel, což je osmina, „a“ se klasicky přeměnilo na „o“, k tomu přidejme jihočeské „v“. A jsme doma.

Bernhard Riepl se narodil v roce 1969 v Sandlu, v Rakousku se stal pedagogem a od roku 1997 učí na českém území. Jeho lekcemi prošlo více než tisíc žáků. Bydlí v Kaplici, kde působí i v kulturní komisi města. Je svobodný, zajistil německý překlad děl jihočeských autorů Antonína Pelíška (Lidé od Temelína) a Jaroslava Hojdara (Útěk před smrtí). V mnoha oblastech se angažuje v budování česko-rakouských vztahů, jedním z posledních počinů je koordinace překladu knihy o dějinách města Kaplice autora Herberta Sailera.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR.

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!